Běhy s příběhy


Datum publikace: 22-01-2022, 17:48 v Ze života mužova.

Sprinter na stovce žádný příběh nezažije. Vystřelí vpřed a než na něj divák stačí ukázat, už vydechuje v cíli. Rychlé krátké tratě nejsou zážitkům nakloněné.

Jediným zážitkem, který může sprintera potkat, je pád po šlápnutí na rozvázanou tkaničku u tretry. A to není zážitek druhu, který zde mám na mysli. Přestože se z něj později může rozvinout příběh.

Dlouhé tratě jsou mnohem zajímavější. Nejsou sice automaticky garanty zážitků, avšak k vytrvalostním běžcům jsou v tomto ohledu znatelně vstřícnější. A laskavější.

Už na pětikilometrové trati mezi pastvinami můžete potkat například tele, které vám nemíní uhnout z cesty. Nechápavě zírá, jak se k němu blížíte rychlostí 4:50 min./km, a zřejmě si říká: Co mi asi chce, ten vůl?

A zatímco na vás zírá jako tele na vrata a nervózně čeká, jakou zprávu ze světa mu nesete, jste to vy, kdo se překážce musí vyhnout.

Při desetikilometrovém běhu, který trvá nejčastěji od tři čtvrtě hodiny do hodiny a půl (podle trénovanosti toho kterého jedince), se pravděpodobnost všelijakých zážitků cestou zdvojnásobuje.

Někdy minete zoufalého cyklistu, který píchnul duši. Jindy zahlédnete soustředěného rybáře u řeky, jenž zdolává kapra. Postřehnete majestátní káně na prosincovém poli. S ulovenou myší v pařátech. Anebo bílou volavku, která narychlo ulétá z mělké tůně, když vás zmerčí.

Patnáctikilometrový běh už je těžká váha. Pravděpodobnost, že cestou něco nevšedního uvidíte, ztrojnásobuje. Přece jenom na trati, která může vést od vesnice k vesnici a ještě mnohem dál, běžíte dlouhou dobu. Zhruba stejně tak dlouho, jako trvá běžný celovečerní film. A to už běžci na dlouhých tratích občas něco uvidí a jindy i osobně zažijí.

U lesa třeba postřehnete bílý zadek a roztažené nohy milenců ve vysoké květnové trávě. A možná vás v tu chvíli napadne, komu nahá těla patří. K jakým obličejům? Kdo jsou šťastlivci, kteří si v trávě právě užívají? Chodí spolu? Anebo jsou zrovna nevěrní svým partnerům?

A pak vám možná probleskne hlavou nápad milence pozdravit. Jen tak. Jen pro poťouchlost okamžiku. Pro legraci. Guten Tag, nebo jinak. Ale protože jste slušný a nechcete travním milencům kazit hezkou chvilku, nepozdravíte je. Běžíte prostě dál s tím, že jim společnou vášnivou chvilku přejete.

Minete mladé ženy na koních, jak cválají přes louku ve středověkých kostýmech a hlasitě se smějí. Čemu? Dobrému vtipu? Nebo komu? Mně? Běžci kudy tudy? A uzříte i dvě černobílé straky, které se hádají o nejhloupější věc na světě. O bílé víčko z PET lahve. Proč se o takovou hloupost handrkují?

Běhy s příběhy
Někde tady jsem se rozhodl, že místo deseti kilometrů si zaběhnu půlmaraton. Když už svítilo slunce. Foto Václav Fikar

Každý neobvyklý děj, který během běhu postřehnete, vám snadno vstoupí do myšlenek. Přiměje vás přemýšlet o jeho příčinách. O nepoznaném pozadí toho kterého momentu. A možná i o pokračování, u něhož už ale nebudete, jelikož běžíte dál.

Pokud vás postřehnutý fragment události zaujal, možná si k němu za běhu domyslíte i příběh. Desítky minut samotářského běhu jsou k domýšlení dějů a jejich konců ideální.

Proběhnete kolem hasičů, kteří hasí bývalou garáž na okraji města, v níž přespávali bezdomovci. Nemovitost pohltily plameny.

