Dvě sochy slovenského sochaře Miroslava Žáčoka, který žije a tvoří v Českých Budějovicích, už v Chebu stojí několik let. Bronzové Děvčátko s kocourkem a kamenná skulptura Animals.

Jeho nejnovější sochu však čeká docela jiný život než předchozí dvě. Prakticky ze dne na den se stane možná nejfotografovanější celebritou ve městě. Jak se rodil Hurvínek pro Cheb?

Pane Žáčoku, na začátku byl nápad pana Kukučky, na konci bronzová socha Hurvínka pod Chebským hradem. Jak jste se k práci na tomto díle dostal?

Pan Kukučka mě oslovil s dotazy, jestli bych byl ochotný udělat sochu Hurvínka a kolik by stála. Musím se přiznat, že tomuto prvnímu kontaktu s pro mě zcela neznámým člověkem jsem nevěnoval vůbec pozornost.

Ale později jsem mu napsal. A pan Kukučka, který je mimo jiné amatérský řezbář, mi odepsal, že by chtěl v Chebu sochu Hurvínka na památku pana Gustava Noska, který Hurvínka stvořil a který v Chebu žil. A že by tu sochu chtěl s lavičkou.

Tím ve vás probudil zájem?

Ještě moc ne. Řekl jsem mu, že Hurvínkova lavička je profláknutá. Že v Česku je skoro všude. Ale napsal jsem mu, že odlití taková malé sošky bude stát asi padesát tisíc. A dál jsem tématu nevěnoval pozornost.  

On mi ale hned odepsal, že by připravil návrh do projektu Mega nápady. Tak jsem načrtl jednoduchou skicu – stůl do kruhu, na němž stojí Hurvínek. A kolem lavičky, kde si lidé mohou na chvíli sednout.

Přihlásil svůj nápad v Chebu do programu a já na vše zapomněl. Až mi za rok a půl volal, že projekt uspěl a bude se realizovat. Ani jsem nevěděl za kolik peněz.

Jak jste pak k práci na soše přistupoval, když jste věděl, že o realizaci projektů rozhodovalo hlasování veřejnosti?

Šlo sice o zakázku s jasně daným rozpočtem, ale nechtěl jsem vyrobit kýč. Řekl jsem si, že do sochy vložím kus sebe.

Domluvil jsem se proto s manažerkou Divadla Spejbla a Hurvínka v Praze, která mi umožnila sledovat, jaký je v dnešní době počítačových her o Hurvínka zájem. Jak na loutky Spejbla s Hurvínkem moderní děti reagují.

Potřeboval jsem vidět interakci a potřeboval jsem vidět Hurvínka samotného zblízka. Pamatoval jsem si ho jen z dětství, a to ještě z černobílé obrazovky.

A co jste tam viděl?

Divadlo bylo plné. Žasl jsem, jak děti vstřícně na loutky reagovaly. I když se jedná o bezmála stoleté postavičky, scéna i herci na jevišti promlouvali k dětem moderní řečí.

Sáhl jste si tam na loutku?

Ano. Po představení šel do zákulisí, abych si promluvil s mladým loutkohercem, který Hurvínka vodí, a zároveň si osahal mechanismus loutky a detailně ji nastudoval.

Nechal jsem si ho ukazovat v různých pózách a vše si pečlivě fotografoval. A potřeboval jsem také zblízka vidět mechanismus vložení očí do loutky.

Nakonec tam přede mě pověsil tři loutky Hurvínka, z nichž každá byla trošičku jiná. A já si řekl, že sochu tedy mohu udělat malinko podle svého, s nějakou drobnou odchylkou.

A začala práce…

Ano, ale přes svého kamaráda jsem se náhodou dostal ještě k řezbáři z Hoštic, který vyřezává loutky pro herce a divadla. Navštívil jsem ho a u něj pak mechanismus loutky ještě víc poznával.  

Vidíte. Řekl bych, že v dnešní době si vygůglíte několik fotografií Hurvínka a podle nich vyrobíte sochu.

Určitě to tak nějací lidé dělají. Pokud však vyrábím sochu, která tady bude desítky let a pod níž budu celou dobu podepsaný, tak musím jít do hloubky, musím jít za oponu. Musím pochopit věci, které se z fotografií na internetu pochopit nedají.

