Jako malý kluk jsem věřil, že sněhobílé labutě jsou andělé. Bytosti, které nosí štěstí. Když jsem pak u jednoho ošklivého a zapáchajícího rybníku za tratí objevil tělo mrtvé labutě, byl jsem zdrcený. Bylo mi pět let a brečel jsem, jako bych právě přišel o milovaného psa. Měl jsem za to, že svět přišel o dobrého anděla.

Od té doby uplynula spousta let. Vyrostl jsem ve velkého kluka. A jako velký kluk tyto nádherné mírumilovné ptáky, z nichž vyzařuje nadpozemský půvab a elegance vznešených elfů, fotografuji s radostí malého kluka.

Letos v červenci jsem měl štěstí fotit vzácně početnou labutí rodinu. Nejpočetnější, … Pokračujte »

Sprinter na stovce žádný příběh nezažije. Vystřelí vpřed a než na něj divák stačí ukázat, už vydechuje v cíli. Rychlé krátké tratě nejsou zážitkům nakloněné.

Jediným zážitkem, který může sprintera potkat, je pád po šlápnutí na rozvázanou tkaničku u tretry. A to není zážitek druhu, který zde mám na mysli. Přestože se z něj později může rozvinout příběh.

Dlouhé tratě jsou mnohem zajímavější. Nejsou sice automaticky garanty zážitků, avšak k vytrvalostním běžcům jsou v tomto ohledu znatelně vstřícnější. A laskavější.

Už na pětikilometrové trati mezi pastvinami můžete potkat například tele, které vám nemíní uhnout z cesty. Nechápavě zírá, jak se k němu … Pokračujte »