Mezinárodní den žen. Zkráceně MDŽ, jak jsme se naučili krátit v dobách rudého temna. Svátek, kterému v nesvobodných časech před listopadem 1989 patřilo výsostné místo v československém kalendáři. A který 8. března slavilo devět z deseti mužů.

Mnozí z nich rádi. Plánované oslavy MDŽ totiž byly příležitostí, jak zcela legitimně, bez zbytečných výmluv a falešných alibi, strávit večer mimo domov. Tedy nikoliv u vína s vlastní manželkou či přítelkyní, ale s kolegy nebo kamarády v hospodě. Protože Mezinárodní den žen se musel jaksepatří zapít. Po chlapsku.

Další ho slavili méně bujaře. Svátek žen si připomínali spíše střídmě, vnímali ho jako povinnost vnucenou okolím. Společenský tlak zformované masy byl všudypřítomný. Pociťovali ho muži všech profesních úrovní i věkových kategorií. Nejmenší chlapce nevyjímaje.

A tuhle bonboniéru vezmeš paní učitelce. Zítra má svátek. Všechny ženy mají svátek.

Děti, nezapomeňte dát kytičku mamince. Zítra je MDŽ.

Už jsi vyrobil babičce přání k MDŽ?

Bylo mi osm let a ženy mi ze všech stran připomínaly, že 8. března mají svůj svátek. Posílaly mě jedna za druhou, abych je obdarovával. Květinami, bonboniérami nebo aspoň vlastnoručně vyrobenými přáníčky. Popostrkovaly mě směry, kterými jsem nechtěl jít, a ještě vyžadovaly, abych se cestou tvářil radostně. Usmíval se a provolával jim věčnou slávu.

Proto jsem se na MDŽ již na prvním stupni základní školy mračil. Vrásčil čelo a otráveně se na něj šklebil. Prskal jsem jako podrážděný kocour, když se v přízemí školy objevila výzdoba, věnovaná pracujícím ženám. Vedení školy přitom s každoročně nudnou výzdobou k MDŽ neotálelo ani minutu. Sotva odezněly rolničky Vánoc, ředitel začal vyhlížet MDŽ.

A tak už po Novém roce překryl hlavní nástěnku ve školní aule rudý krepový papír, na němž lépe než na jakémkoliv jiném podkladu vynikly šedé fotografie uvědomělých oslav MDŽ v podnicích našeho města. A zvlášť pak fotografie několika speciálních soudružek. Pracujících žen z továren, zemědělských družstev a škol. Tyto zvlášť vybrané ženy si na fotografiích byly velmi podobné. Účesem i oblečením. A ani jedna z nich se mi nelíbila. Stejně jako žádnému z kluků z druhého stupně, přestože někteří z nich byli vzornými pionýry.

Mezi černobílými snímky se pravidelně objevovaly tytéž novinové výstřižky, které během let zežloutly. Velebily vyznamenané ženy v chebské Esce, plzeňské Škodovce, v Mlékárnách Mariánské Lázně, v Přádelnách česané příze v Nejdku a dalších významných podnicích západních Čech. A celou tuhle kreativní parádu zastřešovaly sovětské symboly socialistické vyspělosti – srp a kladivo. A nápis: 8. březen – svátek našich pracujících žen.

Na druhém stupni jsem Mezinárodnímu dni žen už aktivně vzdoroval. Puberta ze mě udělala nejprve chlapeckou, později mužskou výjimku. Byl jsem jedním z deseti mužů, kteří MDŽ neslavili.

Odmítal jsem se podřídit centrálně řízenému pochlebování ženám. I za cenu pozdějších výčitek mé matky (Ty mě nemáš rád!) a také sáhodlouhých výčitek několika tet, z nichž některé jsem neviděl celý rok. Tetičky nás přišly navštívit vždy jen po MDŽ. Vynořily se z neznáma jako obživlá zombie. S výhružně vztyčenými ukazováky, jimiž mě jedna po druhé káraly.

