Můj milý čtenáři, prehistorický svět, v němž jsem před čtvrtstoletím hltal Tarzana a Lovce mamutů, je od dnešního světa, ve kterém moji synové osekali komunikaci na digitální zkratky „jj“, „njn“ a „dbr“, dramaticky odlišný.

Zatímco já úspěšně balil holky ve třídě, za barákem nebo někde na hřišti, můj starší syn si už měsíce hledá holku mimo reálný svět. Po lásce se pídí usilovným chatováním na Facebooku. A i když marně, možnostem tohoto sociálně-virtuálního prostoru, ovládanému myší a klávesnicí z tepla domova, nepřestává věřit. Ani po několika měsících zbytečně promrhaného času nemá potřebu Facebook vypnout a podívat se po holce třeba vedle v parku, v kinokavárně nebo na rockovém koncertu, kam ho neustále vyháním.

Pro změnu můj mnohem mladší syn byl před časem konsternovaný informací, že v 80. letech, v časech jednotných zemědělských družstev a pionýrských šátků, už televizory běžně vysílaly barevně a se zvukem. Ve svých pomýlených představách zařadil kultovní generaci Husákových dětí, do které patřím, někam do éry němého černobílého filmu, možná ještě před první zakopnutí Charlie Chaplina na filmovém plátnu. A to mi nebylo ani čtyřicet. No věřil bys tomu, milý čtenáři?

Moje a jejich klučičí světy, jakkoliv na sebe přímo navazují, jsou skrz na skrz jiné. Ten můj byl skutečný, jejich je spíš Matrix. Zatímco zástupu mých chlapeckých dobrodružství vévodily noční lov úhořů na Odravě, skákání lomeňáků ze zatopeného mostu na Jesenici (samozřejmě jen před holkami) nebo pátrání po podzemní nacistické továrně na výrobu letadel v Chebu, jejich hrstka dobrodružství se jmenuje Prince of Persia, World of Warcraft a Mafia. Prožívají je v konstantní pokojové teplotě, jen pár metrů od plné ledničky, a co chvíli u nich zahučí: „Hustýýýý!“

Když se ve světě mých dětských dobrodružství něco pokazilo, už nikdy jsem neměl možnost vrátit čas a konkrétní chyby se vyvarovat. Musel jsem jednat a reagovat správně hned na první pokus. Naproti tomu když moji kluci ve svém světě animovaných dobrodružství prohrají, zvednou se, z ledničky vyzobnou plátek sýra nebo salámu a pak si střihnou pokažený level znovu. A třeba i několikrát po sobě. Tak dlouho, dokud je hra nepustí prožít dobrodružství v dalším kole. Dobrodružství umělé a ve své podstatě neexistující.

Ačkoliv… Kdybych měl možnost kliknout na ´Play again´ tenkrát, také bych ji využil…

Rybník místo učebnice

V čase, kdy mě Pražský výběr posadil na zadek Strakou v hrsti, zatímco nám Televizní klub mladých vymýval mozky Holkami z naší školky a děsivým popem Kroků Františka Janečka, byl jedním z našich rybářských útočišť rybník v Podhradu. Tuto venkovskou hasičskou nádrž, plnou kaprů, línů, hrouzků a perlínů, mohu dnes označit za jednu z nejdůležitějších učebnic, s níž jsem kdy přišel do styku. Hltal jsem v ní každou stránku.

Pionýrský rybník, jak nádrž v Podhradu nazýval tehdejší soupis revírů, byl totiž určen výhradně k rybolovu mládeže. Dětí a teenagerů do patnácti let. Dospělým rybářům byl na něj vstup zakázán, takže jsme celý rybník měli jen pro sebe. A této mimořádné výsady jsme maximálně využívali. My, kluci a holky z Podhradu a Hájů, jsme vládli rybníku v Podhradu. Koupali jsme se v jeho špinavé vodě, bořili do jeho bahnitého dna a prožívali u něj letní lásky prvního i druhého stupně základních škol.

Nejvíce ze všeho jsme ale na něm chytali ryby. Vyzbrojeni komplety od Tokozu, tedy plným laminátovým prutem, osazeným navijáky řady Reex, Stabil nebo Roen, jsme na něm trávili stovky hodin. Od května až do září, nejvíce pak o prázdninách.

Nebylo pro nás těžké tuto učebnici rybářských přání opakovaně přečíst a tím se stát nedílnou součástí jejích příběhů. Stačilo rybník párkrát obejít, abychom věděli, že na hrouzky musíme na východní stranu – pod chaty. Břeh tam byl narušený, jako by z něj někdo ukousl, přičemž dno mělo jílovitou podestýlku. A právě tady, na místě, kterému jsme tenkrát naprosto přehnaně říkali zátoka, se hrouzci koncentrovali v nedozírných počtech.

