Pár dnů po skončení 2. ročníku Jackson Trophy drkotají naše životy opět ve starých kolejích. Tak třeba mé oblíbené koláče v pekařství přes ulici stály dnes ráno stejně jako před týdnem. Sousedovic rošťanda Ený opět čichá za mými dveřmi (alespoň doufám, že čenichací zvuky na chodbě vydává ona) a dnes i zítra večer budu sedět v divadle, stejně jako jsem tam seděl předevčírem. Zkrátka země se dál v klidu otáčí, tak nějak stejně rychle jako před Jackson Trophy.

A zatímco na Facebooku pozvolna doznívají poslední ohlasy, gratulace či poděkování pořadatelům onoho mezinárodního závodu v lovu dravých ryb přívlačí z lodě, sedím ve velkém obýváku svého malého bytu a u horké kávy si makovými koláči zlepšuji dopoledne. Z gramofonu ve vedlejší místnosti mě osvěžuje ZAZ a já si znovu prohlížím fotografie, aby mě momenty v nich zachycené ještě jednou přenesly na Hracholusky. Do skvělého závodu, který jsem chtěl hlavně přežít ve zdraví …

Účastníci závodu

Každý rybářský závod, ať malý nebo velký, píše svůj vlastní příběh. Skládá jej z mikropříběhů prožitých a posléze vyprávěných jednotlivými účastníky. Platí přitom přímá úměra, že čím více týmů se toho kterého soutěžního klání zúčastní, tím více mikropříběhů pak účastníci závodu vyprávějí. Jackson Trophy nevyjímaje.

S Michalem, parťákem z Corrigator Teamu, jsme si příběhy spojené s tímto závodem prožili už vloni. Ať již společné, nebo individuální. A letos k nim přibyly další. Přibyly, přestože na Jackson Trophy jsme neodjížděli s touhami po dobytí vavřínů.

Měli jsme jen skromná přání. Umístit se v silné mezinárodní konkurenci osmapadesáti posádek do 20. místa, hlavně ale nebýt “bezrybky”. Jestli to pak bude páté, desáté nebo dvacáté místo nám bylo celkem putna. Ono totiž všechno vždycky nakonec dopadne tak, jak jsem právě zmínil. Totiž že druhý den se zeměkoule otáčí zase v klidu dál. Na Hracholusky jsme tak přijeli hlavně užít si prodloužený víkend. A ten jsme si také užili, jak se dočtete níže.

Avšak pozor! Následující fotoreportáž nepřináší zaručené rady typu, jak vyvláčet candáta nebo štiku v silném konkurenčním prostředí. Neobsahuje ani recept na to, jak si užít patnáct minut slávy. Nabízí jen jeden z mikropříběhů letošního ročníku Jackson Trophy. Něco jako ze života Corrigator Teamu, nebo tak nějak. Mikropříběh zaznamenaný mojí optikou a vyprávěný mnou… 🙂

Srandičky, srandičky… Na to by nás užilo. To jsem asi zase vedl řeči, že jsem Michala tak odboural.

Fotečka pouhá… Pro rodinu. Vážně nemám ánung, čemu jsme se tady řehnili. Míšo, ty to víš?

Kde ale začít? Možná u probuzení. Na přívlačových závodech “boatového” typu, tedy na závodech z lodí poháněných motory, mají diváci, kteří si chtějí užít nějakou podívanou, prakticky jen jedinou možnost, jak z celého závodu něco vidět. Totiž natáhnout si budík a vykopat se brzy ráno z pelechu. Spolu s rybáři. Pouze ráno před startem (nebo naopak na konci závodu, kdy se posádky hromadně vracejí na kotviště) mohou diváci vidět, jak takový velký rybářský závod na lodích skutečně vypadá.

Ranní start je přitom o mnoho zajímavější než odpolední návrat lodí. Proč? Protože minuty před startem nabízejí divákům pohled na všechny lodě i všechny závodníky pohromadě. Seřazené v řadě. A samozřejmě jim nabízejí i pohled na šrumec spojený s přípravou na “bitvu”, který se jenom tak nevidí. Broušení mečů, sekyr, navlékání se do drátěných košil, nasazování helmic …

Ale vážně… 🙂 Ranního budíčku se nelekejte, s brzkým vstáváním to není zase až tak zlé, jak by se snad mohlo zdát. V případě Jackson Trophy stačí zívat na pláži u autokempu Radost ve tři čtvrtě na sedm. Lodě totiž startují v sedm.

