V sobotu brzy ráno jsme se vypravili na téměř čtyřhodinovou cestu, která nás dělila od vybraného úseku na Labi. Pro Jirku byla informace o mém zranění, způsobeném nožem v kuchyni našeho bytu, nová.

„Hoši, hoši, jen vás na malou chvilku spustím z dozoru… A ty si málem uřízneš nohu!“ žertoval prvních patnáct kilometrů. Pak toho nechal a raději si otevřel věštírnu. Stal se prognostikem, předpovídajícím výsledek nadcházejícího víkendu. Z jakých údajů vycházel, to nevím. Protože ale všechny naše loňské labské výpravy dopadly hůř než ty předloňské (výjimkou byla jen ta vůbec první, zrovna bez Jirky, při které se mi podařil mimo jiné tloušť 56 cm a Michalovi bolen 69 cm), zdála se mi jím prorokovaná čísla zcela mimo mísu. Ať už se týkala počtů vyvláčených dravců, nebo jejich velikostí. Jirka nicméně hýřil optimismem.

„Jiřík si střihne tři čtyři pěkné candáty, možná i parmu a nějakého bolena. No, ty s tou nohou budeš rád, když přežiješ, a Míša? No, uvidíme,“ plánoval s rukama na volantu.

A skutečně jsme viděli. Když jsme konečně spočinuli na břehu nám známé labské tůně, trvalo asi jen patnáct minut, než Michal zlomil prut. To byl nástup do víkendu, ze kterého mi trochu zamrazilo. Věřím totiž na znamení a tohle rychlé zlikvidování vláčáku jako kdyby říkalo: Pánové, těšte se. Dostanete na prdel!

Nabídl jsem Michalovi, že se otočíme a vrátíme se pro jiný vláčák. On si ale jen zapálil. Prý ať v klidu chytáme, a tak jsme s Jirkou ještě asi půl hodiny mrskali slibnou vodu. Neúspěšně.

Přejeli jsme proto o několik kilometrů níž a cestou vyměnili Michalovy pruty.

Na dalším místě, kde voda téměř stála a kam doléhal rámus z nedalekého města, jsem nechal wobblery wobblerama. Do karabinky na šňůře jsem zavěsil největší banjo světlé barvy a doufal. Odezva se dostavila prakticky okamžitě, když klesající gumu polechtal opatrný záběr. Asi jako když candát nejistě ochutnává podezřelou nástrahu.

Rybu se mi seknout nepodařilo, ale místo, kde ke kontaktu došlo, jsem vzápětí podrobil detailnímu rozboru. Prohazoval jsem ho decimetr po decimetru a tím si rychle vykoledoval příštích osm záběrů. Většina si jich byla podobná. Přicházely u dna, ryby gumu atakovaly vždy opatrně a vždy dvakrát až třikrát po sobě na pár metrech. Obligátní výjimku představoval jediný řízný atak, který zabzučel při klesání. Takový záběr mi šmakoval už víc, ale ani jej jsem i přes okamžitý švih rukou nezasekl. Nedokázal jsem tam žádný z kontaktů proměnit byť třeba v jediného candáta či okouna. Zasekával jsem přitom okamžitě i se zpožděním, ostře i zlehka. Moje zarputilá snaha nikam nevedla. Ryby mi sice jako jedinému braly, avšak ztrácel jsem je, jako bych prut držel poprvé v ruce.

Ano, možná by stačilo vyměnit třinácticentimetrové gumy za menší, takové jsem však k vodě nebral, a tak jsem zkrátka musel hrát s tím, co jsem si doma vybral. S gumami, které sice přitahovaly pozornost dravých ryb, avšak k cíli mě nepřivedly.

Toho rána jsem si na břehu Labe připadal jako někdo úplně jiný. Jako bych sám neměl vládu nad svým tělem. S prutem jsem dělal všechno jako vždycky, a přitom všechno bylo špatně. Jako kdyby celou mou bytost kontrolovala vyšší neznámá síla, která si jednoduše nepřála, abych tam jakoukoliv rybu ulovil. Nebyl jsem to zkrátka já. Byl to někdo jiný. Avatar. Prázdné kulhající tělo, ovládané cizí vůlí.

O dvě hodiny později se však mnohé změnilo. Odhodlaně jsme se vrátili na předešlý flek a znovu se pustili do hledání štěstí. Byla to dřina, jak už to tak někdy bývá, nakonec ale…

Právě ve chvíli, kdy jsem očima zavadil o konec dlouhého točáku, kde se shlukovaly duhové bubliny, došla má lopotná snaha ocenění. Radostí z pořádného záběru jsem málem vykřikl. A nebylo by se čemu divit. Vždyť nešlo o malou rybu. Dokonce se chvíli držela jen na pětníku, jako by ji do špalku zaťal, a trvalo, než jsem ji přiměl k pohybu. Pak se ale začala projevovat a já v jejím rázném odporu rozpoznal svůj hrdinský potenciál. Při jejím zdolávání jsem dokonce zapomněl na bolest v ráně po noži, i když se znovu silně ozvala.