Jindy zpomalíte svůj krok kolem policejního vozu na okraji březového háje nedaleko rekreační oblasti, protože vás zaujme jeho zřetelné kymácení. Policisté ve službě, ona a on, se na zadním sedadle služebního auta divoce milují. Přejete jim společnou vášeň bez uniforem, ale současně se neubráníte myšlence, že jejich soulož v pracovní době platíte ze svých daní.

To vše už jsem při běhání viděl. Minuty rozkoše stranou od města. Neskonalé nadšení, zuřivé hádky, nelítostný lov, plameny i beznadějnou marnost. A za vším příběhy. Některé nenápadné a povrchnímu pohledu skryté, které postřehne třeba až někdo jiný, jemuž o spatřeném momentu o pár hodin později vyprávíte.

Jiné však na první pohled zjevné. Svojí neobvyklostí a nevšedností, jakkoliv se udály docela obyčejně.

Třeba jako příběh dvouhodinového běhu v pohádkově zasněžených hlubinách Slavkovského lesa. Na silné vrstvě uježděného sněhu, místy zledovatělého, jsem zaběhl 21,1 kilometru. Tedy půlmaratonskou vzdálenost.

Tak dlouhý běh, který přece jenom vyžaduje dlouhodobý trénink, jsem ale v plánu neměl. A právě tady můj příběh začíná. Vlastně o několik hodin dřív. V mlze.

Někdy během sobotního oběda v západočeském Chebu se rozpustila mrazivá mlha. Přikrývala velkou část západních Čech od časného rána jako šedivá zeboucí deka a nezdálo se, že by se odtud chtěla hnout.

Přesto stačilo kratičkých pět minut a rozplynula se do ztracena. Svět byl rázem jasnější, chutnější a veselejší. Nebe nadpozemsky zmodralo. Tak, že byste jej sotva dokázali namalovat přitažlivěji. A jasná obloha, modrá jako čistý oceán uprostřed temné lednové zimy, mě většinou zvedne zpod deky. Navzdory depresivní ponurosti zimního času ze mě vždy vydoluje víc než jen jiskru života.  

Proto jsem se při vychutnávání karbanátků a pečených brambor rozhodl, že po obědě sednu za volant auta a odjedu do Slavkovského lesa. Běhat. Přesněji zaběhnout si deset kilometrů v krásném lednovém dni. A protože zimní slunce nesvítí věčně, oběd jsem ani nestrávil a už seděl za volantem.

Běhy s příběhy
Kladská. Odtud jsem po obědě vyběhl na desetikilometrovou trať. Foto Václav Fikar

Vyběhl jsem z Kladské, kam jsem přijel po silné vrstvě uježděného sněhu. Překrývala silnici od zámku v Kynžvartu až sem. A potom dál z knížecí osady na Prameny a z Pramenů na Tři křížky. A uježděný sníh na vozovce byl těžkým soupeřem jak pro mé běžecké boty, tak pro opatrné řidiče a zimní pneumatiky jejich aut.

Ve stoupání za Prameny, asi kilometr před Třemi křížky, sjelo jedno z nich do mělkého příkopu. Přesněji pravým kolem skončilo ve škarpě. Sotva zoufalá řidička, která nezvládla jízdu krokem po hladce uježděném sněhu, zahlédla blížícího se běžce, začala na mě mávat, jako bych jí z nebe spadl.

A tak jsem běh na osmém kilometru na krátkou chvíli přerušil a tlačením auta z příkopu zpět na silnici si mimo plán odpočinul. V okamžiku největšího opření se do auta mi v ruplo v zádech, v mých zádech, nicméně dílo se nám podařilo a řidička se vyhrabala zpět na ztracenou silnici. A tak jsem po dvou minutách burlackého rozptýlení pokračoval v běhu dál.

U Tří křížů, což byl desátý kilometr, jsem se otočil zpět. Napadlo mě tam, že místo plánovaných deseti zaběhnu kilometrů patnáct. A tím zkrátím čas návratu k autu zaparkovanému na Kladské.

Když jsem ale běžel patnáctý kilometr, pomyslel jsem si, že do půlmaratonské vzdálenosti už mi zbývá jen šest kilometrů. A že sobota v zasněžených kulisách lesnaté krajiny, s lednovým sluncem nad hlavou, je příliš krásná na to, abych běh přerušil. 

