Před pár dny, zrovinka na zahájení sezóny dravců, jsem na své lodi objevil němého pasažéra. Vlastně se mi ukázal sám. Sotva jsem vyskládal rybářskou bagáž na příď pramice a tu pak odstrčil od břehu, vykoukl zvědavě zpod podlážky.

Hlavu na mě vystrčila ještěrka. Opatrně, jako by se chtěla podívat, kdo jí krade ten bezva bejvák.

„Štírko jedna,“ přiblížil jsem se k ní s náležitou opatrností. „Co tady děláš? Tohle je moje loď. Hybaj na břeh. Někam pod kámen nebo pod kořeny. Tahle loď právě vyplouvá na širý moře, rozumíš?“

Použil jsem slova širý moře, protože přehrada Skalka by jí tak velká jistě … Pokračujte »

Už jste se někdy procházeli s lucernou v ruce po starém zámku, zatímco za jeho okny panovala nevlídná zimní noc? Já ano. Ve Valči. A to před čtyřmi lety, jak mi před několika dny připomněl… Facebook.

Tento nevšední zážitek mi připomněl fotografií, kterou jsem na zámku pořídil. Snímkem zachycujícím siluetu ženy, s níž jsem chodby a místnosti zchátralého zámku objevoval. Za mihotavého světla svíček v lucernách.

Vzápětí mě Facebook upozornil na osm let facebookového přátelství s Honzou Strakou. Skvělým rybářem a stejně skvělým kamarádem. Poté si na den přesně vzpomněl na vydání mé dosud poslední knihy, aby jen o pár dnů … Pokračujte »

Netuším, jestli se i s malým kašpárkem dá hrát velké divadlo, za to ale bezpečně vím, že velké divadlo se dá hrát i na malém městě. Skvělým příkladem budiž Cheb!

Třicetitisícové město u hranic s Bavorskem je už přes pětapadesát let domovem stálé profesionální scény, Západočeského divadla. A zdejší divadlo je zase hostitelem mezinárodní přehlídky Divadla jednoho herce, za níž bych se rád nyní ohlédl. Konkrétně za jejím posledním ročníkem. Ten totiž v uplynulých dnech patřil k několika kulturním událostem v naší zemi, jež si zaslouží mnohem víc prostoru než jen pár řádků kdesi stranou.

V pořadí 19. ročník chebské přehlídky … Pokračujte »

Zatímco jeřabiny podél silnic jsou už oranžové a přicházející podzim avizují kratší dny i chladnější vítr, lid v končinách českých žije závody, které nemají ve světě obdobu. Česko je totiž výjimečnou zemí.

Tak především na Nymbursku právě skončilo Mistrovství světa v močení kruhů (v pátek 11. srpna). Pořadatelé šampionátu měli jediný cíl. Vytvořit světový rekord v počtu vymočených a propojených kruhů. Aby rekordu dosáhli, burcovali výzvou na Facebooku: Přijď přispět i ty svým měchýřem.

Zájem lidí byl značný jak mezi účastníky, tak mezi diváky. A protože Češi jsou relativně uvědomělí, dlouho dopředu se zajímali, zda mohou závodit také prostatici, jak vlastně budou … Pokračujte »

Na podzim roku 2016 jsem plný elánu a plánů rozepsal novou kapitolu svého života. V novém bytě s okny do ulice, v níž se psaly dějiny města. Kudy kráčely nohy významných osobností, přesahujících hranice západních Čech, a jejíž dlážděné chodníky smáčely tisíce dešťů. Aby je posléze vysušily tisíce slunečních paprsků.

Když jsem se do opuštěného bytu nastěhoval, jeho stará okna byla špinavá šeivým prachem z ulice. Jakmile je ale teplá voda s Clinem zbavily špíny, objevil se za nimi nový svět. Ono totiž takové okno do ulice, ať už je krátká nebo široká, je náramná věc! Je nevšedním deníkem, který … Pokračujte »

Když jsem v říjnu roku 2013 uveřejnil fotoblog o pozoruhodných místech Karlovarského kraje, která mi připomínala Tolkienovův báječný fantasy svět, totiž podivuhodnou Středozemi, ani v nejkrásnějším ze snů mě nenapadlo, jaký se z něj jednou stane fenomén.

