Jejich názvy zní směšně, divně, občas až úchylně. Přes čtyři desítky českých vesnic a osad se jmenují vskutku bizarně. Třeba Bahno, Chudoba, Záhrobí, Mrkvojedy nebo Holostřevy. Některá jména obývaných míst jsou natolik zvláštní, že se jim člověk od srdce zasměje. Anebo jen nechápavě zakroutí hlavou. Jsou tak bizarní, že kapela Yo Yo Band na nich (na některých z nich) postavila svůj hit z roku 1993 – Rybitví. A to už v Česku nemáme Mrdákov, Píčov ani Sračkov, protože tyto obce se před lety z pochopitelných důvodů přejmenovaly (například Mrdákov na Domažlicku na Mrákov).

Tak si například představte si, jak mladý kluk z Chudoby, toho času studující v Pardubicích, balí kdesi na baru holku. Oba srkají pivko, přičemž on konečně začne mluvit o sobě. A mluví otevřeně, takže ona slyší: “Víš, žiju v chudobě…” A v ten moment je zřejmě po všem. Chudoba totiž holky nebere. Snad jen v pohádkách.

Zkrátka těžko takovým jménům obydlených míst uvěřit. A těžko také pochopit, že v nich dobrovolně někdo žije. Že někdo dobrovolně žije v Bahně nebo v Záhrobí. A přesto… Ve vesnicích (i městech) s bizarními názvy žijí stovky lidí. Možná tisíce. A věřím, že spokojeně. Osobně si sice neumím představit, že bych na dopisní obálku uváděl adresu pro doručení Hrob č. 4, ale můj názor není vůbec důležitý.

Ze všech směšných a bizarních názvů jsem jich sám pro sebe vybral osm. Všechny jsem postupně objel a fotografoval v nich, abych zdokumentoval jejich současnou podobu. V některých z těchto obcí jsem také mluvil s místními lidmi. Anebo obědval.

Svou pouť jsem začal Šukačkou…

Šukačka

Vlčí máky podél silnic, skoro až kýčovitě krotké srnky na lukách, víc než vesele štěbetající ptáci…

“Vida,” všímám si za volantem, “jak romantická cesta vede za Šukačkou”.

A jak jsem se k ní blížil blíž a blíž, začal jsem potkávat víc a víc lidí, hlavně cyklistů.

“Vida,” všímám si za volantem dál, “jak obyčejná Šukačka přitahuje lidi”.

Osada Šukačka leží ve výšce 877 metrů nad mořem – mezi obcemi Onen Svět a Javorná. Zábavní parky, rockové kluby ani červené lucerny tady ale nečekejte. Uvidíte hlavně lesy, pastviny, zemědělská stavení a dobytek. A na líném dobytku líné mouchy.

Asi jako každého mě zajímalo, jak osada ke svému pikantnímu jménu přišla. Jediná publikovaná teorie říká, že vzešlo ze srbského slova „šuk“, což znamená koza. Takže žádný sex, nebo dokonce živočišný sex, ale zřejmě stádo koz někde na svahu (smajlík). Avšak… Srbský původ názvu obce v Pošumaví a nikoliv německý?

V každém případě touto rozevlátou šumavskou samotou protéká stejnojmenný potok. A v kopcích pod skautským střediskem se nachází stavení Fišerův dvůr. Podle majitelky Fišerova dvoru je život v odlehlých a vysoko položených vesničkách na Šumavě stejně těžký, jako býval například před sto lety. Jednodušší je jen v tom, že dnešní lidé zde mají auta.

“Pošta tady není, doktor samozřejmě taky ne. Za nákupy musíme do Klatov nebo Sušice,” vyprávěla mi, zatímco jsem si fotografoval její objekt. A s ním i kočku, která chtěla pořád hladit.

Majitelka Fišerova dvoru se zde, nedaleko lyžařského střediska, pokoušela provozovat pension. Ale… Tržby nepokryly náklady s tím spojené. A navíc: “Lidé jsou prasata! Promiňte mi to slovo, ale jsem ženská z vesnice. Chtějí se jen bavit, nic jiného je nezajímá. Třeba mi chodili po baráku v lyžácích, i když jsem je žádala, aby to nedělali,” postěžovala si.