Rádi jsme se bavili jejich lovem a soutěžili, kdo jich nalupe víc nebo kdo vytáhne největšího. Hrouzek přes dvanáct centimetrů už býval na bednu. A nejen to. Stával se i předmětem obchodního vyjednávání. V uvedené velikosti už totiž splňoval nároky kladené na nástražní rybičku, použitelnou na dravce na blízké Jesenici. A protože naši otcové také většinou rybařili, přičemž na nás přenášeli břímě nachytání nástražních rybek, snažili jsme se domů přinést jen takové rybičky, které znamenaly pochvalu od otců. Za velkého hrouzka se proto hned na místě nabízelo pěti i šest menších, sedmi až osmicentimetrových. Licitování o hodnotě „štikového“ hrouzka pak vypadalo jako na arabském tržišti.

V rohu rybníka, vpravo odtud, rezivěla roura, která přiváděla vodu k zahrádkám. Šlo o místo s hloubkou kolem půl metru, kde se držela jedna ze dvou rybničních štik. Ta druhá operovala u břízek pod silnicí, kde břeh zpevňovalo tmavé kamení. V severozápadním rohu, kousek od břízek, se pro změnu líbilo perlínům a v jihozápadním rohu zase línům. Ano, svého prvního lína jsem chytil přesně tam. Bylo mi osm a v nepřátelské Americe právě vznikala Metallica. Kapela, jejíž tvrdá hudba mě o pár let později uhranula na celý život.

Skutečně dodnes si pamatuji na pocit, jaký mě uchvátil při pohledu do jeho nádherných červených očí. Jako bych v tu chvíli, kdy jsem mu na trávě vyndával háček z tlamy, poznal ráj. Něco tak krásného jsem do té doby neviděl. A i když jsem už tehdy tíhnul k dravcům, dodnes považuji lína za jednu z nejkrásnějších ryb. A s humorem lituji faktu, že lín není dravcem.

Náš Pionýrský rybník, který jsme si patřičně hájili před přivandrovalci z Chebu nebo Hrozňatova, se však pyšnil především kapry. Chytali jsme je tam na těžko (= na položenou), na lehko (= na plavanou) a za teplých letních večerů pak způsobem, který mi poskytl tolik rybářského vzrušení, jako už žádný jiný potom. Totiž na pečivo z hladiny. Jak? Celá naše parta posela hladinu rybníka natrhanými kusy rohlíků a chleba, aby pro kapry vytvořila hostinu, jíž nemohli odmítnout. A oni ji obvykle neodmítli.

Nejdříve se však kolem rozmáčejících se a rozpadajících střídek shromáždila droboť bílých ryb. Perlíni a plotice začali pečivo oždibovat, až hladina ožila jako chebské náměstí o Valdštejnských slavnostech. Na ohňostroj jsme ale museli ještě chvíli počkat.

První mohutné srknutí, po kterém i čtvrtka rohlíku zmizela pod hladinou, přišlo někdy po čtvrt, jindy až po půl hodině. Jakmile se ale dostavilo, kapry už nikdo nezastavil. A pak se bylo skutečně na co dívat. Na hladině rybníka nad dolním mostem v Podhradu propuklo jedno z nejúžasnějších představení, které jsme v našem věku mohli u vody zhlédnout. Abych použil příměr, hladina se proměnila v travnatou savanu v Serengeti, jíž přišlo spást bezpočetné stádo buvolů. Ano, kapři spásali namočené pečivo stejně jako buvoli spásají trávu. Mlaskání střídalo srkání, občas kousek chleba poskočil nad hladinu, jak se kapr netrefil. Tlama na tlamě.

A právě tehdy, když se kapři zabrali do pastvy tak, že pro žrádlo neviděli, přišla naše chvíle. Proměnili jsme se v predátory, kteří se k nim nenápadně připlížili. Tak, jako masožraví lvi ke stádu buvolů. V tu chvíli začaly na hladinu dopadat další kusy pečiva, tentokrát už ale nastražené na našich háčcích! Někdy jsme je nahodili jen na volném vlasci, jindy, v případě potřeby chytání dál od břehu, s plovátkem napuštěným vodou.

A pak už šlo jen o to nespustit vlastní kůrku z očí a neuseknout se v okamžiku, když se u rohlíku objevila široce rozevřená kapří tlama. Právě tehdy nám totiž srdce tloukla nejsilněji a nutila nás k velmi emotivním reakcím. Avšak se zásekem jsme museli počkat až na signál – na moment, kdy ryba sama zatáhla za vlasec. Teprve potom přišel čas na výkřik: Je tam!