Ryba se zatvrzele držela hranice proudu a mělčiny a jak tikal čas, viděl jsem ji větší a větší. Kluci zatím přiklusali, aby mi pomohli s podebráním prvního candáta víkendu, a k tomu navíc velkého.

Stejně jako na předchozím stanovišti jsem však ani tady nakonec žádnou nirvanu neprožil. Bohužel. Zjevená pravda byla vůči vláčejícímu drsňákovi s ovázaným stehnem krutá. Celou tu dobu soupeřil s tříkilovým kaprem, podseknutým za hřbetní ploutev. Proto se ryba šmoulela v proudu dle libosti a proto se s ní Black Hunter tolik nadřel.

„Tak vidím, že dnes už to lepší nebude. Ale zítra, pánové,“ poplácal mě Michal po ramenou, „to konečně přijde. Letos už té smůly bylo dost!“

Na Labi pak padla podvečerní tma a já byl moc rád, že alespoň Jirka před jejím příchodem trefil půlmetrového bolena a také solidního tlouště, jinak bychom snad neměli žádný důvod na sobotu vzpomínat.

Druhý den, sotva jsme se probudili, se naše trojice vypravila na cestu k patnáct kilometrů vzdálenému místu. Nacházelo se pod strmým svahem, porostlým starými duby, a vypadalo více než lákavě. Vloni jsme ho sice prohazovali bez výraznějšího úspěchu, a to hned dvakrát, ale to nás v danou chvíli netrápilo. Nikdo z nás si zkrátka nehodlal připustit myšlenku, že bychom zrovna tam, v příznivě hlubokém teritoriu s řadou překážek, potřetí neuspěli. Vzhledem k charakteru břehů a profilu dna tam mohly vegetovat všechny druhy dravých ryb, podle Michala jsme ale měli být připraveni hlavně na boleny.

Po úbočí jsme sestoupili dolů a tam se rozdělili. Jirka doškobrtal po kluzkých kamenech k táhlé tišině asi padesát metrů pod námi a začal ji prohazovat deseticentimetrovým wobblerem. Do tišiny pravidelně střílel buď bolen nebo velký tloušť, a i proto se tam zasekal. A dočkal se. V samotném středu asi metr a půl hluboké tůně se Glooga zmocnila temná síla. Ohnula Jirkův vláčák až k prasknutí a chvíli si s ním hrála. Velmi těžká ryba se točila jen na pár metrech čtverečních, až Jirkův wobbler ukousla. A i když nám Michal už dříve říkal, že před pár lety někde právě tady vymámil jeho švagr více než metrovou štiku, setkání se zubatou nás překvapilo. Současně ale povzbudilo.

Mezitím kus nad tůní, kterou Jirka po setkání se štikou odmítal opustit, začali skutečně lovit boleni. Byli dva, možná tři, a proto jsme s Michalem zvolili typově vhodné wobblery kolem sedmi centimetrů. Mně vyšla sázka na Executora. Posadil jsem ho na hladinu a tři vteřiny jej nechal bez povšimnutí. Až potom jsem ho rychle stáhl do sloupce. Když jsem pak ještě jednou otočil kličkou navijáku, lovící bolen zavřískal.

Zaútočil jako blesk z čistého nebe, a tím o sobě rozhodl. Vytáhl jsem jej, změřil (57 cm) a připravil se k pořízení několika rychlých snímků. Sotva však Michal zmáčkl spoušť, dravec se splašil a vyskočil mi z rukou jako pružina. Tak nešťastně, že hrot koncového trojháčku nasměroval přímo do mé ruky. Do masitého polštáře u palce.

Zasyčel jsem bolestí, vzápětí se ale bláznivě rozesmál. To samé se mi tam totiž přihodilo i před rokem, kdy se mi stejným způsobem mstil pro změnu candát. Rovněž při fotografování.

Michal hned pochopil. „Ty si nedáš pokoj, viď,“ prohlížel si trojháčkový piercing v dlani, když z druhého trojháčku uvolnil mrskajícího se bolena. „Tak co? Co teď?“

Posadil jsem se a zády se zapřel o kámen za sebou. Pak jsem zaťal zuby a kývnul. A Michal vyškubl háček z ruky. Zákrok bolel méně než ten loňský, kdy mi Jirka škubal háček z bříška ukazováku.

