Koho by někdy nezasáhly přímo do srdce. Koho by občas nepohladily po duši zdrchané každodenními starostmi. A koho by nepřiměly zpomalit a zasnít se. Vrátit se k fotografiím a ještě jednou zhluboka vydechnout. Souznít s textem.

Rockové slaďáky oplývají nevšedním kouzlem. Jejich tklivé melodie a dojímavé texty o naplněných či ztracených láskách, krásných vzpomínkách, věčném stýskání, šťastných návratech i rozervaných srdcích sejmou v příhodnou chvíli kdekoho. Chladné dívky z hlídaných chovů i rozervané drsoně v kožených křivácích s půllitry v rukou. Snad proto, že všichni jsme prožili stejný smutek, bolest i zklamání, o jakých rockeři zpívají.

A tak statisíce hudebních posluchačů už podlehly silné … Pokračujte »

Sprinter na stovce žádný příběh nezažije. Vystřelí vpřed a než na něj divák stačí ukázat, už vydechuje v cíli. Rychlé krátké tratě nejsou zážitkům nakloněné.

Jediným zážitkem, který může sprintera potkat, je pád po šlápnutí na rozvázanou tkaničku u tretry. A to není zážitek druhu, který zde mám na mysli. Přestože se z něj později může rozvinout příběh.

Dlouhé tratě jsou mnohem zajímavější. Nejsou sice automaticky garanty zážitků, avšak k vytrvalostním běžcům jsou v tomto ohledu znatelně vstřícnější. A laskavější.

Už na pětikilometrové trati mezi pastvinami můžete potkat například tele, které vám nemíní uhnout z cesty. Nechápavě zírá, jak se k němu blížíte rychlostí 4:50 min./km, … Pokračujte »

Dárky jsou na světě z jediného důvodu – dělat radost. Doma u vánočního stromečku, při oslavě narozenin nebo výročí. Měly by obdarovaného potěšit. Vyčarovat nejzářivější úsměv v jeho tváři. Rozsvítit ho. Učinit ho šťastným, třeba jen na malou chvíli. Nebo zasadit do jeho paměti trvalou hřejivou vzpomínku.

Proto by nemělo být těžké dárky vybírat a dávat. Jak řekl americký spisovatel a filosof Robert Fulghum, lidé, kteří mají ty správné pohnutky, dávají správné dárky. Avšak platí jeho slova vždy a za všech okolností?

Kolikrát jste dostali dárek, který vám byl k ničemu? Ani užitečný, ani potřebný. Ani vhodný, ani praktický. Ani hezký, ani slušivý. Který … Pokračujte »

Jakkoliv se představě bláznivého nešiky vzpouzím, chtě nechtě si musím přiznat, že jsem roztržitý. Asi jako francouzský herec Pierre Richard v proslulých filmových komediích, v nichž hrdě nosí jednu botu červenou, opouští dům s růžovým ručníkem na hlavě a zapomíná kdeco.

Talent k roztržitosti u mě v dětských letech nikdo nepozoroval. Vycepovaný spartánskou výchovou autokratické matky jsem na své věci nepřetržitě myslel a každý úkon vykonával plně soustředěně.

Selhal jsem pouze dvakrát, což je dobré skóre na aktivní dítě s několika zájmovými kroužky v zádech.

Ve druhé třídě jsem ve školní šatně zapomněl zimní čepici. Matku doma překvapilo, že ani desetistupňový mráz venku mi ji nepřipomněl, a … Pokračujte »

Neběhám proto, abych byl dobrý. Natož abych dobýval závodní vavříny. Běhám jen pro svoji radost. Přesto si občas, podle chuti a časových možností, zpestřím běžecký rok zajímavým závodem. Na pět či deset kilometrů. Na bednu přitom nemyslím. Vavříny patří po zásluze jiným. Mnohem pracovitějším než jsem já.

Před závodem mívám jen jediný cíl. Doběhnout do cíle závodu s pocitem, že jsem to dal, jak se říká. Že jsem výzvu solidně zvládl. Že jsem výzvu solidně zvládl. Že jsem tváří v tvář tíži okamžiku obstál.