Třeba?

Třeba, že loutka nestojí jako člověk. Když ji postavíte nohami na zem, nebude stát jako člověk, i když je to loutka člověka.

Člověk nepadá, má stabilitu. Loutka však tyto vlastnosti nemá. Nohy Hurvínka jsou navíc šmajdavé. To vše si musíte uvědomit, než začnete na soše slavné loutky pracovat.

Začal jste na podzim. Šlo vše hladce?

V zimě jsem musel Hurvínka takříkajíc oblékat, protože v ateliéru ještě nemám betonovou střechu tepelně zaizolovanou. V té době byl hliněný, modeloval jsem ho, a proto musel zimu přečkat zabalený v molitanech a polystyrenu. Nejhorší pro sochaře je, když mu promrzne hliněná socha a on ji musí dělat znovu.

Dnes už ji ale zahřívá slunce – pod Mlýnskou věží Chebského hradu, kde se okamžitě stala turistickou atrakcí. Místo pro její instalaci jste vybral vy?

Místo určilo město. Prý tam už dříve odpočinkové lavičky stály.

Víte, dilema bylo, jak Hurvínka optimálně natočit. Museli jsme vzít v potaz půdorys, ale i skutečnost, jak se v prostoru pod hradem lidé pohybují. A v neposlední řadě fakt, že se s ním budou chtít fotografovat, tedy aby za sochou byla kulisa hradní věže.     

Jak dlouho jste ji na místě instalovali?

Jeden den jsme si tam vše rozkreslili a druhý den jsme ji instalovali.

Proč jste zvolil právě bronz?

Je to tradiční, tisíci lety prověřený materiál, který chytá patinu a nádherně také světlo. Používali ho už ve starém Římě i Etruskové.

Asi lze očekávat, že Hurvínek pod Chebským hradem bude osahávaný podobně jako František ve Františkových Lázních. Na co budou sahat Hurvínkovi? Na nos? Která část bude vyleštěná a nestihne chytat patinu stáří?

(smích) Možná právě jeho nos. Hurvínek bude určitě osahávaný, lidé se ho mohou dotýkat. Zájem jsme zaznamenali už během instalace.

Takže první reakce máte přímo z první ruky?

Ano, bylo jich třicet, možná čtyřicet. Reakce byly vesměs pozitivní. Zastavili se i němečtí turisté, kteří se ptali, kde má otce, tedy Spejbla. Nerozuměli tomu, proč tady bude Hurvínek sám. 

Hurvínek ale není vaší první bronzovou sochou na Chebsku. V chebské Jateční ulici stojí od roku 2011 vaše socha Děvčátko s kocourkem.

Ano, vznikla v rámci projektu Zbyňka Illka Chebské niky. Tehdy mě oslovil Radek Wohlmuth, že na jednom z domů v historickém centru Chebu je ještě jedna volná nika a jestli tedy nechci něco udělat.

Radkovi jsem ukázal tři návrhy. Nejvíce se mi líbila myšlenka sudetské dívky, která ráno vstane s hračkou a otec jí řekne: Pojď, musíme se vystěhovat.

Působí smutně. Sochu jste odléval podle někoho konkrétního?

Podle mé dcery. Vzhledem ke zmíněné myšlence jsem chtěl, aby měla nějakou starou hračku. Na blešáku v Českých Budějovicích jsem sehnal takového starého kocourka, vyplněného slámou. Pán, který mi ho prodával, říkal, že je po jeho babičce.  

Co je se slaměným kocourkem dnes?

Prodal jsem ho na Bazoši. Když jsem sochu dokončil, už jsem ho nepotřeboval.

Kromě těchto dvou bronzových stojí v Chebu na Krajince pod hradem ještě vaše další socha – kamenná. Animals.

Vznikla v rámci sochařského sympózia před deseti lety. S dalšími umělci jsme sochali díla u bývalého Špejcharu v Hradební ulici.