Odmítal jsem se pitvořit před ženami i za cenu následného martyria zkoušení před tabulí, kterým naše chemikářka, matikářka i češtinářka odměňovaly vzácnou hrstku chlapeckých rebelů, kteří jim 8. března nepřinesli ani karafiáty, ani bonboniéry.

Odmítal jsem roznášet po našem panelovém domě rudé karafiáty sousedkám, jejichž jména mi matka seřadila na lístek podle pater, ve kterých bydlely. Obzvlášť pak sousedce Machové, jejíž manžel byl horlivým funkcionářem komunistické strany. A jako snaživý kariérista pečlivě sledoval a svědomitě informoval své nadřízené, kdo z mladých lidí v ulici stojí mimo hlavní proud všech socialistických událostí a povinných oslav svátků. Soudruh Mach byl v našem domě neoblíbený, a proto jsem neměl rád ani jeho ženu.

Až jsem dospěl. Moje dospělost připadla do časů nových, polistopadových. A přestože zprofanované MDŽ sametovou revoluci přežilo, nevšímal jsem si ho dál. Nyní už svobodně. Vesměs proto, že zkratka mi připomínala staré časy. Předlistopadové. Dobu, v níž pro mě Mezinárodní den žen znamenal chlapecký vzdor a následné nepříjemnosti. Příšernou povinnost, která mi byla – dnešní ženy prominou – tehdejšími ženami vnucována.

Nepotřeboval jsem nosit květiny své ženě právě 8. března. Nepotřeboval jsem si v ten den u ní vylepšovat svoji reputaci, protože lásku a respekt jsem jí projevoval během roku. Nepotřeboval jsem zvýrazněné datum v kalendáři k tomu, abych v jeden konkrétní den zcela nesvobodně předstíral úctu ženám svého nejbližšího okolí.

Až v mých pětačtyřiceti letech se něco změnilo.

Když ode mě 8. března před osmou hodinou večerní odešla má přítelkyně zpět do svého bytu, skončil dlouhý perný den.

Abych ze sebe spláchl prach a únavu nastřádanou v předešlých patnácti hodinách, zašpuntoval jsem vanu v koupelně a otočil kohoutkem. Do vany napouštěné horkou vodou jsem vylil snad čtvrt litru koupelové pěny s vůní borového lesa a sledoval, jak roste pěna. Když vystoupala až po okraj hluboké vany, labužnicky jsem se do lázně ponořil. S bradou ponořenou do pěny jsem se pak natáhl po skleničce snivého vína granátové barvy, kterou jsem si přichystal k ruce, a obřadně z ní ochutnal.

Konečně jsem se pevně dotkl rajského klidu. Obestlaný hustou bílou pěnou a chlácholený éterickou vůní borovic jsem začal usínat. Unavené oči se pomalu zavřely, takže brzy jsem vnímal už jenom relaxační jazzovou hudbu, která proudila do koupelny z obýváku. Na frekvenci Českého rozhlasu Jazz jsem se zcela oddal nejpřívětivější náruči očistné koupele. Několik vteřin jsem sice ještě zaměstnával hlavu otázkou, proč moje Láska večer přála své matce, když její narozeniny jsme oslavili nedávno, ale protože mě žádný důvod nenapadl, vypustil jsem další přemýšlení z hlavy jako zcela nedůležité.

Tak dnes jsme oslavili MDŽ, zaslechl jsem najednou z rádia. Jeho moderátor zmínil Mezinárodní den žen okrajově v kratičkém vstupu mezi písněmi. A protože bylo po dvacáté hodině, hovořil o něm už v minulém čase.

Dnes jsme oslavili MDŽ, doznívalo mi pomalu v hlavě. MDŽ, MDŽ,rezonovalo koupelnou.

Dnes jsme oslavili MDŽ? Oči zavřené únavou se bleskurychle otevřely a divoce vytřeštily. Jako by mi moderátor chrstnul ledovou vodu přímo do obličeje. Tak proto přála matce! K MDŽ!

Prudce jsem se posadil. Takže dnes jsme oslavili MDŽ?! Většina mužů této země předstírala úctu k ženám a já nic. Vůbec nic. Vůbec nic jsem nepředstíral. Stál jsem mimo svátek jako vždycky. Až si moje přítelkyně odešla lehnout k sobě domů.

