Vonělo to báječně. Tříkilový kus vepřové pečeně s kostí, předešlého dne prošpikovaný dvanácti stroužky česneku, a velká krůtí stehna. Hromada masa na jedné lodi. Totiž v jednom pekáči. Na palubě kuchyňského parníku spolu s kmínem a tříbarevným pepřem.

Vytahoval jsem pekáč opatrně z trouby, ve které se maso sotva před hodinou dopeklo, a hladovým nosem nad ním dychtivě zakroužil. Jako nedočkaví rackové nad hodovním stolem okounů.

Šířila se z něj úžasná vůně. Takový mužský hormon štěstí, který chlapům dává křídla. A ta vypečená šťáva! Bože. Hotová živá voda. Endorfin, který vyhání smutek z utahaných údů a dopuje organismus dobrou náladou.

„Myslím, že ráno nebylo špatné,“ postavil jsem pekáč s dobrotou na kraj sporáku a otočil se k Michalovi. Z tepla domova jsem se ještě jednou ohlédl za dopoledním rybolovem, ze kterého jsme se před čtvrthodinou vrátili. Na Skalce jsme si sice sáhli jen na jednoho bolena a podměrečnou štiku, ale k tomu jsme měli ještě další tři kontakty. Jedním z nich byl i slušný bolen, exemplář tak mezi pětašedesáti až sedmdesáti centimetry. Rychlostí blesku napálil Hermes od Gloogu, bohužel se mi krátce po záběru vypnul.

Po týdnu nulové aktivity ryb, jemuž předcházela prudká změna počasí k horšímu, se jednalo o příjemný posun vpřed.

Zaprvé konečně přestalo pršet. Po třech dnech a třech nocích. A zadruhé odfičel ledový vítr od východu, takže pobyt u vody uprostřed listopadu se stal daleko snesitelnějším. A s vlídnějším počasím se probraly i ryby. Srovnám-li to s předchozím dnem, kdy jsme mrskali vodu celých šest hodin bez jediného kontaktu, šlo skutečně o velkou změnu. Škoda, že se dostavila až na konci mé týdenní dovolené.

Postavil jsem vodu na kafe a podrbal se za krkem. Michal, zabořený v obývákové pohovce, vypadal spokojeně. Únava z dopoledního pronásledování ryb ho pomalu opouštěla. Možná za to mohl endorfin vycházející z pekáče, který provoněl celý náš podkrovní byt, možná ale skutečnost, že to byl právě on, kdo si na obě vyvláčené ryby sáhnul. Seděl na pohovce v obýváku a culil se. Vzal jsem to tak, že se mnou souhlasí. Že si stejně jako já myslí, že ranní rybolov dopadl relativně dobře.

Na stůl v kuchyni jsem připravil mísu s bramborovými knedlíky, ve kterých čerstvý libeček vytvářel zelenou mozaiku, a kastrol se směsí dušené zeleniny. Rozprostřel jsem talíře a otočil se zpět k pekáči, abych v něm nakrájel maso na plátky. Tedy spíš na pláty, jak by nejspíš řekl nejslavnější český metalista Ozzák.

„Člověče, ta bašta udělá naším bříškům dobře. Víš, jak se nám po ní bude odpoledne vláčet?“ pomlaskal jsem si. Pak jsem ze šuplíku v kuchyňské lince vytáhl dlouhý nůž a rituálně jím řízl do toho šťavnatého dortu z vepřového.

Jenže s nedočkavou energií, s níž jsem se do něj opřel, jsem to jednoduše přepískl. Ostří nože se smýklo po silné kosti a pekáč plný masa se převážil a sjel ze sporáku. Abych zabránil katastrofě, tedy vyklopení jeho obsahu na podlahu, musel jsem ve zlomku sekundy reagovat. A tak jsem bleskurychle máchl rukama, naštěstí úspěšně.

Napůl cesty k podlaze jsem pekáč zastavil, a to i s přispěním sporáku, takže naše jezevčice Viki si musela nechat zajít chuť. V naději, že jí pánbůh sešle shůry pořádný dlabec, byla zbytečně. Uf! Baštu jsem zachránil a všechno dobře dopadlo.