A nejinak tomu bylo i v případě mezinárodního závodu Valdštejnova 10 v Chebu.Na desetikilometrovou trať, která … Pokračujte »

Dost možná máte stejnou zkušenost. V diskontu se natáhnete po mikrotenovém sáčku, abyste do něj vložili hrozen vína nebo konrbagetu. Jenomže sáček má chybu. Ne a ne se do něj dostat. Jako by to ani nebyl sáček. Tam, kudy chcete vložit zboží, mnete prsty, šustíte, foukáte. Jako zběsilí. Ale veškeré úsilí, alespoň při obvyklé motorické nedokonalosti mužů, je k ničemu. Okraje sáčku drží při sobě jako svařené.

A tak logicky zaklejete: To je peklo!

Máte pravdu. Je to peklo! Peklo, které je přítomné všude kolem nás a prakticky denně se nás dotýká. V podobách, které jsou velmi vzdálené těm Faustovským. A zcela … Pokračujte »

Mezinárodní den žen. Zkráceně MDŽ, jak jsme se naučili krátit v dobách rudého temna. Svátek, kterému v nesvobodných časech před listopadem 1989 patřilo výsostné místo v československém kalendáři. A který 8. března slavilo devět z deseti mužů.

Mnozí z nich rádi. Plánované oslavy MDŽ totiž byly příležitostí, jak zcela legitimně, bez zbytečných výmluv a falešných alibi, strávit večer mimo domov. Tedy nikoliv u vína s vlastní manželkou či přítelkyní, ale s kolegy a kamarády v hospodě. Protože Mezinárodní den žen se musel jaksepatří zapít. Po chlapsku.

Další ho slavili méně bujaře. Svátek žen si připomínali spíše střídmě, vnímali ho jako povinnost vnucenou okolím. Společenský … Pokračujte »

Vánoce by měly být křesťanským svátkem klidu a rozjímání, který stmeluje rodinu a zlepšuje vztahy mezi lidmi, byť třeba jen na pár dní. Svátkem, jenž rozzáří dětem oči a dospělé vrátí do chvil, kdy také jim zářily oči. Anebo kdy jim bylo krásně a jen tak si příjemně pluli.

Jenomže pravý opak je často pravdou. Tradiční Vánoce zmutovaly v ukřičený kolotoč front, všudypřítomných mačkanic, nervozity a časové tísně, kdy jde s trochou nadsázky o jediné. O přežití.

Abych tedy letošní Vánoce přežil a zároveň nemrhal svým časem v chaosu předvánočního shonu, připravil jsem si v dostatečném předstihu plán hodný velkého stratéga … Pokračujte »

Na nedávném dětském sportovním dni, plném hlasitého skandování, jsem si nemohl nevzpomenout na vlastní účast v podobných sportovních kláních. Tváří v tvář fandícím dětem se mi vybavily hned tři roky letního “táborování” v Bečově nad Teplou. Ve vile Komtesa, která byla postavena roku 1928 komtesou Eleonorou Camillou Marií Henriette Beaufort-Spontin ve stylu alpské architektury. Jako její letní sídlo.

V 80. letech minulého století ale Komtesa nebyla letním sídlem ani Beaufort-Spontinů, dokonce ani Lobkowiczů, kteří ji získali během 2. světové války, nýbrž odborářů. A tím také jejich dětí. Časy už byly takové a rekreační středisko Komtesa žilo bílými nátělníky, červenými trenýrkami … Pokračujte »

Moje teta Marcela je kanón. Neumí se sice oblékat, za to však v kuchyni dosahuje výsledků přesahujících hranice našeho kraje. Ba přímo celé naší země. Ano, s vařečkou u sporáku je moje teta king. Na pánvi a v hrncích klohní kulinářská díla světové úrovně.

První z jejích parádních disciplín jsou palačinky. Alespoň ona sama je o výjimečném vzhledu svých palačinek přesvědčená. Chválí je, kudy chodí, a zásobuje jimi kolegy, sousedy a příbuzné jako o závod. A především pak mě a moje syny. Ti je sice s mírným odporem občas baští, protože jsou na sladké, avšak mnohem častěji si z nich … Pokračujte »