Řeka není rybník. Řeka není ani Velký rybník. Je to živá paměť krajiny, která je však v přítomnosti nestálá. Druhou výzvou v rámci mého sezónního projektu Univerzální rybář se stala jihočeská Lužnice. Na ní jsem v minulosti již rybařil, ovšem jen párkrát a vždy jen na dolním toku – na jedničce nebo dvojce. Tentokrát jsem si vybral revír uprostřed celého toku, tedy šestku. Řeku tloušťové povahy, na které jsem nikdy nechytal. Podařilo se mi zde během sedmi dní ulovit všechny rybí druhy nad dvacet centimetrů, které se zde vyskytují?

Na Lužnici jsem přijel právě v den zahájení olympijských her v Riu. Hladina řeky byla mírně zvýšená a přikalená, přesto jsem k ulovení první ryby potřeboval jen jeden hod. Hned ten první. Okouna kolem 22-23 centimetrů jsem dostal na gumovou žížalu někde uprostřed řeky.

Na jihočeské Lužnici jsem strávil sedm dní… Foto Václav Fikar

Nejprve jsem však shodil bágly v pronajaté chatě na břehu a hned po tom se začal seznamovat se dnem před chatou. Nejprve odhozovou sondou echolotu, a pak na vlastní kůži. Převlékl jsem se do plavek a brodil řekou sem a tam. Písek střídal bahno, kameny písek. Zhruba třicet metrů širokou řeku u Roudné jsem téměř celou přebrodil.

Jak jsem řekl, svou první rybu na Lužnici jsem chytil hned prvním hodem. Dál však platilo, že první vyhrání z kapsy vyhání. Okoun, který přišel velmi rychle, byl toho večera zároveň rybou poslední. Jedinou, na kterou jsem si takříkajíc sáhl. Přestože ryby kroužkovaly na hladině a boleni lovili, moje vláčení až do 23. hodiny úspěch nepřineslo.

A tak po prvním neúplném dni jsem si mohl odfajfkovat jen jeden rybí druh.

Připraven k feederu i plavačce. Přímo u pronajaté chaty.

Ryby jen do 30 centimetrů

Následující ráno jsem proto vyměnil přívlačový prut za plavačkový, což se ukázalo jako dobrá volba. Z vody šla ouklej za ouklejí, brzy plotice za ploticí a nakonec i jeden proudník. Stačilo pokládat splávek na vody pouhé tři metry od břehu.

Když jsem se po hodině plavané a ryb do pětadvaceti centimetrů nabažil, sáhl jsem po multipickeru. Krmítkový lov s jemnou špičkou ale nebyl tak snadný, jak by se snad mohlo zdát. Proud uprostřed řeky posouval po dně i šedesátigramové říční krmítko s trny, relativně v klidu a na místě zůstala až sedmdesátka.

Jenže nalezením správně těžkého krmítka hledání nekončilo. Trvalo mi celou hodinu, než jsem nalezl správnou délku návazce od krmítka i velikost háčku, abych konečně dokázal správně reagovat na prudké záběry ryb v tažném proudu. Sedmdesát centimetrů dlouhý návazec z osmnáctky fluorocarbonu a háček velikosti 6, na který jsem napíchl pět červů, se konečně ukázal být klíčem k proudným rybám středního toku Lužnice.

Postupně jsem vytáhl podoustve, plotice a cejny do třiceti centimetrů. Do oběda jsem si tedy mohl poznamenat už pět rybích druhů. Co mě zaujalo na zdejších ploticích a cejnech, byly drobné černé skvrny na ploutvích a skřelích. Něco podobného jsem nikdy nikde neviděl.

Feederem jsem lovil hlavně ryby do pětatřiceti centimetrů.

Všimněte si černých skvrn na tělech plotic a cejnů.

Všimněte si černých skvrn na tělech plotic a cejnů.

Všimněte si černých skvrn na tělech plotic a cejnů.

Skvělý šunt

Co tohle je? Kde, sakra, se v mý krabičce vzala tahle hnusná guma? Nevzpomínám si, že bych v posledních patnácti letech koupil takový šunt!

V ruce jsem držel tvrdou nepohyblivou nástrahu, která vypadala jako historická vykopávka prvního vyrobeného twisteru na světě, a nechápavě si ji prohlížel. Vždyť já bych si nikdy nic takového nepořídil!

No, padne za oběť prozkoumání dna nového úseku. A abych se přesvědčil, jestli mu zpráchnivělý ocásek aspoň krapet funguje, spustil jsem ho pod nohami pod hladinu. V ten moment jsem zahlédl jen záblesk těla šípovitého tvaru, kolo na hladině a… Byl jsem bez šuntu. A já si mohl jen tak říct, že fungoval skvěle! Že to byla výborná guma.

