Pekne, moc me to pobavilo…Veny, mas talent nejen na ryby
Jak se o čarodějnickém víkendu (ne)chytají ryby
Existují stovky rybářských příběhů, které se jednou provždy zapsaly do myslí hlavních aktérů i jejich posluchačů. Z nichž čas učinil legendy a které žijí dodnes. Napříč generacemi.
Tohle však není tento případ. Následující příběh není příběhem o odvaze, napínavém dobrodružství ani o monstrózních úlovcích (byť jeden z nás přece jenom svůj labský rekord vytvořil). Není ani o řešení složitých situací v terénu, ani o překonávání bolesti, ani o vymýšlení nových postupů, znamenajících revoluci v lovu ryb. Není to příběh velkých vítězství.
On vlastně není o ničem. Tedy skoro…
Pokud ho totiž budete číst pozorně, možná si povšimnete, že je příběhem jednoho obyčejného víkendu u řeky. Víkendu stráveného s Michalem, Jirkou a Zuzkou na Labi. Fajn víkendu s přáteli, a to v předvečer Pálení čarodějnic. Víkendu, kdy na srandičky by nás užilo, ale chytit pořádnou rybu? To ne. Vlastně ne tak úplně…
Jářku, s tím čarodějnickým chytáním se to mělo tak…
Ačkoliv… Proč bych příběh onoho čarodějnického víkendu měl vyprávět zrovna já? Že se to očekává?
No… Tentokrát pojmu svůj článek dočista jinak. I proto, že jsem se rozhodl páchat dobro a změnit život jednomu z vás. V rámci projektu Druhá šance dám příležitost vymanit se z okovů ulice a zaujmout coby vypravěč panu Kotrčovi. Chytí svou šanci za pačesy?
Počkejte tady chvíli, zaběhnu pro něj na ulici. A zatímco vám bude květnatě líčit události zmíněného víkendu, spláchnu únavu tohoto dne v Děravým kotli dvěma pivy.
Medailonek: Kdo je Zikmund Kotrč, vypravěč následujícího příběhu?
Jako my všichni, také Zikmund Kotrč se narodil. A žil. V roce 1998 se stal Mistrem Evropy v měsíční chůzi, o rok později skončil v této disciplíně druhý na MS.
Avšak jeho slibnou kariéru uťal v roce 2001 soudní proces s gangem vyrábějícím a distribuujícím debilní obličeje. Soud ho ještě v témže roce odsoudil na patnáct let odnětí svobody. Celý vyměřený trest si však neodseděl. Na Vánoce 2012 slíbil u stromečku Santa Clausovi, že už to nikdy neudělá, a tak mu o dva měsíce později udělil prezident republiky Václav Klaus milost.
Od té doby je Zikmund Kotrč nezaměstnaný, posledních šestnáct měsíců navíc žije na ulici.
O dvacet minut později…
Vypráví Zikmund Kotrč:
…
Vzali mouku, mlíčko a vajíčko a míchali to dohromady.
„Dort musí být sladký,“ řekla kočička a nasypala do toho cukr.
„A trochu slaný taky,“ řekl pejsek a dal tam sůl.
„A teď tam dáme máslo a zavařeninu,“ řekla kočička.
„Zavařeninu tu ne, tu já nerad,“ povídal pejsek, „dáme tam místo zavařeniny syreček, ten já tuze rád.“ Tak tam dali několik syrečků.
„Mně se zdá, že je málo mastný,“ řekla kočička, „musíme tam dát několik špekových kůží.“
– „A oříšky, abychom nezapomněli,“ řekl pejsek a nasypal tam kornout oříšků.
„0říšky jsou dobré,“ schválila to kočička, „ale měla by tam jistě také přijít okurka,“ a dala tam okurku.
„A kosti,“ zvolal pejsek, „musíme tam přece dát nějaké kosti!“ Tak do toho dortu dali hodně kostí.
„A přece nějakou myš, myši já tak tuze ráda!“ vzpomněla si kočička a dala do dortu čtyři myši.
„Tak, a teď několik buřtů hodně pepřovatých, to je něco pro mne,“ řekl pejsek a dal tam několik buřtů.
„A teď to hlavní!“ povídala kočička, „přece šlehanou smetanu tam musíme dát!“ Dali tam hrnec smetany.
„A trochu cibule,“ řekl pejsek a dal tam cibuli.
„A čokoládu,“ řekla kočička a přidala do toho čokoládu. „A omáčku!“ napadlo pejskovi, i dali tam omáčku.
Tak do toho svého dortu, dávali a míchali všechno možné, dali tam i česnek a pepř a namíchali tam sádlo i bonbóny, škvarky a skořici, krupičnou kaši a tvaroh, perník a ocet, kakao a zelí, jedlou hlavu z husy a hrozinky, inu všechno možné do toho dortu dali, jen chleba tam nedali, protože pejskové a kočičky chleba zrovna tuze moc rádi nejedí.
Když to všechno smíchali a rozmíchali, byl z toho dort tak veliký jako kolo u vozu.
