Je zvláštní, jak příroda rozdává karty. Stvoří fantasticky vypadající houbu, ovšem nedovolí nám ji baštit. Jako by své skvělé dílo, které je pastvou pro oko, chtěla chránit před fatálním úbytkem.

Jak? Špetkou jedu.

Nejkrásnější houba naší krajiny, která hrdě nosí klobouk křiklavě červené barvy s výraznými bílými šupinkami, byla ocejchována. Označena za jedovatou.

Ba co víc. Lidé z ní učinili snadno zapamatovatelný symbol všech jedovatých hub. A jako taková pronikla do knih, pohádek pro děti i filmů pro dospělé.

Unikátní muchomůrka červená skutečně jedovatá je. Ovšem ani zdaleka není krvelačným smrtonošem, který kosí lidi na potkání.

V 21. století víme, že obsahuje vskutku zanedbatelné množství prudce jedovatého muskarinu. Jedu smrtelných muchomůrek. Její požití proto může zapříčinit silnou nevolnost, bolesti hlavy a břišní křeče, které u malého počtu konzumentů, údajně ve dvou až pěti procentech případů, mohou znamenat smrt. Především u dětí, či naopak u starců.

Avšak byť se červená kráska našich lesů stala literárním symbolem smrtících hub, kam se hrabe na jiné. Vězte, že vlastně nepatří mezi ty, které skutečně rozsévají smrt.

Nejjedovatější, a tedy nejsmrtelnější houbou je její příbuzná muchomůrka zelená, následovaná pavučincem plyšovým, čepičatkou jehličnanovou, vláknicí začervenalou, muchomůrkou tygrovanou a závojenkou olovovou. V žebříčku nebezpečných jedovek patří muchomůrce červené až desáté místo.

Tato skvostná houba vás může zabít, pokud zkonzumujete přibližně tři kilogramy jejích plodnic. A kdo by si dělal smaženici ze tří kilogramů muchomůrky červené, že?! Nebo byť jen z jediného kila.

Ostatně ve statistikách smrtelných otrav houbami muchomůrka červená vůbec neexistuje. Snad proto, že klobouk muchomůrky červené vypadá trochu jako příkazová dopravní značka STOP! Tedy: Stůj, dej přednost jiným houbám!

Mnohem víc než jedovatá je muchomůrka červená halucinogenní. Psychotropní. Omamná.

Její účinky znaly už některé dávné kultury v severní Evropě a Asii, které ji užívaly jako rituální drogu. Muchomůrka červená totiž dokáže lidmi cloumat. V malém množství ji kmeny a národy v těchto oblastech používaly k navození stavu opojení (po němž se ovšem dostavila těžká kocovina).

Mimochodem, ještě ve 20. století bylo užívání muchomůrky červené prakticky nutnou součástí domorodých společenských událostí v oblasti Kamčatky.

Ostatně účinky, které se dostavují po požití muchomůrky červené, jsou dobře známé i sobům. Ti ji rádi požírají, aby se dostali do nevšedních stavů. Do stavů jakýchsi vyšších povznesení. Dost možná i proto je Santa Claus zapřahá do saní, s nimiž pak rozváží dárky zkratkou. Po obloze.

Sobi však nejsou jediná zvířata, která mlsají muchomůrky červené. Dalšími degustátory jsou veverky, o nichž myslivci někdy hovoří jako o „opilých veverkách“.

V 21. století ale zároveň víme, že nejkrásnější houba našich smrkových a březových lesů je zároveň houbou s léčivými účinky.

Využívá se v homeopatii, například při léčbě epilepsie či Parkinsonovy nemoci. Její vlastnosti také využívají léčitelé a další lidé při výrobě tinktur na bolavá kolena a ostatní klouby. Nakládají klobouky do vodky či alpy a takto získaný výluh jim slouží k obkladům bolavých kloubů při artróze. Ostatně v lidovém léčitelství se muchomůrka červená používala odpradávna.

Údajně vykazuje protinádorové, protizánětlivé, antivirové i antibiotické vlastnosti. V některých zemích se přípravky z muchomůrky legálně využívají v oficiální medicíně, třeba ve Finsku, Norsku, Nizozemí, Dánsku, Rusku aj. Ve Francii se z látek, které obsahuje, vyrábějí prášky na spaní.

Ať taková, či maková, muchomůrka červená je a zřejmě i zůstane nejkrásnější houbou naší krajiny. Odpusťte mi, ale stokrát nás může bavit sbírat do košíku smrkové hřiby, kováře, osikové křemenáče nebo lišky, přesto se magické kráse červeného klobouku s bílými šupinkami žádná jiná houba nevyrovná.  

Václav Fikar