Ptáci 2. Adoptoval jsem kachní rodinu

Datum publikace: 16-07-2014, 21:19 v Padesát odstínů krajiny.

Na rovinu. Mám novou rodinu. Nebo si tak alespoň přijdu. Denně se teď potkáváme a je nám fajn. Mé nové rodině rozhodně. Když už jsem si totiž našel Káču s pěti dětmi (nebo si našla ona mě?), živím je dle nejlepšího svědomí. Pečiva proto není nikdy dost. Káča ale umí být vděčná. Výměnou za chléb a rohlíky mi pózuje a nutí k tomu i své děti. Má mě ráda a já je.

Foto Václav Fikar

K nové kachní rodině jsem přišel před dvěma týdny jako slepý k houslím. Na rybách, jak jinak. Zakotvil jsem u rákosí, abych kukuřicí navnadil cejny a kapry, a než jsem se nadál, kolem lodi kroužilo pět uječených káčat i se svou krotkou matkou. Respektive Káča mi přivedla ukázat svých pět mladých a od té doby mě má ráda, jak ustavičně tvrdí. Anebo jen hraje kino?

Někdy ji totiž podezírám, že kdykoliv u rákosí zakotvím, vyžene z něj děcka se slovy: „Gagagagaga“ (= Děti, je tady ten člověčí otčím. Hybajte ho pozdravit, ať z něj zase něco vypadne!“). A káčata se ke mně přihrnou a spustí jedno přes druhé: „Gagagagagaga“ (= Ahoj člověčí tatínku! Máš dobrůtky?“)

Foto Václav Fikar

Před chvílí jsem zakotvil. A káčata se okamžitě vybatolila z rákosí a hrrr ke mně. Každé chce být u mé lodi první, protože… Co kdybych měl jen jednu dobrůtku?!

Foto Václav Fikar

Káča, matka pěti káčat.

Foto Václav Fikar

Ne, nevím, jak se tohle mládě jmenuje. Možná „Gaga Gaga“, stejně jako všichni ostatní.

Foto Václav Fikar

Foto Václav Fikar

Foto Václav Fikar

Foto Václav Fikar

Kdybych ji sám neživil, nevěřil bych, kolik taková šestičlenná kachní rodinka sežere týdně pečiva. Rozhodně víc než já sám za měsíc.

Foto Václav Fikar

Foto Václav Fikar

Když člověčímu taťkovi dojde chleba s rohlíky, učí Káča své děti tradičnímu způsobu stravování. Káčata ale raději krouží kolem lodi, protože co kdyby z ní ještě něco vypadlo…