☺️kam Ty na ty napady chodis Vaclave? ☺️ Super!!!
Thálii pro nejlepšího diváka
Na prahu nové divadelní sezóny jsem si připomněl jedno. Že ačkoliv by bez diváka nebylo divadlo, není divákův přínos pro divadlo doceněný. A patřičně akcentovaný. Mediálně ani společensky.
Herci a režiséři totiž s divákem a jeho potleskem automaticky počítají. Spoléhají se, že diváci přijdou. A že vytvoří masu, která po skončení představení ocení herecké výkony rámusem. Tedy nejkrásnější tečkou za večerem – bouřlivým potleskem.
V tomto zažitém schématu divadlo prvoligového diváka jako takového přehlíží. Až dosud například vůbec nepostřehlo, že není divák jako divák. Že zatímco někteří diváci v hledišti se jen pasivně vezou, jiní hlediště táhnou svým výkonem. Odolností a fyzičkou. A o ty by divadlům mělo jít především, protože právě oni po závěrečné replice určují intenzitu a délku potlesku, čímž vyměřují velikost odměny hercům za jejich výkon. Ano, oni jsou aplaus!
Ostatně za pravdu mi dává i výzkum Univerzity v Uppsale, jejíž výzkumníci studovali diváky jednoho divadelního představení. Závěr výzkumníků pak potvrzuje, co všichni více méně víme. Že potlesk, který se šíří hledištěm jako nákaza, „řídí“ jen několik málo lidí.
Jejich tleskání přímo ovlivňuje dynamiku potlesku celého davu. Oni vyvíjejí sociální tlak na ostatní diváky. Jak v závěru výzkumníci říkají, není to kvalita představení, ani nálada v hledišti, ale několik málo jedinců v hledišti, kteří řídí délku potlesku.
Tak! A co s tím divadla? Samotní herci? Sestoupil někdy některý dolů z jeviště, aby v hledišti vyhledal nejlepšího diváka a předal mu za potlesku seřazených herců kytici? Nikdy.
A přitom by si divadla měla TOP diváků enormně vážit a měla by je vyzdvihovat na piedestal slávy, protože špičkové diváky jednoduše potřebují.
Vždyť zatímco běžný divák tleskne dlaněmi o sebe sotva osmkrát, přičemž při čtvrtém tlesknutí se už začíná modlit, aby první zvednutí opony bylo zároveň posledním, nejlepší diváci se těší, že při této děkovačce padne aspoň národní rekord v počtu zvednutých opon.
Vášeň jim v srdci hárá. A protože divadlo milují, chtějí pro herce, režiséry, autory her, kostymérky a všechen technický personál jen to nejlepší. A tak tleskají jako o život, což vážně není prdel. U nejšpičkovějších diváků jde totiž často o potlesk za hranicí lidských možností.
Nebo si myslíte, že plácat o sebe dlaněmi déle než minutu a půl je legrace? Není! Pokud tleskání dáváte maximum a chcete, aby vaše poděkování divadlem znělo, riskujete nejrůznější potíže či zranění, na jejichž konci může být i pracovní neschopnost.
Riskujete hodně – od otoků dlaní, zhmoždění ramen, křečí až po infarkt či zlomeniny prstních kostí. A to nehovořím o otřesech přenášených tleskáním do mozku, tedy riziku otřesu mozku.
Proto se už dlouho ptám: Nezasloužíme si my, nejlepší diváci, také svoji Thalii? On totiž dlouhý zvonivý potlesk, který hercům tak libě zní, je umění i sportovní výkon zároveň.
Kupříkladu já… Za poslední rok a půl jsem zhlédl šestnáct představení profesionálních divadel. Představení Západočeského divadlo, Divadla J. K. Tyla, Divadla Kalich, Divadla v Celetné nebo Východočeského divadla.
K tomu vynikající přehlídku Divadla jednoho herce v Chebu, festival pouličního divadla a nových divadelních forem, Letní Shakespearovské slavnosti a bokem dvě představení ochotnických spolků. Mám odtleskány dvě a čtvrt hodiny. A všiml si toho některý z herců? Režisérů? Producentů? Ne.
Jistě, jsou diváci, kteří se mohou pochlubit vyšší statistikou návštěvnosti. Ale kdo z nich posílá hercům tolik hlasitého poděkování jako já? Kdo z nich tleská na hranici lidských možností? Kdo z nich vydrží pleskat o sebe dlaněmi sedm opon, volat směrem k hledišti „Bravo!“ a přitom se tvářit, jako by právě prožil orgasmus?