Rázem bylo po relaxační koupeli se sklenicí plnou snů. Probral jsem se k vědomí, jako by mě bodl sršeň. Panebože! Moje úžasná holka odešla, aniž bych ji rozesmál vlastnoručně vyrobeným přáníčkem, oblažil její milovanou čokoládou nebo potěšil kyticí.

Najednou jsem velmi jasně viděl smutek v jejích hnědých očích, když opouštěla můj byt. Vtipkovala jako vždycky, ale v očích se jí zrcadlila lítost. Jako by jí ke svátku žen popřáli všichni muži v okolí. Sousedé z domu, kolegové ze školy, řidič autobusu, starosta, detektiv v Lidlu i bezdomovci před Kauflandem. Jako by jí popřálo devět z deseti mužů ve městě, až na jednoho. Na toho nejdůležitějšího. Na jejího kluka, o kterém už tolikrát prohlásila, že je zázrak.

Zázrak? Hloupost! Vždyť jsem jí nepřinesl ani kytku k Mezinárodnímu dni žen. Zrovna jí! Báječné holce, která udělá, co mi na očích vidí.

Zhluboka jsem se nadechl a dlouze vydechl. Zatracené MDŽ! Čert mi ho byl dlužen. Do hajzlu s ním!

Ještě jednou jsem se zeširoka nadechl, a pak začal jednat jako chlap. Povstal jsem z pěny jako bouřlivý Poseidon s trojzubcem, odhodlaný odklonit tok řeky času. Vlnu, která se vzedmula z plné vany jako tsunami a vyplavila koupelnu i část předsíně, jsem přitom vůbec neřešil.

Poseidon byl totiž v ráži. Rozhodnutý zachránit, co se zachránit ještě dalo, vyskočil z vany. Než se však stihl natáhnout po ručníku, na mokrých dlaždicích mu podjely nohy tak nešťastně, že hrudníkem naboural do ostrého rohu pračky.

Náraz byl tvrdý. Bolestivý. Dokonce jsem při něm srozumitelně zaslechl prasknutí. Naštěstí se však nejednalo o Poseidonova, totiž moje žebra, nýbrž o plastový koš se špinavým prádlem na pračce, do něhož jsem břinknul hlavou. Můj hrudní koš náraz do rohu pračky přečkal bez jediné zlomeniny. A plíce schované za žebry se postupně vzpamatovaly.

Horší než střet s pračkou byl pád, který následoval vzápětí. Sotva jsem poodstoupil od pračky, podjely mi nohy podruhé. Nyní jsem se praštil temenem hlavy o lem vany a do pravé ruky si zapíchl jeden z drobných střepů. Předchozí vlna tsunami, která proměnila koupelnu v bazén, totiž strhla na dlaždice i připravenou sklenici s vínem.

Tentokrát už jsem nepovstal jako bouřlivý Poseidon. Zvedal jsem se opatrně a za strašlivého kletí si vytáhl střep z dlaně. S lehkou závratí jsem se mokrý a nahý nasoukal do džínů, trička a pleteného svetru. Ve vytopené předsíni jsem si honem nazul boty, aniž bych je pořádně zavázal, a vyvrávoral do ulic města sehnat kytici. Respektive pokusit se o zázrak. Totiž najít obchod, který by mi pár minut po dvacáté hodině prodal květiny.

Kvůli vínu usrkávanému ve vaně a mírné závrati po úderu do temene hlavy jsem přitom nemohl usednout za volant auta. Do města jsem musel po svých, což ostře kontrastovalo se snahou odklonit tok řeky času a dohonit MDŽ.

Štěstí mi však přálo. První obchod s květinami, kam jsem doběhl, byl výjimečně otevřený až do jedenadvaceti hodin. V květinářství zřejmě měli historickou zkušenost s muži, jako jsem já. Tedy s těmi, kterým až moderátor večerního vysílání v rádiu připomněl, že prošvihli Mezinárodní den žen.