Zároveň si ale chválila zdejší božský klid. “Kdybyste tudy neprojel vy a ráno jeden traktor, nic jiného by se tady dnes nestalo.”

A měla skoro pravdu. Šukačku jsem si užíval celé tři hodiny. A během nich tudy projelo jedno auto a o hodinu později čtyři cyklisté. Zdejší klid mě dobíjel…

Odtud jsou to do Šukačky dva kilometry.

U silnice za potokem stojí pension. A kolem něj různé krajinné atraktory, neřku-li přímo magnety pro fotografy… 🙂

Šukačka na druhou. Osada i potok.

Rozkvetlý záchod u pařezu se zapíchnutým mečem. Jak už jsem uvedl… U silnice za potokem stojí pension. A kolem něj různé krajinné atraktory, neřku-li přímo magnety pro fotografy… 🙂

Fišerův dvůr na Šukačce.

Fišerův dvůr.

Šumavská Šukačka. Ovce, krávy, koně, hnůj, pastviny…

Šumavská Šukačka. Ovce, krávy, koně, hnůj, pastviny… Tahle odpočívající kráva ochotně pózovala, nijak jsem jí nevadil.

Šumavská Šukačka. Ovce, krávy, koně, hnůj, pastviny…

Mrchojedy

Mlékojedy, Mrkvojedy, Mrchojedy? V Česku žádný problém, skladem máme všechno. A Mrchojedy hned dvakrát. Jedny se nachází kousek od obce Samopše na Kutnohorsku, ty druhé, o fous větší, na Domažlicku. Podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) v nich v roce 2011 žilo čtyřiadvacet obyvatel. A právě tam jsem zamířil s foťákem…

U odbočky k vesnici jsem obdržel všechny potřebné informace. Na cedulích jsem si totiž přečetl, že silnice do Mrchojed (německy Murchowa) se udržuje pouze pluhováním a – věřte nebo ne – v okolí vísky je povoleno předjíždění traktorů. Jinak jsou ale Mrchojedy na Domažlicku, navzdory svému jménu, normální obcí.

Vlastně ne! Jsou obcí, kde lidé o své domy a zahrady opravdu pečují. Fakt. Nové nebo nově vypadající fasády většiny domků z ní činí vesnici přímo vzornou. Vesnici, v níž kromě udržovaných chalup a pěkných zahrad vlastně není moc co fotit. Nebo…?

Jsem na místě. V Mrchojedech. Trávili tady kdysi mrchy, nebo baštili mršiny? 😉

Tady se toho nemusíte bát. Úřady jsou na vaší straně… PS: Škoda, že v době mé návštěvy tudy jako naschvál žádný traktor neprojel. Rozdal bych si to s ním… 🙂

Během procházky po obci mě zaujala tato pumpa. Měla blízko jak ke střeše, tak k poštovní schránce.

A o kus dál další pumpa. Před modrobílým stavením (… které však na černobílé fotce uvidíte jen černobíle).

V téhle nádrži u páteřní obecní silnice ryby nechytejte. Je v soukromých rukou.

Jeden z místních zdrojů veřejných informací se nachází v samotném centru vesnice.

Uprostřed snímku kaple s polygonálním závěrem, zasvěcená Nejsvětější Trojici (postavená v roce 1934). Její stanová střecha nese malou zvonici.

Vesnic, kde spatříte zelené palmy, není v Česku moc. Možná jen právě Mrchojedy, kde palmy zdobí dvůr jednoho ze zdejších stavení.

Křeč

Lžín, Všechlapy, Vlčeves nebo Křeč? Všechny uvedené názvy vesnic přimějí vnímavého člověka zamyslet se, jak asi vznikly. Například… Lhalo se ve Lžíně jako o život? (smajlík)

Z právě uvedených jsem si nakonec vybral Křeč, protože tohle krátce střižené slovo s příchutí bolesti si hned každý spojí se svalovou křečí, která nás ochromí a zbaví pohybu. A nutně si pak položí otázky: Jak k takovému nepříjemnému názvu obec asi přišla?

