Jaro je život. Láska. Páření a zázrak zrození. Zrození nových životů v běžně nedohlédnutelných koutech našich měst i volné přírody. Za plentou z živých barev, jimiž příroda po zimě nově rozkvetla.

Do jednoho z takových koutů, který se nachází v severočeské části Krušných hor, jsem se vypravil. V maskovacím kompletu a s téměř dvoukilovým teleobjektivem, připnutým na kilogramovém těle fotoaparátu, jsem zmizel v bohatém rákosí jednoho zatopeného lomu, abych se přiblížil vodním ptákům. Tam, na vodě v rákosí, se totiž odehrával pozoruhodný příběh rodiny Roháčových…

The Roháč Family

Jako bych sledoval nikoliv roháče, ale Roháče. Jako bych nepozoroval vodní ptáky u horského jezera, ale člověčí rodinku někde v naší ulici. Tam v rákosí jsem byl totiž svědkem stejného vzorce fungování rodiny.

Zatímco matka se třemi pruhovanými mláďaty se zdržovala za plotem z rákosí nebo v jeho těsné blízkosti, otec se odvážně vydával do dálek na otevřenou vodu, kde setrvával dlouhý čas. Proto, aby lovem uživil svoji rodinu.

Potápěl se v různých částech lomu, ať již blízko břehu, nebo na hlubokém prostředku jezera, ale jen málokdy se vynořil s rybkou v zobáku. Odhaduji, že na ulovení jedné rybky, která je hlavní, i když nikoliv jedinou potravou roháčů, potřeboval osm až deset zanoření, což představuje nemalý energetický výdej.

Na lovu byl ale odvážný, eventuální nebezpečí si příliš neuvědomoval. Anebo jej ignroval. Několikrát se totiž vynořil doslova přede mnou. Pět metrů od mého teleobjektivu. Obvykle se pak lekl a belskurychle se znovu zanořil pod hladinu, jindy však nikoliv. Zůstával na vodě, jen se o pár metrů ode mě vzdálil. Pro jistotu. A potopil se, až když jsem ho doostřoval…

Lovu rybek pro rodinu se samec věnoval nejméně dvě hodiny. Pokud se mu podařilo chytit rybu, okamžitě ji přinesl své partnerce a mláďatům. Po celou dobu přitom sám ani jednu nespolkl, to jako svědek mohu dosvědčit.

Až… Asi po dvou a půl hodinách intenzivního potápění se a vynořování, stejně jako odvážení ulovené potravy rodině kdesi v rákosí, byl on sám už natolik vyhladovělý, že jednu malou ulovenou rybku sežral.

Avšak pro jistotu, snad aby ho partnerka neviděla a posléze mu to nevyčetla, zmizel s čudlou v zobáku až na druhou stranu jezera, kde ji v rákosí bleskurychle spolknul. A pak se odtamtud ještě rychleji vrátil do prostoru, kde po většinu času lovil. A tam začal znovu lovit.

Mláďata se roháčům líhnou v období od dubna do června – po 28 dnech. A věřte, nebo ne, ihned umí plavat. Co však neumí je obstarat si potravu. Proto jsou ještě pár týdnů zcela závislá na svých rodičích.

Roháči, i když utvářejí pár jen na jednu sezónu, jsou spolupracujícími partnery a velmi pečlivými rodiči.

Projevuje se to mimo jiné tak, že když se třeba v době hnízdění vzdalují od svého hnízda z vodních rostlin, vždy přikrývají vajíčka vlhkými rostlinami. Proto, aby jejich budoucnost, jejich poklad nikdo nenašel a nesežral.

V sezení na hnízdě se přitom oba rodiče střídají po několikahodinových intervalech.

Při fotografování, které se odehrávalo na vzdálenost patnáct až pětadvacet metrů, byla matka neustále ve střehu a nepřestávala svá mláďata přede mnou skrývat. Ačkoliv jsem byl zahalený od hlavy až k patě příhodným maskáčem, dobře o mně věděla.