Soudruh Gustav Husák přeje soudružkám k MDŽ.

Udýchaný jsem se zařadil do fronty, v níž postávalo dvanáct chlapů. Uklidnilo mě, že v závodu s časem nejedu sám. O dost lépe jsem tak snášel stupňující se bolest hlavy.

„Tak prosím,“ vybídla mě jedna ze dvou květinářek unaveným hlasem. „Jakou chcete vy?“

„No… Kytici pro nejúžasnější holku na světě,“ odpověděl jsem pohotově.

„Tak to už dneska slyším podruhé,“ ušklíbla se její kolegyně.

„Pochybuju,“ vrátil jsem jí úšklebek. „Protože dnes jsem tady ještě nebyl.“

„Takže?“ čekala první květinářka na objednávku.

„Támhlety nádherný červený kopretiny,“ ukázal jsem na velké červené kopretiny. „Dejte mi jich pět. Nebo ne. Raději sedm.“

„To jsou gerbery,“ poučila mě.

„Vážně? Tak jo. A ještě támhlety růžový zvonečky. Všechny, co v té váze jsou,“ ukázal jsem na širokou skleněnou vázu.

Květinářka mě chtěla znovu poučit. „To jsou…“

„To máte jedno,“ skočil jsem jí do řeči, protože jsem pospíchal za nejúžasnější holkou. „Já si to stejně nezapamatuju.“

„Já taky,“ začal mě kdosi za mnou odstrkovat rukou. „Já taky ci zonešky. Úžový. Taky! Taky!“

Ohlédl jsem se, abych si křiklouna prohlédl. Za mými zády poskakoval vietnamský muž. A protože byl téměř o dvě hlavy menší než já, doprovázel své pokřikování i máváním ruky, aby ho květinářka nepřehlédla. „Já taky zonešky,“ vycenil na mě příšerně velké zuby.

To určitě, krokodýle, pomyslel jsem si a zatlačil mrňouse zpátky za svá záda. Kušuj, když nakupujou velký kluci. Jejich holky mají přednost. Ta tvoje dostane karafiáty. Žádný zonešky. Zvonečky dostane moje holka.

„A ještě nějaký kapradí,“ požadoval jsem kytici k MDŽ vyšperkovat.

Květinářka se ohnula pod pult, odkud zvedla vázu se skutečným kapradím. Opravdové kapradí však nebylo kapradím, které jsem si vyhlédl.

„Víte, myslel jsem spíš támhleten kopr,“ ukázal jsem na vázu v pravém rohu.

„Já taky,“ vykřikl znovu krokodýl. „Já taky kopr.“

„Kopr?“ zakroutila nevěřícně hlavou druhá květinářka, která obsluhovala zákazníka přede mnou. „Tak jako slovo kopr slyším dneska už počtvrtý. Vy, chlapi, jste fakt nemožný. To je přece asparagus.“

„Asparagus?“ doloval jsem z kapsy peněženku. „Je to vůbec možný? Vždyť vypadá jako obyčejný kopr!“

S pompézní kyticí ze tří druhů květin a košatého kopru jsem vyběhl za ženou, které byla určena. Za mojí báječnou holkou. V hlavě mi hučelo a také naražený hrudník bolel tak, že jsem běh městskou tmou musel dvakrát přerušit, abych se znovu ujistil se o celistvosti žeber. Přesto jsem cestu přes půl města zvládl za půl hodiny. Soudruh Mach by měl ze mě radost.

Když jsem s vyvenčenou kyticí vycválal do druhého patra a odemkl dveře od bytu své Lásky, ležela už v posteli. A jako obvykle si před usnutím četla. Pozdní návštěvou jsem ji ohromil. A vzápětí také rozechvěl. A přestože mi řekla, že jsem se k ní neměl trmácet přes půl města kvůli MDŽ, v jejích zvlhlých očích jsem zahlédl jiskry radosti. Přísahal bych, že byla šťastná.

Cestou z ložnice do kuchyně jsem pak vyprávěl všechno, co se od jejího večerního odchodu událo, až ze mě najednou vylétlo: „Maso! Sakra!“

„Jaký maso, Vaší?“ polekala se mého ´sakra´.

