Milý čtenáři, dnes se k tobě vracím zdaleka. Ze světa, který je a zároveň není skutečný, stejně jako byl svět, jenž nás před čtvrt stoletím obklopoval. Vracím se ze Středozemě. Peter Jackson mi podal 3D brýle a spolu s trpaslíky, Bilbo Pytlíkem a Gandalfem mě vyslal na Neočekávanou cestu k Osamělé hoře. Až k ní jsme ale nedošli.

Důvodů bylo více. Na výpravě si nás chtěli uvařit zlobři, přepadl nás bledý skřet Azog Znesvětitel, cestu nám zkřížil Glum a vůbec jsme prožívali všelijaká dobrodružství. Jen draka Šmaka jsme zatím neviděli. Tuším ale, že právě on nás nemine. Chtějí-li totiž trpaslíci zpátky Erebor, dřív nebo … Pokračujte »

Milý čtenáři, tento článek píšu v době, kdy do konce světa zbývají přesně čtyři týdny. Srkám u něj horkou kávu, dívám se na déšť za oknem a přemýšlím, jestli si jeho psaním nepřidělávám jen zbytečnou práci. Vždyť kde mám jistotu, že Kajman, pro který ho píšu, bude vytištěn a ty ho dostaneš do ruky? Že si ho přečteš, že nebudeš postávat někde ve frontě na pohovor u svatého Petra, stejně jako já?

Neměl bych místo ťukání do klávesnice dělat raději něco zábavnějšího? Milovat se, vyhazovat peníze z okna, přecpat se tatarákem, vybírat sváteční víno pro den „D“ nebo tak něco? Abych zbývající … Pokračujte »

Berounku pod Berounem lemují zleva skály, napravo ve směru na Srbsko člověk občas vyplaší bažanta. Řeka tady ještě rozhodně nepřipomíná českého velikána. Spíš jen střední tok běžné velikosti. S průměrnou šířkou kolem pětadvaceti metrů to ani jinak nejde.

Níž po vodě se už ale její proud zklidňuje a Berounka začíná připomínat řeku, kterou mohou obývat těžkotonážní sumci. Tam někde už člověk začíná potkávat pramice rybářů, uvázané mezi vrbami, a tam někde jsme se ztratili ve druhé polovině léta. Znovu sumcům v patách!

Mít však jen jeden jediný víkend na jejich nalezení a také uloven (navíc podle předpovědi slunečný víkend) vyžaduje od rybáře … Pokračujte »

Týden po deštích Labe připomínalo nažranou anakondu. Hnědé, jak vstřebávalo hlínu sesutou z polí, a skvrnité, jak unášelo odpadky z kanálů měst. Bylo nacpané vším. Mrtvolami zvířat počínaje a plasty nebo dřívím konče.

Nenasytný proud řeky kolem nás prohnal dokonce i ledničku. Netuším, kolika lahváči byla narvaná, ale civěl jsem na ni a žasl. „Jak to, že se ten těžký krám nepotopí?“ kroutil jsem hlavou.

Michal stál vedle mě a ničím nekroutil. Jen se smál. „To víš,“ zapálil si cigaretu a obřadně z ní potáhl, „Labe“.

Ano, Labe. Zatímco se nažrané až k prasknutí klikatilo středočeskou krajinou, se mnou i tentokrát vycestovala smůla. A tak jsem … Pokračujte »

V sobotu dorazily do severních a části středních Čech povodně. Velká voda se přivalila rychle a v ohromné síle. Zkázonosný živel nás překvapil na sumčí stopě.

Pršelo bez přestání už od pátku. V noci dokonce víc než večer. Horší konec dovolené jsem si snad ani nemohl přát. Vždyť na Labi, kam jsem přijel s batohem sumčích wobblerů, se řeka za posledních čtyřiadvacet hodin zvedla asi o metr. A vážně hrozilo, že nekončící déšť nechá hladinu ještě víc vykynout a řeku promění v kanál splašků. Přesto jsme s Michalem nepropadli pocitům sklíčenosti.

Plán jsme nezměnili, a tak jsme si už ve čtyři hodiny ráno potřásli rukou na … Pokračujte »

V sobotu brzy ráno jsme se vypravili na téměř čtyřhodinovou cestu, která nás dělila od vybraného úseku na Labi. Pro Jirku byla informace o mém zranění, způsobeném nožem v kuchyni našeho bytu, nová.

„Hoši, hoši, jen vás na malou chvilku spustím z dozoru… A ty si málem uřízneš nohu!“ žertoval prvních patnáct kilometrů. Pak toho nechal a raději si otevřel věštírnu. Stal se prognostikem, předpovídajícím výsledek nadcházejícího víkendu. Z jakých údajů vycházel, to nevím. Protože ale všechny naše loňské labské výpravy dopadly hůř než ty předloňské (výjimkou byla jen ta vůbec první, zrovna bez Jirky, při které se mi podařil mimo jiné tloušť 56 … Pokračujte »

Vonělo to báječně. Tříkilový kus vepřové pečeně s kostí, předešlého dne prošpikovaný dvanácti stroužky česneku, a velká krůtí stehna. Hromada masa na jedné lodi. Totiž v jednom pekáči. Na palubě kuchyňského parníku spolu s kmínem a tříbarevným pepřem.

Vytahoval jsem pekáč opatrně z trouby, ve které se maso sotva před hodinou dopeklo, a hladovým nosem nad ním dychtivě zakroužil. Jako nedočkaví rackové nad hodovním stolem okounů.

Šířila se z něj úžasná vůně. Takový mužský hormon štěstí, který chlapům dává křídla. A ta vypečená šťáva! Bože. Hotová živá voda. Endorfin, který vyhání smutek z utahaných údů a dopuje organismus dobrou náladou.

„Myslím, že ráno nebylo špatné,“ postavil … Pokračujte »