Psaní je činnost nesmírně náročná. Psychicky, fyzicky i logisticky. Zvlášť když jste český spisovatel na volnoběh, co se přes den živí něčím rozumným (třeba účetnictvím, výrobou porcelánu nebo rozesíláním newsletterů, které stejně nikdo nečte), takže psát můžete jen večer. Anebo o víkendu. Anebo nikdy. Což je vlastně nejpřesnější.

Můj denní režim vypadá zhruba takhle: ráno práce. Odpoledne práce. Večer? Konečně chvíle klidu! Takže buď sex, nebo psaní. Zapnu počítač, otevřu Word a ruce se mi třesou očekáváním jako puberťákovi před první pusou.

Hrdinka v ložnici svléká podprsenku, muž se na ni vrhá, její tělo se svíjí slastí – je to vášnivé, … Pokračujte »

Zní to jako sexistická hláška z devadesátek? Možná. Ale taky je to jedna z mála vět, na které se muži všech národností, věků i IQ shodnou bez hádek. Tuhle mantru si šeptají v hospodách, zapisují ji do deníčků přežití a opakují si ji při rodinných oslavách jako zaklínadlo. „Ženy nevědí, co chtějí.“ A to, prosím, není výčitka. To je pozorování. Jako že voda je mokrá.

Ale ta pravá lahůdka teprve přijde: „…a nedají pokoj, dokud to nedostanou.“

Ano. Vytrvalost level: vesmír. Jak může někdo bojovat za něco, co nechce – nebo ani netuší, že chce? To už není logika. To je … Pokračujte »

Většinu kluků a holek připoutala ke stříbřitému zvuku heavy metalu pouhá dvě, maximálně tři klíčová alba, jež jim v určitém věku a na určitém místě protnula cestu. V ten okamžik se zrodila láska na celý život a oni byli ztraceni. Stali se z nich fanoušci v černém.

Takový je i můj případ. Alba, která mě v polovině osmdesátek uhranula jako magická síla z Gandalfovy hole, aby mi vzápětí nasadila již nesundatelné metalové okovy, byla tři – „The Number of The Beast“ (1982) od Iron Maiden, „Ride The Lightning“ (1984) od Metallicy a „Walls Of Jericho“ (1985) od Helloween.

Walls Of Jericho jsem poprvé uslyšel v 6. třídě … Pokračujte »

Jak jsem o sobě nejednou napsal, jsem požitkář. Požitkář života. Jako zrozenec ve vzdušném znamení, jemuž vládne bohyně smyslnosti a lásky, snad ani nemohu být jiný.

A jako požitkář vyrážím vstříc všelijakým krásným příběhům, které píše náš krátký život, z nichž pak někdy, pakliže jsou pozoruhodné, bláznivé či svým obsahem a formou výjimečné, čerpám do svých povídek a knih. Jeden takový mikro příběh, jemuž jsem však nešel nijak naproti a o nějž jsem vážně nestál, jsem zažil brzy ráno v prázdných ulicích Chebu. Při tichém běhu mezi svítícími lampami jsem u budovy Západočeského divadla potkal živého tvora. Věřte, nebo … Pokračujte »

Je to už dávno. Na časové ose někde mezi ukováním Prstenů moci ve Středozemi a filmovou premiérou Forrest Gumpa. Tak dávno, že se mi tomu ani nechce věřit.

Avšak přestože se následující příběh odehrál před dlouhou dobou, v časech oněch, pro mě je stále čerstvý. Jako by se totiž mé první setkání s druhým studiovým albem Metallicy událo před rokem, maximálně dvěma. Tak dobře si na něj pamatuji. A tak živě mám stále vše před očima…

Ve školním roce 1984/85 jsem chodil do páté třídy základní školy. Týden po oslavách 1. máje 1985 nám spolužák Pavel Válek řekl, ať si zítra … Pokračujte »

Koho by někdy nezasáhly přímo do srdce. Koho by občas nepohladily po duši zdrchané každodenními starostmi. A koho by nepřiměly zpomalit a zasnít se. Vrátit se k fotografiím a ještě jednou zhluboka vydechnout. Souznít s textem.

