Pár dnů po skončení 2. ročníku Jackson Trophy drkotají naše životy opět ve starých kolejích. Tak třeba mé oblíbené koláče v pekařství přes ulici stály dnes ráno stejně jako před týdnem. Sousedovic rošťanda Ený opět čichá za mými dveřmi (alespoň doufám, že čenichací zvuky na chodbě vydává ona) a dnes i zítra večer budu sedět v divadle, stejně jako jsem tam seděl předevčírem. Zkrátka země se dál v klidu otáčí, tak nějak stejně rychle jako před Jackson Trophy.

A zatímco na Facebooku pozvolna doznívají poslední ohlasy, gratulace či poděkování pořadatelům onoho mezinárodního závodu v lovu dravých ryb přívlačí z lodě, sedím … Pokračujte »

Existují stovky rybářských příběhů, které se jednou provždy zapsaly do myslí hlavních aktérů i jejich posluchačů. Z nichž čas učinil legendy a které žijí dodnes. Napříč generacemi.

Tohle však není tento případ. Následující příběh není příběhem o odvaze, napínavém dobrodružství ani o monstrózních úlovcích (byť jeden z nás přece jenom svůj labský rekord vytvořil). Není ani o řešení složitých situací v terénu, ani o překonávání bolesti, ani o vymýšlení nových postupů, znamenajících revoluci v lovu ryb. Není to příběh velkých vítězství.

On vlastně není o ničem. Tedy skoro…

Pokud ho totiž budete číst pozorně, možná si povšimnete, že je příběhem jednoho obyčejného … Pokračujte »

Vypravili jsme se na sever. Pět muzikantů a já. Naším cílem byla brakická voda Västerviku. Jedné ze střední části souostroví, které lemuje východošvédské pobřeží na jih od Stockholmu. Právě zde se nachází přes čtyři a půl tisíce ostrovů a ostrůvků, které vytváří ideální podmínky pro život štik a okounů.

Vypravili jsme se na sever za štikami. A byli jsme mimořádně úspěšní. Stali jsme se jednou z nejúspěšnějších výprav letošní sezóny, pokud ne tou vůbec nejúspěšnější. Jedna metrovka, dvě devadesátky, sedm štik přes osmdesát centimetrů. Sedmdesátek nepočítaně. A k tomu i několik velkých okounů.

Naše skóre, mohu-li tak říct, vysoce převyšovalo čísla, … Pokračujte »

Zkoušeli to už v lednu 2014, avšak marně. Neměl jsem žádnou chuť ani potřebu závodit. Ty časy mám už za sebou, vysvětloval jsem jim. Jenže oni se nevzdali a o rok později mě znovu ukecávali, až dosáhli svého. Za pomoci vysoce sofistikovaných psychologických metod ve mně David s Radkem probudili interes, a tak jsem se na konci září ocitl v týmu Rybářství. Na mezinárodních přívlačových závodech Illex Lake Trophy 2015.

Příprava před startem prvního závodu. Foto Václav Fikar

Místo plné závodníků.

K čemu, sakra, tohle je? K pití?

Čekání na start…

Velké zuby lipenské

Lipenský Lake Trophy je speciální závod. … Pokračujte »

Někdo je v dubnu pořád ještě za kamny, za která vlezl v březnu (Proč vlastně ta bizarní pranostika nesmyslně tvrdí, že v březnu vlezeme za kamna? A kde jsme podle ní byli v prosinci nebo v lednu? Na louce? Nikoliv za kamny?), a někdo už tráví čas u vody. Na rybách, samozřejmě. Duben je totiž měsícem, který můžeme označit za reálný začátek rybářské sezony v našich zeměpisných šířkách, a to i přes jeho aprílové vrtochy. Dravce v Česku sice ještě chytat nemůžeme, protože jsou hájení, ale kapry, cejny, líny a další druhy ano. A tak jsem se o Velikonocích … Pokračujte »

“S touhle bych zemřel v jedinej den a jestli vám to nestačí…,” prozpěvuju si spolu s Kabáty, zatímco kličkuju zasněženou tepelskou krajinou. Malou dámu hrají na Impulsu, který zrovna poslouchám. Vlevo sníh, vpravo sníh, na stromech sníh. A přede mnou led. Přesněji rybník pokrytý ledem. Poslední lednový den mířím na Houpačku, malý rybník u Teplé. Letos už potřetí budu mezi sněhem a ledem usilovat o siveny, pstruhy nebo jesetery. A protože první dvě chytání na rybníku provozovaném Jakubem Vlčkem pro mě dopadla úspěšně, nepochybuji o tom, že také do třetice se na Houpačce dobře pobavím. I když si horkým … Pokračujte »

Vodní krajinu obvykle nazývám zelenomodrou krajinou ticha, nebo krajinou hluchého šera a hlasitého ticha. Krajinou, kde čas běží jinak od toho našeho, člověčího. Dost možná jí tak říkám proto, že jsem se jí už opakovaně dotknul a že jsem ji ochutnal, když jsem se v klučičích letech hned několikrát topil.

A protože jde o svět trvale uzavřený pokličkou vodní hladiny, kam může lidský smrtelník vstoupit jen na časově omezenou dobu, nemohl jsem odolat pokušení zvěčnit ho a přiblížit všem, kterým potápění nic neříká. Anebo se ho zkrátka bojí. S outdoorovým Olympusem TG-2, s nímž člověk mimo jiné může klesnout až … Pokračujte »

Ono se snadno řekne vstát brzy na ryby, ale mnohem hůř už se vstane. Když totiž v půl třetí v noci zazvoní budík, aby člověka popohnal k vodě, jako by ho přivolával odkudsi z druhého břehu. Z laskavé krajiny měkkých polštářů a požitkářských snů, kde je krásně jako v měsíčních zahradách. A právě pro kouzlo hlubokého a klidného spánku se našinci odtamtud nechce. Pochopitelně. Vždyť komu by se také chtělo opouštět ráj sladkého ničeho i všeho kvůli cestě na místo, která možná ani nebude stát za to?

Proto někdy budík vypnu a na ryby prostě nevstanu. Jindy však ze sebe peřinu setřesu a jako oživlé zombie … Pokračujte »

První předjarní chytání obvykle nejsou spojena s hordou ulovených ryb. Víc než jarní jsou totiž stále ještě zimní. Ledová voda je prostě ledová, neboť rozpuštěný led ji vážně příliš neohřál. Nasáklá pachutí roztátého sněhu ještě není připravena stát se kolbištěm častých, natož velkých soubojů.

Ona předjarní chytání jsou hlavně projevem rybářovy nedočkavosti, touhy po vůni nové sezony a oslavou končící zimy. K čertu s ní!

V uvedeném čase, nedojde-li k dramatickému několikadennímu oteplení, se ryby k životu probouzejí jen velmi pomalu, zlehýnka. Energetickými zásobami, nastřádanými před zimou, totiž nemohou v čase předjarního nedostatku potravy plýtvat. Každý zbytečný pohyb znamená mnoho vydané energie, a to by naše ryby musely … Pokračujte »