Venku dušičkovské počasí, třebaže v kalendáři svítí datum 18.11. a svátek slaví Romana. Po přečtení mám ale sluníčkovou náladičku a den je hnedle báječnější. Díky Vašku, díky bývalý šéfe. Píšeš, fotíš, chytáš … vše luxusně!
Sedm tváří pekla
Dost možná máte stejnou zkušenost. V diskontu se natáhnete po mikrotenovém sáčku, abyste do něj vložili hrozen vína nebo konrbagetu. Jenomže sáček má chybu. Ne a ne se do něj dostat. Jako by to ani nebyl sáček. Tam, kudy chcete vložit zboží, mnete prsty, šustíte, foukáte. Jako zběsilí. Ale veškeré úsilí, alespoň při obvyklé motorické nedokonalosti mužů, je k ničemu. Okraje sáčku drží při sobě jako svařené.
A tak logicky zaklejete: To je peklo!
Máte pravdu. Je to peklo! Peklo, které je přítomné všude kolem nás a prakticky denně se nás dotýká. V podobách, které jsou velmi vzdálené těm Faustovským. A zcela vzdálené potemnělým podzemím, rohům, řetězům a pekelným ohňům. Naše pozemské peklo má podobu, jakou jsme mu my sami vymysleli. A mikrotenové sáčky jsou jednou z jeho sedmi tváří.
Jak vypadá dalších šest?
2. Rajče
Můžete být tisíckrát zkušený konzument rajčat. Můžete tisíckrát vědět, že šťavnaté rajče, do něhož se chystáte zakousnout, snadno exploduje. Můžete si tisíckrát dávat sebevětší pozor a do rajčete se zakusovat maximálně opatrně.
Je to marný, je to marný, je to marný! Rajče vždycky někde bokem praskne a jeho šťáva se semeny vystříkne. A světe, div se, vždycky potřísní jen moje bílé tričko. Anebo zbrusu novou košili. Aby vystříklo někam mimo můj oděv, třeba na kuchyňskou linku, to ne!
Tričko mi přitom zaprasí vždy v nejméně vhodný okamžik. Třeba když pospíchám do divadla nebo na rande. Poučení z toho plyne zřejmě jediné. Až budete honit čas a pospíchat do divadla, práce nebo na rande, dejte si raději rohlík jako Otík Rákosník. Anebo si vezměte petržel. Ani jedno sice nechutná jako šťavnaté rajče, ale vaše tričko zůstane bílé.
3. Budík
Je úplně jedno, jakou melodii či tón si nastavíte v mobilu pro buzení. Jestli zastřené bzučení, Sladké mámení, zpěv velryb nebo Moji vlast.
Když vám ráno před pátou zazvoní budík, aby vás vyhnal z prohřátého pelechu do práce, máte sto chutí praštit jím o zeď. Ať už budí jakkoliv. A nedej bože, aby se vám před probuzením zdál krásný sen. To potom s tím otravným idiotem o zeď klidně praštíte. Nebo ne?
4. Starci (v terénu)
Také jednou budu starý. Jako my všichni. Jednou budu pomalejší, zřejmě méně bystrý a dost možná i nepřístupný svému okolí. Přesto tvrdím, pří veškeré úctě ke stáří, že od určitého věku by mělo být zakázáno řídit. Protože co předvádějí mnozí senioři za volanty, je často k vyskočení z auta za jízdy.
Z několika situací posledních týdnů vyberu pouze jedinou. Jeden velmi starý řidič na široké křižovatce najížděl do levotočivé zatáčky tak mimořádně pomalu a navíc v tak nezvykle vykrouženém oblouku, že řidiči za ním, kteří čekali, až zatočí, si mohli v klidu zapálit.
Řidič sám měl možná pocit, že mu vítr od Atlantiku češe prořídlé šediny, ale kdybych ho v ten moment podjel, stihlo by ho podjet ještě dalších šest aut ve frontě za mnou. Čímž by vlastně žádná fronta nevznikla a frekventovaná silnice uprostřed města by se neucpala. Dost možná by si toho stařec ani nevšiml.