„Chtělo by to vodku,“ prohlížel jsem si ranku. A zároveň si uvědomil, že jen o tři dny starší rána, myslím ta na stehně, praskla. Nebylo těžké to poznat. Po vnitřní straně nohy mi stékalo vlhké teplo, což za daných okolností mohla být jedině krev. A tak jsem na pár minut přestal vláčet. Znovu jsem se posadil, abych dal noze odpočinout, a pozoroval krajinu. Ne víc než deset minut. Pětadvacet až třicet metrů od břehu, už v poměrně silném proudu, se totiž s blížícím se polednem začaly objevovat kruhy. Daleko od sebe a v nepravidelných intervalech.

„Ten tvůj bolen to předznamenal. Teď to začne,“ zazubil se Michal.

Nepochybovali jsme. Říkali jsme si, že listopadové sluneční paprsky vytáhly k hladině prokřehlou rybí droboť, do které se vzápětí navezli boleni. A zatímco Jirka dál tvrdošíjně pracoval na tůni, kde objevil velkou štiku, my jsme začali nabízet Hermesy jako zběsilí. Pak Long Casty, popy, twistery s těžkými hlavičkami, těžké štíhlé plandavky a nakonec znovu nějaké wobblery. Jenže půl hodina utekla a my o rybu ani nezavadili. Nechápavě jsme se po sobě otočili.

„Prosím tě, co děláme špatně?“ stihl jsem ještě položit řečnickou otázku, když tu náhle běh nedělních událostí nabral docela jiné obrátky. Michalův prut se zčistajasna ohnul až k prasknutí, a protože v rukou třímal silný vláčák, okamžitě nám oběma bylo jasné, že jeho plovoucí wobbler zkřížil cestu parádní rybě. Bzučák šílel a Michal zakloněný dozadu měl plné ruce práce s jejím brzděním.

„Ty vole, asi sumec,“ zafuněl, aby si vzápětí připomněl hodiny branné výchovy na základní škole. Ryba se totiž spustila s proudem dolů jako utržená lavina, takže Michal musel za ní. Vyzkoušel si rychlostní běh přes překážky. A já vzápětí sledoval téměř ikonický výjev! S pulzujícím prutem v rukou a řvoucí brzdou navijáku klopýtal mezi balvany a přelézal kmeny vyvrácených stromů, až se mi skoro ztratil z dohledu. Občas se na chvíli zastavil, aby rybu přibrzdil, pak ho ale štvala dál.

Nezbývalo mi, než se rozkulhat po jeho stopě. Michal se zastavil až o sto padesát metrů níž, u Jirkovy štičí tišiny. Přes horizont jsem viděl jen jejich postavy, ale co se ve vodě odehrávalo, to mi na tu vzdálenost bylo odepřeno.

Nicméně pajdal jsem k nim tak rychle, jak to jen noha stíhala. Když jsem byl asi čtyřicet metrů od nich, z upřených pohledů kluků jsem vyčetl, že souboj se blíží do finále. Ryba se vzpínala už jen pár metrů od břehu a Jirka stál vedle Michala připravený s podběrákem. Najednou ho ale odhodil, což znamenalo jediné: Sumec se do něj nevejde.

Jirka nakročil do vody a hluboko se předklonil, takže jsem ho ztratil z dohledu, vzápětí se však neobratně narovnal. A v náručí svíral kapra jako prase! Zcela vyčerpaný „úspěšný“ lovec se nad podseknutou lysou bachyní rozesmál jako nad mimořádně povedeným fórem, což strhlo k smíchu i nás. Samozřejmě. Abychom totiž během jediného víkendu, v průběhu přívlačové výpravy za boleny a candáty, podsekli dva kapry, to se nám opravdu nikdy nestalo. A což pak teprve tři!

Ano, sotva hodinu po Michalově souboji, o dobrých čtyři sta metrů níž, prožil Jirka prakticky to samé. Nejprve velké vzrušení ze záběru, potom dlouhé minuty mimořádného odporu a nakonec konfrontaci se smutnou pravdou. Také on tam podsekl kapra, a to doslova dalšího obra.

Jeho robustní šupináč byl nakonec hořkou tečkou za poslední společnou přívlačovou výpravou uplynulé sezony. Představovali jsme si ten konec jinak. Ne tak, že nám dravci dají na prdel a pošlou za sebe kapří náhražky. Jako v americkém slaďáku jsme se chtěli loučit vítězstvím. Snad se ho tedy dočkáme letos. Aniž bychom si čistili bodné rány vodkou, lámali pruty a nepoznávali svá těla.