Truhla děsných dárků


Datum publikace: 07-12-2021, 14:12 v Ze života mužova.

Dárky jsou na světě z jediného důvodu – dělat radost. Doma u vánočního stromečku, při oslavě narozenin nebo výročí. Měly by obdarovaného potěšit. Vyčarovat nejzářivější úsměv v jeho tváři. Rozsvítit ho. Učinit ho šťastným, třeba jen na malou chvíli. Nebo zasadit do jeho paměti trvalou hřejivou vzpomínku.

Proto by nemělo být těžké dárky vybírat a dávat. Jak řekl americký spisovatel a filosof Robert Fulghum, lidé, kteří mají ty správné pohnutky, dávají správné dárky. Avšak platí jeho slova vždy a za všech okolností?

Kolikrát jste dostali dárek, který vám byl k ničemu? Ani užitečný, ani potřebný. Ani vhodný, ani praktický. Ani hezký, ani slušivý. Který neměl nic společného s vaší povahou. A zájmy. Sny. Životním stylem. Momentální potřebou.

Který vás přivedl do rozpaků, místo aby potěšil srdce a rozzářil tvář. Který byl koupený zřejmě bez správných pohnutek. Možná jen proto, aby podarovaného zklamal, zarmoutil a měkkosrdcatým vehnal slzy do očí.

Dárků na zabití jsem v dospělosti dostal mnoho. Většinou od matky. Vévodí jim přitom pyžama. Šest za osm let je skutečně moc, zvlášť když v pyžamu nespím.

Matka ví, že usínám buď nahý, nebo jen v tričku a trenkách. Přesto považuje pyžamo za tolik důležitý druh oblečení, že se téměř žádný Štědrý večer u nás neobejde bez pyžama v úhledně zabaleném balíčku s velkou mašlí. A s natěšenou matkou, která se nedočkavě třese na moji nadšenou reakci.

Pominu-li množství pyžam, kterými plní moji skříň, pak obvykle všechna jsou příšerná. V úděsných barvách, kterých by se zalekl i můj děda, jenž opravdu nebyl vybíravý. A se vzory, které vyšly z módy na konci baroka.

V jednom jsem ale vypadal jako vězeň z Alcatrazu. V dalším jako obrovský havajský doutník. V jiných jako astronaut z letu Apolla 11. Všechna darovaná pyžama totiž spojuje nadměrná velikost. Dvě z nich jsou tak obrovská, že bychom v nich s přítelkyní mohli spát společně. Matka mě totiž neustále vidí jako jeskynního obra, jehož růst navíc není ukončen.

Na mé výtky, že díky ní mám pyžam dost i na dva příští životy, vytasí vždy argument hospitalizace.

„A co si vezmeš do nemocnice, kdybys tam – nedej bože – musel ležet?“

„Kdybych musel do nemocnice, samozřejmě si tam vezmu pyžamo.“ 

„Tak vidíš,“ namíří na mě ukazováček.

„Ano, vezmu si pyžamo. Pokud – čistě hypoteticky – někdy budu muset ležet pár dnů v nemocnici. Dvě pyžama mi budou stačit. Možná i bohatě.“

„Ty si z toho děláš legraci. Ale až ti bude pětašedesát jako mně, pak musíš počítat s tím, že to může přijít z minuty na minutu.“

„Mami, až mi bude pětašedesát, budu mít od tebe už tolik pyžam, že mě nic nepřekvapí.“

Matka se nahlas rozesměje, čímž diskuse o hoře pyžam v mé skříni končí.

Jednou mě ale příjemně překvapila. V krabici pod stromečkem jsem neobjevil pyžamo, nýbrž pantofle. Koupila mi osmačtyřicítky, přestože si od čtrnácti let obouvám čtyřiačtyřicítky. Pantofle vedle sebe vypadaly jako dvě snowboardová prkna a matka trvala na tom, že si mám zkusit, jak se mi v nich bude chodit.