Obec má vlastní webové stránky a právě na nich jsem se dočetl, že není zcela jasné, jak vesnice ke svému jménu přišla. Podle jednoho pramene pochází “jméno osady patrně od staroslovanského krk, což znamená pařez, tedy místo, kde byly vykáceny stromy, aby mohlo být zbudováno obydlí”. Avšak jiný autor se domnívá, že Křeč dostala své jméno od jména Křek a z označení Křeč (cress). Lidové bajky pak ale název obce odvozují od velikého křiku v boji při poslední polní bitvě táborské, která se zde odehrála roku 1435 a v níž Oldřich II. z Rožmberka porazil vojsko Táboritů. A teď se v tom vyznejte… (smajlík)

V každém případě v Křeči, která se nachází v polích mezi vesničkami Hroby, Vlčeves a Moudrov, stojí více než stovka domů. A více než než sedmdesát z nich je obydlených. Žije v nich na 240 obyvatel. Někteří Křečané jsou členy Sboru dobrovolných hasičů, jiní mysliveckého spolku. Křeč už je taková… (smajlík)

Do Křeče jsem přijel v době, kdy na jejím okraji zrály jeřabiny…

Na okraji obce opadává omítka ze zemědělského objektu.

Budova obecního úřadu, ve kterém má sídlo i pošta, je ale v perfektním stavu. Svou obec vzorně reprezentuje.

Radnice. A hned vedle veřejná úřední nástěnka.

U hřbitova…

Dvě barevné konvice na zahradě u jednoho z domů mají malou konvičku, která se zřejmě jmenuje Balakryl…

Tohle jen tak někde neuvidíte. Vstoupíte-li dovnitř, budete pořád venku. A vyjdete-li ven, vůbec nic se pro vás nezmění… 😉

Kristův kříž vedle domu, kam chodí lidé nakupovat potraviny. Konzum pod dohledem Krista.

Hydrant jsem v okolí stromu nikde nenašel. Je snad ukrytý pod kůrou stromu? Nebo že by strom sám byl hydrantem? 🙂

Mlékojedy

Svoje webovky má samozřejmě také vesnice Mlékojedy (u Litoměřic). Vesnice na levém břehu Labe. A na nich jsem se například dočetl, že v létě 1933 se na mlékojedských polích vyskytla strašná spousta myší, které nadělaly velké škody. A tak obec tehdy čelila přírodní katastrofě. A hned následující rok tady bylo velké sucho, kdy přes celé léto nespadla ani kapka. Dočetl jsem se tam také, že v roce 1883 byla v Mlékojedech zrušena robota. Chválabohu!

Jen někteří vědí, že Mlékojedy se původně jmenovaly Mlékovidy. Název Mlékojedy vznikl pravděpodobně poté, co se v této obci zastavil jeden z místních šlechticů. Podle tehdejšího zvyku měla být tato velmi vzácná návštěva pohoštěna. Nedopatřím ovšem bylo šlechtici nabídnuto zkyslé mléko. A od tohoto okamžiku se této obci neřeklo jinak, než “tam, co nabízejí mléko s jedy”. V toku času se pak toto posměšné označení zkrátilo na současné “Mlékojedy”.

Jen proto jsem mléko v Mlékojedech ochutnal a… V pohodě (smajlík).

Znalcům Čech netřeba napovídat. Jak je z tohoto snímku patrné, Mlékojedy se nacházejí v oblasti Českého středohoří.

Mlékojedy v roce 2016.

Každé město (obec) má svou ruinu…

Vjezd do řeky zakázán. Mimo vozidel s povolením obecního úřadu.

Mlékojedy. Ves na břehu Labe.

Dobrák… Ani jednou na mě neštěkl.

Kozy u Labe. Ze svého výběhu mají výhled na Litoměřice, ktreré jsou fakt pěkné…

Kdo tady bude potrestán?

Reklamní poutač. Na mě fungoval. Když už jsem byl v Mlékojedech (a abych podpořil místní živnostníky), deset vajec jsem si koupil. Přece jenom vajíčka na pár způsobů já rád…

Prasetín

“Dóóóbrýýý dén,” pozdravil mě klučina s přilbou na hlavě, který právě tlačil kolo z vrat zemědělské usedlosti. Za nimi na něj naskočil a uháněl. O pouhé tři domky dál. Za tetou, která mu dala pytlík s ovocem.

