Deník šíleného rybáře ze štičího ostrova v Baltském moři – 1.


Datum publikace: 29-09-2018, 20:37 v Rybářské výpravy objektivem.

A tak jsme dorazili na ostrov… Konečně! Po dlouhé cestě autem i trajektem. Naše pětadvacetihodinová štreka za rybářskými zážitky ve Skandinávii byla tentokrát nevšední.

Nejprve jsme se výrazně zdrželi v zácpě na dálnici na Berlín. Abychom vzápětí přišli o další půlhodinu z časové rezervy, kterou jsme měli do odjezdu trajektu. Druhé zdržení zapříčinilo zmatené navigování aplikace Waze cestou do Rostocku, po němž se naše časová rezerva téměř rozplynula.

Bloudili jsme na severu Německa po okrskových cestách mezi vesnicemi a polnostmi za tmy, zatímco se nás odtud snažily vysvobodit hned tři mapové aplikace. K trajektu jsme nakonec přijeli tak tak. V nádrži dodávky nám zůstalo palivo na pouhých deset kilometrů na dojezd. Do přístavu jsme urazili 761 kilometrů.

Obrovská přepravní loď společnosti StenaLine odjela do Trelleborgu na čas, přestože kvůli silné bouři v Dánsku a na jihu Švédska, které se věnovala dokonce i česká média, byla na moři v této oblasti omezována lodní doprava.

Na lodi jsme se navečeřeli, navzdory houpání na vlnách, a zavlažili se desetistupňovým pivem, které – pro zajímavost – stálo 39 švédských korun (tedy zhruba 100 Kč).

Mimochodem, k večeři jsem ochutnal krevetový sendvič. Přesněji spoustu krevet, pod nimiž se nacházela spousta majonézy a plátků vajec. To vše na sladké lívancové placce. Sendvič mně ale chutnal, i když z něj krevety upadávaly na stůl.

Ráno v Trelleborgu jsme museli bezpodmínečně natankovat. Okamžitě po opuštění trajektu. S plnou nádrží jsme pak pokračovali na sever. Kromě dvou vyvrácených stromů kousek od silnice jsem ale nikde stopy silné bouře neviděl. Naštěstí.

Cestou jsme se už tradičně zastavili v městečku Mörrum, ve kterém žije necelých 3 700 obyvatel. Motor auta jsme tam vypnuli kvůli stejnojmenné řece, známé úlovky velkých lososů, přesněji kvůli možnosti zahlédnout lososa deroucího se proti proudu dravé řeky.

Sám jsem však na skoky lososů v peřejích tentokrát nečekal, přestože jsem možná měl. Zatímco kluci se totiž dočkali a zahlédli jednoho lososa vyskočit nad hladinu řeky Mörrum, věnoval jsem se něčemu jinému. V silném větru jsem si držel klobouk a fotografoval. Cvakal jsem spoušť Pentaxu v ulicích městečka, které má na cedulích oznamujících začátek města čarodějnici na koštěti.

Když jsem fotky pořídil, s Honzou jsme ještě dokoupili několik nástrah v prodejně rybářských potřeb, přestože nástrah na štiky a okouny jsme vezli opravdu hodně. Vždyť jenom můj velký batoh s nástrahami vážil osmnáct kilogramů.

Prodejna stojí přímo u řeky. Vybral jsem si hlavně větší plandavky a shady (gumové rybky), Honza si pro jistotu koupil ještě rukavice. Prý kdyby na moři byla zima.

Z Mörrumu jsme pokračovali po silnici dál na sever Švédska. Podél silnice si přitom začaly objevovat výstražné značky, upozorňující na pohyb losů v oblasti. Naštěstí nám ani žádnému jinému autu los pod kola neskočil.

Poslední zastávkou před vykládkou bagáže u Västerviku byla nákupní pauza ve městě Karlshamn, kde Kohy ve zdejším speciálním obchodu dokoupil pivo pro naši pětičlennou partu. Jedině tady se totiž dala pořídit dvanáctka.

Protože jsme v Karlshamnu zaparkovali v obchodní ulici u pěší zóny, stali jsme se zcela neplánovaně svědky městské slavnosti. Nevím přesně jaké, ale její součásti bylo i vystoupení dechové kapely, ze kterého jsme slyšeli, viděli a vyfotili malou část.