„Kuře, vždyť víš. Strčil jsem ho do trouby ještě před tvým odchodem,“ spočítal jsem si snadno čtyři a půl hodiny, během nichž už zřejmě zuhelnatělo. „Teď už bude soustem asi jenom pro hasiče.“

Jenže vidět hasiče likvidovat požár v mém bytě jsem netoužil. Ani trochu. A tak jsem naši neplánovanou večerní chvilku utnul rychlým polibkem a vyběhl zpět do potemnělých ulic města. Tentokrát zabránit požáru. Jenomže po pouhých dvou stech metrech běhu mně na krátkém blátivém svahu opět podjely nohy. Jako klaunovi, který ve stokrát obehrané grotesce uklouzne po banánové slupce.

Hrozící pád jsem se pokusil odvrátit zběsilým kroužením pažemi kolem sebe, avšak svažitý terén po celodenním dešti byl nad omezený rejstřík figur mé akrobatické gymnastiky. Kroužení nekroužení, štandopéde mě svezl dolů, kde už na mě čekal obrubník. O něj jsem se zalomil nártem pravé nohy a žuchl na mokrou vozovku jako podťatý. Dopadl jsem na místo osvětlené lampou.

Tváří v tvář chladné silnici jsem si uvědomil změnu svého stavu. Asi hodinu starou bolest naražených žeber a bolest hlavy nyní čerstvě rozšířily bolesti nové a intenzivnější. Zejména pak levého lokte, ramena a pravého nártu. A jelikož bolesti obvykle bývají něčím zapříčiněné, celkem správně jsem odtušil, že sejdou-li se spolu u jednoho těla, má člověk problém. Nicméně pokusil jsem se ze silnice zvednout, avšak neúspěšně. Pravá noha mě zradila.

Za normálních okolností by z toho člověk zešílel. Zcvoknul se a vztekem rozeřval na celý posraný svět. A na podělané MDŽ. A na komunisty, ódéesáky, socany, lidovce, myslivce, silničáře a ilumináty. A na cikány a zhulené puberťáky. Na chemikářku, matikářku š češtinářkou. A na déšť, tmu i blbé žárovky v debilních pouličních lampách. A na Macha a Machovou.

Mojí jedinou emocí však byl smích. Hlasitý smích. Smích doslova hurónský. Ležel jsem na silnici jako neohrabaný brouk, zbavený možnosti se postavit, a řehnil se všemu. Nejvíc ale sám sobě. Snad proto, že průběh mého večera se normálním okolnostem zcela vymykal.

Hleděl jsem vzhůru do přívětivého světla lampy a smál se jako malé děcko, lechtané taťkou na bosých chodidlech. Nebo spíš jako cvok na konci své životní cesty. Stačilo jen, aby mozek převinul paměť o pár hodin zpět a jejich děj sestřihal v kratičkou situační komedii plnou zapomenutí, vzpomenutí a uklouznutí.

V jejím úvodu moderátor oznamuje, že dnes jsme oslavili MDŽ. Na jejím konci pak ležím na silnici. Neschopný postavit se na vlastní nohy, a to doslova jen kousíček od bytu mé Lásky, která o situaci svého kluka nemá nejmenší tušení. Válím se tam bez možnosti přivolat si pomoc mobilem, jelikož zůstal doma na pracovním stole. A volat „Pomóóóc“ jsem se styděl. Křičet do tmy po upadnutí na zem se mi zdálo nedůstojné chlapa.

Představoval jsem si, jak mě co nevidět přejede auto, a smíchem se rozkašlal. Jako bych si nedokázal představit komičtější tečku za nevšedním večerem. Totiž sebe přejetého na Mezinárodní den žen. Bezprostředně poté, co jsem své báječné holce doručil kytici.

Až ke mně opatrně přistoupila žena, která nedaleko odtud zaparkovala svůj vůz. Přestože ji člověk, který se ve tmě válí smíchy na silnici, musel přinejmenším polekat, nenechala se ovládnout strachem ani lhostejností. Dodala si odvahy a přišla se podívat blíž. Aby zjistila, že pod lampu se sám sobě směje dobitý chlap, který potřebuje pomoc.