Rockové slaďáky oplývají nevšedním kouzlem. Jejich tklivé melodie a dojímavé texty o naplněných či ztracených láskách, krásných vzpomínkách, věčném stýskání, šťastných návratech i rozervaných srdcích sejmou v příhodnou chvíli kdekoho. Chladné dívky z hlídaných chovů i rozervané drsoně v kožených křivácích s půllitry v rukou. Snad proto, že všichni jsme prožili stejný smutek, bolest i zklamání, o jakých rockeři zpívají.

A tak statisíce hudebních posluchačů už podlehly silné … Pokračujte »

Sprinter na stovce žádný příběh nezažije. Vystřelí vpřed a než na něj divák stačí ukázat, už vydechuje v cíli. Rychlé krátké tratě nejsou zážitkům nakloněné.

Jediným zážitkem, který může sprintera potkat, je pád po šlápnutí na rozvázanou tkaničku u tretry. A to není zážitek druhu, který zde mám na mysli. Přestože se z něj později může rozvinout příběh.

Dlouhé tratě jsou mnohem zajímavější. Nejsou sice automaticky garanty zážitků, avšak k vytrvalostním běžcům jsou v tomto ohledu znatelně vstřícnější. A laskavější.

Už na pětikilometrové trati mezi pastvinami můžete potkat například tele, které vám nemíní uhnout z cesty. Nechápavě zírá, jak se k němu blížíte rychlostí 4:50 min./km, … Pokračujte »

Dárky jsou na světě z jediného důvodu – dělat radost. Doma u vánočního stromečku, při oslavě narozenin nebo výročí. Měly by obdarovaného potěšit. Vyčarovat nejzářivější úsměv v jeho tváři. Rozsvítit ho. Učinit ho šťastným, třeba jen na malou chvíli. Nebo zasadit do jeho paměti trvalou hřejivou vzpomínku.

Proto by nemělo být těžké dárky vybírat a dávat. Jak řekl americký spisovatel a filosof Robert Fulghum, lidé, kteří mají ty správné pohnutky, dávají správné dárky. Avšak platí jeho slova vždy a za všech okolností?

Kolikrát jste dostali dárek, který vám byl k ničemu? Ani užitečný, ani potřebný. Ani vhodný, ani praktický. Ani hezký, ani slušivý. Který … Pokračujte »

Jakkoliv se představě bláznivého nešiky vzpouzím, chtě nechtě si musím přiznat, že jsem roztržitý. Asi jako francouzský herec Pierre Richard v proslulých filmových komediích, v nichž hrdě nosí jednu botu červenou, opouští dům s růžovým ručníkem na hlavě a zapomíná kdeco.

Talent k roztržitosti u mě v dětských letech nikdo nepozoroval. Vycepovaný spartánskou výchovou autokratické matky jsem na své věci nepřetržitě myslel a každý úkon vykonával plně soustředěně.

Selhal jsem pouze dvakrát, což je dobré skóre na aktivní dítě s několika zájmovými kroužky v zádech.

Ve druhé třídě jsem ve školní šatně zapomněl zimní čepici. Matku doma překvapilo, že ani desetistupňový mráz venku mi ji nepřipomněl, a … Pokračujte »

Neběhám proto, abych byl dobrý. Natož abych dobýval závodní vavříny. Běhám jen pro svoji radost. Přesto si občas, podle chuti a časových možností, zpestřím běžecký rok zajímavým závodem. Na pět či deset kilometrů. Na bednu přitom nemyslím. Vavříny patří po zásluze jiným. Mnohem pracovitějším než jsem já.

Před závodem mívám jen jediný cíl. Doběhnout do cíle závodu s pocitem, že jsem to dal, jak se říká. Že jsem výzvu solidně zvládl. Že jsem výzvu solidně zvládl. Že jsem tváří v tvář tíži okamžiku obstál.

A nejinak tomu bylo i v případě mezinárodního závodu Valdštejnova 10 v Chebu.Na desetikilometrovou trať, která … Pokračujte »