Podobné, staří lidé prominou, je to s nimi i v nákupních střediscích. Ve čtvrtek (zapomněl jsem, že v hypermarketu začal nový akční týden) jsem potřeboval magické schopnosti Harryho Pottera, abych se v rozumný čas vymotal z uliček v sektoru ovoce a zeleniny. Jako by do hypermarketu přivezli dva autobusy důchodců nad sedmdesát let a právě sem je postavili a řekli jim: Tady čekejte na průvodce.
Francouzských holí jako na bitevním poli, jedna přes druhou… Diskutující hloučky v úzkých uličkách mezi bednami se zbožím… A mimořádně pomalu se šourající postavy, které ke všemu dlouho četly cenovky.
Protože jsem magické schopnosti Harryho Pottera neměl, z uliček v sektoru ovoce a zeleniny jsem se kvůli ohledům ke stáří vymotal až po značné chvíli. Abych na tu samou situaci narazil u pultu s uzeninami, a potom ještě před pokladnami, kde zřejmě stáli senioři přivezení dalšími autobusy. Myslím, že toho dne jsem v onom hypermarketu trochu zastárnul.
Ano, i starci v terénu jsou peklo, pokud jsou vaše dny nahuštěné prací a dějem od nevidím do nevidím a rozpočítané doslova na minuty.
5. Dárky (od matky)
Představte si svetr s příšerným vzorem, který je navíc o sedm až devět čísel větší než vaše velikost. Anebo lakýrky k obleku, které jsou o tři čísla delší. Sám si takové samozřejmě nekoupím, což ale nevadí. Mám totiž matku! A ta myslí za mě a myslí na všechno. Doslova hoří pro dárky nadměrné velikosti 5XL, kterými mě pravidelně obšťastňuje.
Moje matka totiž už několik desetiletí věří, že pořád porostu. A že ještě vyrostu, přestože se má výška na začátku 1. ročníku střední školy ustálila na 182 centimetrech a velikosti bot na 44. Od patnácti let jsem už nikde nepřidal ani centimetr, jedině v pase a ramenou. Matka mě přesto vidí jako třímetrového a třísetkilového obra, který bude ještě obrovitější.
Zhruba do osmnácti let mě zahrnovala obuví, v níž jsem vypadal jako Chaplin v němých groteskách. A košilemi či bundami velikosti stanu pro dva. Když jsem vzdoroval, že oblečení je příliš velké, dostal jsem facku s tím, že matkám se neodmlouvá. A vzápětí jsem byl poučený, že jsem ještě dítě ve vývinu a že do toho dorostu.
Když jsem nerostl, matka mě občas sešvihala páskem od džínů, aby ve mně růst vyprovokovala. Aby povzbudila moji chuť se zvětšovat všemi směry. No… Nestalo se.
Nedávno jsem slavil půlkulaté narozeniny a nepřál bych vám vidět další ze skvostných dárků mé matky…
6. Rybářské háčky (v koberci)
Moji rybáři mi rozumí. Děláte si pořádek v krabicích s nástrahami, a to v obývacím pokoji, kde čas plyne jinak a kde máte na tuhle mravenčí práci větší klid. Jedna z pootevřených krabiček vám ale najednou vypadne z ruky a přes třicet třpytek se svými ostrými trojháčky zapíchne do koberce.
Jejich posbírání je pak peklo! Dostat je všechny zpět do krabičky, aniž byste zničili koberec, je zoufalá práce, vyžadující hodinářskou preciznost. Práce, která štve dvojnásob, pokud jste koberec koupili před pouhými dvěma měsíci…
7. Balónek Markéty Muchové (aha…)
Píseň, která mě poprvé šokovala už jako dítě v 80. letech. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že někteří lidé by se o zpěv na veřejnosti neměli nikdy pokoušet. Dále již bez komentáře – https://www.youtube.com/watch?v=C7AagRvdm_E
Václav Fikar
Venku dušičkovské počasí, třebaže v kalendáři svítí datum 18.11. a svátek slaví Romana. Po přečtení mám ale sluníčkovou náladičku a den je hnedle báječnější. Díky Vašku, díky bývalý šéfe. Píšeš, fotíš, chytáš … vše luxusně!
Děkuji moc, Radko, a pozdravuji do Olomouce 🙂