A věřte, že když od této pláže vystřelí více než padesát lodí, přičemž burácející koně v motorech rozvlní hladinu přehrady do divoka, je to pohled téměř epického rozměru. Pokud pak navíc při ohnivém východu slunce hoří obzor oranžově, tak jako při startu sobotního závodu, pak se už o epickou podívanou jedná zcela bezpečně.

Startovní číslo 21 patřilo našemu týmu. Od tohoto kolíku na pláži jsme v sobotu i v neděli startovali. A k tomutu kolíku jsme se také logicky v oba víkendové dny vraceli.

Divácky vděčný moment. Příprava týmů před startem sobotního závodu.

Příprava týmů před startem sobotního závodu.

Petr Dimitrov a Jan Mikač chytali za Západočeský územní svaz ČRS.

Nakládáme vercajk. Snad jsem v chatě nic nezapomněl.

Dotlačit některé čluny na minimální hloubku, potřebnou pro spuštění motoru, byla fuška.

S Michalem jsme si ji užili stejně jako kdokoliv jiný, ať již na lodi nebo na břehu. Oči jsme měli už téměř rozlepené a naše mozky pomalu začaly fungovat.

Aby taky ne. Vždyť budík z nás strhal peřiny ve tři čtvrtě na šest, to abychom si v klidu vychutnali ranní kávu. Po něm jsme si chrstnuli pár hrstí ledové vody do obličeje, to abychom trefili od našich chat k lodi. Když jsme ji v dlouhé řadě mezi ostatními seřazenými plavidly našli, utřeli jsme její mokré sedačky, to abychom do závodu nevyjeli s mokrými zadky. Usazeni na suché sedačky jsme pak už jen čekali na oficiální pokyn ke startu.

Při probublávajícím napětí na startovním roštu šlo přitom všem posádkám o jediné. Nesrazit se s jinou lodí. V našem případě Michal skvěle kormidloval, zatímco já ten startovní bengál natáčel (video ze sobotního startu Jackson Trophy 2017 zde) 🙂

Víno, hvězdy, taktika

Přestože náš tým měl jen skromná přání, nevplul do závodu bez plánu. Nebo chcete-li bez taktiky. To bychom pak také klidně mohli skončit padesátí, nebo ještě hůř, a to jsme teda fakt nechtěli. Taktiku jsme však s Michalem neurčovali dopředu, a už vůbec ne týdny dopředu. K závodu jsme přistoupili s rozvahou dědy Lebedy, proto jsme veškeré strategické plánování nechali až na poslední chvíli.

Slunce vychází… Závodníci odrazili od pláže na otevřenou vodu, kde čekají na startovní povel.

S Michalem čekáme na povel ke startu.

Luboš Gross a Pavel Skála (Vertikal Team). Naši spřátelení soupeři. Trochu decentního špičkování, jinak ale obrovská pohoda. Kolik jsme toho vloni v dešti společně vypili …

Účastníci Jackson Trophy čekají za úsvitu na startovní povel.

Klid před bouří. Motory lodí na startovním roštu zvolna probublávají, posádky čekají na startovní povel. V tuto chvíli do něj chybí asi jedna minuta, a tak se s Michalem rozhlížíme po okolí. Po večeru plném popíjení vína a intenzivního plánování nad mapou jihovýchodního pobřeží Egejského moře (protože mapu Hracholusek jsme nenašli) víme, kde a jakým způsobem začneme … A protože generál X zná jen jediný taktický manévr, totiž obětovat levé křídlo, my se rozhodli obětovat obě křídla!

Dron nad hlavami závodníků. Stejně jako při 1. ročníku v roce 2016 i letos natáčel průběh závodu z výšky. Pro oficiální video.

Zatímco pár dnů před závodem jsme řešili spíše to, abychom měli v pronajatých chatkách dostatek vína, samotnou taktiku jsme zosnovali až v předvečer závodu. Na terase chaty v kempu U Lišáka.

Pod hvězdami u vína a za letního fidlání cvrčků jsme narýsovali náš plán, avšak jen pro první polovinu osmihodinového závodu. Dál už jsme neplánovali nic. S tím, že dál se prostě uvidí. Že po dopoledni budeme improvizovat, tedy reagovat na aktuální situaci. Podle našeho bodového skóre.

