Týden po deštích Labe připomínalo nažranou anakondu. Hnědé, jak vstřebávalo hlínu sesutou z polí, a skvrnité, jak unášelo odpadky z kanálů měst. Bylo nacpané vším. Mrtvolami zvířat počínaje a plasty nebo dřívím konče.

Nenasytný proud řeky kolem nás prohnal dokonce i ledničku. Netuším, kolika lahváči byla narvaná, ale civěl jsem na ni a žasl. „Jak to, že se ten těžký krám nepotopí?“ kroutil jsem hlavou.

Michal stál vedle mě a ničím nekroutil. Jen se smál. „To víš,“ zapálil si cigaretu a obřadně z ní potáhl, „Labe“.

Ano, Labe. Zatímco se nažrané až k prasknutí klikatilo středočeskou krajinou, se mnou i tentokrát vycestovala smůla. A tak jsem znovu přijel ve špatnou dobu.

Stalo se to už pravidlem. Kdykoliv se vypravím na Labe, Vltavu nebo Berounku, je všechno na levačku. Jednou je hladina oproti normálu o metr výš, podruhé zase o metr níž. Když o následujícím víkendu vylezu z auta a navleču se do broďáků, nad hlavou mi zahřmí a rozprší se. A prší celý víkend, jen se leje. A tak se modlím, aby vysvitlo slunce.

A svatý Petr mě vyslyší. Příště je na slunci sedmačtyřicet stupňů, takže se ryby ukážou jen na deset minut před úsvitem a na deset minut po soumraku. Jinak jsou před horkem celý den schované a k okolí netečné. Troškova figura Kelišová by za to svatému Petrovi poděkovala zřejmě těmito slovy: „I prd, velebnosti.“

Chytit takzvaně optimální podmínky k lovu se mi při dalekých rybářských výpravách zkrátka už dlouho nedaří. A tak jsem to musel přestat řešit. Překážky, které mi osud staví do cesty, prostě přeskakuji nebo přelézám. Nakonec to vždycky nějak dopadne. I když ne vždy podle mých představ …

Čas 18:49

Přejíždíme na další místo, pro nás zbrusu nové. Protože je ale hladina řeky výrazně nad normálem, zázraky nečekám. Ostatně po celodenním ježdění na dlouhé vzdálenosti mám na kontě jen jediný kontakt. Naštěstí dotažený do konce. Malého sumce, dlouhého osmasedmdesát centimetrů. Na dvanácticentimetrový Gloog si počkal ve výmolu dna, ze kterého jsem už vloni vytáhl tři a předloni dva vousáče. Vzhledem k okolnostem jsem za tohle sumčí mládě víc než rád.

Čas 21:43

Nic, ani ťuk. S přicházející tmou proto znovu startujeme auto a přejíždíme na osvědčené místo. Vloni tam Michal vyvláčel hned dva sumce přes metr šedesát. A protože je po vyfotografování pustil zpět, oba tam v šeru dna možná pořád vládnou. Velcí sumci jen velmi neradi opouštějí dobrá místa, takže pokud už je nějaký rybář neprotáhl udírnou (což by se ale jistě rozkřiklo), dost možná tam ve svých kartáčích dál svírají žezlo vlády nad tímto říčním úsekem. Aspoň jeden z nich. O kolik za ten rok asi vyrostl? přemýšlím si v autě. O pět, deset nebo patnáct centimetrů? Strašně jsem toužil to zjistit. Strašně jsem chtěl potřást mu ploutví, zadívat se do jeho očí a potěžkat jeho naditý pupek.

Čas 22:08

Krajinu zalehla tma, a tak vidíme jen kousek před sebe. Po svahu proto sestupujeme velmi opatrně. Dole u řeky ale zjišťujeme, že vody tudy teče tolik, kolik jen břehy unesou. Obvyklá místa k stání jsou fuč. Voda se roztahuje přes kopřivy do svahu, tudíž se po jeho úbočí přesunujeme s proudem dolů. Baterky ale necháváme v báglech. Svítit na cestu nechceme, abychom od břehu neodehnali citlivé ryby. Raději se přesouváme po tmě. Jde nám to špatně a já začínám být nervózní, jestli si vůbec nějaké místo najdeme.

Čas 22:12

Konečně. Nacházíme plácek, kde můžeme stát a můžeme z něj nahazovat. Je to asi jen metr a půl široký a tři metry dlouhý blátivý pruh, ale my se z něj radujeme. Lepší už to nebude, musíme se tam nějak uskromnit.

Čas 22:19

Proudnou řekou vodím dvanácticentimetrový Ares v barvě červeného okouna. Právě na něj Michal vytáhl oba ty parádní sumce. A přestože vím, že barva nástrahy nehraje v noci žádnou roli, tím spíš při lovu sumce, sáhl jsem rovnou po něm. Zvláštní, jak některé momenty člověka ovlivní a jak dokážou zastřít jeho racionální uvažování. To Michal uvažoval racionálně. Řekou vodil stejný typ wobbleru, ovšem v jiné barvě. V barvě plotice.

