Stejně jako předešlé noci i tuto jsem spal velmi málo, slabě a trhaně. A stejně jako předešlého rána i dnes vyšlo po čtvrt na sedm ráno slunce. Stejně jako předešlého rána jsem vyšel s Pentaxem na východní břeh našeho ostrova a stejně jako předešlého rána jsem tuto podívanou fotil. Jen jinak. Jiným způsobem a jinou optikou, abych pořídil jiné snímky. Slunce bylo velké, větší než předchozího dne, přesto zářilo méně. Jako kdyby chtělo, abych pořídil jiné snímky bez větší námahy.

Po zachycení východu slunce Pentaxem jsem se pozdravil s Christel, která byla také brzy ráno venku. Bez fotoaparátu. Proč právě tohle v souvislosti s naší bytnou zmiňuji? Tou dobou jsem o ní sotva pár hodin věděl, a to díky Instagramu, že je vášnivou fotografkou. Usmáli jsme se jeden na druhého v tom vycházejícím slunci a já se pak osprchoval v dřevěné chatě na pobřeží.

Když jsem osprchovaný vyšel z chaty ven, vál silný vítr. Opět. A tak jsem si po návratu z prozlaceného, avšak větrného pobřeží dal vařit vodu na druhé kafe. Do plechového hrnku, protože rychlovarnou konvici na chatě nemáme. Než se v něm voda uvařila, přišla mi zpráva přes WhattsApp. A po ní hned druhá.

Jirka! Konečně. Konečně se ozval z Nepálu a poslal fotky. Pomalu už jsem o něj začínal mít strach. Od víkendu jsem na něj mysleli. A kluci z naší muzikantsko-rybářské švédské party jakbysmet. Poslední tři dny se mě ptali, jestli už se mi Jirka ozval. Ale já jen kroutil hlavou.

Saxofonista kapely Sto zvířat Jirka Hanzlík byl členem výpravy Kam tam du, která odletěla do Káthmándú, hlavního města Nepálu. Letos dal přednost této výjimečné cestě do Asie před výpravou za štikami Baltského moře, čemuž jsem rozuměl. Jirka poslal fotky a zároveň se ptal, jak se nám daří a jestli už máme ulovené velké štiky.

Neměli jsme zatím žádnou přes osmdesát centimetrů. A ani tento den na tom nic nezměnil. Naopak. Celý den jsme nebyli schopni ulovit štiku přes 65 centimetrů, což nás s Honzou psychicky ničilo. Až večer, když se uklidnil vítr a slunce zapadlo za obzor, jsem za kameny v jedné dvoumetrové tišině u jednoho z ostrovů trefil sedmdesátkovou štiku a šest okounů, největšího 36 centimetrů. Navíc Honza přidal několik štik do šedesáti centimetrů. Večerní úlovky nás nikam neposunuly, ale aspoň zvýšili denní skóre co se počtu vyvláčených ryb týká.

Po návratu jsme se u kotvícího mola na našem ostrově potkali s druhým člunem naší party. Petr s Jakubem nám řekli, že měli na prutu osmdesátku, ale že souboj vyhrála…

A tak jsem byl večer u natočeného piva rád, že jsem se po obědě na chvilku znovu vypravil s foťákem po ostrově. Využil jsem slunečné chvilky i faktu, že Honza si šel na hodinku lehnout, a vypravil jsem se kochat zdejšími krásnými skalami. Právě tady je totiž lépe než kdekoliv jinde na světě vidět, že není skála jako skála.

Jsou sebevědomé skály s hlavami vysoko v oblacích. Avšak přestože jsou slunci nejblíž ze všech, jsou chladné. Jsou hranaté. Jsou ježaté. Jsou špičaté. Jsou samá kost. Jsou mrtvé. Jsou jenom kámen a prach.

A jsou skály s hlavami nízko nad zemí. Některým občas šplouchá na maják, ale umí zahřát. Často hrají barvami. Jsou oblé. Některé jsou kulaťoučké a teplé jako koblihy, jiné placatější jako vdolky a další připomínají prsa žen. Shromážďují kolem sebe život.

Kolem některých z nich pak vyrostly mohutné a moudré stromy, které by staří Keltové, a tedy i Vikingové uctívali  jako Stromy života. A kde pevně rostou Stromy života, tam tepou srdce a rozkvétají duše. Tedy stejně jako v našich obyčejných životech.

Krajina, která zrcadlí lidský život…