Vím, po čem herci touží! A proto bych si tu blbou nominaci na Cenu pro nejlepšího diváka zasloužil…
——————–
Záznam z tiskové konference po předávání Cen Thalie za rok 2020 (aneb jsem připravený být nominován):
Divadelní noviny: Pane Fikare, po loňské sezóně, kdy zůstalo jen u nominace, jste letos Ceny Thálie zcela ovládl. Získal jste jak Thalii za mimořádný divácký výkon, tak Cenu herců pro nejoblíbenějšího diváka. Jaké máte pocity teď, pár hodin po ocenění?
Stále výjimečné. Když moderátorka večera rozpečetila obálku a poté přečetla moje jméno, nemohl jsem uvěřit vlastním uším.
Ano, po loňské nominaci jsem letos ve skrytu duše doufal ve vítězství, ostatně hned tři z mých jarních výkonů se vešly do první desítky nejlepších letošních potlesků ve světových divadlech, ale zároveň jsem v takovýto mimořádný úspěch nevěřil.
Lidové noviny: S jakými pocity jste toto mimořádné ocenění přebíral? Zdálo se, že jste hodně dojatý…
Tak určitě… Cestou na jeviště se mi promítla celá ta dlouhá a někdy i trnitá cesta ne vrchol. Vybavil jsem si, jak mě moje matka poprvé přivedla za ruku do divadla a říkala mi, co se v hledišti smí a co nikoliv. Tenkrát mě samozřejmě ani nenapadlo, že se o čtyřicet let později stanu divákem roku.
Sport: Do nové divadelní sezóny jste vstoupil famózním výkonem, když jste hned po úvodním představení ZDCH vyrovnal své loňské maximum v délce potlesku – 13 minut a 28 vteřin, což je nejlepší čas letošních světových tabulek. Byl to váš záměr vstoupit do sezóny tak zostra?
Tak určitě… Vloni jsem nastoupil stejně tak a nakonec z toho byla nominace na Thálii. Řekl jsem si proto, že letos nebudu nic měnit.
Reflex: Bezprostředně po skončení zmíněného divadelního představení jste však působil velmi vlažným dojmem. Zdálo se, že na úvod sezóny nejste roztleskaný…
Abych byl upřímný, začátek tleskání jsem zaspal. Než jsem si stihl uvědomit, co se kolem mě děje, nejkvalitnější soupeři v hledišti už měli náskok několik vteřin a také dlaně už jim dobře pleskaly o sebe. Musel jsem zabrat na pět set procent, abych je dohonil a předhonil. Dlaně mě příšerně bolely, v hlavě mi hučelo, ale tleskal jsem až do konce.
Divadelní noviny: Rozhodně se bylo na co dívat, lepší tečku si představení Milenec za rohem ani nemohlo přát. Věděl jste, že herci, kteří po sedmé oponě odešli do šaten, pak ještě sledovali váš strhující výkon v hledišti na obrazovce v šatně?
To jsem se dozvěděl až poté, co přišli zpět na jeviště ocenit můj výkon bouřlivým potleskem. Když mě pak paní Maciuchová požádala o společné selfíčko, byl to stěží popsatelný pocit emocí.
Květy: Jak vám v takovou chvíli bylo?
Fantasticky. Neumím své pocity lépe popsat. V očích jsem měl slzy. Právě takové chvíle jsem důvodem, proč my, špičkoví diváci, divadlo tolik milujeme.
NOVA TV: O divadelních prázdninách jste zřejmě hodně trénoval…
Tak určitě, i když v prvních týdnech po skončení uplynulé divadelní sezóny jsem si nejdřív musel doléčit zranění, která jsem vloni v hledištích utržil. Asi víte, že my, divadelní diváci, stejně jako například hokejisté o zlomeninách a dalších zdravotních komplikacích během sezóny nemluvíme, aby soupeři našich potíží nevyužili v přímém souboji ve svůj prospěch.
Když lékaři v srpnu zkonstatovali, že už jsem zdravý a mohu začít naplno trénovat, obul jsem se do přípravy na novou sezónu zhusta. Příprava zahrnovala třífázové tréninky a tleskání na jarmarcích, nádražích, tržištích, hudebních festivalech i na přátelských fotbalových utkáních.
Český rozhlas: Také váš druhý letošní výkon byl vynikající, to ale v hledišti Západočeského divadla v Chebu byla velká konkurence. Sešla se zde celá česká špička včetně vašich kolegů a kolegyň z reprezentace. Bylo pro vás silnou motivací předvést se na domácí půdě před domácími herci?
Tak určitě… Každý divák se snaží na domácím hledišti, před domácími herci, podat co nejlepší výkon. Jsem rád, že i přes obrovskou konkurenci mezi diváky jsem spolu s dalšími dvěma kolegy z reprezentace vydržel tleskat až do úplného zhasnutí sálu.
