V tomto čísle našeho časopisu vám představujeme spisovatele, novináře, fotografa a známého dopisovatele rybářských magazínů Václava Fikara. Tento rybář uveřejnil již více než 180 textů s rybářskou tématikou ve všech možných médiích a napsal i řadu knih pro rybáře.

Asi jeho nejznámější a nejpopulárnější knihou je Zápisník šíleného rybáře, který nepochybně velká většina z vás již četla. V letech 1999 až 2007 byl aktivním závodníkem v rybolovné technice přivlač. V roce 2003 byl navíc členem národního týmu na Mistrovství světa v Itálii. Úspěchů je spousta, ale to už nám určitě poví sám.

Má první otázka nemůže směřovat jinam, než k vaší závodní kariéře. Jakého největšího úspěchu jste docílil a jakého si nejvíce vážíte?

No, závodění jsem před třemi roky pověsil na hřebík, abych se mohl plně věnovat praktickému rybolovu, vlastní literární tvorbě, fotografování a takovému tomu vlčímu se toulání českou krajinou. A objevování, které mě láká. Ale samozřejmě si vybavuju řadu momentů. Určitě účast na mistrovství světa, které předcházela výborná sezona. Tehdy sice s naším novým týmem ještě ve druhé lize (vyhráli jsme ji), ale já v ní všechny závody, ke kterým jsem nastoupil, vyhrál. A jen v jednom jsem skončil třetí.

Pak to byla účast v první lize. Za dva roky, co jsem ji chytal, jsme se na bednu nedostali, ale byla to náročná soutěž a nějaký závod se mi v ní taky povedl. Potom to jsou určitě medaile z mistrovství republiky, kdy jsme v roce 2004 dělali titul a následující rok jsme ho obhájili. A v roce 2007 jsme k tomu přidali vicemistry republiky.

To byla taková doba, kdy jsme se o zlato na republice pravidelně přetahovali my, Západočeši, s Východočechy. Rád ale přiznám, že oni byli celkově lepší, protože se na té špičce drželi pravidelně rok co rok, zatímco my vždycky tak dva roky kralovali, a pak na rok šup dolů – předposlední. To nás probralo a hurá znovu nahoru. A pak zase dolů… Vzhledem k velmi slabé závodnické základně na západě Čech jsme ale udělali docela dost úspěchů v krátké době. Kdo ví, třeba se někdy k závodění zase vrátím. Najde-li se človíček, který mě přesvědčí…

Počet vašich publikací je poměrně velký. Chystáte pro své čtenáře do budoucnosti nějaké další dílo?

Velký bych zatím neřekl. Vyšly mi čtyři knihy, kterých se prodalo asi sedmnáct tisíc kusů. Mám radost z toho, že odborná Přívlač na mimopstruhových vodách se stala bestsellerem. Ale přece jenom se jako doma cítím v beletrii, kde mohu uplatnit svoji senzitivnost, empatii, fantazii, cit pro jazyk. Krásnou literaturu a příběhy miluji. Mohl bych je poslouchat i vyprávět do vyčerpání. Příběhy jsou totiž život.

Určitě pracuji na dalších knihách, ve kterých budou silné příběhy. Mám teď rozdělané hned dvě, ale ani jedna už nebude z rybářského prostředí. Tam jsem se alespoň prozatím vyčerpal, přestože mě čtenáři žádají o dvojku Zápisníku šíleného rybáře.

Ta první, na kterou už brzy podepíšu smlouvu a v březnu ji budu odevzdávat, bude o zajímavém a vzhledem k okolnostem silném milostném vztahu jednoho muže a ženy. Název už existuje, forma jejich příběhu bude velmi originální. A tentokrát nepůjde ani tolik o zábavu, ale o skutečnost. Z pověrčivosti však dopředu víc neprozradím.

Druhá, kterou jsem teď kvůli té předchozí upozadil, bude o složité existenci mužů, respektive muže ve světě žen. Ta už bude zase psaná zábavnou formou. Snad mě pak ženy za to, jakým způsobem si tam z nich dělám legraci, neukamenují. Ony ví, že je považuji za dokonalejší bytosti než muže a že je mám rád.

Dle mého názoru je kniha “Zápisník šíleného rybáře“ asi vaši nejúspěšnější publikací. Sdílíte můj názor? Co byste nám o této knize mohl říci?