Že tato má práce, s níž jsem se o víkendech a po večerech piplal především pro svou vlastní radost, časem promluví ke statisícům lidí po celé planetě. Že pozdě večer budu odepisovat jalovou angličtinou lidem z Japonska, Brazílie, Rakouska, Holandska nebo Irska na dotazy typu, kde se nachází Svatošské skály, Svatobor, SOOS nebo Blažejský rybník. Nebo že o zmíněných místech v „západočeské Středozemi“ … Pokračujte »

Docela nedávno mě kamarádka požádala o laskavost. Totiž abych přišel vyprávět dětem z jejího literárního kroužku o tom, jak napsat knihu. Souhlasil jsem. A na děti, možná budoucí spisovatele, jsem se připravil. Abych je pobavil.

O chvíli později mě ale napadlo zasmát se sám sobě. Totiž napsat právě tento blog. O praxi. O tom, jak se píše humoristická kniha. Přesněji jak vznikala moje poslední. A kolik inspirativní švandy jsem si při jejím psaní užil. 😀

Celá řada spisovatelů má svůj vlastní tvůrčí přístup. Například Hamingway, Dickens či Nabokov psali vestoje. Joyce ale psal vleže a v zářivě bílém saku – psal modrou … Pokračujte »

Někdy mám velkou chuť psát. Strašlivou. Chci uspokojit své grafomaniacké potřeby dávkou alespoň dvou Á čtyřek. Chci ukonejšit touhu vyjádřit se, přispět lidstvu myšlenkou, vtipem nebo aspoň odstavcem. Jenže… I kdybych se rozkrájel, napsat něco, co by obsahovalo víc než jen písmenka, se mi nedaří. Přesněji… Píšu, ale dře to. Chybí mi téma, nápad, lehkost, chybí mi líbající Šeherezáda… Zkrátka chybí mi inspirace.

Pak se ale ocitnu na toaletě bečovského zámku, nebo se posadím na terasu letní hospůdky u Ohře, kde si objednám pivo a vidím a slyším, že inspirace je všude dost. Ba co víc, že není nutné ji … Pokračujte »

Stalo se to před rokem. Procházel jsem kolem rezivějícího vlnitého plechu, obepínajícího fotbalový stadion chebské Lokomotivy, když mě najednou z hlubokého vnitřního ticha vytrhl chraplavý výkřik: Hoď tam Lafatu!

Hoď tam Lafatu? Cože?

Trvalo mi dvě vteřiny, než jsem pochopil. A vzápětí – ulice neulice – jsem vybouchl smíchy. Někdo z diváků (nebo snad trenér?) tímto výkřikem radil hráčům, jak strhnout vítězství na svoji stranu. Přesněji – během utkání krajského přeboru řval na některého z nich, aby nasimuloval pád v pokutovém území. Stejně jako kapitán slavné pražské Sparty a český fotbalový reprezentant David Lafata v březnu 2015. Na konci utkání Sparta – Teplice.

Tehdy – … Pokračujte »

Nevím jak vy, ale já to mám nějak takhle. Jakmile na sebe moderátoři Novy spiklenecky juknou a vzápětí oznámí, že v Česku začaly pravé houbařské žně, někdo se ve mně ozve. Myslím, že hlas češství (přestože krev mám po předcích i německou), pokud tedy něco jako češství vůbec existuje.

Díky zprávám na Nově si totiž uvědomím, že končí léto a že jsem letos ještě neměl smaženici ani houbové řízky. A dostanu chuť si na nich pochutnat. A tím i chuť navštívit co nejdřív les a stát se nedílnou součástí ohlášených houbařských žní. I proto, že slovo žně mi zní vážně … Pokračujte »