Musím přiznat, že body jsme z hlubin Hracholusek dolovali těžce. Po dvou hodinách bičování vody bez jediného kontaktu jsem konečně trefil candáta, pak jsme ale další hodiny znovu zůstávali bez kontaktu. S rybami na háčku jsme se potkali až v samotném závěru sobotního závodu.

Do startu sobotního závodu zbývají dvě minuty …

Co se nestihlo večer před závodem, stihne se ráno těsně před startem. Poslední úpravy zbroje před úvodní bitvou.

A znovu Luboš s Pavlem. Vloni vybojovali druhé místo. Jaké to bude letos?

Klucí, to jsou ty naše klacky! Black Slash, Corrigator a Nagato.

Náš tým nakonec vyvláčel dva ze čtyř hlavních lovených druhů. Abych použil závodnickou hantýrku, udělali jsme candáta a okouna. Ono tedy okounů jsme v závěru závodu pochytali víc, to však nebylo důležité, jak vysvětluji níže. Většího než devětadvacet centimetrů jsme netrefili.

O štiku jsme v sobotu nezakopli a bolen, který ve sloupci popadl mou nástrahu, mě do ostrého souboje s ním vlastně ani nepřipustil. Pouze nechal na dvě vteřiny zakvílet brzdu navijáku … Gól jsem tak nevstřelil, zůstalo jen u nastřelené tyče.

Těžce vybojovaných 78,5 bodu nás po sobotě zařadilo na průběžné 35. místo. Zvláštní, ale právě na takovém místě jsme v předchozím ročníku skončili (poté, co jsme se v neděli museli obejít bez motoru 😀 ). Jinými slovy se dá říct, že kde jsme v roce 2016 skončili, tam jsme v následujícím roce také začali. 🙂

Náš první úlovek. Po dvou hodinách bičování vody jsem trefil menšího candáta. Pětatřicet centimetrů.

Měření našeho prvního úlovku.

Pokud jde o okouny, v sobotu jsme jich s Michalem vyvláčeli několik. Konkrétně pak devětadvaceticentimetrové okouny jsem chytil dva. Tento úlovek nám vynesl 43,5 bodu.

Laici se často ptají, jestli si závodníci mohou ponechat ryby chycené při závodech. Ne! Všechny ulovené ryby se po změření a vyfotografování vracejí zpět do vody. Stejně jako tento náš největší sobotní okoun.

Sobotní návrat Corrigator Teamu na pláž u autokempu.

Fakt, že po sobotě zahříváme až 35. místo, nás ale o pohodu ani o smích nepřipravil. Ano, věděli jsme, že na bednu se již nepostavíme, stejně jako že se nám hodně vzdálilo i případné umístění do první desítky. Na druhou stranu zajíci se počítají vždy až po honu, zvlášť při minimálních bodových odstupech. Dál jsme proto věřili, že prokousat se do první dvacítky je v našich schopnostech.

K celkové pohodě týmu pak přispíval i fakt, že naše holky ugrilovaly trochu toho naloženého masa, aby se jejich “válečníci” měli po návratu z bitvy hned do čeho zakousnout, takže opravdu nebyl žádný důvod k truchlení či chmurům …. 🙂

Setkání po dlouhých letech … Honza Bohuněk (uprostřed) z Gáj Týmu se mě přišel zeptat, neuvažuji-li o obnovení přívlačového Poháru Ohře. Zvláštní, ale je už třetím, kdo se mě na to v posledním půlroce zeptal.

Cestou od Pňovan ani v kempové oblasti nikdo nemohl zabloudit. K perfektní organizaci patřilo i perfektní značení.

Je to vůbec možné …?

Co jsem to tady zase vyprávěl …? Aha, už vím. Historku o zdejším vodníkovi. Jak pomohl mlynáři v boji proti vrchnosti.

Proč na mě ta holčička tak zírá? Aha, už vím. Asi právě pro to … No, nechtěl jsem ten konec moc rozmazávat.

Michal s Peťulou mě ale poslouchají s nepřehlédnutelným zaujetím. Jen nevím, proč pak Michal řekl: No řeknu ti, Vašku, že až takhle někdy bude klid, víš … Že bych si to s chutí poslechl znova.