Pak už nás tlačil čas, a tak Honza znovu otočil klíčem a nastartoval dodávku, abychom směřovali dalších zhruba tři sta kilometrů na sever. Až na parkoviště na pobřeží u jedné z vesnic nedaleko Västerviku, kde už na nás čekala stále se usmívající Christel.

Veškerou bagáž z dodávky, která kromě rybařiny a oblečení zahrnovala i krabice s potravinami, sudy s pivem, pípu, chlazení, gril, hudební nástroje nebo elektrický motor k lodi, jsme přetahali na její člun, aby nás vzápětí odvezla o několik kilometrů dál. Christel řídila velký člun jako starý námořní vlk, mezi ostrovy a ostrůvky kličkovala jako ďábel. Až jsme vystoupili na ostrově, kde platí jedno: Co si sem nepřivezeš, tady už nekoupíš. Není kde a není co.

Bagáž jsme pracně vytahali na molo, naložili na valník u traktůrku, za jehož volant se znovu posadila Christel. Vše vyvezla k chatě, kterou jsme tímto okamžikem mohli začít zabydlovat.

Spatřit znovu chatu, kde jsem před dvěma roky odstartoval zbrusu novou kapitolu svého života, stejně jako ucítit podkrovní pokoj s postelí, na níž jsem tehdy usínal, anebo starou bílou komodu, na které tehdy čekali dva plyšoví losi ve švédských barvách, až je přivezu do Čech a rozdám, byl pro mě osobně silný a krásný moment. Velmi osobní. A to kvůli již zmíněnému začátku nového života.

V podkroví jsem ze sebe shodil velkou cestovní tašku s oblečením a posadil se na postel. Pak jsem z tašky vyndal knihu, položil ji na noční stolek, a pootevřel okno. Abych si připomněl vůni ostrova. Tím spíš, když svítilo slunce.

Proto jsme se o hodinu později, která stačila na základní vybalení osobních věcí a potravin, vypravili s Honzou na první lov. Jenomže šťastnou ruku jsme vážně neměli. Sotva pět minut poté, co jsme s pruty vyjeli na moře, vítr přihnal mraky a déšť. Liják trval sice jenom deset minut, ale i tak jsme stihli pořádně promoknout a v severním větru vzápětí i prochladnout.

Přesto jsem hned prvním hodem ulovil štiku kolem pětapadesáti centimetrů. Vypadala ale ošklivě. Její naklované tělo se těžce hojilo poté, co se ubránila ostrému zobáku kormorána. Nejlepšímu rybáři ze všech rybářů.

Než přišla tma, chytli jsme ještě dvě štiky podobné velikosti. Pak už jsme se vrátili do chaty. Uschnout, zahřát se a natočit si první letošní pivo na „našem“ ostrově. Právě v okamžiku, kdy se na obloze u nedalekých ostrovů objevila duha…

Moje večeře na trajektu do Švédska. Krevetový sendvič.

Vjíždímě do města Mörrum. Informační tabuli s čarodějnicí na koštěti jsem si musel vyfotit.

Po dvou letech zpátky. Na břehu švédské řeky Mörrum.

Na břehu švédské řeky Mörrum.

V zemi Vikingů, Odina a Thora by jistě bylo stylové ustlat si ve Valhalle… No, ustlali jsme si jinde. Spali jsme na ostrově o několik stovek kilometrů severněji.

Cestu na sever lemovaly výstražné značky, upozorňující řidiče na výskyt losů.

Náhodou jsme se připletli ke slavnosti ve městě Karlshamn.

Naši partu odvezla na ostrov Christel.

Přestože této fotografii, pořízené za deště mobilem, chybí do kvality všechno, je z ní patrný jak déšť, tak hojící se poklované tělo první štiky naší výpravy.

První večer našeho pobytu na ostrově vyšla duha. Poté, co nás z moře vyhnal déšť…

Text a foto Václav Fikar




Komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Autorská čtení z Drahouška na česneku. Budou napříč Českem

V těchto dnech dáváme dohromady kalendář jakéhosi “turné” autorských čtení z knihy Drahoušek na česneku, která vychází co nevidět – již...

Drahoušek na česneku vychází 17. října

Původně měla vyjít před Vánocemi 2. prosince, ale nakonec vyjde o několik týdnů dříve. Má nejnovější kniha Drahoušek na česneku spatří...

Ride The Lightning: 40 let od vydání jednoho z nejlepších metalových alb historie

Je to už dávno. Na časové ose někde mezi ukováním Prstenů moci ve Středozemi a filmovou premiérou Forrest Gumpa. Tak dávno,...

Top