Jako kluk jsem kousek za sídlištěm, kde jsem tehdy bydlel, pozoroval chlapa v maskáčích. Klečel v trávě za bukem a snažil se přiblížit ke kosovi tak blízko, jak jen to šlo. Aby ho perfektně vyfotil. Velmi zblízka vyfotil. Pták mu ale frnkl a mně to všechno přišlo divné.

Dnes se občas chovám stejně. Jak jsem totiž rostl, mým očím ptáci učarovali. Ohromila mě nevšední rozmanitost ptačí říše a získala si mě i nedoceněná krása mnohých opeřenců našich končin. Začal jsem jim závidět rozhled s nadhledem, který poskytuje jen výška ptačí perspektivy.

Hlavně jsem ale ptákům začal závidět jedinečnou schopnost létat a stěží změřitelnou míru svobody, kterou jim křídla dávají. Ony jsou příčinou toho, že člověk, když pozoruje ptáky vysoko nad sebou, se cítí jako mrzák.

A tak se podobně jako zmíněný chlápek snažím být ve volné přírodě (nebo i ve městě) neviditelným, abych si stejně jako on pořídil fotku sojky nebo třeba červenky. Abych se alespoň tímto přízemním způsobem přiblížil světu, který je nám i přes svou blízkost tak vzdálený.

Zatímco však tehdy mi jeho chování přišlo divné, dnes považuji umění pořídit kvalitní fotky ptáků v přírodě za těžké. Za velmi náročnou disciplínu. Skutečně není snadné cvaknout tvora s křídly tak, aby fotka vypadala k světu. Aby měla úroveň. Ať již totiž ptáci létají nebo zrovna poskakují sem a tam, fotografy si k tělu nepouští. Přiblížit se k nim proto není snadné. Bez vhodné foto techniky, investovaného času a dobrého světla je prakticky nemožné získat kvalitní snímky ptáků.

A tak, přestože jsem rybář, do nich svůj čas tu a tam investuji. Takhle se mi má investice v roce 2014 vrátila…

Brhlík lesní

Nikde chvíli nepostojí, dokonce ani u jídla. Téměř neustále je v pohybu – rychle poletuje, poskakuje, šplhá a odlétá. Být člověčím dítětem, řekli bychom, že je hyperaktivní. Brhlík. Velký milovník starých dubů a jediný z evropských pěvců, který šplhá po stromech i hlavou dolů!

V květnu jsem na okraji Chebu fotografoval samečka (ne, pohlaví nepoznám, ale předpokládám, že druhý z brhlíků, který seděl v dutině dubu na vejcích, byla samička), který se ukázal jako velmi dobrý hospodář…

Nedaleko od „svého“ dubu sbíral rozsypaná semena, která schovával do škvírek a puklin v hrubé kůře dubu. Jen v době mé přitomnosti jich ukryl aspoň patnáct. Napadlo mě, jestli je pak všechny taky skutečně najde?

Kachna divoká

Ze všech ptáků, které ve městech i v přírodě běžně potkáváme, se labutě a kachny fotografují nejsnadněji. Zvlášť pak ve městech, kde jsou kachny zvyklé na přítomnost lidí a často i jejich krmení. Někde dokonce tak moc, že kachny divoké tam divoké nejsou. Jsou téměř zdomácnělé.

A protože i díky tomu je tisíckrát těžší vyfotit třeba brhlíka než divokou kachnu, příliš tyto vodní ptáky nefotografuji.

Na druhou stranu jako rybář přicházím do styku s kachnami tak často, že se někdy prostě neudržím a po foťáku se jednoduše natáhnu. Vzhledem k moři času stráveného u vody zřejmě nevyhnutelně. Pokud totiž ryby zrovna neberou a já zahlédnu zajímavý kachní moment, vyplním rybářský prostor bez děje Pentaxem namísto prutu…

Kachny divoké žijí spořádaně v párech od pozdního léta do jara. Tehdy začíná čas páření a samice bývají hromadně znásilňované.

Zajímavé je, že jakmile si samička potom vybere svého kačera, začne ho obeplouvat a ponoukat… Ano, také v kachní říši samice samce do něčeho nutí. Pohyby hlavou přes rameno ho ponouká k útokům na ostatní samce v hejnu. Když pak oslovený kačer třeba jen náznakem odpoví (kačeří samci jsou podobně líní jako například lví nebo člověčí samci), jako že teda jo, samička se zaraduje a partnerský vztah je uzavřen…

Na chebské přehradě Skalka znám zátoku, která je kvůli nepřejícnému terénu z pevniny prakticky nedostupná. Člověk, chce-li se této zátoky dotknout, musí nasednout na loď.