“A pozdravuj mamku,” houkla za klučinou teta, když znovu naskočil na kolo.

V žádné jiné z navštívených obcí jsem si nepřipadal jako v Troškových filmových Hošticích. Byl začátek srpna a já v Prasetíně cítil slunce, seno… A štěkot psů. Štěkali za vraty jako diví.

Prasetín (německy Prasetin) je malá vesnice na Táborsku. Její jméno však nemá nic společného s chrochtajícími čuníky, ani lidským dobytkem. Je odvozeno z osobního jména Prasata – Prasatův dvůr.

Prasetín je poměrně zajímavou osadou. Nejstarší písemná zmínka o obci pochází již z roku 1378, kdy zde žil jistý vladyka Předboj z Prasetína. Je také velmi pravděpodobné, že v roce 1413 zde Jan Žižka získal za věrné služby královské stráži polovinu statku s poli, lukami, lesy a zahradami.

Spisovatelka Teréza Nováková se ve své knize Slavín českých žen (1894) zmiňuje o Hance (Ance) z Prasetína, která byla dcerou zmíněného vladyky Předboje z Prasetína. Anka z Prasetína byla vskutku podivuhodná žena. Údajně byla mimořádně statečná a honosila se mužskou silou! Dokonce se za chrabrého muže začala vydávat. Chodila v mužských šatech a nosila zbroj. A protože se cítila být silným chlapem, říkala si drsně… Trojan.

Jenže…

Za převlékání se do mužských šatů musela roku 1378 na kobereček. Bodejť by ne, bylo 14. století. Před přísnou pražskou konzistoří nicméně hrdě vypověděla, že od svých dvaceti let vystupuje jako muž. Že nosí meč, jezdí na koni a dokonce s muži bojuje. Zachmuření konzistoři však pro její chování neměli pochopení (dnes se na transsexualitu díváme trochu shovívavěji – smajlík mrkací). První Xena na světě (nebo jen bohapustá dřevochlapice? – smajlík) musela mocným mužům slíbit, a to pod pokutou deseti grošů, že dál už bude nosit jen ženské šaty a že se zřekne nošení jakékoli zbraně. Tak tedy Anka z Prasetína dopadla. Představte si… Ta ženská byla donucena smířit se s tím, že není muž, ale žena…

Mimochodem… Kousíček za Prasetínem se tyčí vrch, který se jmenuje neuvěřitelně. Totiž Vrch. Paráda.

Jihočeská obec Prasetín vás vítá… 🙂

“Dóóóbrýýý dén,” pozdravil mě klučina s přilbou na hlavě. Cyklistická nebyla… 🙂

Upravená vesnice – Prasetín.

Místní lidová knihovna? Bezva, ale lidová? V roce 2016? Proč ne prostě a jednoduše Obecní knihovna…?

Stopy německé architektury v Prasetíně.

Vždy připraven… Jasné a srozumitelné značení pro případ výjimečné situace.

Prasetín.

Když jsem z Prasetína odjížděl, všiml jsem si sádrového trpaslíka, který drží v levé ruce americkou vlaječku. V okně. Jihočeský Prasetín je světový.

Obec Prasetín. Její jméno nemá s čuníky nic společného.

Centrum Prasetína. Leželo tady v trávě sojčí pírko, které jsem si vzal s sebou…. Do Hrobu. Pro štěstí… 🙂

Hrob

Navštívíte-li severočeské městečko Hrob, možná se vás potká to samé, co potkalo mě. Pár kilometrů před městem vám přestane fungovat GPS navigace. Jednoduše odmítne spolupracovat. Vytuhne. A i když ji pak vypnete a znovu zapnete, bude dělat mrtvou. Zkrátka už se nechytí. Jako kdyby dělala maximum proto, aby vás setkání s Hrobem ušetřila. Zbytečně! Hrob je moc fajn místo. S příjemnými lidmi a několika památkami, kterým vévodí evangelický kostel Vzkříšení. Ze všech vybraných měst a obcí do tohoto fotoblogu bylo místem, které mě jako fotografa zaujalo nejvíc. A kde mě na ulici stále někdo slušně zdravil… (smajlík). Cizinec byl v Hrobě našinec!

