Jak jsem dohnal MDŽ


Datum publikace: 15-03-2018, 19:24 v Ze života mužova.

Mezinárodní den žen. Zkráceně MDŽ, jak jsme si zvykli říkat v dobách rudého temna. Oblíbený březnový svátek, který jsem nikdy neslavil. Rozhodně ne v dospělém věku.

Moje dospělost připadla do časů nových, řekněme polistopadových, a v těchto časech ve mně zkratka MDŽ evokovala ze všeho nejvíc dobu minulou. Předlistopadovou. Dobu, v níž pro mě MDŽ znamenalo povinnost. Příšernou povinnost, která mi byla, ženy prominou, ženami vnucována.

A tuhle kytičku dáš paní učitelce. Má svátek.

Děti, nezapomeňte dát kytičku mamince, zítra je MDŽ.

Už jsi babičce popřál k MDŽ?

Ženy mi ze všech stran připomínaly, že mají svátek. A posílaly mě jedna za druhou, abych je obdarovával. Proto jsem už jako kluk MDŽ nesnášel.

A později, v dospělosti, jsem ho zcela ignoroval. Nepotřeboval jsem nosit své ženě květiny a bonboniery právě 8. března, protože svoji pozornost jsem jí věnoval během roku. Neustále. Nepotřeboval jsem kalendářní příkaz k tomu, abych v jeden konkrétní den něco nesvobodně předstíral.

Letos se však něco změnilo…

Když má přítelkyně ode mě večer odcházela, napustil jsem si vanu. A jako obvykle si nalil skleničku červeného a ponořil se až po bradu do horké vody s pěnou. Tak, jak to mám rád. Chvíli jsem přemýšlel, proč toho dne přála společně s bratrem matce, když narozeniny její matky jsme slavili docela nedávno, ale pak jsem zavřel oči a odpočíval při usrkávání vína.

Až moderátor v rádiu nenápadně mezi večerními písněmi prohodil: Tak dnes jsme oslavili MDŽ.

MDŽ?! Dnes jsme oslavili MDŽ?

Najednou jako by mi do obličeje chrstli ledovou vodu. Tak proto přáli matce! K MDŽ. Celá země slavila tenhle podělaný svátek a já nic. Vůbec nic. Stál jsem zcela mimo MDŽ.

Probral jsem se. Najednou jsem si uvědomil, že moje úžasná holka odešla před hodinou, aniž bych ji potěšil kyticí nebo třeba čokoládou. Najednou jsem měl pocit, že jsem při odchodu ve dveřích zahlédl její smutné oči. Jako by jí popřáli všichni v okolí – sousedé, kolegové, řidič autobusu, detektiv v Lidlu a všechny děti -, jenom ne její kluk. Ten, o kterém několikrát řekla, že je zázrak. Zázrak, který jí ani nedá kytku k MDŽ. Najednou toho na mě bylo nějak moc.

No to… Odložil jsem skleničku s vínem na okraj hluboké vany, napuštěné až po okraj, a vyskočil z ní jako Poseidon s trojzubcem. A se mnou se vzedmula vlna, která ve vteřině vyplavila koupelnu. Jako tsunami. Tentokrát mě to však nezajímalo, jelikož bylo skoro půl osmé večer. A na radiu už mluvili o MDŽ v minulém, nikoliv v přítomném čase.

Jenomže Poseidon došlápl na zaplavenou podlahu tak, že další pohyb už neměl ve svých rukách. Totiž v nohách. Na vodě, která se s ním zvedla z jeho malého moře v koupelně, mi po došlápnutí na dlaždice podklouzly nohy. Jako bych se sklouzl po oleji.

Následný prudký náraz hrudníkem o roh pračky byl bolestivý. Naštěstí pro mě ho žebra ustála, ani jedno se nezlomilo, přestože jsem slyšel prasknutí. A plíce schované za žebry se rychle chytly. Po necelé minutě už jsem opět normálně dýchal.

Horší byl pád, který následoval vzápětí po nárazu do pračky. Hlavou jsem břinknul o lem vany a do pravé ruky si zapíchl jeden z drobných střepů. Tsunami, která koupelnu a část předsíně proměnila v mělký bazén, totiž s sebou strhla i moji skleničku na víno, kterou mívám po ruce na okraji vany.

Přesto jsem se zvedl a s lehkou motolicí se nasoukal do džínů, trička a pleteného svetru. Nahý a mokrý. Pak jsem se v předsíni natlačil do bot, aniž bych je pořádně zavázal, a vyběhl do ulic města pátrat po obchodu, který by mi v 19.30 prodal květiny. Musel jsem po svých, nikoliv autem, protože už jsem vysrkal dvě skleničky vína.

Měl jsem štěstí! Otevřený obchod s květinami jsem objevil na první pokus. Jedno květinářství v jednom nákupním centru bylo plné zákazníků. Zavírali tam až v osm.

Soudruh Gustav Husák přeje soudružkám k MDŽ.

