Už jste se někdy procházeli s lucernou v ruce po starém zámku, zatímco za jeho okny panovala nevlídná zimní noc? Já ano. Ve Valči. A to před čtyřmi lety, jak mi před několika dny připomněl… Facebook.

Tento nevšední zážitek mi připomněl fotografií, kterou jsem na zámku pořídil. Snímkem zachycujícím siluetu ženy, s níž jsem chodby a místnosti zchátralého zámku objevoval. Za mihotavého světla svíček v lucernách.

Vzápětí mě Facebook upozornil na osm let facebookového přátelství s Honzou Strakou. Skvělým rybářem a stejně skvělým kamarádem. Poté si na den přesně vzpomněl na vydání mé dosud poslední knihy, aby jen o pár dnů později vytáhl z mého archívu čtyři roky starou akci. Chebský Masopust. Opět ho samozřejmě připomněl fotografií. Na ní se rozpustile šklebí můj mladší syn, v kostýmu strašidla. Za něj tehdy získal jednu ze dvou cen za nejlepší masku.

Facebook má výjimečnou paměť. Když se na něj připojíme, hned nám připomene, co, kdy a kde jsme prožili. U čeho a s kým jsme tam byli. Tedy za předpokladu, že se mu s našimi událostmi a prožitky svěřujeme. Že do jeho vzdálené paměti nahráváme fotografie, oznámení a podobně.

Pak má z čeho vycházet a stává se naší externí pamětí, která se nemýlí. Což pro lidi, jako jsem já, tedy pro věčně zapomínající, je do jisté míry příjemné. Tím spíš, pokud je náš život na všelijaké události pestrý a jimi doslova zahuštěný. Pokud jedna střídá druhou, čímž se množství prožitků, ukládaných do naší nespolehlivé, přetížené stárnoucí paměti, vrství značnou rychlostí.

Koláž Václav Fikar

Znám chlapa, který si na den přesně pamatuje snad úplně všechno! Nejen to, co prožil, ale dokonce i to, co neprožil. A u čeho nikdy nebyl.

Často žasnu, jak encyklopedickou paměť má, pokud jde například o fotbal, olympijské hry a další sportovní momenty, které sledoval v televizi. Je schopný naprosto přesně říct, ve kterém velkém utkání dlouhé fotbalové historie dal jaký fotbalista gól. V kolikáté minutě ho vstřelil a jaké měl číslo na dresu. Dokonce si pamatuje, jaká situace gólovému momentu předcházela. Kdo přihrával, kdo fauloval, kdo měl na nohou jaké kopačky a nebo jestli pomezní rozhodčí mával ofsajd. Neuvěřitelná paměť! A to přitom není žádný myslitel, základní školu absolvoval se čtyřkami od shora dolů.

Stejně jako fotbal si pamatuje všechno ostatní. Pochopitelně tedy, že i zážitky ze svého života, ačkoliv ten je právě na zážitky velmi chudý a skromný. Vždyť minimálně v posledních deseti letech skoro nic neprožil.

Jestli si dobře vzpomínám, nenavštívil žádný festival, nikdy nebyl s rodinou na dovolené, nepodnikl žádnou turistickou túru, nekoupil si horký trdelník na vánočních trzích, nenavštívil jedinou ZOO, jedinou slavnost… Prostě nic! Jako by ani nežil.

Večer přijde domů z práce, nakrmí králíky a pak si pustí televizi. Nejlépe sportovní kanál. Žena mu k televizi přinese večeři, kterou zhltne. Potom se zeptá dětí, co dělaly celý den, a půl hodiny po zprávách usne. Ráno vstává velmi brzy. Když večer přijde domů z práce, nakrmí králíky a pak si pustí televizi…

Tímto nudným způsobem žije dlouhé roky, čili nemá příliš zážitků, jimiž by svou paměť zatěžoval. Nebo dokonce přehlcoval. Pokud na paměťový disk svého čtyřiačtyřicetiletého mozku něco ukládá, tak snad jedině, který králík mu zdechl, nebo kolik se mu jich narodilo.