Až na drobnost. Při chytání pekáče s masem jsem si vrazil do stehna nůž! Jeho útlá čepel, umaštěná od vypečeného tuku z masa, hladce pronikla skrz džíny a zastavila se až dva centimetry hluboko pod kůží.

„Jaúúúú,“ zaskučel jsem bolestí a po prvním kroku se svalil k zemi, protože noha mi okamžitě vypověděla poslušnost. Jako by ostří nože, který jsem z levé nohy ihned vytáhl, přeťalo nějaký důležitý nerv.

„Co je?“ vyskočil Michal ze sedačky.

„Vrazil jsem si nůž do stehna,“ skučel jsem, zatímco z rány pomalu vyvěrala tmavá krev. Nelíbilo se mi to.

Zvedl jsem se a dokulhal ke stolu pro bílé ubrousky. Naštěstí tam byly, Iveta je poklad. Pár jsem jich popadl a přiložil na poraněné stehno.

„Nepotřebuješ nějak pomoc?“ ptal se opatrně Michal, který nevěděl, zdali je mé zranění vážné.

„To je dobrý,“ odmítl jsem jeho nabídku, zatímco jsem kulhal k lékárničce pro dezinfekční roztok. Tvářil jsem se přitom jako těžkej pohodář. Jako charakterní drsňák, který se po zásahu kulkou vrací tančit do saloonu, aby všem ukázal, že zrovna jeho jen tak něco nezlomí. Co na tom, že noha v okolí krvácející rány bolela jako kráva a že jsem nemohl pořádně stát. Co na tom, že bych řval, až bych brečel. Já blbec se choval důstojně.

Toporně jsem se usmál na Michala, aby si náhodou nemyslel, že jsem měkejš, a pomalu se dobelhal k lékárničce. Otevřel jsem ji a vypadlo na mě pět kilo prášků, mastí a lahviček s kapkami proti všemu. Dezinfekce však mezi nimi nebyla, a tak jsem se dopajdal zpátky ke kuchyňskému baru, kde jsem už dříve pohodil mobil. Znovu jsem se povinně usmál na Michala, aby se mnou prožil ty báječné chvíle pohody, a zavolal Ivetě.

Dobrá duše našeho domova pro mě měla dvě zprávy. Ta lepší byla, že se kvapem vrací a že je už jen kousek od našeho domu. Ta horší pak, že roztok na dezinfekci poraněných míst doma nemáme.

„Je tam ale vodka,“ vzpomněla si Iveta. A drsňák opřený o domácí barový pultík tiše pokýval hlavou a současně mrknul na Michala, který má přes vypracovanou hruď asi metr a půl, aby věděl, že situaci mám pod kontrolou. Že zranění způsobené dranžírovákem nestojí drsňákovi za řeč. Dokonce ani tehdy, když z něj srší krev.

„Tak co?“ vyzvídal Michal.

„Vyčistím to vodkou,“ odpověděl jsem pomalu zastřeným chraplákem, jako bych byl na podobné léčebné procedury zvyklý.

Michal pokýval hlavou, jako by také byl zvyklý, a tvářil se přitom drsně. Jak jinak. V měkké sedačce si to mohl dovolit. Zvlášť když měl zdravé nohy.

Poraněné nervy v mé noze se znovu ozvaly. Zaškubaly sebou, až se mi zatočila hlava. Zasípal jsem bolestí, ale raději tak, aby to vyznělo jako divoký Mille Petrozza ve skladbě All Of The Same Blood od Kreator. Tedy hodně drsně.

„Mimochodem, znáš hudbu Kreatorů?“ zeptal jsem se a v tu chvíli si vzpomněl na vodku. Flaška měla být ve špajzu.

