Zajímavé, říkám si nad miskou kešu, která mi dělá společnost při psaní tohoto blogu. Zjistil jsem totiž, že i čas strávený na špatné cestě může být zdrojem radosti a lahodného opojení. Že může slastně chutnat, třeba jako chlazený meloun v létě, a že může člověka docela dobře bavit. I když ví, že se vydal po špatné cestě…

Zatímco si Česko připomínalo 25. výročí takzvané sametové revoluce, která pootočila kormidlem dějin této malé země, a řemeslníci na historickém náměstí v Chebu stavěli stánky a ledové kluziště pro blížící se vánoční trhy, dost sobecky jsem řešil banální otázku.

„Kam teď budu chodit běhat?“ stál jsem zcela mimo sametové výročí, vzpomínky pamětníků i vůni Vánoc.

O svou tradiční běžeckou trasu jsem totiž kvůli rozsáhlé stavební činnosti dočasně přišel a novou, která by v nastalých marastních měsících vyhovovala i v pozdních večerních hodinách, jsem si neuměl představit.

Až někdy v polovině Modlitby pro Martu, tolik připomínané hymny listopadu 1989, ve které Marta Kubišová zpívá “Ať mír dál zůstává s touto krajinou…”, mi docvaklo, že mír by měl zůstávat nejen s českou krajinou, ale že by měl dlít i v mé hlavě. Že bych svou kebuli neměl zbytečně zatěžovat nepodstatnými hloupostmi, protože to by pak člověk nedělal nic jiného. A hle, najednou jsem si vybral. Ve vteřině. Než stavebníci dokončí obchvat, budu prostě běhat v Krajince. Totiž v upraveném chebském Poohří, rozhodl jsem během druhé sloky zmíněné písně.

A tak jsem si nazul „ády“ a spletí městských ulic vyběhl do Krajinky. Když jsem po třech kilometrech dorazil k lávce pod Chebským hradem, všiml jsem si desítek lidí a velké brány s nápisem Start. U atletického hřiště se zlatou běžeckou drahou byl takový ruch, že jsem se zastavil, abych se ujistil, jestli je levá strana chebského Poohří veřejnosti přístupná jako vždycky. Byla.

A tak přestože chodník podél řeky lemovaly poněkud nezvykle oranžové pentle, vyběhl jsem proti proudu řeky. Tentokrát už nikoliv klidným, jako přes město, ale ostřejším tempem. Směrem na hráz, abych se po druhé straně Ohře vrátil zpět k hradu. Okruh dlouhý zhruba dva a půl kilometru jsem si v hlavě vytýčil chvíli před tím. Při závěrečných slovech Modlitby pro Martu: “…teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí…”.

Ztracená vláda věcí mých se ke mně sice s každým krokem navracela, ovšem ignorovat oranžové pentle na stromech se v životě zřejmě nevyplácí. Nebo ano?

Přesně ve chvíli, kdy jsem přibíhal k červené lávce od šumného architekta Davida Vávry, dupal po ní balík běžců. Ostře, tělo na tělo. Vpředu odfrkovala skupina asi osmnácti- až dvacetiletých chlapů, těsně za nimi balík holek. A na druhé straně řeky funěli další běžci.

Závodníci, kteří sbíhali z lávky, do toho hustě šlapali. Byli rychlí, docela nadupaní, takže než jsem si stihl uvědomit, že kromě zlaté dráhy se závodí i na okruhu kolem řeky, byl jsem rozjetou skupinou tak nějak vstřebán a zničehonic se stal součástí nelítostného závodního pole.

„Jeď, jeď, jeď,“ řvali na skupinu, která mě spolkla, diváci. Asi dvacítka jich stála hned za ostrou zatáčkou u vodáckého tábořiště. „Drž to, Honzo, drž to! Pět čtyřicet tři,“ mával někdo stopkami před očima závodníka přede mnou. „Šlapej, Šáry, dáš to, je to dobrý, je to dobrý! Jeď, jeď,“ znělo téměř současně někde za mými zády.

A tak jsem jel. Přece to mlaďasům nedám zadarmo, když už jsem se stal běžeckým pitomcem a ocitl se někde, kam jsem nepatřil. Na následující rovince jsem jich pár udělal a na hráz jsem vyběhl… Jako třetí!

„Jeď, jeď,“ hnali nás vpřed diváci, kteří tam stáli. Byla jich hrstka, ale byli dobře slyšet.

A tak jsem jel dál. Tedy šlapal jsem do toho, i když se mně mnohem víc chtělo smát. Komediální scéna s Františkem Koudelkou, který ve vypůjčeném autě pospíchá na výstavu miniaturisty Uko Ješity, v důsledku čehož cestou na Konopiště omylem vyhraje automobilový závod, se mi nemohla nevybavit. Rozjeté koutky úst jsem však na konci hráze zkrotil. Někde u strojovny jsem totiž zaslechl volání divočiny. Testosteron se mi nahrnul nejen do hlavy, ale i do svalů, takže sto metrů pod hrází jsem se propracoval už na druhé místo. A před dalším odbočením na Vávrovo lávku jsem běžel prsa na prsa s vedoucím závodníkem. Běžel s číslem 12.

Zavadil o mě očima. Věkově jsem se mu nezdál, snad si všiml mých prvních šedivých vlasů, a skutečnost, že jsem na soupravě neměl žádné číslo, ho přiměla zavadit o mě očima ještě jednou. Tehdy jsem se zmocnil vedoucí pozice. O krok před ním jsem vběhl do zatáčky za vodáckým tábořištěm, kde jsem kromě již známého povzbuzování „Jeď, jeď, jeď!“ zaslechl i logickou otázku. Totiž: Ty vole, kdo to je?

Tou dobou už ale mé kroky ovládala slepota zanícených bojovníků, osobní ctižádost i chuť po krvi soupeřů. Tři kila navíc, která jsem během sušenkovo-oříškového podzimu přibral, s tím nemohla nic udělat. Vyšší váha těla trénované nohy nijak nebrzdila, mé zaujetí a vůle po vítězství stála nad ní. Jestli mě něco trochu brzdilo, tak snad jen jediná otázka: Kde je cíl? Chtěl jsem se mu totiž vyhnout…

Pod hrází se číslo dvanáct dostalo znovu přede mě a běžec s číslem čtyři mi začal dýchat na záda. Nahoru na hráz, pak dolů z hráze a zpátky k Vávrově lávce. Tentokrát už se kousek za ní třepetala cílová páska, kterou jako první protrhl závodník s dvanáctkou na prsou. Já, který se ráno vyběhl bavit pohybem na novou trasu, doběhl druhý! Neregistrovaný blázen v cíli. Čtyři metry za dvanáctkou a tři metry před čtyřkou. Toho rána se pěna mých všedních dní zbarvila svěrákovským humorem.

“Jóóóó,” chtěl jsem radostí vykřiknout, jenže…

Nejen tázavé pohledy organizátorů mi připomněly, že narozdíl od ostatních do cíle nepatřím. Že jsem běžel po trase určené jiným. Že mě jen zvláštní hříčka osudu na okamžik odklonila na špatnou cestu.

A tak zatímco za mnou dobíhali další mladí běžci, nesvalil jsem se vyčerpáním na studenou zem jako někteří z nich, ale volnějším tempem jsem uhnul vpravo. A po asfaltce, po níž jsem původně běžel, než mě masa závodníků pohltila, jsem se vracel zpět. Do města jsem tak doběhl již po správné cestě, a to s poťouchlým úsměvem na tváři. No a co? Po takovém sametovém úspěchu jsem měl na veselý ksicht trošičku nárok…

Václav Fikar