O dalších třicet minut později…
Vrátil jsem se z Děravého kotle:
Panebože, co to ten magor vypráví?
O čem to tady mluvíte, proboha? Zbláznil jste se? Dost! Padejte odtud, pryč z mýho bytu. Valte, valte! Táhni z mýho bytu, ty sráči! Taková ostuda. Ty vole, nech ty oříšky a mazej odtud! Ať už tě tady nevidím! A netlem se tak blbě! Val, val! Takového člověka si pozvu do bytu… Musel jsem se zbláznit!
Uf…
Omlouvám se vám. Pokud jste vydrželi číst až sem, pak čtěte dál, prosím. Teď už budu vyprávět sám. Ještě jednou se všem omlouvám. Nemám nic proti Pejskovi a Kočičce, ale sem prostě nepatří. Ne teď a ne sem. A už vůbec ne bez mého vědomí.
Mé vyprávění:
Aniž by něco takového cíleně plánoval, už třetí rok po sobě jsem před Beltine opustil Cheb a zamířil s rybářskými pruty na sever. Na Labe. Abych se poměřil s touto významnou evropskou řekou v čase kolem očistných zářících ohňů.
Cestu pod úpatím Krušných hor, pnoucí se z Chebu na sever, zbožňuji. Klikatící se malebná Ohře mě vyvede až ke Kadani, aby se po dalších pár kilometrech jízdy objevilo pozoruhodné České středohoří. Krušné hory má přitom člověk stále po své levici.
Musím říct, že pokud kulisa okolo cesty z Chebu na sever vypadá jako v sobotu ráno, kdy namodralé a stříbřité kopce Krušných a Doupovských hor vystupovaly z chladné mlhy, zatímco se do nich začalo opírat vycházející slunce, střihl bych si ji klidně několikrát po sobě. I desetkrát. Takový pohled se totiž jednomu hned tak neokouká. Při kochání se půvaby přírodních scenérií člověk snadno zapomene, kam a proč vlastně jede. Zvlášť pak, hraje-li mu v autě oblíbená muzika, v mém případě folk metaloví Eluveitie.
The Call of the Mountains, Omnos, Alesia, Helvetios, Tegernako, Quoth the Raven, From Darkness… Švýcarští Eluveitie vibrovali mou černou Ájinou, skladbu za skladbou, a já si někde mezi Květnovou, Stráží nad Ohří a Pernštejnem připadal jako v pozemském ráji, ze kterého se člověku nikdy nikam nechce.
Přesto jsem ho ale opustil, jel jsem totiž na ryby s přáteli. A věřil jsem, že u vody mě (nás) bude čekat druhý ráj – rybářský. Na přejetého psa, kterého jsem minul u Prunéřova, a přejetou kočku, které jsem se vyhýbal v Bílině, jsem dávno před Děčínem zapomněl.
Jenže ryby nebraly. Sníh, který v týdnu překvapivě napadl v části Čech, začal tát, až ledová voda z něj skončila v Labi. Překvapilo nás, jak markantně snížila během tří dnů teplotu vody v řece. Vyšší průtok vody nás pak navíc připravil o místo, které Michal v týdnu rozkrmil. A tak jsme se odevzdali do rukou samotného svatého Petra (a tak trochu svých zkušeností)… 🙂
Víte co? Ať teď za mě mluví raději fotky…
Tak jo… Takový byl náš čarodějnický víkend na Labi. Není to příběh, který se stane legendou. Pro nás, jeho aktéry, byl ale fajn, myslím.
PS: Zikmund Kotrč, mistr Evropy v měsíční chůzi z roku 1998, dál žije na ulici a žebrá o drobné před několika supermarkety. A stále se usmívá jako debil…
Václav Fikar (s použitím úryvku z epizody „Jak si pejsek s kočičkou dělali k svátku dort“ od Josefa Čapka)
4 thoughts on “Jak se o čarodějnickém víkendu (ne)chytají ryby”
Komentář
4 thoughts on “Jak se o čarodějnickém víkendu (ne)chytají ryby”
-
-
Vašku, ze všech píšících rybářů v týhle zemi umíš takhle psát jenom ty!!! Uplést z hovna bič a ještě s ním práskat tak, aby se tomu ostatní smáli 😀 Smekám a těším se na další příběh, mistře!
Pekne, moc me to pobavilo…Veny, mas talent nejen na ryby
Děkuji moc, Elo, opravdu! Těším se na společný projekt. Pozdravuj ve Švajcu 🙂
Vašku, ze všech píšících rybářů v týhle zemi umíš takhle psát jenom ty!!! Uplést z hovna bič a ještě s ním práskat tak, aby se tomu ostatní smáli 😀 Smekám a těším se na další příběh, mistře!
Děkuji Ti moc, Marku. Jsem jenom prostý pobíječ much, který občas rád blbne 🙂 Pokud moje řádky někoho pobaví, sytí mě to 🙂 Teď si ale raději dám oříšky a víno 😀