Druhý ročník Jackson Trophy nabídl už i doprovodný program. Jeho součástí byla třeba prodejní výstava nástrah k lovu dravých ryb nebo trenažer zdolávání ryb. Nejen děti zde zkoušely, jak s rybářem bojují třeba losos, sumec, pstruh nebo štika. Sám jsem trenažer nevyzkoušel, ale simulace soubojů prý byla poměrně věrná …

Takové modré selfíčko… S Andreou.

V sobotu večer, když již krajinu strávila tma, která zvěstovala brzký příchod deště, se na terase u chaty objevil obrovský muž. Ten, který mi volal, že se za námi zastaví. Jirka sice nepřijel s baryton saxofonem, aby nás jeho prostřednictvím jako velký šaman mentálně vyladil na nedělní část závodu, přesto …

Opět se ukázal jako někdo, kdo mi nosí štěstí. A v tomto konkrétním případě i celému našemu týmu. Nejen, že doplnil naše tenčící se zásoby vína, ale hlavně přivezl spoustu dobré nálady a povzbuzení před nedělní částí závodu. A snad i proto jsem prohlásil, že když už nemáme šanci na bednu, že alespoň chytím největší štiku. A s tímto vytýčeným cílem na rtech jsem také hluboko v noci upadl do ještě hlubšího spánku.

Výřad pozoruhodných grimas. Kdo tomuhle velel? To nevím, to nevím, to nevím …

Sobota, čas 23:18. Michal prozrazuje Jirkovi něco z našeho plánu na neděli. Ukazuje mu, na jak velké ryby se hodláme zaměřit. O pár minut později nám Jirka slibuje, že se za nás přimluví tam nahoře …

Jedna ploutev nepleská

Jak meteorologové slibovali, tak se také stalo. V noci kolem druhé přišel déšť a pršelo až do deseti hodin dopoledne. Dá rozum, že po dlouhém ponocování u vína se nám vstávat do deště dvakrát nechtělo, ale závod je závod. Déšť byl stejný pro všechny účastníky. Stejně jako před rokem.

Ráno jsem vylil loď, zatímco Michal do ní nanosil bagáž, a pak už jsme jen doufali, že vstup do neděle bude lepší soboty.

Nebyl. Na vodě se nám dařilo stejně jako v sobotu. Místo, které jsme si zvolili pro ranní ulovení bolena, případně okouna, bylo hluché jako poleno. Po hodině a čtvrt jeho marného dobývání jsme proto s Michalem přejeli jinam. Nevýrazná širá “planina”, v jejímž okolí nebyla ani jedna loď, nás z nějakého důvodu přiměla zastavit.

Déšť. Závodníci dobře vědí, co je na lodích čeká … Na snímku uprostřed Míra Návara (Triton Basss Team).

V neděli ráno pršelo. A tak jsme s Michalem vzpomínali na předchozí ročník Jackson Trophy, kdy propršel prakticky celý víkend.

Ranní příprava před nedělním startem vrcholí.

Jako zmoklé slepice … Čekáme na startovní pokyn.

A tam, krátce po vypnutí motoru, přišel záběr. U dna. Candát (předpokládám, že to byl on), který byl v prutu cítit rozhodně víc než ten sobotní, se mi ale z gumy rychle setřásl. Dvakrát tam dole u dna potrhl hlavou, abych pak já tam nahoře na lodi dvakrát potrhl rameny. Jako poražený.

Tímto okamžikem pro nás nastalo další dlouhé období bez záběru, až jsme se přehoupli do posledních sta minut nedělního závodu. S nulou na kontě. A protože jiné týmy, projíždějící či kotvící kolem nás, občas nějakou rybu vytáhly, nebyla to psychicky dvakrát lehká situace. Oněch zhruba sto minut před koncem jsme byli mnohem blíž padesátému než dvacátému místu, zahrnutému v našem původním plánu.

Přesto jsme stále věřili, že rybu uděláme. Že se zamrská v našem podběráku, že nedělní závod neskončíme s nulou na kontě. Chtělo to jediné. Nepouštět si do hlavy tlak okolí a chmurné myšlenky. A dál věřit svým instinktům, zkušenostem i rukám. Znovu jsem Michalovi opakoval, že chytím největší štiku, že ji prostě cítím v kostech. Že pořád ještě máme dost času zvrátit nepříznivě se vyvíjející zápas.