Kdykoliv jsem na ně namířil teleobjektiv, zdánlivě nenápadným pohybem těla ukázala svým dětem, kam se mají bez okolků přemístit. Naprosto vždy se schovala za rákosí, které stálo mezi mnou a jimi.

Kdybych je cíleně nefotil, zřejmě bych si matčiny nápovědy nevšiml. Jelikož jsem však fotografováním Roháčovic rodiny strávil více než tři hodiny, vypozoroval jsem v chování matky jednoduché vzorce a jasná pravidla.

Celkově jsem se na zatopeném krušnohorském lomu naučil jedno. Že zatímco samec si při lovu s obezřetností až tak moc hlavu neláme a opakovaně se pouští do rizika, matka si uchovává instinkty divokého ptáka. Nedůvěřuje nikomu a nepřestává být ostražitá. Před každým hned schovává mláďata do bezpečí. Opatrnosti totiž není nikdy dost.

Ještě v polovině 20. století patřil roháč nejen v naší zemi k ohroženým ptačím druhům. Důvod byl nasnadě. Naši předchůdci lovili tuto elegantní potápku doslova ve velkém, aby jejím límcovým a hrudním peřím zdobili elegantní dámské klobouky.

Výsledkem bylo, že například ve Velké Británii byli roháči ve druhé polovině 19. století, tedy zhruba před pouhými 150 lety, téměř vyhubeni.

Až důsledná ochrana roháčů zajistila, že dnes už jsou mimo ohrožení vyhynutí. A že je můžeme potkávat u vody rozhodně častěji, než mohli naši prarodiče třeba před padesáti lety.

Odborníci uvádějí, že aktuálně hnízdí v České republice 3 500 až 7 000 párů, většina z nich ovšem na zimu odlétá. Zimu u nás přečkává odhadem 1 000 až 1 500 vytrvalých jedinců.

Labutí přízeň

Fotografování vodních ptáků s mláďaty není až taková hračka, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ano, dostal jsem se k nim v maskovacím kompletu relativně blízko, přesto jsem několikrát narazil. Třeba na labuťáka…

Labutí samec měl napilno. Sbíral a trhal orobinec, aby hnízdo pro svoji sličnou labuť s bělostným krkem dál vylepšoval. Když jsem však při fotografování jeho milé, která seděla na vejcích, překročil pomyslnou hranici důvěry, proměnil se v nekompromisní buldozer a okamžitě po mně vystartoval.

Během vteřiny urazil pět nebo šest metrů, pak roztáhl křídla, aby výhružně demonstroval svoji velikost, a začal vydávat varovný zvuk, podobný syčení. Syčení mají labutě společné s husami, s nimiž jsou ostatně příbuzné.

A protože rozpětí křídel dospělého labutího samce dosahuje až ke dvěma a půl metru, hlavně však proto, že jsem nijak nemínil narušovat rodinou idylku labutího páru, ustoupil jsem zpět čtyři kroky dozadu. Můj nepatrný ústup stačil naštvanému labutímu samci k tomu, aby svá mohutná křídla připažil a pomalu se vrátil zpět k práci…

Labuť velká je jedním z našich největších ptáků vůbec. A zároveň nejelegantnějších. I proto ji člověk kdysi choval jako okrasného ptáka na zámeckých a parkových rybnících, což ale platí dodnes. I dnes jsou labutě ozdobou parkových jezírek a rybníků.

Vznešenost labutě navíc podtrhávala skutečnost, že narozdíl od svých menších vzdálených příbuzných, od hus a kachen, se po celý rok nijak neozývá. Tichý bělostný pták s dlouhým labutím krkem, kterému Angličané říkají mute swan (tichá labuť), byl proto dokonalou okrasou zámeckých jezírek.

Teprve až v polovině 20. století, tedy ani ne před sto lety, se labutě ze zámeckých jezírek a parkových rybníků začaly rozšiřovat do volné přírody. Dnes je můžeme potkávat jak ve městech, kde si mimo jiné zvykly konzumovat staré pečivo (nikdy je nekrmte čerstvým, vždy nejméně tři dny starým!), které jim hází lidé do vody, tak daleko za městy na stojatých a pomalu tekoucích vodách. Krásné labutě se přitom stále těší značné úctě, obdivu a respektu Čechů.