Děkuju, asi ano. Chodí mi řada ohlasů od lidí od třinácti do šedesáti let, od mužů i od žen. Řehtají se u ní, prožívají ty storky, je to příjemná zpětná vazba. Vlastně díky Zápisníku jsem například zjistil, kolik už je u nás rybářek a že jich asi každým rokem přibývá. To je super. Když mi bylo patnáct, znal jsem na celém okrese jen jednu a té bylo šedesát. Je super, že do moderní rybařiny pronikají holky a že to vidí také jako formu zábavy, adrenalinu ale i souznění s přírodou.

Před časem jsem dva roky vedl rybářský kroužek. Chodilo mi do něj tak třináct dětí každý rok, ale sedm z nich vždy byly holky ve věku třináct až patnáct let. Čili tam bylo o něco víc holek, a to bylo pro mě zajímavé. Holky se rychleji učily, byly vnímavé, na rozdíl od kluků mi naslouchaly. A pak dosahovaly lepších výsledků.

Ale abych se vrátil k Zápisníku šíleného rybáře. Jsou v něm zachycené autentické příběhy, které popisuji buď hodně vesele anebo zase z hloubky. Citově, skrz takové mé zvláštní vidění, kterým se umím dívat třeba do lidí, ale také na přírodu. Samozřejmě jsem je všechny prožil na vlastní kůži, i kapitoly, které nejsou o rybolovu. Protože příběhy jsou seřazené podle toho, jak běží rybářská sezona, přemýšlel jsem, jak knihu zakončit.

Logicky se nabízela kapitola o famózním candátím večeru, který jsem s kamarády zažil na Labi. K tomu totiž došlo v prosinci. Nakonec mi ale přišlo, že podělit se o zážitek z operace krčních mandlí a pobytu v nemocnici bude skutečně super tečka za touhle knihou. Zvlášť když jsem tam potkal takové osoby, jaké jsem potkal, a celé to ještě mělo to zajímavé rozuzlení.

Prozradíte našim čtenářům, jakého úlovku si nejvíce ceníte? Je nějaká ryba z říše snů, kterou byste chtěl zdolat?

Protože ryb v našich vodách ubývá, dnes už si cením každé zdravé a slušné ryby, kterou chytím (smích). Opravdu. Chytit bych chtěl lína přes pětapadesát centimetrů, protože líny miluji. Škoda, že to nejsou dravci (smích). Designově jsou dokonalí. Stejně jako okouni. V jejich případě bych chtěl chytit okouna přes padesát centimetrů. Pak candáta přes metr a parmu přes pětasedmdesát centimetrů. A nebo potočáka přes šedesát čísel. Vidíte, že toho mám před sebou ještě dost.

Do příští sezony vstupuju se zcela novou motivací, plný naděje a očekávání. Začínám psát novou kapitolu svého života. A budu do ní šlapat nejvíc, jak jsem kdy šlapal. Nová sezona bude takový můj restart. V rybářském i osobním životě.

Máte spoustu aktivit – psaní, focení, samotné rybaření. Množství publikovaných příspěvků je obrovské. Kde hledáte další inspiraci?

To je dobrá otázka. Inspiraci samozřejmě hledám čím dál hůř, protože se při psaní textů nikdy nechci opakovat, navíc se snažím hledat originální, přitom ale čtivé pojetí. Další problém je, že dnes už mě nebaví dělit se o případné postupy, vychytávky a podobně s tisícovkami jiných lidí. Rád je někomu svěřím mezi čtyřma očima, ale dál už moc zacházet nechci. Jak jsem řekl, mám rád příběhy, protože ty přináší život, a tedy jsou samy o sobě originální. Proto už dnes, když napíšu článek, má reportážní formu. Reportáže poskytují čtenářům také dost informací, jen si je v tom umět najít.

Jste znám především jako vyznavač lovu na přívlač, ale vím, že se věnujete i jiným rybolovným technikám. Která z nich je vašemu srdci po přívlači nejbližší?

Přívlač je mou jedničkou, to je pravda. Ale rád chytám i plavanou a feeder. Když v letních vedrech nechytnu tři dny na přívlač kloudnou rybou, klidně si rozkrmím místo a týden chodím s feederem nebo plavačkovým prutem na kapry a cejny. A na jaře s rousnicemi na hady. Letos jsem měl na ně kliku, povedli se mi hned dva úhoři přes devadesát centimetrů.

Já Vám mnohokrát děkuji za rozhovor, přeji hodně zdolaných ryb, hodně prodaných knih a ať se před objektivem vašeho fotoaparátu odehrávají ty nejhezčí scenerie, které umí příroda vytvořit.

Marek Tichý, leden 2011