V červenci jsem tam pravidelně vesloval za rybami a při té příležitosti pořídil celou sérii fotek kachní rodinky, resp. mláďat s jejich matkou. „Kachňákovi“ si na mě velmi rychle zvykli, zvlášť pak na mé dary (staré rohlíky, chléb a jiné pečivo), a tak vznikly nejen tyto čtyři „mláděcí“ snímky…

Sýkora koňadra

Drobné sýkory jsou hojně se vyskytující ptáci po celé zemi. Přesto není zrovna jednoduché je dobře vyfotografovat, a to kvůli jejich neposednosti. V ní si s brhlíky, s nimiž se mimochodem poměrně dobře snášejí, nezadají.

Kdo si však na sýkoru počká, ten se nakonec dočká. Třeba v Nežichově.

Stejně jako v celé Evropě také u nás jsou nejpočetněji zastoupené sýkory koňadry. Jsou to chytří pěvci, kteří se naučili žít v blízkosti lidských obydlí a využívat člověčí pohostinnosti, zejména pak v zimě. Od jara do podzimu se pak za to lidem odvděčují intenzivní likvidací hmyzu. Housenky, pavouci, křídlatý hmyz… Sezobnou všechno.

Mimochodem, dospělí ptáci mohou mláďata krmit i více než osmsetkrát denně (průměrně je to prý zhruba 380krát), čímž skutečně úspěšně regulují výskyt hmyzu.

Věděli jste například, že v roce 2007 napomohly hnízdící sýkory ke snížení počtu požíračných housenek v jabloňových sadech o celých padesát procent? Ne? Já také ne, ale Wikipedie má cenné údaje.

Například vám prozradí, že v Anglii se sýkory koňadry tak moc přizpůsobily lidskému způsobu života, že se naučily rozklovávat hliníková víčka lahví s mlékem a sezobávat smetanu pod ním…

V každém případě pokud hmyz nesnášíte, měli byste být se sýkorkami kamarádi. Jsou dobrými hmyzobijci…

Sýkora modřinka

Působí dojmem, jako by snad ani neměla krk, je ale čilá a stejně jako ostatní drobní pěvci nikde chvíli nepostojí… Sýkora modřinka. Stejně jako příbuzná koňadra také modřinka je cenným požíračem hmyzu.

Kormorán velký

Kormoráni jsou jedni z nejlepších lovců v ptačí říši. Lovců ryb. Jsou tak dobří, že při svém apetitu a skupinovém způsobu života dokáží zcela zlikvidovat (= zbavit ryb) nejednu malou i střední řeku, která v zimě nezamrzla. Rybáři je proto nenávidí.

Sovice sněžná

V oblíbeném Bavorsku jsem v září pořídil tyto portrétní snímky „bílé sovy“…

Drozd kvíčala

Brzy na jaře jsem procházel kolem pole. Zemědělec tam do suché půdy sel zrní, avšak… Sotva se secí stroj vzdálil o několik brázd výš, snesl se na čerstvě oseté pole obrovský mrak různých ptáků (kosů, strak, sojek, drobných pěvců, drozdů a dalších), aby všichni společně zasedli k prostřenému hodovnímu stolu…

Kavka obecná

Jednoho srpnového rána po dešti jsem procházel skrz jeden z chebských parčíků a tam si všiml tří kavek, jak vytahují z trávníku žížaly. A tak jsem se zastavil, přikrčil za stromem a začal si dělat radost jejich focením.

Zhruba jen o tři minuty později jsem si všiml, že mě z druhé strany parčíku pozorují dva malí kluci. Moje chování se jim muselo zdát divné. Tak jako kdysi mně. Možná ale některého z nich jednou bude bavit lovit pěkné ptačí snímky…

Racek chechtavý

Coby rybář jsem v téměř každodenním kontaktu nejen s divokými kachnami, ale také s racky…

Čížek lesní

Dalším z neustále poletujících a poskakujících pěvců, kteří švitoří dokonce i v zimě, je čížek lesní.