Pro půlmaratonskou vzdálenost jsem se ale definitivně rozhodl až na šestnáctém kilometru. Posledních pět kilometrů už přece snadno vydržím, honilo se mi hlavou v mínus třech stupních, zatímco jsem vydechoval páru z úst.

Jenomže poslední kilometry na dlouhých tratích bývají nejtěžší. Lehoučce znějící slovo snadno na nich neplatí, neboť každé tělo má své limity. A to mé se připomnělo na sedmnáctém kilometru. Poměrně rychlým ztuhnutím obou lýtkových svalů a vzápětí pícháním v kolenu, které jsem si před dvěma lety poranil při špatném došlápnutí. Přesto jsem se nezastavil a běžel dál. A tak se o dalších tisíc metrů ozvaly také ledviny.

Dehydratace? Asi ano, problesklo mi hlavou. Byla by logickým vyústěním mého bláznivého nápadu zaběhnout půlmaratonskou vzdálenost v mrazivé krajině bez doplňování tekutin. Vždyť původně jsem vyběhl na trasu poloviční. Desetikilometrovou. Tedy na přibližně hodinový běh. A takový výkon zvládám bez usrkávání vody.

Jenomže najednou jsem běžel mnohem delší dobu. Už hodinu a čtyřicet minut, které jsem měl navíc zpestřené tlačením auta zpět na silnici. A tělo osmačtyřicetiletého chlapa již zřejmě naráží na jisté limity. Třeba při běhu půlmaratonu bez doplňování vody.

O dehydrataci a s ní spojených kolapsech při vytrvalostních bězích jsem dosud jen četl. Nikdy jsem ji na vlastním těle nepocítil. Poprvé zřejmě až nyní. A i kvůli ní coby další patálii na posledních stovkách metrů jsem si najednou připadal, jako když se na palubní desce auta rozsvítí několik varovných kontrolek naráz.

A možná že kvůli jejich ignorování pak na devatenáctém běžeckém kilometru došlo k události, která zimnímu běhu v prosluněném Slavkovském lese dala punc neobvyklého příběhu.

Běhy s příběhy
Terén, po němž jsem celou dobu běžel. Foto Václav Fikar

Na zledovatělé vrstvě uježděného sněhu jsem při došlapu banálně uklouzl. A svalil se do vysoké vrstvy sněhu vedle vozovky. Pokusil jsem se hned postavit zpět na nohy, ale všechny vyjmenované potíže mi v tom společnou silou zabránily. Ze sněhové peřiny u krajnice jsem se jednoduše nedokázal zvednout. Ani na druhý, ani třetí, ani na čtvrtý pokus. Tělo už asi mělo všeho dost a odmítalo poslechnout.

Naštěstí přediva osudu jsou někdy laskavá, a tak během pátého pokusu o zvednutí se u mě zastavilo auto. S tváří zrovinka pootočenou k lesu jsem zaslechl otevřít troje dveře.

„Stalo se vám něco? Potřebujete pomoc?“ ptal se mě zachránce milým ženským hlasem.

Otočil jsem hlavu na druhou stranu. Po hlasu. Stála tam mladá žena a vedle ní Tři králové. Vlastně Tři královny. Tři dívky v kostýmech koledníků Tříkrálové sbírky. Jedna měla tvář umouněnou od popela. Druhá držela v ruce kasičku. A třetí stříbrnou hvězdu na půl metru dlouhé dřevěné tyči. Všechny měly na hlavě bílé koruny a přes teplé zimní oblečení stylová ponča.

„Běžím půlmaraton a tady, kousek před cílem, jsem uklouzl. Nic mi není,“ snažil jsem se znít chladně. Chlapsky. Ne jako bábovka, co žuchla do sněhu. A už vůbec ne jako lazar, jehož lýtka ztvrdla v kámen. A jehož ledviny řvou o pomoc, protože urgentně potřebují vodu.

Snažil jsem se znít suverénně i světácky, přesto jsem byl rád, že se v nejbližších hodinách nebudu muset srovnávat s představou nabízejícího se závěru mého lednového půlmaratonu. Umrznutím na samotě u Slavkovského lesa.

