Měsíc s výjimečně početnou labutí rodinou


Datum publikace: 20-08-2022, 12:33 v Zaostřeno na ptáky.

Jako malý kluk jsem věřil, že sněhobílé labutě jsou andělé. Bytosti, které nosí štěstí. Když jsem pak u jednoho ošklivého a zapáchajícího rybníku za tratí objevil tělo mrtvé labutě, byl jsem zdrcený. Bylo mi pět let a brečel jsem, jako bych právě přišel o milovaného psa. Měl jsem za to, že svět přišel o dobrého anděla.

Od té doby uplynula spousta let. Vyrostl jsem ve velkého kluka. A jako velký kluk tyto nádherné mírumilovné ptáky, z nichž vyzařuje nadpozemský půvab a elegance vznešených elfů, fotografuji s radostí malého kluka.

Letos v červenci jsem měl štěstí fotit vzácně početnou labutí rodinu. Nejpočetnější, jakou jsem kdy viděl. Rodiče a sedm mláďat. Aktuálně zřejmě jedna z nejpočetnějších labutích rodin v Evropě mě nechala nahlédnout pod pokličku jejich vznešeného bytí. Výměnou za tichý slib, že budu udržovat odstup minimálně dvanáct metrů.

PS: Tuto minimální vzdálenost jsem si stanovil sám. Abych rodinu kvůli pár fotografiím zbytečně nestresoval, fotografoval jsem ji většinou ze vzdálenosti patnáct až pětadvacet metrů.

Přestože jsem byl oblečený tak, abych se očím zvířat v přírodě co nejvíc ztratil, fotografoval jsem rodinu i schovaný za bukem. Totiž za silným kmenem vrby.
Sedm mláďat labutě velké na Ohři. Nevšední podívaná.
Ticho a absolutní respekt k potřebám labutí rodiny. Právě tak jsem na Ohři v Karlovarském kraji dokumentoval léto této početné familie.
Celý červenec jsem dokumentoval harmonický život početné labutí rodiny na Ohři.

Okrasa zámeckých rybníků

Bývaly časy, kdy vznešené labutě majestátně kroužily téměř výhradně po zámeckých rybnících. Šlechta si je pořizovala pro okrasu jako ladnou vzácnost do blízkosti svých sídel.

Dnes vídáme labutě na řadě míst naší země. Na rybnících, přehradách a pomalu tekoucích řekách. Někde je jich víc, jinde nejsou žádné. Snad podle toho, jací žijí v okolí vodních ploch lidé. A i když jsou labutě pořád vzácné, můžeme je v přírodě potkat mnohem častěji než například před sto lety.

Rodinu jsem objevil, když už mláďata opustila rákosové hnízdo. A od té doby ji navštěvoval každý druhý den.
Ranní pastva.
Rodičovský odpočinek.
Potravy ve vodě je všude dost, proto mláďata labutí rostla jako z vody.
Vždy krátce po východu slunce se rodina vypravila na pastvu.

Rodina nade vše

Labutě jsou mírumilovní ptáci. Živí se vodními rostlinami, ve městech se ale naučí i na pečivo, kterým je lidé krmí. Plže, mlže či hmyz sezobnou také, ale spíš výjimečně. Měkkou vodní trávu či hustou řasu mají mnohem radši.

Přestože jsou labutě klidné a nekonfliktní, přece jenom existují situace, kdy není dobré se k nim přibližovat víc, než je zdrávo. Oněmi situacemi je logicky období hnízdění a ochrana mláďat. Tehdy se samec rozhodně postaví každému narušiteli klidu své rodiny, který představuje její možné ohrožení.

Jako varování roztáhne křídla (rozpětí zhruba 2,30 metru) a začne syčet. Nedojde-li k okamžitému ústupu narušitele, samec zaútočí. Svoji rodinu bude tvrdě bránit.