Když jsem zastavil v jedné ze zdejších restaurací na oběd, zeptal jsem se servírky, jak se žije v Hrobě. Jenže moje otázka ji rozesmála. A když se dosmála, odpověděla: “Nevím, já nejsem odtud.”

A tak jsem si nahlas povzdechl: “Tak to je blbý, to se budu muset zeptat Vietnamců…”

Každý den do práce pod vlivem… Tak právě tady začíná město Hrob.

Tady kdysi pracovali lidé…

Tak copak to dnes nabízejí aneb Pes sleduje aktuální akční nabídku… 🙂 Momentka z Hrobu.

Dvoutisícové město Hrob leží nedaleko Teplic. Neznám zdejší lidi, ale řada z nich mě na ulici zdravila. A děti velmi slušně…

Lidé v Hrobě umí nejen slušně pozdravit, ale mají i smysl pro humor. Vtipná zákazová cedule. 🙂

I když hodně cestuji, především po Česku a Bavorsku, na ochutnávku hořčic jsem nikdy nikde nenarazil. Až v Hrobě…

Opravdovou dominantou královského města Hrob je kostel Vzkříšení. Můj syn u něj poznamenal: Není to bizarní, tati? Stojíme před kostelem Vzkříšení. V Hrobě.

Městečko žije čilým spolkovým životem. Například trampové z Hrobu plánují vandry a … výroční ohně.

Onen Svět

Onen Svět… Můj příchod tam nemohl být impozantnější. Víska zahalená hustou mlhou a za vstupní cedulí kůň. Ležel sotva pár metrů od silnice. A ležel tam jako mrtvý.

Ano, právě tak mě přivítal šumavský Onen Svět. Přírodní rezervace na Klatovsku.

Zastavení cizího auta mezi několika málo zdejšími obývanými staveními vzbudilo pozornost, a tak během chvilky bylo venku sedm lidí. Pokud statistický úřad nekecá, pak si mě přišla očíhnout drtivá většina místních usedlíků. Podle úřadu zde totiž žije devět stálých obyvatel. Tedy chyběli jen dva.

Co čert nechtěl, kousíček před Oním Světem mě zkroutila potíž. Sakra velká potíž! Akutní potřeba (že by se zpožděním to mléko z Mlékojed? – smajlík řehtací) mě přinutila okamžitě zastavit a vyběhnout ven z auta. Velkou potřebu jsem pak vykonal na okraji zdejšího lesa, takže – bez přehánění, jak mi došlo posléze -, jsem se vy… před samotnými branami Onoho Světa.

Jakkoliv je Onen Svět vskutku nevšedním a výjimečným názvem pro obývané místo, ten šumavský není v malém Česku jediným. Chcete-li do Onoho Světa, můžete si vybrat. Například Onen Svět u Kovářova na Písecku. Ten šumavský je ale nejvýše položeným Oním Světem u nás… (smajlík)

Mimochodem… Zatímco džípíeska přestala navigovat pár desítek metrů před Hrobem, k bráně Onoho Světa mě dovedla hladce a neomylně…

Na Onen Svět mě přivedla GPS navigace neomylně.

Onen Svět… Konečně.

A kousek za cedulí kůň. Ležel jako mrtvý kousek od asfaltky. Lezly po něm mouchy, ale on… Prostě nic. Na mouchy sral. Až když jsem se k němu přiblížil asi na čtyři metry, pohnul hlavou, aby na mě lépe viděl, ale hned ji zase svalil na trávník. Jářku, jako by mu čas byl ukradený. Vlastně… Proč ne!? Vždyť to je kůň z Onoho Světa…

Když jsem do Onoho Světa přijel, byl ještě zahalený rozpouštějící se mlhou.

Některá stavení jsou pěkná a udržovaná, jiná nikoliv. Ostatně jako kdekoliv jinde. V tom není Onen Svět nijak výjimečný.

Onen Svět na Šumavě.

Tohle obydlí se mi v Onom Světě líbilo ze všech nejvíc.