Někteří z mých kamarádů si už krvavé rány tímto pitným alkoholem čistili. Třeba Patrik, když ho v deltě Mekongu na jihu Laosu pokousal třímetrový pangasianodon gigas. Nebo Míra, když jeho člun na Nilu napadli krokodýli. Jeden z nich mu roztrhal ruku na cáry, ale Míra to ustál. Anebo Lukáš, když ho v nějaké zaplivané hospodě na kanadském venkově pokousal dvousetkilový Číňan. Byl opilý, agresivní a měl žluté zuby.

Všichni moji přátelé jsou drsní. Jsou to opravdoví chlapi, kteří tyto útoky přežili. I díky vodce. A teď její hojivé účinky vyzkouším konečně také já. Debil, kterého nepokousal ani největší sumec planety, ani nilský krokodýl, ba ani dvoumetrákový alkoholik z Číny, ale který se málem přizabil nožem, když se doma v kuchyni pokusil nakrájet maso k obědu.

Až se budu klukům z naší staré party chlubit, že i já jsem si už čistil zakrvácenou ránu vodkou, budu si k tomu muset vymyslet nějaký jiný příběh. Hodně drsný. Třeba že mě v jednom z temných zákoutí pražského Žižkova posekali mačetou čerstvě propuštění vězni asijského původu, když jsem se v noci vracel na hotel s barovou tanečnicí z Venezuely. A nebo že mě za polárním kruhem napadl lední medvěd. Zkrátka něco drsného a důvěryhodného.

Jezevčice Viki zaštěkala. A o totéž se pokusila i kočka. Sphynxové jsou totiž povahou spíš psi než kočky. Tedy někdy. A naše šlechtična Klivia von Gandbor, která vypadá jako Glum z Pána prstenů, k této povaze přidala i brilantní schopnost se učit. Dost toho od starší jezevčice, se kterou sdílí společný pelech, pochytila.

Glum s Vikinou vyskočili a rozeběhli se do předsíně. V zámku u dveří zarachotily klíče.

„Prosímtě, co jsi dělal?“ ptala se hned ode dveří Iveta, zatímco druhým dechem pozdravila Michala.

„No co… Připravoval oběd,“ sykl jsem. A zatímco Iveta hledala ve špajzu láhev s vodkou, kterou jsme tam měli připravenou pro návštěvy, já se posadil na podlahu a stáhl si kalhoty. Poranění pod třísly bylo široké něco málo přes centimetr a hluboké asi dva centimetry. Skutečným drsňákům by možná nestálo ani za řeč, mě ale bránilo v chůzi. A to jen dva dny před odjezdem na Labe.

Iveta se posadila ke mně a ránu si prohlédla. Vyšťourala z ní zrnko kmínu, z jejího okolí otřela vypečený tuk a pak do ní nalila vodku.

„Pálí?“ ptala se.

„Ani ne,“ pokynul jsem, aby lila dál. Jako drsňák jsem ani nic jiného říct nemohl.

Finlandia mi stékala po stehně na podlahu a já se v duchu radoval, že pro bezproblémové uzdravení jsem udělal maximum.

„Doufám, že po obědě nikam nepojedete?! Teď tu nohu musíš nechat v klidu. A zítra jakbysmet,“ starala se Iveta.

„Neboj, lásko, sám dobře vím, co takové zranění potřebuje,“ pohladil jsem jí a nemotorně se posadil ke stolu.

O hodinu později už jsme s Michalem znovu stáli na obnaženém břehu Skalky a svými vláčáky bičovali vodu. Michal běhal po břehu jako mladá srna, já se s obvázanou nohou belhal jako starý pes. Oba jsme však dosáhli stejného výsledku. Do večera jsme o rybu ani nezavadili. Opět se totiž ledově rozpršelo, navíc se vrátil východní vítr. Tradiční zabiják vláčkařských nadějí na Skalce. A protože počasí se v následujících patnácti hodinách neumoudřilo, spíš naopak, dopadli jsme stejně i druhý den v pátek. Čístá zero. Nula, která v nás přinutila opustit horní Ohři a podívat se na Labe. Klid jsem noze nedopřál.

Václav Fikar (Český rybář, duben 2010)