Labutě si staví velká, naprosto nepřehlédnutelná hnízda z rákosí, a to na okrajích přehrad a rybníků, nebo na březích tekoucích vod. Samice do něj klade vejce obvykle v době od konce března do začátku května, přičemž na hnízdě pak sedí většinou ona. Samec střeží okolí a na vetřelce srdnatě a agresivně útočí. Pokud si však jeho partnerka potřebuje na chvíli protáhnout pérka, ochotně ji na hnízdě na chvíli vystřídá.

Než ale samice naklade vejce, musí dojít k milostnému vzplanutí. A námluvy jsou u labutí vzrušující podívanou. Trvají sice jenom krátce, možná jen deset, maximálně dvacet minut, ale rozhodně stojí za sledování.

Ona i on se zvedají nad hladinu. Mohutně přitom máchají křídly, roztahují ocasy jako vějíř a kroutí svými dlouhými krky. A nezůstává jen u zvedání a kroucení.

Oba se co chvíli třou o sebe, jako kdyby tančili ploužák. Svatební obřad je u konce po pár minutách a labutí pár už spolu zůstane až do konce života, v dobrém i zlém.

Mláďata labutí se z vajec vylíhnou přibližně po pěti až šesti týdnech. Přesněji po 35 až 41 dnech.

Ani na vteřinu pak neztrácejí čas (jako by si uvědomovala, že život je dar). Sotva pár hodin od okamžiku, kdy se prodrala na světlo světa ze skořápky, už totiž vyskočí z hnízda a všemi smysly začnou prozkoumávat jeho nejbližší okolí. A matka má rázem napilno. Ani na okamžik je od té chvíle nespustí z očí. Pro několik příštích měsíců…

Mláďata labutí velkých rostou poměrně rychle. U rodičů zůstávají obvykle pět až devět měsíců, zpravidla do zimy. Mladé ptáky přitom poznáme snadno. Jsou hnědošedí. S každým dalším týdnem, který odžijí, jim pak tmavého peří ubývá. Dospělí ptáci jsou už čistě bílí.

V blízkosti dalších

Tam na vodě v rákosí, na nejmenovaném zatopeném lomu v severočeské části Krušných hor, jsem nakonec vyfotografoval víc než jen rodiny roháčů a labutí.

Více než osmihektarová vodní plocha mezi rozkvetlou loukou za vesnicí a pastvinou totiž hostila mnohem víc ptačích druhů. Třeba černobílé. Vlaštovky obecné a lysky černé…

Vlaštovka samozřejmě není vodním ptákem. A na hladině by nepřistála, ani kdybyste jí nabízeli špajz plný poletujícího hmyzu. Přesto se u jezera cítila jako doma. Těsně nad jeho hladinou totiž lovila nízko poletující hmyz. Mně se ji však podařilo vyfotografovat až ve chvíli, kdy přistála k odpočinku na ohradníku, který odděloval pastvinu s kravami od cesty podél břehu jezera.

Mimochodem, zatímco stavy potápek roháčů u nás už několik desetiletí pozvolna stoupají, stavy vlaštovek se naopak v posledních pětadvaceti letech snižují! Podle odborníků hlavně kvůli úbytku hospodářských budov s chovy zvířat, kde vlaštovky většinou hnízdí, stejně jako kvůli shazování vlaštovčích hnízd.

Od roku 1990 tak v Česku ubylo dvacet procent vlaštovčí populace, tedy celá jedna pětina. Na seznamu ohrožených druhů ptáků ale vlaštovky nejsou. Zatím…

Text a foto Václav Fikar

Čtěte další příspěvky s fotografiemi ptáků:

Ptáci 3. Snímky roku 2014 – http://www.vaclavfikar.cz/ptaci-3-snimky-roku-2014/

Ptáci 2. Adoptoval jsem kachní rodinu – http://www.vaclavfikar.cz/ptaci-2-adoptoval-jsem-kachni-rodinu/

Ptáci 1. Zpěvaví poslové jara – http://www.vaclavfikar.cz/ptaci-1-jako-poslove-jara/