MF Dnes: Jak vám bylo, když si vás nedávno pozvala disciplinární komise na kobereček, aby prošetřila vaše údajné strkání rameny do sousedních diváků při představení Klec pražského Divadla v Celetné. Někteří diváci vás obvinili, že jste tím získal výhodu pro delší a hlasitější tleskání, a tak vám hrozil zákaz až na pět divadelních představení…
Od začátku jsem říkal, že celé obvinění je nesmysl. Disciplinární komise si přehrála záznam z tleskání po tomto představení a dala mému tvrzení za pravdu. Ano, sice jsem strčil ramenem do divačky po mé levici, ale to jenom proto, že svou dvousetkilovou korpulentností výrazně přesahovala přes své sedadlo, a to oběma směry. Chtěl jsem jenom to, na co mám nárok. Chtěl jsem svoje sedadlo.
MF Dnes: Oddechl jste si po verdiktu disciplinárky? Případný distanc by vás zřejmě stál nominaci na Thálii pro Diváka roku…
Na to jsem v tu chvíli vůbec nemyslel. Věděl jsem, že po celou dobu jsem tleskal fér. Před disciplinární komisí by naopak měla stanout stěžovatelka. Svou přesahující tloušťkou mi znemožňovala podat obvyklý výkon. Navíc maskovala vlastní zpocení parfémem silně kořeněné ruské vůně, což nám, ostatním divákům v hledišti, ubíralo kyslík. Možná i proto měli všichni diváci v jejím nejbližším okolí v závěru aplausu problémy s dýcháním.
Sport: Podáte k disciplinární komisi podnět k prošetření?
Ne, nechci se teď ničím rozptylovat. Sezóna se rozeběhla a já se soustředím pouze na svůj výkon v hledišti.
NOVA TV: Jak vám bylo, když vás reprezentační trenér Koblasa v květnu nenominoval k posledním dvěma mezinárodním představením v Burgtheateru ve Vídni a operetní La Scale v Miláně, kde se rozhodovalo o setrvání českých diváků ve světové A skupině divadelních diváků. Působil jste tehdy až překvapivě distingovaně. Muselo vás to přece velmi mrzet?
Tak určitě… Nebylo příjemné chybět na soupisce, zvlášť když jsem celou sezónu s naším nároďákem odtleskal. Chápal jsem ale a plně respektoval, že trenér potřebuje udělat před závěrečnými představeními nějaké změny, které by mohly nároďáku po nevydařené sezóně pomoci.
Bohužel se tak nestalo a sestoupili jsme do světové B skupiny. Naším cílem je proto okamžitý návrat mezi světovou elitu diváků a já osobně pro něj udělám maximum.
——————–
Boryš umí po skalinách
O tom, zdali se našim divadelním divákům podaří návrat mezi světovou elitu, se budou moci televizní diváci přesvědčit už brzy.
Česká reprezentace se totiž poprvé naostro představí v Chebu 28. 10. 2018, kdy Západočeské divadlo uvede premiéru naprosto seriózního dokumentu o životě nejslavnějšího českého horolezce, jehož jméno se dostalo až do textu naší národní hymny – Boryš umí po skalinách.
Inscenace o géniovi, který až dosud žil ve stínu Járy Cimrmana, tak hned na začátku sezóny prověří náš nároďák. Pohled do hlediště bude v přímém přenosu vysílat TV O2. Fanděte našim nejlepším divákům u obrazovek i vy.
Boryš umí po skalinách (ve světové premiéře 28. 10.) – scénář, režie a choreografie: Ivana Dukić a Zdeněk Bartoš, hudba: Vladivojna La Chia
Václav Fikar
6 thoughts on “Thálii pro nejlepšího diváka”
Komentář
6 thoughts on “Thálii pro nejlepšího diváka”
-
-
Veselé počteníčko 😀
-
Teď už jen aby se nepřišlo na to, že si před každým představením měníš krev U Kotle a že používáš zakázané rukavice z pterodaktylí kůže
☺️kam Ty na ty napady chodis Vaclave? ☺️ Super!!!
Děkuji moc, Radko! Někdy už se to tak namane… 🙂
Veselé počteníčko 😀
Děkuji moc, Sváťo! A ještě jednou děkuji za návštěvu na závodech na Hracholuskách. Snad budeme mít brzy zase příležitost posedět u piva… 🙂
Teď už jen aby se nepřišlo na to, že si před každým představením měníš krev U Kotle a že používáš zakázané rukavice z pterodaktylí kůže
😀
Každý tleskáme, jak umíme… 😀