Vodní krajinu obvykle nazývám zelenomodrou krajinou ticha, nebo krajinou hluchého šera a hlasitého ticha. Krajinou, kde čas běží jinak od toho našeho, člověčího. Dost možná jí tak říkám proto, že jsem se jí už opakovaně dotknul a že jsem ji ochutnal, když jsem se v klučičích letech hned několikrát topil.

A protože jde o svět trvale uzavřený pokličkou vodní hladiny, kam může lidský smrtelník vstoupit jen na časově omezenou dobu, nemohl jsem odolat pokušení zvěčnit ho a přiblížit všem, kterým potápění nic neříká. Anebo se ho zkrátka bojí. S outdoorovým Olympusem TG-2, s nímž člověk mimo jiné může klesnout až patnáct metrů hluboko pod hladinu, to byla hračka. Skutečně. Přestože jsem nefotil v křišťálově průzračných hlubinách Rudého nebo Karibského moře s dalekou viditelností, nýbrž v kalnějších hlubinách českých řek a jezer, tento přístroj vše zvládl prakticky na výbornou. Proto se teď se mnou ponořte pod hladinu řeky Ohře, a také do jedné ze zátok přehrady Skalka… Co říkáte? Jsou i tyto neexotické hlubiny půvabné?

Tady, u obrovského kmene, jsem začal poznávat svět západočeských vod. Byla polovina září a voda už rozhodně nebyla teplá…

Horní tok Ohře. Řeky nebo říčky, jak kdo chce, která až do první invaze kormoránů před pár lety oplývala hojností ryb.

Pohledy, které mě u dna Ohře velmi uklidňovaly…

Stále jsem čekal, kdy vyplaším nějakou rybu. Jakoukoliv. A stalo se, i když nikoliv v momentu, kdy jsem fotografoval, nýbrž v momentu, kdy jsem natáčel video. Tehdy odtud přede mnou uprchly dvě plotice. Mimochodem, jakkoliv znám Ohři už od dětských let, její pralesní pestrost mě překvapila. Tedy částečně.

Tady jsem se podíval ode dna vzhůru k hladině. Hergot, to je přece ideální prostředí pro štiku… Tak kde je?

Bacha, tady! Protáhla se kolem mě, jako by se nechumelilo. Asi jako když velryby v oceánech přehlížejí potápěče.

A to už jsme na Skalce. V zátoce, na jejíž břeh jsem až dosud vzal jen tři lidi. Dva kamarády a jednu ženu…

Tady nějaký rybář utrhl svou gumovou nástrahu…

Co tam vidíš, té-gé dvojko?

Proplouvat tudy bylo velmi… Těsné a kontaktní.

A tak jsem se tam o čtyři dny později vrátil s prutem. Cítil jsem někde v okolí šanci na pěkného dravce. A cítil jsem ji správně. Wobler Jenzi Kendo mi dal nahlédnout do teritoria zdejších predátorů!

A to už jsem zpátky na Ohři, tentokrát s prutem.

Myslím, že “té-gé dvojka” zachytila tohoto tlouště pod hladinou v jeho plné kráse…

Václav Fikar