Boje to byly tvrdé, s prohrami i vítězstvími na obou stranách. Rozhodně zde mohu říct, protože natolik bohaté zkušenosti s lovem kaprů mám, že…. Kapr zrazený a zaseknutý u hladiny bojuje snad dvakrát divočeji než obvykle. Doslova běsní a zuřivě dupe v mohutných záchvatech hněvu. On zničující válkou nehrozí, on ji rovnou vede! Táhne dolů, nahoru, lítá zleva do prava, vzteká se, vyhrožuje, kope, a tak pořád dokola. Hraje na jedinou strunu – všechno nebo nic.

A když takový divočák váží kolem čtyř kil a vy se ho snažíte umravnit řehtajícím Rexíkem, máte o sny pro několik příštích nocí postaráno.

Velikost kaprů v Pionýrském rybníku byla běžná jako kdekoliv jinde. Pohybovala se od nějakých třiatřiceti do osmačtyřiceti centimetrů. V tomto délkovém rozpětí bylo pětaosmdesát procent všech místních kaprů. Zbývajících patnáct procent ale připadlo na kusy mnohem zajímavější. Na ryby přes půl metru. Mezi nimi, pokud stíny u hladiny příliš nelhaly, se potulovaly i dva exempláře k sedmdesáti centimetrům. Absolutní vůdci stáda. Místní alfa ryby, o kterých jsme se neustále bavili a na které jsme se snažili vyzrát. Často nám přitom chyběl jen kousek.

Dvakrát až třikrát během letních prázdnin se totiž stalo, že rybniční giganti někomu skutečně zabrali. Avšak tehdejší vybavení spolu s naší nezkušeností si neuměly s takovou porcí síly poradit. Přesto nás porážky neodradily. Právě naopak. Do šedých mozkových kůr nám hluboce vyrývaly siluety kapřích monster, s očima velkými jako avokáda, a tím nás motivovaly k dalším bojům. Vždyť kdo by se nechtěl stát nejslavnějším rybářem v Podhradu? Jeho sláva by se jistě dotkla hvězd. A určitě by se donesla i do sousedních Dvorů a Hájů a možná by pak dotyčnému zajistila zvýšený zájem holek z těchto městských částí. A že jich tam tenkrát běhalo!

Alfa kapr přišel před bouří

Posledního července roku, ve kterém mi bylo devět let, přišla na večer velká bouřka. Než se ale přihnal vichr s blesky a lijákem, seděli jsme s bráchou u stavidla a čekali na záběr. Už hodinu ležely naše rousnice na dně bez povšimnutí. Ryby nebraly, a tak jediným vzrušením pro nás byla vojenská kolona, která projela po silnici nad rybníkem. Zřejmě na zámek v Hrozňatově, který užívala jedna z posádek presáků, jak bývalo v tehdejším Československu obvyklé. V rámusící koloně jely dokonce i tři obrněné transportéry, a tak jsme si měli o čem povídat.

„V Jednotě jsem slyšel, že bude válka se Německem (Jednota = prodejna se smíšeným zbožím, něco jako obchodní řetězec tehdejší doby, ovšem na socialistický způsob),“ vysvětloval jsem mladšímu bráchovi přesun vojenské techniky blíž k čáře. Nevymýšlel jsem si. Informaci jsem skutečně zaslechl před jediným místním obchodem. Jen její zdroj bylo nutné brát s rezervou, což jsem ale tenkrát ještě nevěděl. Tři osmdesátileté stařenky, z nichž nejméně dvě působily už roky pomateně, byly spíš kardinální drbny než cokoliv jiného. Pamatovaly všechny světové války 20. století a možná, že konec té druhé stále ještě nepovažovaly za definitivní.

A pak se to stalo. Bráchův policajt bleskem srovnal metrový průvěs, břinknul o prut, vidlička zapíchnutí do země se vyvrátila a prut se v mžiku sunul do vody. Své dvoudílné Lipno zachytil Pavel jen tak tak. Zasekl a v křehké prustce na mělčině u protějšího břehu se vzedmul  kus kapřího těla, který patřil jedné ze dvou zdejších alfa ryb.

„Máš ho, brácha,“ zaťal jsem pěsti radostí, „to je on, to je on!“

Můj mladší sourozenec měl ale úplně jiné starosti. Vylágrovaný Rexík na jeho prutu nestíhal, a tak ho kapr začal přitahovat k sobě blíž. Do vody však pohublého Pavla nestáhl, byl jsem tam totiž já.