Potápka roháč

K vodě neodmyslitelně patří i jeden z nejkrásnějších ptáků, jakého tam vůbec můžeme potkat – potápka roháč. Tento nejrozšířenější druh potápek potřebuje k životu málo – jen hlubší vodu a dostatek rákosí.

Půvaby roháčů naplno rozkvetou v době rozmnožování, kdy se zvýrazní jejich tmavá límcová pera. V té době obě pohlaví propadají pozoruhodnému zásnubnímu tanci, během kterého se jeden druhému klaní a jeden druhému představují kusy vodních rostlin, pro které se museli potápět pod hladinu (tyto zásnubní dary později využijí ke stavbě hnízda v rákosí).

Sojka obecná

Jako dítě jsem se radoval pokaždé, když jsem na mýtině nebo u lesní pěšiny našel sojčí pírko. Sojku jsem tenkrát znal jen z obrázků, a tak jsem měl modré sojčí pírko za vzácnost. Snad i proto mi máma říkala, ať si ho schovám, že sojčí pírka nosí štěstí…

Dnes znám sojky velmi dobře, města i volná příroda jsou jich relativně plné. A radost z modrých sojčích pírek mám stejnou, ovšem jen na fotografiích…

Sojky jsou všežravci, potravu si obstarávají jak na stromeh, tak na zemi. Z rostlinné stravy milují žaludy a bukvice, které si uschovávají ve svých skrýších na zimu. Rády se však nacpou i lískovými oříšky, obilím a dalšími semeny nebo třeba jeřabinami. Živočišnou část jejich stravy tvoří hlavně hmyz (larvy, housenky, červi, plži a slimáci), částečně i malí obratlovci jako mladí ptáci, myši nebo malí nejedovatí hadi. Najdou-li mršinu, nepohrdnou ani jí.

Podle odborníků na ptactvo je role sojky při plenění hnízd jiných ptáků většinou zveličována. Naopak ona sama se stává častou kořistí větších dravých ptáků jako jestřábů nebo puštíků, její hnízda pak bývají vyžírána kunami i kočkami.

Začátkem července jsem se vypravil se svými syny na pěší výlet. A zabloudili jsme až do dalekých ovocných krajů, kde právě začala sklizeň třešní. Majitel zahrady však o ní nevěděl, nebyl přítomen. A tak si dvě sojky pěkně nacpávaly pupík, zatímco jsem je fotil přes plot…

Straka obecná

Stejně jako sojka také strka patří k větším pěvcům, konkrétně se jedná o krkavcovitého pěvce. A i když barvami neoplývá, marná sláva, je krásná. Ve městech se cítí jako doma, podobně jako třeba holubi…

Kos černý

Hojným městským ptákem je kos černý. Narazit na něj můžeme všude, kde je jen kousek trávy a pár křovin nebo stromů. Kos je velmi přizpůsobivý a zatraceně dobře si zvykl na prostředí lidí. Dokonce tak moc, že odborníci dnes podle vztahu kosa černého k člověku rozlišují „kosáky“ na dvě oddělené subpopulace.

Na původní, lesní populaci, která stále ještě žije skrytým způsobem v lesích. A na populaci městskou (urbánní), která se přizpůsobila životu v intravilánech měst a obcí. A právě tato populace už dnes početně výrazně převyšuje původní lesní kosy.

Červenka obecná

Dalším drobným pěvcem je červenka obecná. Je velká asi jako vrabec, má kulovité tělo s charakteristickou náprsenkou oranžové až oranžovočervené barvy…

Vrabec domácí

V 80. letech jich bylo všude plno, v 90. letech ale místy zcela zmizeli. Hlavně ve městech. Jako by je přes noc někdo odčaroval.

Pamatuji si, jak jsem se v roce 2001 v Kolíně prudce zastavil a málem oněměl úžasem. Spatřil jsem vrabce! A najednou jsem si uvědomil, že vrabčáka, toho obyčejného ptáčka, kterých bylo vždycky všude dost, jsem vlastně neviděl už několik let.

Dnes je situace naštěstí jiná. Alespoň podle mého pozorování se vrabci do českých měst pomalu vrací…

Vrabci jsou známí tím, že si staví velmi neupravená hnízda, tzv. vrabčí hnízda. Proto rozcuchaným vlasům na hlavě říkáme „vrabčí hnízdo“.

 Václav Fikar