Mláďata se v klidu pasou, zatímco jeden z rodičů mě sleduje. Stojím od nich na otevřeném břehu asi pětadvacet metrů daleko, takže jsou v klidu. Přesto mě nespouští z očí.
Po pěti minutách krmení se rodina přesunula o dvacet metrů dál. Samec vpředu, snad aby zkontroloval, jestli je další pastvina bezpečná, matka (na snímku) za mláďaty.
Na břehu v levé části fotografie je pařez. Z dálky však vypadá, jako by na břehu seděla velká opice, držela něco v rukách a pozorovala labutě. Tři mláďata se jeho směrem dívají, jako by i ona viděla v pařezu někoho jiného.
Jeden z rodičů pečuje o své peří. Této aktivitě se labutě věnují několikrát denně.

Proto labutě obdivujte a pozorujte vždy z dostatečné vzdálenosti, která plně respektuje jejich potřebu pocitu bezpečnosti. Nenarušujte jejich klid, tak jako ho nenarušují ony nám. Vždyť jsou to andělé.

Mimochodem odborníci uvádějí, že samice v květnu snese do hnízda maximálně osm vajec. Ale to je spíš vzácná výjimka. Obvyklá jsou tři až šest vajec. Spatřit tedy o dva měsíce později sedm mláďat je štěstí, neboť takový počet je nevšední.

Labutě ve znacích i legendách

V pradávných časech Řekové věřili, že labuť, která je celý život němá, zazpívá před svou smrtí nádhernou píseň. Psal o tom Ovidius a také Aischylos.

O stovky let později jim zoolog Alfred Brehm dal částečně za pravdu. Jeden z několika druhů labutí, labuť zpěvná, prý opravdu při umírání vydává zvuk, jenž připomíná zpěv.

Právě odtud pochází rčení o labutí písni, což je označení pro poslední dobrý výkon či výtvor umělce, sportovce a dalších.

Rodina se prospala a míří na pastvu. Samec mě sleduje, samice si všímá mláďat.
To si dnes naplníme pupíky…
Labutě patří k nejtěžším ptákům vůbec. Přesto (nebo právě proto?) působí velmi vznešeně a elegantně.
Početná labutí rodina na procházce spojené s dopoledním krmením. Slunce už je vysoko.
Po každém jídle si labutě pečlivě čistí peří. Asi jako kdyby se člověk po každém jídle šel umýt a převléct.
Labutě téměř dokončili dopolední hygienu, nyní se odeberou hnípat. Totitž dřímat…

Vznešené labutě jsou dlouhověký druh vodního ptáka. A až na výjimky jsou svému partnerovi věrné po celý život, což může být až padesát let. Pokud pak jeden z ptáků uhyne, stává se, že po nějaké době zemře druhý z partnerů žalem.

Jejich námluvy patří k tomu nejkrásnějšímu, co můžeme v přírodě pozorovat. Jsou doslova kýčovitě romantické. On i ona si za zvuku vrnění či pochrochtávání vzájemně probírají zobákem peří, hladí se krky a občas přitom vytvoří obrazec ve tvaru srdce.

I proto lidé labutě milují. Zbožňují je tak, že je přenesli na oblohu a otiskli do znaků měst i na mince. Labuť je národním ptákem Finska a její podoba se nachází i na jejich jednoeurové minci.

A labutě pochopitelně milují rovněž umělci. Básníci a spisovatelé. Tito vznešení ptáci se coby symbol krásy a etalon partnerské lásky vyskytují v pohádkách, příbězích, pověstech i legendách.

Rodina Labuťovic.
Fotografoval jsem je nejčastěji při krmení.
Příbřežní partie řeky, plné okřehku a dalších měkkých rostlin, jsou pro labutě bohatě prostřeným stolem.
Snídaně…
Rodina dosnídala a míří na své obvyklé místo na břehu. Pečovat o peří. Samice před dětmi, bokem – mezi rodinou a břehem – samec.

Jaký je život labutí?

Moje početná labutí rodina žije na Ohři. Nemá toho moc na práci. Elegantně proplouvá sem a tam, krmí se, aniž by někam pospíchala, a neustále pečuje o své peří. Když se nají a upraví, odebere se ke spánku. A když se probudí, opět si čistí peří, načež se jde znovu najíst.