Menšího bráchu jsem chvílemi přidržoval, chvílemi mu bral prut z rukou, až se velký kapr ocitl pod naším břehem. Byl úžasný. Vysoký a obrovský lysec. Největší kapr, jakého jsem do té doby viděl.

„Neutrhni ho,“ sahal jsem po podběráku, i když jsem tušil, že tentokrát nám bude k ničemu. Náš malý podběrák sice stačil na zdejší kapry běžné velikosti, na tohoto jedince však nikoliv. Král či královna rybníku si žádal podběrák mnohem větší. Zrovna takový, jaký jsme neměli.

Otázku, jak dostat kapra z vody ven, na  půl metru vysoký břeh, jsem ale zodpověděl rychle. Kalhoty spadly dolů, po nich jsem odhodil tričko a „hop“ v trenýrkách do vody. Kapr ležel na mělčině pod břehem. Na boku a klidně, jak si vzpomínám.

„Vezmu ho do náruče a vyhodím na břeh,“ vysvětloval jsem bráchovi postup, zatímco jsem se začal bořit do bahna. Až po lýtka.

Jakmile mě kapr ucítil za zády, ožil. Plácání ocasem o hladinu však naštěstí zůstalo jediným projevem živočišnosti, na který se v danou chvíli vzmohl. Během souboje se totiž dostal až příliš na mělčinu, kde ho vyšší hmotnost vlastního těla ukotvila jako velrybu. O to měla být má situace snazší. Shýbl jsem se a obě ruce vsunul pod něj. Avšak ryba byla těžší, než jsem odhadl. Zatraceně těžší. Při jejím zvedání jsem se propadl o další tři až čtyři centimetry hlouběji. A jak jsem se zapuštěný do bahnitého dna snažil nepřepadnout dozadu, zavrávoral jsem.

„Drž ho,“ křikl na mě brácha.

A já ho držel. Současně jsem ale potřeboval, aby někdo držel také mě. Vynucený záklon totiž nebyl zrovna nejlepší výchozí pozicí pro to, abych s těžkým kaprem v náručí vytáhl nohu z bahna a udělal krok vpřed. Směrem ke břehu. A kluzký kapr jako by naši vzájemnou situaci prožíval se mnou. Poznal, že jsem v pasti, a začal tlačit na pilu. Tak, až jsem se převážil dozadu a temenem hlavy se dotkl hladiny. A to se nemělo stát.

S těžkým kaprem na prsou a nohami zaklíněnými v bahně, neschopný vytrhnout byť jedinou z nich, jsem začínal sledovat, jak gigant ožívá. Kapr propnul všechny svaly, zapřel se o mou hruď a než jsem se nadál, napůl mi vyklouzl a napůl se vymlátil z mého sevření. A protože poslední teoretická záchrana, totiž háček, mu někdy během tohoto vylovovacího manévru nepozorovaně vypadla z tlamy, bylo rozhodnuto. Zatímco já se po zádech sunul do vody, nad ním se zavřela hladina. Game over! Porážka dvou malých kluků se stala definitivní, dobrodružná hra se už nedala opakovat.

Pro mého sedmiletého bráchu znamenala porážka hotovou tragédii. Jeho prchlivá povaha mě okamžitě bezmyšlenkovitě obvinila, že jsem ho o krále rybníku připravil schválně. Pak mi vztekle pohrozil odplatou a hned potom se rozbrečel.

Toho podvečera jsme šli domů od Pionýrského rybníku každý sám. Mlčky, asi třicet metrů za sebou. Když jsem vzal za kliku u naší branky, zahřmělo a hned poté přišla bouře jako z katastrofického filmu. Vzduch ale nepročistila. Brácha neviděl a neslyšel, nemluvil se mnou celé čtyři dny. Fakt, že se nestal nejslavnějším rybářem Podhradu, mi kladl za vinu. Ještě pár dnů nebyl ochotný přijmout obyčejnou pravdu. Že jako devítiletý kluk, zatlučený do smrdutého bahna možná osmikilovým kaprem, jsem zřejmě neměl šanci na vítězství. K tomu dospěl až na konci prázdnin. Tehdy nás u rybníku navštívil jeden starý rybář, který naše červencové počínání sledoval z okna své nedaleké chaty. Vysvětlil nám, že takhle se s velkými kapry nezápasí, že na ně potřebujeme pořádný podběrák a že mohu být rád, že jsem se neutopil.

Ano, právě tak jsem začínal růst v rybáře.

Václav Fikar (Kajman, březen 2013), foto: Václav Fikar, grafika s mapkou: Kajman