A možná i proto, že kapacitu paměťového disku ve své hlavě nezaplňuje zážitky z vlastního života, výtečně si pamatuje, kdo kdy vstřelil jaký gól. Nebo co, kde a kdy prožili lidé kolem něj, kteří mu o svých zážitcích vyprávěli. Je tedy skoro jako Facebook.

Znám jiného chlapa, který je pravým opakem toho prvního. Žije naplno, mohu-li to posoudit. Každý jeho rok je více či méně bohatý na vjemy a zážitky, které aktivně vyhledává. A za nimiž cestuje po celých Čechách i v cizině. A tak každý jeho rok je vskutku plný a pestrý.

Cestuje za kdečím. Za prožitky různých velikostí. Utrácí za koncerty, divadla, galerie, za blbosti na jarmarcích, za pivo a guláš v horských nebo zapadlých venkovských hospůdkách. Vyráží za úsvity i západy slunce kamkoliv.

Koláž Václav Fikar

A snad i pro ten vysoký počet cest, piv a vstupenek ne vždy dokáže s odstupem času přiřadit k jednotlivým momentům správné datum. Či správné jméno. Anebo místo. Pamatuje si kdeco, ale přitom ne zas tak moc. Protože čeho je moc, toho je pro jeden lidský mozek příliš.

Naštěstí pro něj samotného si vše fotografuje, čímž se vlastně jistí. Totiž že se jednou při pohledu na své snímky rozvzpomene, jestli tam byl v červenci, anebo v září. Jestli tenkrát svítilo slunce, anebo pršelo. Jestli to bylo roku toho, anebo až roku následujícího.

Tak třeba jen v minulém roce… Pokud vím, dlouhý řetězec pozoruhodných náhod ve valentýnském čase ho přivedl k cizí ženě, jíž pro změnu jiné náhody přivedly k němu. Aniž by jeden nebo druhý jakkoliv usilovali o to být k někomu přivedeni. Zvláštní, ale v době, kdy se potkali, měl být každý z nich na docela jiném místě. Zcela mimo své plány tak oba nečekaně potkali velkou lásku. A společně pak prožili vskutku intenzivní, nahuštěný a na společné zážitky výjimečně bohatý rok.

Když své lásce na jaře slíbil, že s ním prožije šedesát odstínů léta, zřejmě ani on sám netušil, že jeho slib později vydá na čtyři velké a silné fotoknihy zážitků, mapujících jejich první společný rok. Společně prožili bohatý rok. A tím vystavěli mrakodrap svých vzpomínek. Obří zátěž pro pozdější paměť. Proto si jejich první rok schovali do pevných desek. Na stránky z křídového papíru. To aby si jednou rychleji vzpomněli, co, kdy a kde. Aby měli náhradní paměť kdesi stranou pro případ, že jejich vlastní paměť zeslábne a nebo zcela selže.

On přitom stihl i spoustu dalších věcí kolem. Upravoval byt, připravoval výstavu, závodil, zahrál si několik dlouhých počítačových her se svým synem. Také ho operovali, osm týdnů rehabilitoval a koupil si nové auto. Učil malé děti chytat ryby a v jeho bytě postupně zdomácněli dva psi. Malej a Velkej.

Nejen tohle stihl prožít v jednom jediném roce. Co vím, tak dnes si vše ještě pamatuje. Samozřejmě. Ale za čtyři roky? Až se bude ohlížet za posledními pěti, nebo šesti roky? Trochu moc na jednu člověčí paměť. Leccos z jeho prožitků zmizí v mlze zapomnění, která se bez cizí pomoci neroztrhá. Alespoň v mém případě, jak znám svoji paměť, by tomu tak jistě bylo.

A protože paměť je něco, co u mě stabilně vypadává, jsem do jisté míry rád, že existuje více cest a moderních způsobů, které omezují či přímo brání našemu zapomínání. Ať již jsou to v krabici uložené dopisy, námi vyrobené fotoknihy nebo třeba zmíněný Facebook. I když z něj mívám nepříjemný pocit, že se mi neustále přehrabuje v šupleti s trenýrkami, v lednici a počítači zároveň, jsem vlastně rád, že mi připomíná pěkné momenty a výročí. Třeba již zmíněnou romantickou prohlídku zámku za mihotavého světla svíček v lucernách…

Václav Fikar