„Co to máš s nohama?“ podivila se, když jsem se nazul do lodí.

„Mami,“ nadýchl jsem se zhluboka, abych nepokazil její štědrovečerní návštěvu u nás. „Je mi čtyřicet. Od čtrnácti let mi noha nevyrostla ani o milimetr. Od prváku mám velikost nohy čtyřiačtyřicet.“

„No tak promiň, já myslela, že máš větší nohy. A ne nějakou blbou čtyřiačtyřicítku,“ prohodí uraženě, jako bych já mohl za to, že pantofle pro jeskynního obra jsou mi příliš velké.

Její dárek ve mně vzbudil podobné nadšení, jako kdyby muž zabalil ženě pod stromeček falešné šperky, žehličku anebo zubní pastu.

Aspoň že k narozeninám od ní nedostávám věci, které se oblékají nebo nazouvají. Tehdy mi nejčastěji přináší vína. A přestože v posledních letech již učinila značný pokrok v jejich výběru, na jeden a půl litru červeného vína za 49 korun nemohu zapomenout. Víno ve skleněné dóze s uchem bylo tak podezřele levné, že na jeho etiketě nebyla uvedena ani odrůda, ani výrobce.

Ilustrace Václav Fikar

Matka ale takové detaily neřeší. Nejsou pro ni významné. Razí totiž heslo, že množství je víc než kvalita. Že čím větší dárek, tím větší radost obdarovaného. A že dárky z kategorie ´za málo peněz hodně muziky´ jsou vůbec nejlepší dárky. Hodně vína za málo peněz patří mezi ně.

A tak jsem za její dar poděkoval, ale nevypil ho, přestože mě k tomu vybízela. Tak statečný nejsem. Následující víkend jsem na laciném laciném víně připravil hovězí pečeni. A celou dobu pečení se modlil, aby patok maso nezkazil.

Všechny děsné dárky od matky ale překonávala babička. Jednou, když jela do města k lékaři, se cestou na zpáteční autobus nachomýtla na předvolebním mítinku politické strany. Náhončí posluchačů ji bryskně strčil do ruky letáček s volebním programem a současně nabídl teplý čaj v hrnku s logem této strany. Reklamní hrnek jsem pak od ní obdržel ke svým třiatřicátým narozeninám. Naštěstí mu záhy upadlo ucho, takže jeho vyhození mě těšilo.

Babiččinou parketou v jejím pozdějším věku však bylo přeposílání dárků po naší početné rodině. Protože již na Boží hod nevěděla, co od koho včera dostala, stávalo se běžně, že o příštích Vánocích darovala ten či onen dárek tomu, od koho jej před rokem dostala.

A tak jsem od ní o jedněch Vánocích dostal velký obraz s jejím milovaným psem Ronem, který jsem jí namaloval a daroval v předešlém roce. A který celý rok visel na stěně v jejím obývacím pokoji.

O následujících vánočních svátcích dala mé ženě dárkový koš plný čokoládových dobrot, o němž jsme si mysleli, že ho už dávno snědla. Vždyť ho od nás dostala před dvěma lety ke svým narozeninám.

A o rok později jsem si od ní rozbalil kazetu s dámskou kosmetikou. Právě tu, kterou jsem jí koupil o minulých Vánocích.

Zkrátka děsných dárků jsem v dospělém životě dostal mnoho. Tolik, že kdybych je chtěl shromáždit na jednom jediném místě a pak utopit v jezeře, naplnily by velkou kovanou truhlu.

Avšak navzdory svým zkušenostem s dárky od matky a babičky nemíním ženy kritizovat. Ani v nejmenším! Ženy na rozdíl od mužů totiž chtějí svými dárky skutečně dělat radost. Proto o nich přemýšlejí. A výběr i nákup dárku si užívají.