Udýchaný jsem se postavil do fronty. Dvanáct chlapů přede mnou zřejmě také zapomnělo. Možná také, stejně jako já, před pár minutami v radiu zaslechli, že dnes jsme oslavili MDŽ. Přiznávám, že mě trochu uklidnilo, že v tom nejedu sám. A než na mě přišla řada, stihl jsem si vydloubat střep z dlaně.

„Tak prosím,“ oslovila mě jedna ze dvou květinářek. „Jakou budete chtít vy?“

„No… Kytici pro nejúžasnější holku na světě,“ odpověděl jsem.

„Tak to už dneska slyším podruhé,“ usmála se druhá prodavačka.

„To těžko,“ vrátil jsem jí úsmev. „Protože dneska jsem tady poprvé.“

A hned jsem začal objednávat.

„Támhlety nádherný červený kopretiny,“ ukázal jsem na velké červené kopretiny a řekl počet.

„To jsou gerbery,“ poučila mě květinářka.

„Vážně? Tak jo… A ještě támhlety růžový zvonečky. Všechny, co v tý váze jsou,“ ukázal jsem na další vázu.

„To jsou…,“ chtěla mě znovu poučit.

„To máte jedno,“ nechtěl jsem se zdržovat pamatováním, protože jsem pospíchal za nejúžasnější holkou. „Já si to stejně nezapamatuju.“

„Já taky,“ začal mě kdosi za mnou odstrkovat rukou. „Já taky ci sonešky. Úžový. Taky!“

Hlavu jsem pootočil za sebe a spatřil malého vietnamského muže s příšerně velkými zuby.

„Já taky sonešky,“ mával zvedlou paží, aby ho květinářka nepřehlédla.

To určitě, krokodýle, promluvil jsem k němu ve své hlavě a zatlačil mrňouse zpátky na místo za mnou. Kušuj, když nakupujou velký kluci. Holky velkých kluků mají přednost. Karafiáty budeš mít. Žádný sonešky. Sonešky bude mít moje holka.

„A ještě nějaký kapradí k tomu,“ chtěl jsem kytici k MDŽ vyšperkovat.

Prodavačka se natáhla rukou pod pult a z vázy pod pultem zvedla skutečné kapradí. Překvapila mě. Skutečné kapradí jsem totiž ve skutečnosti nemyslel.

„Víte, myslel jsem spíš támhleten kopr,“ ukázal jsem na vázu vpravo.

„Já taky,“ začal znovu prudit krokodýl. „Já taky kopr,“ stoupal si za mnou na špičky, zřejmě aby byl velký kluk jako já.

„Kopr…,“ zakroutila hlavou druhá květinářka, která obsluhovala chlapa přede mnou. „Tak jako kopr dneska slyším už počtvrtý. Vy, chlapi, jste fakt nemožný. To je přece asparagus.“

„Asparagus? Hmm, možná je a možná není. Sice si říká jako římskej císař, ale já bych ho nepřeceňoval. Víte, že podle nedávno publikovaný studie byl předek asparaga kopr?“

Nevěděla. Pochopitelně, protože jsem jen tak plácnul nesmysl. Ale ta druhá květinářka prý něco zaslechla…

S hotovou kyticí jsem pak vyběhl za ženou, které byla určena. Za mojí báječnou holkou. Žebra mě sice bolela tak, že jsem je za běhu znovu prohmatával, jestli nejsou zlomená, přesto jsem cestu přes několik křižovatek, palouků a kolem mnoha plotů zvládl poměrně rychle. Navzdory vypadávajícím plicím, které pod naraženým hrudníkem nestíhaly popadat dech.

Když jsem s kyticí přiběhl, ležela už v posteli. Četla si. Nečekanou pozdní návštěvou jsem ji překvapil. Myslím, že hodně. A přestože mi vzápětí řekla, že jsem se až k ní neměl trmácet, protože ví, že svátky jako tenhle nedržím (a taky kolik mám práce), v jejích očích jsem zahlédl radost. Ano, byla ráda. A snad i šťastná.

V pauzách mezi popadáním dechu jsem jí začal v kostce vyprávět všechno, co zde obšírně popisuji, až najednou… Po pár slovech ze mě vylétlo: „A sakra… Maso!“

„Jaký maso, Vaší?“ podivila se mému leknutí.

„To, který jsem dal vařit, když jsi u mě ještě byla. Teď už to bude, myslím, na hasiče.“

A proto, než by jeden řekl švec, jsem znovu vyběhl do tmy. Tentokrát zpátky domů. Zabránit katastrofě. Dřív, než můj byt lehne popelem.

Jenomže po pouhých dvou stech metrech pospíchání mi na blátivém svahu podjely nohy. Dva metry jsem všelijak balancoval, až se pravý nárt zalomil dole o obrubník silnice. Okamžitě v něm píchlo, v kotníku ruplo a já dopadl na silnici. Aniž bych byl schopný se zvednout.

Ležel jsem na silnici jako podťatý. Bez mobilu, který zůstal u počítače na mém pracovním stole, a kousek od bytu mé holky. Aniž ona by cokoliv tušila.

Věřte, nebo ne, ale jedinou mojí emocí v ten moment byl smích. Hlasitý smích. Ležel jsem na silnici jako neohrabaný brouk na zádech a řehnil se. Nemohl jsem si přivolat pomoc telefonem a smál jsem se.

