Psal se rok 1991, byl čtvrtek 12. září. Toho dne vyšlo černé album Metallicy, toho dne jsem kvůli této metalové desce neodjel do školy. Totiž neodjeli jsme dva. Společně s kamarádem Martinem Hladovským jsme na nádraží v Chebu místo do vlaku na Mariánské Lázně nastoupili do autobusu na Norimberk. V bavorském velkoměstě jsme pak jako nadržení psi vletěli do oblíbeného obchodu s hudbou, abychom jen o pár minut později prožili nirvanu z fyzického kontaktu s oblíbenou muzikou. Radost ze zbrusu nové desky!

Jako by to bylo včera… Zatímco moji spolužáci si v hodině dějepisu zapisovali otravná historická data, s Martinem … Pokračujte »

Když jsem v říjnu roku 2013 uveřejnil fotoblog o pozoruhodných místech Karlovarského kraje, která mi připomínala Tolkienovův báječný fantasy svět, totiž podivuhodnou Středozemi, ani v nejkrásnějším ze snů mě nenapadlo, jaký se z něj jednou stane fenomén.

Že tato má práce, s níž jsem se o víkendech a po večerech piplal především pro svou vlastní radost, časem promluví ke statisícům lidí po celé planetě. Že pozdě večer budu odepisovat jalovou angličtinou lidem z Japonska, Brazílie, Rakouska, Holandska nebo Irska na dotazy typu, kde se nachází Svatošské skály, Svatobor, SOOS nebo Blažejský rybník. Nebo že o zmíněných místech v “západočeské Středozemi” … Pokračujte »

Docela nedávno mě kamarádka požádala o laskavost. Totiž abych přišel vyprávět dětem z jejího literárního kroužku o tom, jak napsat knihu. Souhlasil jsem. A na děti, možná budoucí spisovatele, jsem se připravil. Abych je pobavil.

O chvíli později mě ale napadlo zasmát se sám sobě. Totiž napsat právě tento blog. O praxi. O tom, jak se píše humoristická kniha. Přesněji jak vznikala moje poslední. A kolik inspirativní švandy jsem si při jejím psaní užil. 😀

Celá řada spisovatelů má svůj vlastní tvůrčí přístup. Například Hamingway, Dickens či Nabokov psali vestoje. Joyce ale psal vleže a v zářivě bílém saku – psal modrou … Pokračujte »

Někdy mám velkou chuť psát. Strašlivou. Chci uspokojit své grafomaniacké potřeby dávkou alespoň dvou Á čtyřek. Chci ukonejšit touhu vyjádřit se, přispět lidstvu myšlenkou, vtipem nebo aspoň odstavcem. Jenže… I kdybych se rozkrájel, napsat něco, co by obsahovalo víc než jen písmenka, se mi nedaří. Přesněji… Píšu, ale dře to. Chybí mi téma, nápad, lehkost, chybí mi líbající Šeherezáda… Zkrátka chybí mi inspirace.

Pak se ale ocitnu na toaletě bečovského zámku, nebo se posadím na terasu letní hospůdky u Ohře, kde si objednám pivo a vidím a slyším, že inspirace je všude dost. Ba co víc, že není nutné ji … Pokračujte »

Stalo se to před rokem. Procházel jsem kolem rezivějícího vlnitého plechu, obepínajícího fotbalový stadion chebské Lokomotivy, když mě najednou z hlubokého vnitřního ticha vytrhl chraplavý výkřik: Hoď tam Lafatu!

Hoď tam Lafatu? Cože?

Trvalo mi dvě vteřiny, než jsem pochopil. A vzápětí – ulice neulice – jsem vybouchl smíchy. Někdo z diváků (nebo snad trenér?) tímto výkřikem radil hráčům, jak strhnout vítězství na svoji stranu. Přesněji – během utkání krajského přeboru řval na některého z nich, aby nasimuloval pád v pokutovém území. Stejně jako kapitán slavné pražské Sparty a český fotbalový reprezentant David Lafata v březnu 2015. Na konci utkání Sparta – Teplice.

Tehdy – … Pokračujte »

Nevím jak vy, ale já to mám nějak takhle. Jakmile na sebe moderátoři Novy spiklenecky juknou a vzápětí oznámí, že v Česku začaly pravé houbařské žně, někdo se ve mně ozve. Myslím, že hlas češství (přestože krev mám po předcích i německou), pokud tedy něco jako češství vůbec existuje.

Díky zprávám na Nově si totiž uvědomím, že končí léto a že jsem letos ještě neměl smaženici ani houbové řízky. A dostanu chuť si na nich pochutnat. A tím i chuť navštívit co nejdřív les a stát se nedílnou součástí ohlášených houbařských žní. I proto, že slovo žně mi zní vážně … Pokračujte »

Zajímavé, říkám si nad miskou kešu, která mi dělá společnost při psaní tohoto blogu. Zjistil jsem totiž, že i čas strávený na špatné cestě může být zdrojem radosti a lahodného opojení. Že může slastně chutnat, třeba jako chlazený meloun v létě, a že může člověka docela dobře bavit. I když ví, že se vydal po špatné cestě…

Zatímco si Česko připomínalo 25. výročí takzvané sametové revoluce, která pootočila kormidlem dějin této malé země, a řemeslníci na historickém náměstí v Chebu stavěli stánky a ledové kluziště pro blížící se vánoční trhy, dost sobecky jsem řešil banální otázku.

„Kam teď budu chodit běhat?“ … Pokračujte »

Vlaky jsou boží. Těžké a velké, a tudíž majestátní. Jsou tak nějak ocelově romantické. A i proto jsou plné lidí různých výšek, tvarů, barev, charakterů a kulturní úrovně. Třeba čtenářů, kteří během cesty z bodu A do bodu B čtou napínavé romány nebo odborné knihy. Studentů, kteří dohání, co zanedbali. Workoholiků v oblecích, kteří si nemohou pomoci a musí otevřít notebook, aby do excelových tabulek dopsali ještě nějaká data. Vlaky vozí dělníky v monterkách, rodiče s dětmi, puberťáky s porno časopisy v báglech, důchodce na výlety a také zloděje.

Zrovna jsem se nacházel na cestě z bodu A (Karlovy Vary) do bodu B … Pokračujte »

Mám doma spešl košíček. Je velmi malý, o nic větší než střední ikona na monitoru, a přesto je v něm víc, než unese. Je plný prašulí, jak říká pan Krabs. Je také naditý zkratkami ke štěstí i ukazateli k lepším zítřkům, jak říkám já. Je plný báječných řešení. Je plný spamu!

Česko je ráj, teď už nepochybuji. Je plné vzácných lidí, kteří nemají hluboko do kapsy a kteří se mohou rozkrájet jen pro to, aby se o své peníze rozdělili s ostatními lidmi. A tak je nahánějí, kde se dá, a výskají u toho jako kluci a holky na návsi v Hrusicích, … Pokračujte »

Na jaře, když opadává staré listí z dubů a kačeři začínají znásilňovat kachny, protože si to přeje příroda, vás může překvapit cokoliv. Třeba otázka, kterou vám někdo položí v situaci, která je sama o sobě odpovědí. Taková otázka může znít například: Děje se něco?

Ale hezky od začátku… Cestu od řeky jsem si krátil přes park a v něm si všiml straky. Straka postávala na lavičce vedle plechovky energetického nápoje, tudíž mi stála za zdržení. Ne snad proto, že bych čekal, až svůj zobák strčí do piksly a nadopuje se taurinem, ale proto, že jsem se přimotal k fotogenické scéně. Vždyť kolikrát … Pokračujte »