Mláďata pak rostou jako z vody. Každých pět dnů jsou snad o pět centimetrů větší. A za dva měsíce už se od dospělých rodičů liší jenom zbarvením peří. To jejich je ještě prachové. Hnědé, trochu šedé, jemné.

Po dvou týdnech fotografování jsem získal pocit, že rodina už mi víc věří. Když totiž kolem mě proplouvali, samec už mě prakticky nesledoval. Proplouvali kolem mě pomalu, hrdě a majestátně, jako by se mi rodiče chtěli svými mláďaty pochlubit: „Dobrý den, pane Fikare, tak co těm našim pacholkům říkáte? Že se nám ale povedli, co?!“
I v tak velkém počtu jsou mláďata velmi disciplinovaná. Nikdo se od rodičů nevzdaluje. Všechna do jednoho dělají právě to, co zrovna dělají rodiče.
Sedm mláďat z jednoho hnízda. Víc jsem jich dosud ve volné přírodě nefotil.
Rodiče jsou velmi pozorní. Zdánlivě nic nevidí, ale přitom sledují úplně všechno. Své děti i oba břehy.
Tady mě něco drobátko svědí.

Před zimou už mláďata budou dospělá. Budou vypadat jako jejich rodiče. A po zimě už každé z nich začne psát svůj vlastní, docela jiný příběh.

Kdo ví, třeba za pár let budu fotit právě některé z těchto mláďat v roli rodiče, který mě bude ostražitě sledovat, zatímco jeho děti se budou pást…

Text a foto Václav Fikar

Mláďata odpočívají.
Čas odpočinku začíná.
Dočistit peří a spát.
Odplouvání na břeh za účelem podřimování. Labuťata jdou (plavou), v řadě za sebou…
Požehnané ráno a další krásný den v životě této rodiny.
Mládě už skoro dorostlo rodiče.
A vše se opakuje. Krmení, hygiena a podřimování.
Pro dobrá sousta je dobré se ponořit trochu víc pod hladinu. Zaplaťpánbůh za delší krk.
Den za dnem rostou jako z vody.
Bez komentáře.
Dívej, taťko, jak už to dovedu.
Fotografie pořízená v nepohodlí. Z kopřiv a malinového houští. Zdá se, že mláďata o mně věděla.
Když člověk neporuší hranici minimálního přiblížení, po čase si získá částečnou důvěru labutí.
Tak hodně štěstí, Labuťovic. Ještě se na vás přijedu podívat, jestli jste všichni v pořádku. Vždyť jste krásní jako andělé…



One thought on “Měsíc s výjimečně početnou labutí rodinou

Komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Ještě to stihneme. Darujte pod stromeček knihu s věnováním přímo obdarovanému

Zvažujete-li pro příbuzné a známé speciální dárek, který by vyčaroval úsměv ve tváři a později i smích, co takhle novou knihu?...

V pondělí 2. 12. v Sokolově. Na autorském čtení

Po Praze Sokolov. V pondělí 2. prosince se v Městské knihovně v Sokolově uskuteční druhé autorské čtení z mé nejnovější knihy...

Reportáž z bláznivého křtu Drahouška v Praze na YouTube

Na YouTube již můžete zhlédnout průřez dlouhým sobotním hudebně-literárním večerem v pražské Hlubině, v jehož rámci došlo na křest mé nové...

Křest Drahouška na česneku v Hlubině byl skvělý. Děkuji všem!

Co k sobotnímu večeru říct? Zatímco v ulicích Prahy bylo listopadově nevlídno, v natřísknuté Šenkýrně Hlubina na pražském Smíchově panovalo docela...

Místa na pražský křest Drahouška na česneku už nejsou. Kapacita Hlubiny je naplněna

Sobotní křest mé nové knihy Drahoušek na česneku ve smíchovské restauraci Šenkýrna Hlubina, který je součástí hudebně-literárního večera, se může těšit...

Top