Přívlačové závody, které jsou zacílené nikoliv na kvantitu, nýbrž na kvalitu (= velké ryby), jsou totiž principiálně stejné jako lední hokej. Od začátku můžeš prohrávat 0:2 a postupně z toho mít těžkou hlavu. Pak se dostaneš do šancí, nastřelíš tyčku, nebo dvě, ale stále prohráváš 0:2. Přesto se nesmíš vzdát. Pokud budeš dál hrát trpělivě a nátlakově jako Kanaďané, na konci zápasu se ti mohou povést dvě slepené střely a zápas bude vmžiku vyrovnaný, nebo dokonce i otočený.

V tom si je závodní rybařina tohoto typu podobná s ledním hokejem, což jsem znovu připomněl i nyní na Jackson Trophy. Hodinu a půl před koncem utkání. Až najednou Michal vykřikl dvě úžasná slova: JE TAM!

Někdy touto dobou přestalo pršet.

V neděli kolem oběda už bylo na Hracholuskách po dešti. A nám se konečně, zhruba hodinu a půl před koncem, podařilo chytit rybu. To však není ona. Na snímku je Michalův další okoun (28 cm), v neděli náš největší.

Tento okoun přinesl našemu týmu 42 bodů. Osmadvacet centimetrů krát 1,5.

Michal pouští vyfotografovaného okouna zpět.

Na letošní Jackson Trophy jsem si přivezl čtyři pruty. Do sobotního závodu jsem si vzal tři, stejné délkou, ovšem rozdílné akcí a tuhostí, abych se na neděli rozhodl už jen pro tyto dva Black Slashe. Také Michal po zkušenostech ze soboty zkorigoval počet prutů pro nedělní závod na dva.

Chvíli před svým radostným výkřikem sáhl po zcela odlišné barvě, než jaká nám spolehlivě fungovala v sobotu, kdy jsme měli dohromady třináct záběrů. A díky této radikální změně objevil klíč a zlomil okouní přehlíživost vůči našim nástrahám.

Jeho okoun (25 cm) znamenal první rybu Corrigator Teamu v nedělním závodě. Zhruba devadesát minut před koncem jsme tak přestali být týmem bez ryby. Michalův bodovaný pichláč přinesl do našich hlav i rukou skutečné zklidnění, takže prakticky vzápětí jsme oba dva měli zřetelné kontakty s rybou, a to každý na jiné straně lodi, avšak bez kýžené koncovky. A protože oba záběry přišly na barevný vzor, na který Michal dostal zmíněného okouna, pochopili jsme, že právě tudy vede cesta. Jako by obrana nepřítele byla prolomena.

Uteklo dalších pět minut, když jsem si začal připomínat noční předsevzetí, že chytím největší štiku. Že přece nemůže být problém dostat na prut “nějakou blbou sedmdesátku”. Vyměnil jsem nástrahu v karabince, podíval se v mobilu na zbývající čas a řekl, že času máme pořád ještě dost. Že jsme na dobrém místě, kde tu štiku cítím. A že právě tady ji vydoluji.

A stalo se! Sotva jsem tuhle větu vypustil z úst, přišla někde ve sloupci rána, která srazila tenoučkou špičku Black Slashe na dotyk s hladinou. V prvních dvou vteřinách jsem si myslel, že jde o velkého candáta. Nasvědčovala tomu dvě razantní trhnutí hlavou. Když se ale dva metry pod klidnou hladinou objevilo široké tělo s mohutně rozevřenými skřelemi, měli jsme s Michalem jasno. K hladině jsem vedl zatraceně krásnou štiku, vyžranou jako vietnamské prase!

Moment, který mimořádně hřál. Krásná štika v naší lodi.

Zatímco Michal měří, já fotím. Teď už jsme věděli, že v tabulce budeme šplhat vzhůru.

Hergot, holka, nemel tak sebou. Jen tě cvakneme a jdeš zpátky do vody.

Největší štika Jackson Trophy 2017. A zároveň i obou dosavadních ročníků.

S široce rozevřenými skřelemi a mohutným hřbetem vypadala dva metry pod hladinou, že bude mít nejméně osmdesát čísel. Michal rychle odložil svůj prut a natáhl se po podběráku.