Jihočeská Lužnice, konkrétně Lužnice 6, při úsvitu. Foto Václav Fikar

Když slunce vystoupalo vysoko, tropické třicítkové teploty mě víc než k prutu lákaly jinam. Do stínu pergoly malé rodinné hospůdky, kde jsem dal přednost pivu. Že se na zahrádce u tohoto rodinného domku v Roudné potkám s manželským párem z Chebu, by mě ani ve snu nenapadlo. Vždyť jaká je pravděpodobnost, že se ve stejný den, ve stejnou dobu potkají ve stejné venkovské hospůdce lidi z města vzdáleného téměř pět hodin jízdy?

Lužnice 6.

Večer jsem si předsevzal, že čtvrtý den půjdu na vše s námořnickou rozvahou. Že se konečně pořádně zaměřím na dravce, abych rozšířil škálu ulovených druhů a abych konečně chytil rybu přes pětačtyřicet centimetrů. To se mi totiž během prvních tří dní nepodařilo. Ať jsem chytal, jak jsem chytal, tahal jsem jen ryby do pětatřiceti centimetrů.

Tři ze sedmi dnů na Lužnici jsem cílil výhradně jen na dravce.

Šel jsem na to s námořnickou rozvahou

Třetí ráno jsem proto přejel asi o tři kilometry výš proti proudu řeky, do Soběslavi. Na námořnickou rozvahu jsem ale během noci zřejmě zapomněl, u vody jsem totiž zjistil, že nemám nic z toho, co jsem si večer na chatě přichystal na stůl.

Polarizační brýle, krabičku s menšími woblery a nakonec ani mobil. Hlavně jsem tam však zapomněl repelent! Jak jsem se totiž objevil na břehu, jako by legiím komárů konečně dorazila dlouho očekávaná krevní banka. Mohl jsem se tam umlátit, jejich dotěrnost a neodbytnost byla k zešílení.

Úlovky, které potěšily… Candát.

U řeky pod Soběslaví však neotravovali jen komáři. Při přecházení z jednoho místa na druhé jsem málem šlápnul na vandráka, který spal ve vysoké trávě, přikrytý kusem igelitu. Lekl jsem se ho. A pak absolvoval bizarní seznámení s dotyčným.

„Co je?“ vystrčil hlavu zpod oroseného igelitu.

„Nic,“ mávl jsem rukou, aby dál chrápal, „to jsem já.“

„Ahá,“ řekl a zavrtal se zpět pod igelit.

Úlovky, které potěšily… Štika.

Toho rána jsem měl ale štěstí. Tři štiky mezi 40 až 50 centimetry a dva candáti kolem čtyřiceti centimetrů mi opravdu udělali radost. S nimi jsem měl uloveno už sedm zdejších druhů. Stále mi však chyběl například bolen, kterých je zde relativně dost.

Při fotografování jedné z ulovených štik mi to zubatá vrátila. Trojháček nástrahy skončil v mé ruce.

Večer po deváté začalo pršet a déšť vydržel přes celou noc. Přinesl ochlazení o deset stupňů. Odpoledních 15°C později meteorologové v televizních Událostech označují za jeden ze dvou nejstudenějších dnů letních prázdnin.

Pátý den mého pobytu na Lužnici začal velmi chladným ránem. Čtyři stupně nad nulou a hustá mlha už připomínaly podzim. A snad i proto jsem na dalším úseku řeky chytil velmi rychle po příchodu k vodě tři štiky. Nejmenší jsem odhadl na 45 centimetrů, další dvě už jsem ale přeměřil – 62 a 59 cm. Všechny na útlý Nike (6 cm). Tak konečně jsem na to kápnul, pomyslel jsem si. S tím, jak člověk řeku postupně poznává a učí se v ní číst, nachází také účinný lék na její bolesti.

Úlovky, které potěšily… Štika na wobler Gloog Nike.

Jak jsem nakonec dopadl?

Počasí si nevybereš. Přijel jsem po týdnu, v němž tři dny propršely, což se na řece promítlo. Chytal jsem tam pak v týdnu, v němž další tři dny pršelo…

Bolen. Lužnici 6 vládnou právě tito dravci.

Legrační raritka… Hrouzek si vyšlápl na wobler Gloog Nike 6 cm. Foto Václav Fikar

Přesto jsem zde chytil devět rybích druhů (ouklej nepočítám), k sedmi zmíněným ještě přibyli bolen a tloušť. Naopak jsem tady nechytil kapra, což ve stejnou dobu ani nikdo z rybářů v mém okolí, a nechytil jsem ani sumce. Přitom ty jsem párkrát viděl zalovit. Budu to na ně muset zkusit příště…

Dříve se ale vypravím na svou domácí vodu, na přehradu Skalka. A doma, jak známo, nikdo není prorokem…

Václav Fikar (Český rybář, říjen 2016)