Čas 22:20

Stojíme vedle sebe, nahazujeme před sebe a čekáme. Může odlišná barva, v přikalené řece a za tmy, hrát nějakou roli? Pokud tady „maloočkatý“ sumec loví, podle čeho se mezi tvarově stejnými wobblery rozhodne? Rozhodne se podle barvy, když už naše wobblery vodíme těsně vedle sebe? A vůbec. Skutečně ten noční predátor vidí tak špatně, jak my, lidé, si o něm myslíme?

Čas 22:21

V hlubokém nočním tichu mě doslova zmrazí drtivý záběr. Agresivně pracujícího Arese napadl sumec. Fantazie! Špičku stogramového vláčáku okamžitě sráží až k hladině. Rychle ji zvedám, on ale jako kovář z Hromovitých hor buší ocasní palicí do vlasce, aby obratem nabral útěkovou rychlost. Aniž by mi pokládal zbytečné otázky, spouští se jako utržený nákladní vagón dolů po proudu. Ještěže že jsem před lety onemocněl „ownerovým syndromem“. Podivnou zálibou ve výměně originálních trojháčků u wobblerů za Ownery. U osmi z deseti zakoupených wobblerů hned sundávám původní háčky a nasazuji Ownery. Zvlášť pak u velkých wobblerů. Tady jsem „překoval“, snad Ownery vydrží.

Čas 22:26

Už víme, že do vody se mě snaží stáhnout velký sumec. Možná právě jeden z těch dvou, které Michal vloni pustil zpět. Anebo ještě větší. Těžko říct.

Čas 22:28

Potřeboval bych za rozjetým sumcem běžet. Jenže na krátkém a blátivém pruhu země se nemohu pohybovat. Sumec jako by to cítil a o to silněji mlátí ocasem do vlasce. Jako by mi tím vzkazoval: „Tak dělej, srabe! Skoč a rozdej si to se mnou tady!“

Čas 22:31

Každých deset vteřin sumec získává nějaký ten metr navíc.  Snažím se ho zastavit, ale víc už se do stogramového vláčáku opřít nemohu. Je ohnutý až k prasknutí. Musím mu chtě nechtě pomalu pouštět. Alespoň pro tuto chvíli. Mimochodem, došlo mi, že všichni ti pěkní sumci přišli na stejný wobbler ve stejné barvě. Je to minimálně zvláštní. Vždyť jak už jsem uvedl, vzhledem k jejich mizernému zraku by barva neměla hrát žádnou roli. Tady ji ale hrála.

Čas 22:33

„Kde je?“ ptá se Michal, který si mezitím zapálil. Vidím z něj jen zšeřelou siluetu a žhavé světýlko na konci cigarety.

„Někde dole,“ šeptám ve tmě.

„Dál už ho nepouštěj. Nemáš za ním jak běžet,“ připomíná mi.

Vida, na to jsem zatím dočista zapomněl! A tak se okamžitě rozhoduji. Přebírám otěže zápasu do svých rukou. Dotahuji brzdu a opírám se do prutu. Sumec téměř zastavuje. Ale hned v následující vteřině o sobě dává vědět. Asi čtyřicet metrů pod námi varovně zabubnuje. V hluboké tmě bez hvězd zaslechneme dva nebo tři hlasité údery širokým ocasem o hladinu řeky, jako by se z probuzených labských hlubin drala na světlo boží chapadla zapomenutého tvora z dávných věků.

Alespoň konečně víme, kde přesně je.

Čas 22:35

Sumec to znovu zkouší. Líbí se mu ujíždět mi s proudem dravé řeky.

Čas 22:38

Podruhé zvedám sumce k hladině. A konečně získávám pocit, že se karta obrací. Dokonce ho masivním pumpováním přitahuji o pár metrů zpět.

Čas 22:39

Přichází další kopanec do vlasce. Znovu slyšíme, jak se ryba vzteká u hladiny.

Čas 22:40

Je rozhodnuto, prut se narovnává. Sumec je pryč. A nejstrašnější je, že i s wobblerem. Ne však pro to, že by mi nástraha chyběla v batohu. Takových wobblerů si ještě koupím. Ale kvůli té rybě.

Čas 22:41

Michal si zapaluje a já jsem na sebe strašně naštvaný. V duchu si nadávám. Vytýkám si, že jsem den před touto výpravou sundal z cívky navijáku pletenku a nahradil ji vlascem. Sice silným, ale vlascem. A je mi moc líto, že si obří ryba vykopala vítězství za cenu trojháčku zaťatého někde v koutu brusné tlamy. Nepřeji si nic jiného, než aby se této nechtěné ozdoby co nejrychleji zbavila. Vždyť bych si to s ní rád znovu rozdal. Třeba napřesrok. Až zas bude o pět centimetrů větší. Nepřestanu se za ni modlit.

Václav Fikar (Český rybář, prosinec 2010)