Vysochat z kamene během dvou týdnů sochu bylo fyzicky velmi náročné. Dva dny bušíte celý den do kamene a třetí den vás bolí záda a karpály, ale vy musíte pracovat dál a stihnout velmi krátký termín pro dokončení. Za pár dnů jste fyzicky úplně zničený.

Kolik vašich soch tedy mohou lidé obdivovat v Karlovarském kraji, který je od Českých Budějovic přece jenom trochu z ruky?

Tři v Chebu, jednu v Sokolově a jednu v Ostrově.

Jsou v malém Karlovarském kraji místa, kam už roky pracovně víceméně pravidelně přijíždíte, která vás nějakým způsobem oslovila, či inspirovala?

Cheb. Město se mi moc líbí, v něčem nám, mně a manželce, připomíná Český Krumlov. Hrad, velké náměstí, pozoruhodné domy. Zákoutí, která mají genia loci. Na to, že se jedná o zhruba třicetitisícové město, je tady toho k vidění opravdu hodně. Je zde cítit německou minulost, kulturu, architekturu.

Ale líbí se mi také nové projekty. Široký prostor u řeky pod hradem – Krajinka. A dokonce i velký skatepark, který je na levém břehu řeky nový. Viděl jsem hodně mladých lidí, kteří se tam vyblbnou. Je vidět, že skatepark žije.

Lidé tady směřují k vodě, voda je magnet. V Chebu je to stejné jako třeba na náplavce v Praze.

Vaše sochy stojí pod hradem a v ulici u malebného historického náměstí Chebu. V Ostrově v pěkném parku… Je pro vás důležitý půvab místa, neřku-li jeho krása, kde má vaše dílo stát? Odmítl byste instalovat svoji sochu vedle šedivé kouřící fabriky, nebo v nějaké betonové industriální zóně?

Ne. Díval bych se pouze na dílo jako takové, protože socha může povznést třeba i škaredé prostředí. Pokud je dobře udělaná.

Je nějaká socha, kterou byste chtěl dělat? Třeba desetimetrová?

(smích) Desetimetrová? Takový sen nemám. Musel bych pobírat pět let nějakou rentu, abych mohl mít čistou hlavu a plně se věnovat pouze takovému monumentálnímu dílu. Taková věc stojí spoustu času a peněz.

Václav Fikar

Medailonek Miroslava Žáčoka:

Narodil se ve znamení Kozoroha v roce 1976 v obci Stará Ľubovňa na Slovensku. V letech 1990–1994 studoval obor umělecké odlévání kovů na Škole užitkového výtvarníctva v Kremnici. Následně pokračoval na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě, v Ateliéru svobodné kreativity u prof. Juraje Bartusze a v Ateliéru figury u prof. Jozefa Jankoviče.

Od roku 1999 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v Ateliéru figurálního sochařství a medaile u prof. Jana Hendrycha a absolvoval v roce 2002. Od roku 1999 žije v České republice a tvoří ve svém ateliéru v Českých Budějovicích.

V letech 2004–2015 vyučoval na Střední umělecko-průmyslové škole Sv. Anežky české v Českém Krumlově a v období 2016–2018 byl asistentem prof. Vojtěcha Míči v Ateliéru figurálního sochařství a medaile na pražské Akademii výtvarných umění.

Je držitelem několika cen. Jeho sochařská díla jsou trvale vystavena např. v Chebu, Ostrově, Litoměřicích nebo v Dobřichovicích u Prahy. V dětství byl vášnivý rybář, až se ryby dostaly i do jeho sochařské tvorby v dospělosti. Miluje moře a vodu, většinu času ale tráví ve svém ateliéru v jižních Čechách. Žije uměním a sochařstvím.

Medailonek Hurvínka (loutky):

Výška: 49 cm

Váha: 1,20 kg

Narozen: 2. 5. 1926 v Plzni otci Spejblovi

Řezbář: Gustav Nosek – plzeňský rodák, který část svého života žil v Chebu, kde také zemřel.

Zajímavost: Hurvínek se celkem dvakrát objevil na poštovní známce. Poprvé v roce 1961, podruhé v roce 2009. Po Hurvínkovi byl v roce 1997 pojmenován také asteroid, objevený českou astronomkou Lenkou Kotkovou.