Jak už to tak ale u štik bývá, nedala svou kůži lacino. Kdykoliv jsem ji citlivě vypumpoval skoro až k hladině, rozčílila se a prudkými výpady se začala zavrtávat pod loď. Tam pak nabírala rychlost směrem k vrtuli, jako by věděla, že na zádi lodi pod motorem je naše slabé místo.

Dvojitá dávka Jirky během pár dnů (přijel za mnou do Chebu ještě v týdnu před závodem, aby mi popřál hodně štěstí) a tedy i dvojitá dávka štěstí se ale projevila právě nyní. V důležitém momentě pro náš tým. Rozdivočelou štiku jsem proutkem (6-18 gr.) ukočíroval, až ji Michal zvedl v podběráku do lodi. I s nástrahou visící na krajíčku tlamy.

„Joooooooo!“ zařvali jsme oba naráz a plácli si, jako bychom po letech intenzivního pátrání objevili Atlantidu. Muselo nás být slyšet na kilometry daleko. Štiku jsme zdokumentovali (měřila 75 centimetrů) a samozřejmě pustili zpět. Náš dlouhý pobyt na lodi rázem zalilo slunce. A když vzápětí Michal ještě o tři centimetry zvedl délku našeho největšího okouna, začínali jsme tušit, že nedělních 117 bodů nás v tabulce posune směrem vzhůru, nikoliv směrem dolů. A to jsme pouhou hodinu a půl před koncem závodu byli bez ryby.

Neděle, čas 13:20. Návrat Corrigator Teamu na pláž. Zatímco se s Michalem po vystoupení z lodi culíme jako měsíčci a zrzavý Timi vítá svého páníčka, Michalova partnerka Peťula povytahuje loď s číslem 21 víc na břeh. Naše přítelkyně se během závodu něco nadřely, aby nám vytvořily optimální podmínky pro úspěšné zvládnutí závodu.

Radost malých kluků

Jak už jsem napsal. Měli jsme jen skromná přání (srpnových létavic?). A snad kromě stehů na mém břiše nás netrápilo nic.

Odchytat čtrnáct a půl hodiny na lodi během jednoho a půl dne pro mě nebylo zrovna lehké. I když to z fotografií není zřejmé (jářku, kdo by také byl zvědavý na nějaké bolestivé grimasy), pár dnů po operaci jsem chvílemi měl všeho opravdu plné kecky. Vždy po nějaké době na lodi se vnitřní stehy i titanové šrouby bolestivě připomněly, čímž nyní vysvětluji svá slova z úvodu, že letošní Jackson Trophy jsem chtěl hlavně přežít ve zdraví … 🙂

Společně s ostatními závodníky čekáme v hlavním stanu na oficiální vyhlášení výsledků. V tuto chvíli už nicméně víme, že moje štika je největší.

Pořadatel Jackson Trophy Jirka Koláček (vlevo) předává ceny 3. týmu – Zubáč.sk Team (Robert Topor a Marián Bodorík).

Zasloužení vítězové letošního ročníku – Jackson Team Morava (Jozef Foltýn a David Koudelka).

Giovanni Migliore a Roman Štěpánek (Lucky John/Norfin Boatstore Team) s cenou za největšího bolena.

A to jsme my. Přebíráme cenu za největší štiku.

Vertikálové loňské stříbro neobhájili. Přesto se jim jedno podařilo. Totiž opět chytit největší rybu. Vloni trefil Pavel Skála (vpravo) největšího candáta, letos pak Luboš Gross největšího okouna.

Když pořadatelé sečetli výsledky, měli jsme důvod k velké klučičí radosti. O fous, ale přece, jsme skončili v první dvacítce. Akorát na 20. místě. Tak, jak jsme si před tímto naším srdečním závodem přáli.

A co víc, moje štika se nakonec stala největší štikou letošního ročníku. Vlastně je teď největší ulovenou štikou obou dosavadních ročníků, což se ale samozřejmě už příští rok může změnit. Vždyť který ze soupeřů by si nebrousil zuby na pěknou zubatou … 🙂

Tento mikropříběh, vyprávěný mnou, je u konce. Rád bych teď proto poděkoval:

… Michalovi, týmovému parťákovi – za vše, co jsi pro náš výsledek udělal. Spousta práce, v tréninku, během závodu, před ním i po něm. Práce, která se ukázala pro náš výsledek jako klíčová. Vím to. Letošní Jackson Trophy jsi za mě odmakal na všech úrovních! Nebýt veškeré tvé práce, kdo ví, kde bychom skončili.