Strašně jsem se smál. Hlavou mi totiž probíhal celý tenhle můj večer. Na silnici jsem objevil jeho komičnost. Od okamžiku, kdy moderátor v rádiu ohlásil, že dnes jsme oslavili MDŽ. Hlavou mi běžela groteska – vytopená koupelna, držkopád Poseidona, zhmožděná žebra, naražená hlava, střep v dlani, zapomenuté maso na sporáku a podvrtnutý kotník s pádem na silnici. A nakonec i brouk na zádech.

Představoval jsem si, jak mě každou chvílí přejede auto, a smál jsem se celému tomu bláznivému večeru. Jako bych si neuměl představit komičtější tečku za náročným dnem. Až ke mně přistoupila žena, která nedaleko odtud právě zaparkovala. Naštěstí pro mě si nemyslela, že se na asfaltu válí vysmátý konzument drog, a přišla se podívat. A zeptat.

„Já vás odvezu do nemocnice, ať vám kotník radši zrentgenují. Co když to máte zlomené?“ začala mi pomáhat zpět na nohy, když jsem jí z pozice nemohoucího brouka popsal, jak se ze mě stal nemohoucí brouk.

„Do nemocnice? Ani náhodou. Musím domů! Touhle dobou už můj byt možná hoří. Před třema hodinama jsem zapomněl vypnout maso na sporáku.“

Na hořící byt moje zachránkyně slyšela. Rychle se mnou odpajdala k autu a pak šlápla na plyn. Přes všechny křižovatky ve městě profrčela jako abatyše se strážmistrem Cruchotem v Četnících, už nevím jakých. Potom mi pomohla do schodů. Domů mě vytlačila právě včas. Na dně kastrolu syčely poslední dva milimetry vody. Maso ještě vypadalo jako maso. Dokonce se zdálo být i poživatelné.

Když se má zachránkyně ujistila, že byt nelehl popelem, znovu mi nabídla odvoz do nemocnice. Odmítl jsem.

„To chce heřmánek,“ usmál jsem se na ni a ještě jednou poděkoval za pomoc.

Místo heřmánku jsem si ale vytáhl z mrazáku zmrzlou zeleninu, jelikož led jsem v něm neměl. A pak už jsem nárt s kotníkem jen ledoval a ledoval. Sáčkem plným mražených fazolových lusků. A znovu jsem se smál. Už dlouho jsem se nenasmál tak, jako letos na MDŽ.

Druhý den jsem večerní historku z MDŽ vyprávěl kolegům v práci. Slzeli smíchem. Až jeden z nich poznamenal: Čoveče, vždyť ty ses kvůli ní málem přizabil!

No… A kdo by taky ne!? Když máš holku, která ti každý den dává najevo, jak výjimečným mužem pro ni jsi, s radostí se pro ni třeba přizabiješ. Jenom proto, abys jí pozdě večer do postele přinesl puget červených kopretin. Třeba i na MDŽ… 🙂

Václav Fikar

Další články ze sekce Ze života mužova můžete číst zde.

 




8 komentářů u „Jak jsem dohnal MDŽ

  1. Milý Václave, stále Vás sleduji, i když zdraví mi již neslouží, jak bych si přála. Umíte poutavě psát o svých životních trampotách a stále máte pro své čtenáře nepřebernou zásobu zdravého nadhledu a humoru, jako v tomto článku. Držím Vám moc a moc palce. Ať se Vás štěstí stále drží.

  2. Vašku, to je božíííí počteníčko. Anýýý je šťastná žena! MÁ TEBE!!! Zdravím a posílám holomócký lóbanec

Komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Švédsko 2018. Je nás pět a vyrážíme vstříc severním štikám

Rok se s dalším rokem sešel, a tak opuštíme příznivé babí léto v Čechách, abychom se na severu Evropy, v chladných vodách Baltského moře...

Z mezinárodních přívlačových závodů King of the Lake jsme si odvezli 25. místo

Pětadvacátí z šedesáti. Takové bylo naše umístění na největších závodech v lovu ryb přívlačí z lodi v České republice – na mezinárodním King of...

Návštěvníci veletrhu Svět knihy Plzeň 2018 budou moci koupit knihu Když už jsem ji zbouchnul aneb…

Chystáte se navštívit 1. mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy Plzeň 2018 ve dnech 21.-22. září v prostorách DEPO2015? Pak pro vás...

Vzhůru na sever. Po dvou letech zpět na ostrov snů

Před dvěma lety jsme se stali zřejmě nejúspěšnější výpravou sezóny v dané oblasti. Ano, v roce 2016 tam na evropském severu, v brakických vodách Baltského...

Na Hracholusky míří 60 rybářských týmů z pěti evropských zemí

Ceny v hodnotě přes půl milionu korun a šedesát startovních pozic pro dvoučlenné týmy z pěti zemí Evropy. Tak bude vypadat největší závod v...

Je zpátky. Původní tvář webu

Na základě vašich ohlasů a zároveň i vlastních pocitů jsem se rozhodl vrátit tomuto webu původní tvář, a to hned po letních prázdninách, tedy...

Top