 „Jen jestli mi pomůžete zase na nohy. Abych doběhl,“ překrýval jsem úsměvem píchání v ledvinách a bolest v lýtkách.

Tři královny mě okamžitě podepřely a já mohl běžet dál.

 „Opravdu vám nic není?“ ujišťovala se průvodkyně malých kolednic. „Nemáme vás někam odvézt?“

„Děkuji moc za pomoc, ale jsem v pořádku,“ odmítl jsem její nabídku. „Cíl už mám opravdu blízko. Parkuji asi dva a půl kilometru odtud.”

A tak jsem se po krátkém intermezzu, kdy jsem byl na kolenou, opět rozeběhl po uklouzané cestě směrem ke Kladské. Do cíle. Nicméně běžel jsem již pomaleji. Už nikoliv odhodlaná hlava, ale ztuhlé nohy určovaly tempo závěrečných dvou a půl kilometru půlmaratonské trati.

Po znovu započatém běhu jsem však musel vypadat už velmi vyčerpaně, protože řidička auta se Třemi královnami na palubě se rozhodla otočit a raději nic neriskovat. Rozhodla se mě doprovodit do cíle. Její červená octavie jela krokem přede mnou a tři malé královny na zadním sedadle nespouštěly oči z půlmaratonského běžce v zimní krajině.

A tak se stalo, že do Kladské, toho odpoledne plné turistů a běžkařů, jsem zřejmě jako první půlmaratonec v historii přiběhl za doprovodným vozidlem. Z něhož po dosažení cíle na zdejším parkovišti vystoupily Tři královny, které mi podaly kelímek s teplým čajem.

Pohled na mrazem vyčerpaného běžce, obklopeného pečujícími dobrovolnicemi tříkrálové sbírky, musel být pro několik desítek přítomných turistů pozoruhodný. Možná v některých vzbudil otázky typu: Odkud přiběhl? Jaké poselství odtamtud přinesl Třem královnám? Kdo tady převezme jeho štafetu? Běžel snad na podporu tříkrálové sbírky? Nebo za co svým během bojuje?

Kdyby se mě tam zeptali, svou odpovědí bych je zklamal. Za nic jsem svým zimním půlmaratonem nebojoval. Nepřinesl jsem žádné poselství a neběžel jsem takovou štreku na podporu kohokoliv.

Byl jsem jen vůl, který u Tří křížů změnil plán a namísto plánovaných deseti zaběhl 21,1 kilometru. Když už byla tak pohádkově krásná sobota…  

  

Václav Fikar




4 thoughts on “Běhy s příběhy

  1. Pěkný běžecký příběh, gratuluji. Mám rád podobné zážitky při běhu, ale ne tak často je zažívám. Jednou jsem musel přerušit běh kvůli stádu ovcí přes silnici. Trvalo to věčnost, než přešly na pastvu. Mezitím mi zdřevěněly nohy.

  2. Vůbec jsi se nezměnil :-)) Sleduji tě a těším se na novou knihu (prosím, tentokrát ne o rybách :-D). Držím moc palce!

  3. Je to blázen…ale šťastnej…závidím mu a hlavně rozumím…dík Václave..zase nádhera!!!!!Jirka

Komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Podzimní les po dešti. Kam se hrabe Národní galerie Praha

Až do půlky letošního září o ně houbař prakticky nezakopl, neboť lesy šustěly suchem. A sucho, jak známo, houbám nesvědčí. Skoro...

Autorská čtení z Drahouška na česneku. Budou napříč Českem

V těchto dnech dáváme dohromady kalendář jakéhosi “turné” autorských čtení z knihy Drahoušek na česneku, která vychází co nevidět – již...

Drahoušek na česneku vychází 17. října

Původně měla vyjít před Vánocemi 2. prosince, ale nakonec vyjde o několik týdnů dříve. Má nejnovější kniha Drahoušek na česneku spatří...

Ride The Lightning: 40 let od vydání jednoho z nejlepších metalových alb historie

Je to už dávno. Na časové ose někde mezi ukováním Prstenů moci ve Středozemi a filmovou premiérou Forrest Gumpa. Tak dávno,...

Top