Nachází se v sousedství tohoto…

Peklo

Cesta z Chebu do Pekla je rychlá. Zvlášť pak, pokud si v autě nahlas pouštíte Highway to Hell od Ejsíků a při tom jedete po dálnici rychleji, než můžete. Minete Sokolov, Karlovy Vary i Ostrov a než se nadějete, ve Stráži nad Ohří odbočujete a míříte… Nahoru! Nekecám.

Jasně, vždycky nám říkali, že peklo je dole, tam v podzemí, ale tohle Peklo je nahoře. V Krušných horách. Někde mezi zříceninami hradů Hauenštejn a Himlštejn, na pomezí Karlovarského a Ústeckého kraje.

Když kousek za Stráží nad Ohří dorazíte na rozcestí (odtud vpravo, prosím, jinak se Peklu vyhnete) a budete mít štěstí jako já, bude na tom rozcestí sedět kocour. A bude vás pozorovat očima černýma jako uhel. Ne, on sám nebude černý, i když by to bezpochyby bylo stylové. Bude vícebarevný, takový… Prostě vesnický (smajlík).

A proto jsem ho nefotil, zatímco poslední dopravní značku před Peklem ano. Informuje (nebo varuje?) řidiče, že vjíždí do slepé ulice. Berte ji vážně, proboha. Cesta do Pekla, i když se nezdá, je v dobrém stavu. V Pekle však doopravdy končí.

Na stráni svažující se od Osvinova k Pekelskému potoku, ale i v samotném Pekle, roste nejedna jabloň. Jestli jsem si z nějaké utrhl? No jasně! Z jedné pekelské jabloně jsem jablko urval a schroupal ho. Copak vás by nezajímalo, když už byste procházeli Peklem, jak chutnají jablka, která zde rostou? A víte co? V neděli 14. srpna byla trpká a kyselá.

Mimochodem… Narozdíl od Evy, která podlehla naléhání hada v Rajské zahradě a utrhla plod ze stromu poznání dobrého a zlého, za což byla (i s Adamem) vyhnána z Edenu, mě z Pekla nikdo nevyháněl. (smajlík)

Naopak. Cestou zpět, když jsem se kousek za Peklem ptal na cestu k Pekelské i Nebeské skále (ano, nedaleko krušnohorského Pekla stojí jak Pekelská, tak Nebeská skála), mně tři mladí táborníci pozvali ke svému ohni. Na buřta. A protože měli na hlavě dredy, a nikoliv rohy, na chvíli jsem se k jejich ohni posadil.

PS: Nezapomeňte… Párkrát porušíte předpisy a jste v pekle, totiž v Pekle, cobydup… (smajlík)

PS 2: Kromě jablek, která zde divoce rostou, létá kolem Pekla spousta motýlů. Hlavně bělásků. To jsem netušil. Nevěděl jsem, že Peklo je plné motýlů… (smajlík)

Ve směru od Karlových Varů není odbočka na osadu Peklo značená. Ve směru od Klášterce ano.

Ještě před rozcestím, kdy levá asfaltka, plná hlubokých děr, vede na Osvinov, zatímco pravá, v překvapivě dobrém stavu, vede do Pekla, stojí zády k cestě rohatej…

Poslední dopravní značka před Peklem. Slepá ulice.

Pekelský potok.

V Pekle i na stráních nad touto osadou roste několik jabloní. S trpkými jablky.

Kolem Pekla poletují desítky motýlů. Nejčastěji se jedná o bělásky, občas nějaká babočka a vzácně tito mně neznámí černí motýli…

Konečně vidím první obydlí v Pekle. Už tam skoro jsem 🙂

A další stavení… V osadě Peklo stojí opravdu jen několik chalup. S výjimkou jediné jsou všechny opravené, udržované a obývané.

A jiné stavení v Pekle… Hned u třech z pěti obývaných stavení jsem viděl blondýny do cca 35 let.

V osadě Peklo stojí opravdu jen několik chalup. S výjimkou jediné jsou všechny opravené, udržované a obývané.

U všech chalup v Pekle se hromadí dřevo pod kotel (totiž do kotle).

Pohled na Peklo (do Pekla) z druhé strany.

Až budete v Pekle, nezapomeňte, že se nacházíte v chráněném území… Peklo je v Česku chráněné 😉

Fotografie a text: Václav Fikar