… Andrejce, partnerce – za veškerou péči, servis, humor a vše ostatní kolem, co mi umožnilo dokončit letošní závod ve zdraví.

… Petře, Michalově přítelkyni – za úsměvy, plný stůl, výběr vína, tejpovací pásku a tak ….

… Jirkovi Hanzlíkovi, příteli a duchovnímu dvojčeti – za legrácky, humor, nečekané návštěvy i čekané příjezdy, víno a povzbuzování. A za zprávy a volání ze Švédska. Mrzí mě, že tam vzhledem k okolnostem nemohu být s vámi.

… Jirkovi Koláčkovi, pořadateli Jackson Trophy – za nápad přivést na svět tento skvělý závod, který je od prvního ročníku naší srdcovkou. Tobě a všem lidem kolem tebe, kteří s jeho organizací pomáhají, za čas, energii a veškeré úsilí, které k takovému závodu vede. Dobře vím, kolik je ho zapotřebí a že bez mimořádného entuziasmu pořádného blázna a jeho schopnosti směřovat k cíli by uskutečnění tak velkého závodu nebylo možné. Jackson Trophy je skvělý závod! Povedlo se ti ho udělat velký a přitom jej neodlitštit. A tak si ho jezdíme užít.

Stručná statistika 2. ročníku Jackson Trophy:

Pořadí týmů:

1. Jackson Team Morava (David Koudelka, Jožka Foltýn – CZ) – 341

2. HR Patriot Team (Milan Mathejzík, Viktor Mathejzík – CZ) – 338,5

3. Zubáč.sk Team (Robert Topor, Marián Bodorík – SK) – 334,5

4. Westin Fishing Team (Miroslav Vojtek, Robert Shaya – CZ) – 309

5. RNK Delalande Team (Martin Minář, David Juránek – CZ) – 298,5

… 20. Corrigator Team (Václav Fikar, Michal Mištera – CZ) – 195,5

Největší ulovené ryby:

Candát – 56 cm (Miroslav Vojtek, Westin Fishing Team)

Bolen – 65 cm (Roman Štěpánek, Lucky John/Norfin Boatstore Team)

Štika – 75 cm (Václav Fikar, Corrigator Team)

Okoun – 39 cm (Luboš Gross, Vertikal Team)

Jackson Trophy 2017 se zúčastnily týmy z těchto zemí:

Česko, Slovensko, Německo, Rakousko a Polsko

Trofej za TOP štiku letošního Jackson Trophy už odpočívá u mě doma.

Post scriptum

Když jsem se vrátil z Hracholusek domů s pohárem za největší štiku, můj syn se zajímal, v čem přesně rybáři na Jackson Trophy soutěží. A tak jsem si řekl, že možná nebude od věci zmínit základní minimum i v této reportáži.

Cílem závodních týmů, jejichž lodě se ráno rozfrčí po přehradě, je vyvláčet pokud možno “velkou čtyřku”. Tedy čtyři z našich tradičních druhů dravých ryb – štiku, candáta, bolena a okouna. Počet vyvláčených kusů od jednoho nebo od více druhů v jeden den přitom není pro body do tabulky nijak důležitý. Ani trochu! Každému týmu se každý den počítá jen největší ulovený kus toho kterého druhu.

Maximální výsledek, kterého může jeden tým za dva soutěžní dny dosáhnout, je tedy osm ryb z kategorie “hlavní”. Čtyři v sobotu (štika, candát, okoun a bolen) a čtyři také v neděli. Skóre je pak možné lehce vylepšit ještě “bonusovými” rybami, jako jsou třeba sumec, tloušť nebo pstruh, za které je však třikrát méně bodů než za hlavní druhy, tedy velkou čtyřku.

Bodování velké čtyřky je přitom prosté. Každý dokončený centimetr znamená bod. Pouze u okouna se jeho délka (dokončené centimetry) násobí koeficientem 1,5. Za okouna o délce třicet centimetrů tak tým získává 45 bodů.