Vypraví-li se člověk v říjnu na procházku největším skalním labyrintem v Evropě a má-li přitom štěstí na slunečné počasí, ocitne se tak trochu na pomezí reality a fikce. Na tenké hranici mezi skutečným světem, jak ho známe z měst, a pohádkou, jak ji známe z knih nebo filmů. Že přeháním? Neřekl bych. Věřte, že nejen já si v Luisenburgu připadal jako v elfí Roklince, což je ale vlastně totéž. Barevná země, kterou stvořila lidská fantazie…

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Jako bych zaplacením čtyř eur u pokladny vkročil do pohádkové země víl, skřítků a dalších lesních bytostí. Sluneční paprsky, pronikající hřívami listnatých i jehličnatých stromů dolů na zem, protínaly pěší stezky dlouhýmí stíny stromů i lidí. A prosluněné listí, místy již spadané a místy teprve padající, dávalo rozličným formacím a tvarům obrovských skalních útvarů ještě víc vyniknout. A zatímco listí se v den mého pobytu v Luisneburgu přirozeně spojovalo s odpoledním světlem a vůněmi podzimu, žluté a zelené mechy už jen dokreslovaly neobyčejnou přírodní kulisu tohoto impozantního místa uprostřed Fichtelgebirge (pohoří Smrčiny).

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Skalní labyrint kousek od bavorského Wunsiedelu (asi 35 minut jízdy autem od Chebu) fascinoval člověka již od nepaměti. Zatímco však dříve se lidé lesa plného žulových obrů obávali, dnes ho naopak vyhledávají. Ročně sem přijíždí kolem 100 tisíc návštěvníků, pro které procházka mezi více než 300 milionů let starými žulovými skalními formacemi představuje jedinečnou přírodní podívanou. Pravda, ne každý se v úzkých soutěskách tohoto magického lesa cítí dobře (například obézní lidé mohou mít problém se jimi na některých místech protáhnout), ale tento “fyzický” fakt na pohádkovém půvabu skalního labyrintu nic neubírá.

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Návštěvníci, kteří se na internetu svěřili se svými dojmy z pobytu v labyrintu Luisenburg, ho ověnčili přívlastky “tajemný”, “mnohotvárný”, “jedinečný” nebo prostě jen “krásný”. Souhlasím. A jak jsem uvedl uvedl už v úvodu tohoto fotoblogu, přidávám další přívlastek – “pohádkový”. Stačí se jen umět dívat…

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Labyrintem vede okružní stezka s kamennými a dřevěnými schody, která překonává převýšení až 100 metrů. A když už hovořím o skalních formacích, zmíním největší nebo nejznámější z nich – viklan Napoleonův klobouk (délka 6 metrů, výška 2,5 metru), skalní blok Ostrov Helgoland s dřevěnou věžičkou nebo balvany Tři bratři. Kolem všech žulových útvarů vedou pěšiny a žulové schůdky, vybudované kdysi pečlivým člověkem, a všude se proplétají stromové kořeny různé síly. Někde člověka pozře, ovšem jen na pár vteřin, chřtán soutěsek…

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Unikátní žulové město západně od Chebu, které mi na podzim připomíná lesní říši elfů, objevil pro svět velký milovník Karlovarska a Chebska – Johann Wolfgang von Goethe. Napadá mě… Kdo jiný… Tento světoznámý básník, dramatik, historik umění a zároveň vědec je podepsaný pod objevením celé řady unikátních a magických přírodních míst na území dnešního Karlovarského kraje i v sousedních německých zemích.

Básník a biolog Goethe, který koncem 18. století trávil na Chebsku a Karlovarsku poměrně dost času, rozluštil vznik tohoto pozoruhodnémo přírodního místa ve Smrčinách. Díky němu víme, že jej nestvořily sopečné erupce ani zemětřesení, i když se u Chebu nachází sopka Komorná hůrka a celé Chebsko je zemětřesnými roji známé, ale že obrovské balvany a skalní masivy v lese prostě obrousil čas. Přesněji voda a vítr v běhu mnoha staletí.

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Přírodními živly zdokonaleného místa se pak ujala Wunsiedelská společnost, která z nehostinného a obávaného „Luxburgu“ vytvořila pozoruhodný přírodní park. V létě roku 1805, u příležitosti návštěvy pruského královského páru, bylo místo na počest mladé královny přejmenováno na „Luisenburg“.

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Skalnímu labyrintu jižně od Wunsiedelu se také říká “žulové moře”. Pomyslnou plavbu po jeho vlnách zvládnou i děti (pokud netrpí fobií z úzkých prostor), protože na okružní trase se nachází hned několik odpočívadel a romantických vyhlídek. Rozhodně ale doporučuji kvalitní trekovou obuv, běžné vycházkové boty nechte doma. A to nejen proto, že kameny i kořeny po dešti kloužou a místy se drží louže. Procházka je místy náročnější…

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Skalní labyrint Luisenburg. Foto Václav Fikar

Návštěvnická sezona ve skalním labyrintu Luisenburg končí obvykle na konci října, v případě příznivého počasí je prodloužena do půlky listopadu. Brány tohoto pohádkově vyhlížejícího místa se pak opět otevírají v dubnu. To však žulové město ve Fichtelgebirge vypadá zase trochu jinak než nyní – v říjnu.

V každém případě parkování před branami Felsenlabyrinthu Luisenburg stojí dvě eura, vstupné do areálu pro dospělého čtyři eura, pro dítě 1,50 eur. Anebo rodinné vstupné devět euro. V těsném sousedství areálu je také příjemná restaurace s terasou…

Václav Fikar