Dárek je totiž pro ženy způsob, jak mužům vyjádřit lásku. Mají správné pohnutky. A doufají, alespoň ženy mladé a životem dosud méně zkušené, že muži chtějí dárkem vyjádřit stejné emoce jako ony.
Valná většina mužů však při pořizování dárku prožívá docela jiné emoce. Výběr dárku je pro nás peklem, které sežehává naše mozky a ubírá kyslík. Peklem, jemuž se nelze vyhnout a z něhož chceme vylézt co nejméně poničení.

Tedy nemohu říct, že bychom v kritickou chvíli nenutili své mozky k jednomu z nejvyšších výkonů v sezoně. Určitě nejsem jediným mužem, jenž se potí, aby vybral dárek, který potěší oko a zahřeje duši. A vykouzlí třeba i zdání věčnosti. Ale přestože svoje mozkové závity přivádím do vysokých otáček, dokonalosti dárku pokaždé něco chybí.

Ženy dávají do nákupu dárků srdce. Rozum. A paměť, protože si pamatují, co jsme kdy kde pochválili. Nad čím jsme se zasnili. O čem jsme řekli, že to bychom rádi. Ženy nám naslouchají.

A přestože si myslím, že také umím partnerce naslouchat, tak v  období pořizování dárků na Vánoce se ukáže, že naslouchám velmi špatně. Prachbídně. Přímo tragicky. Ačkoliv jsem celý rok jedno velké ucho. A mám enormní snahu. Usilovně se snažím zapamatovat, co se přítelkyni kde líbilo, po čem zatoužila. O čem špitla. Na co se se zalíbením podívala. Ale marná snaha, když nadejde období zúčtování, lapám po dechu jako ryba na suchu. A v hlavě nemám vůbec nic.

Kdysi jsem si proto psal poznámky, a to hned od 1. ledna. Ale na konci října, když se mezi kolegy a kamarády začaly množit řeči o prvních uskutečněných nákupech vánočních dárků, jsem notýsek s poznámkami nenašel. A směřoval k fiasku.

Stejně jako kdysi v osmnácti letech. Tehdy jsme s tehdejší láskou naskočili na vlak a vyrazili na prázdniny pod stan. Společné léto u jezera v malém stanu se jí velmi líbilo. Po návratu domů si postěžovala pouze, že jí občas byla zima na nohy. A že se vyskytly chvíle, kdy by ocenila víc nádobí než jen jediný ešus, který jsme si pod stan vzali.

A protože v době středoškolských studií mi paměť ještě sloužila, její připomínky jsem v hlavě udržel až do zimy a na Vánoce je plně zužitkoval. Pod stromečkem našla ešus. A v něm teplé pletené ponožky, aby naše příští dovolená pod stanem byla podle jejích představ. Tedy komfortnější.

Nad dárky, které jsem považoval za vrchol empatie a partnerského naslouchání, se rozpačitě pousmála. A ještě rozpačitěji Ježíškovi poděkovala. Přesto jsme se později vzali. Aby po svatbě nejednou využila příležitost připomenout mi, jak ode mě ve svých sedmnácti letech dostala ešus a teplé fusekle.

Nejhorší dárky dávají opravdu muži. Tchýně a babičky s námi občas drží krok, ale my milujeme prvenství. A tak v nákupu děsných dárků neochvějně vedeme.

Ilustrační koláž

Například jeden z mých kamarádů daroval své bývalé přítelkyni na Vánoce toustovač. Pokud by po něm toužila, dal by jí pěkný praktický dárek. Jelikož však tousty nejedla, přijala toustovač se stěží skrývanými rozpaky. Tím spíš, když dárek ležel pod stromečkem jen v igelitce z Tesca.

O hodinu později se v hádce s Kateřinou hájil, jak jen mohl. Na svoji obhajobu uvedl, že věřil, že když ona vytáhne tento fantastický kuchyňský přístroj zpod nazdobeného stromečku, že zahoří k jeho zamilovaným toustům nepopsatelnou vášní. Nezahořela k nim žádnou vášní a ta k němu se také časem vytratila.