„Můžete mi pomoct na nohy? Uklouzl jsem tady na blátě a nemůžu se sám postavit,“ požádal jsem Neznámou o pomoc, když už mi ji osud přihrál do cesty. Požádat ji jsem se nestyděl, protože jsem nemusel volat do dáli.

„Co máte s nohou? Odvezu vás do nemocnice na rentgen,“ pomáhala mi vstát ze silnice. „Co když máte zlomenou nějakou kost?“

„Ne, děkuju,“ odmítl jsem s bolestivou grimasou její nabídku. „Nemám nic zlomeného. Musím domů! Touhle dobou už mi asi hoří byt.“

„Bolí vás to hodně?“ vyptávala se.

„Ale ne,“ odkašlal jsem si. „Normálně. Jenom trochu. Ráno budu v pořádku.“

„Počkejte,“ uvědomila se s kratičkým zpožděním. „Řekl jste, že vám asi hoří byt?“

Zachránkyně si mě nevěřícně prohlédla, teprve až nyní pořádně, a tak jsem jí raději vše v rychlosti převyprávěl.

Neobyčejný příběh mého večera ji strhnul natolik, že v polovině historky už jsme se řehtali dva. A ona zatoužila znát její konec. Chtěla vidět závěr příběhu na vlastní oči. Možná černý dým, deroucí se skrz dveře bytu do chodby domu, který by zvěstoval katastrofu. Anebo vyražené dveře a požár uhašený vodou, což by znamenalo ještě větší katastrofu. Dychtila být u toho. Proto přestala trvat na nemocnici. Nabídla se jako taxikář, který mě odveze domů.

Pomohla mi odpajdat k autu, a pak šlápla na plyn. Přes křižovatky nočního města profrčela, jako by ji cestu uklízel modrý maják. Tak moc pospíchala předejít požáru.

Dovezla mě včas. Dveře do bytu vyražené nebyly, a tedy ani žádné stopy po zásahu hasičů. Dokonce ani černý kouř se nelinul z trouby ven. Vypnul jsem ji a pekáč s pečínkou vytáhl ven. Kuře ještě vypadalo jako kuře, přestože už nevhodné k jídlu. Barvu mělo nezdravou a bylo trochu cítit spálením. Na dně pekáče se škvířily poslední kapky vypečené šťávy, a to jako tečka za celým večerem.

Když se Neznámá ujistila, že můj byt je v pořádku, a když jsem znovu odmítl nabídku odvozu na rentgen, rozloučili jsme se. Z mrazáku jsem pak vyštrachal sáček plný mražených fazolových lusků, protože led po ruce nebyl, a v příští půlhodině si nárt s kotníkem chladil a chladil.

Následující den jsem kolegům u oběda vyprávěl, jak jsem předchozího večera doháněl MDŽ. Všichni do jednoho slzeli smíchy.

„Jsi blázen,“ kroutil hlavou jeden z nich – Tomáš. „Vždyť ses kvůli ní málem přizabil!“

Tomáš neřekl nic, co bych od večera nevěděl. Žebra, loket i nárt mě stále bolely, jen hlava po zapití prášku bolet přestala. Ale až teprve po jeho slovech jsem si naplno uvědomil, že potkáš-li na cestě životem ženu, která ti denně dává najevo, jak výjimečným mužem pro ni jsi, s radostí se pro takovou třeba i přizabiješ. A klidně i na MDŽ…

Václav Fikar

Další články ze sekce Ze života mužova můžete číst zde.

News Reporter

8 thoughts on “Jak jsem dohnal MDŽ

  1. Milý Václave, stále Vás sleduji, i když zdraví mi již neslouží, jak bych si přála. Umíte poutavě psát o svých životních trampotách a stále máte pro své čtenáře nepřebernou zásobu zdravého nadhledu a humoru, jako v tomto článku. Držím Vám moc a moc palce. Ať se Vás štěstí stále drží.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Top