A podobně u žen bodovali i další muži se svými dárky. Jeden krátce po svatbě daroval Zuzaně dvě skleničky na panáky, přestože ona je úplný abstinent. A ještě se jí pochlubil, že je koupil v akci levněji.

Jiří zašel ještě dál. Své ženě daroval fotografický rámeček se svojí fotografií a žehlicí prkno. A o dalších Vánocích sadu na sushi, ačkoliv ona sushi přímo nesnáší. 

Opravdový majstrštyk se však povedl jinému chlapovi. Své ženě Janě dal k narozeninám knihu s věnováním: “Petrovi všechno nejlepší!”

My, muži, jsme neotesanci. A někteří z nás jsou opravdu drsní dárci. Ať děláme, co děláme, jsme stokrát horší než ženy.

Ženy alespoň mohu uklidnit, že zoufalé dárky si dáváme i mezi sebou navzájem. Svého času jsem hned několikrát obdržel trička, která v mých čích měla jednu zásadní vadu. Byla s vtipnými nápisy. Kamarádi mi je koupili, ačkoliv mě v žádném vtipném tričku nespatřili.

A tak jsem dostal černé tričko, na jehož hrudní části zářil vysmátý toaletní papír a nápis: Jsem pro každou prdel. Nebo tričko s nápisem: Mám všechno na háku. Jsem rybář. A nakonec žluté tričko s modrou kojeneckou lahví s dudlíkem a nápisem: Jdu na jedno.

Všechna darovaná vtipná trička přitom byla spojená s komentářem od dárce v duchu: Václav má smysl pro humor, ten to ocení!

Potom přišlo slavnostní vytažení trička z obalu, jeho vybalení, rozevření a ukázaní všem. Všichni v místnosti se rozesmáli, jelikož k vtipnému tričku se smích sluší a patří. A já se smyslem pro humor vtipné tričko ocenil: Vida, hehe, to je fakt dobrý.

Možná ale nemám až takový smysl pro humor, jak si o mě dárci myslí. Žádné z vtipných triček jsem si nikdy nepřetáhl přes hlavu a všechna jsem je daroval dál.

Dárky… Kdo by je rád nerozbaloval. Podle kanadského režiséra a scénáristy Davida Shorea nám dárky pomáhají si uvědomit, jak málo dotyčného vlastně známe. Asi má pravdu.

Anebo je všechno úplně jinak. Možná největší dar, jaký můžeme dostat, se vůbec nerozbaluje. Možná je tímto darem poznání. Obyčejné zjištění, že máme domov, kde se nám hezky žije. A kolem své blízké. Všechny nejdůležitější bytosti, které nám jen občas pořídí děsný dárek.

Václav Fikar (ukázka z připravované knihy – zkrácená verze jednoho z textů)




One thought on “Truhla děsných dárků

Komentář

two × one =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Noc literatury rozjasnila pracovní týden

Ve středu 21. září se napříč Evropou uskutečnil další ročník mimořádné akce – Noc literatury. V České republice si veřejná čtení...

Jan Lucemburský, tesaři z Bavorska i Divokej Bill. V Chebu se koná národní zahájení Dnů evropského dědictví

Bohatý víkendový program na několika místech historického Chebu přináší „Národní zahájení Dnů evropského dědictví 2022“, které pořádá Sdružení historických sídel Čech,...

Atletické Mistrovství ČR v Chebu i muzikantská noc. Víkend s objektivem na krku

Muzejní a muzikantská noc v Lokti (sobota 3. září) a atletické Mistrovství České republiky družstev v Chebu na zlaté dráze pod...

Ptáci 5. Měsíc s výjimečně početnou labutí rodinou

Jako malý kluk jsem věřil, že sněhobílé labutě jsou andělé. Bytosti, které nosí štěstí. Když jsem pak u jednoho ošklivého a...

Top