Jen rybář ví, jak bolí chytat v zimě. V prosinci, když ledový vítr svým dlouhým bičem práská do tváří a pod nehty prokřehlých prstů si ustele štiplavý mráz. Když se pod vrstvy teplého oblečení vetře zebavá vlhkost zasmušilého šera. Když prosincové nevlídno člověku naloží, kolik se jen do něj vejde.

Na sklonku sezóny se u vody pohybují už jen ti nejbláznivější ze všech tichých bláznů. Ti, kteří jsou ztraceni ve své vášni. Ti, kteří se třeba i nechají utlouct mrazem a studeným větrem, a to jen pro nejistý záblesk nebeského štěstí. Pro možný dotek nirvany. Na sklonku sezóny se u vody pohybují už jen ti, kteří se nevzdávají. Ti, kteří nepřestávají doufat v pěkného candáta, okouna či štiku.

Někdy jsou za svoji skálopevnou víru a všechny prožité útrapy skutečně odměněni. Třeba i největším dravcem sezóny. Zubatým, ježatým a macatým jako bečka. Jindy však vyrazí k vodě třikrát, čtyřikrát po sobě, ale jediné, co si od ní odnesou, je nachlazení. A neodbytně frustrující pocit, že ve vodě nežije ani bakterie.

Jelikož zimu nemám rád, nezahořel jsem zvláštní láskou ani k zimnímu vláčení. Raději prohazuji vodu v létě, v tričku a šortkách, a na podzim mezi barevným listím javorů. Tehdy cítím v krajině život. A život ve vodě i ve stromech dává život i mně. Dává mi křídla jako Redbull svým konzumentům.

Avšak přestože k plískanicím a ledovým vichrům chovám silnou averzi, jsem ztracený ve své vášni. A jako takový chodím s prutem k vodě do posledního dne roku. Přestože v prstech promrzlých dobleda nemám žádný cit a bez potřebného citu v rukou vodím nástrahy tupě a nazdařbůh, doufám. Doufám a zase doufám. Sežehnutý hlubokou vášní ztracených rybářů neztrácím naději v záblesk nebeského štěstí.

Ne vždy jej spatřím. Ne vždy podeberu pěknou dravou rybu. Ne vždy se závěr roku vydaří.

Někdy promrznu na kost dřív, než bych vykoktal vyjmenovaná slova po „Z“, a proto raději odjedu zpět do teplých krajin. Do vyhřátého bytu. Neboť časy, kdy jsem věci lámal přes koleno a tlačil na pilu, mám již dávno za sebou.

Jindy však vydržím prohazovat ledovou vodu i čtyři hodiny. Reálnou šanci na úspěch často vidím velmi nízko, třeba kvůli vysokému průtoku a zakalené vodě v řece, ale držím. Byť si přijdu jako tulák v říši ztracené v čase.

Leč v samotných závěrech hned několika sezón jsem zažil i opojně hvězdné chvíle. Zvláštní shodou okolností se několikrát udály až o Silvestru. Tedy doslova v poslední hodiny přívlačové sezóny.

Bolen dlouhý 77 centimetrů, kterého jsem okouzlil sněhobílým twisterem na Silvestra v roce 1995, není sice trofejním, ale k magické osmdesátce mu zbývají pouhé tři centimetry. A pokud přijde na Ohři v závěrečný den sezóny, pak jako by trofejním byl.

Rovněž korpulentní štika 84 centimetrů, kterou jsem přiměl k záběru na Silvestra v roce 1997, není trofejním kusem svého druhu. Avšak skončí-li ve vašem podběráku dvě hodiny před koncem povolené denní doby lovu v poslední den sezóny, pak jako by jím byla. Zvlášť pokud má břicho proklatě vyvalené, jako by v Ohři schlamstla botu obra Koloděje.

V poslední den roku mi ale svatý Petr dopřál i ryby ještě větší. Jedince přes metr délky.

V roce 2001, když na Silvestra křupal sníh pod nohami, mě po třech hodinách bez jakéhokoliv kontaktu s rybou štědře odměnil. Metrovkou! Štikou dlouhou 101 centimetrů, která napálila wobler s razancí divokých ryb z ještě divočejších zdivočelých řek.

Silvestrovská metrovka zaútočila na nástrahu překvapivou silou, až mi na ušlapaném sněhu málem podklouzly nohy. Po falešné kořisti vystartovala silou vládkyně pozvolna zamrzající řeky, jako kdyby si neuvědomovala období úsporného chování uprostřed zimy. Její skálopevné sebevědomí, přetavené v lítý boj mezi ledovými krustami při obou březích řeky, nám oběma dalo zabrat.

Když jsem ji pod břehem vítězně podebral a vzrušeně vyzvedl na sníh, prostoupil mnou onen záblesk nebeského štěstí. Vždyť kolika rybářům se podaří ulovit metrovku v poslední den roku na malé svazové řece?  

Druhou a moji dosud poslední silvestrovskou rybu přes metr délky mi dobrosrdečný patron rybářů vehnal do náručí v roce 2011. Po dvou dnech mírné oblevy jsem tehdy na Labi ulovil půvabného sumce. Pan vousatý s pandrholským pupkem chňapl hubou po gumové imitaci rybky, kterou jsem jako zatvrzelý mezek nabízel pořád dokola a stále marně slovutným labským candátům.

O dosud posledním Silvestru jsem ale žádnou rybu, která by stála za dlouhé vyprávění, neulovil. I tak se závěr prosince stal příběhem se šťastným koncem jedné průměrné sezóny s řadou mizerných týdnů.

Její poslední tři dny mě totiž vánočně obdarovaly tím, co mi v předchozích týdnech usilovně odpíraly. Obdarovaly mě pěknými dravými rybami, a tím mi dopřály přečkat nemilovanou zimu s mírným úsměvem na tváři.

Tři dny před koncem roku jsem se vypravil na Jesenici. Na této přehradě u Chebu, s více než sedmi sty hektary vodní plochy největší nádrži na západě Čech, jsem před lety prožil haldu báječných rybářských okamžiků. Kdyby každý z nich představoval jeden dílek řetězu, byl bych majitelem nevídaného, vskutku dlouhého řetězu.

Zvlášť v osmdesátkách a devadesátkách mi Jesenice servírovala zážitky s lehkostí plavé chůze zkušené modelky. Dala mi spatřit půlmetrové okouny i zubaté štiky bájných rozměrů. Candátů, že by je nespočítal ani Elon Musk. A úhoře silné tak, že si je člověk v šeru večera snadno spletl s kořenem stromu. Dala mi prožít dobu, kdy se šedesátkový cejn bral vážně, až když měřil šedesát devět, a kdy marény tady chytal každý desátý rybář z mnoha stovek.

Jak šel ale čas, můj zájem o Jesenici ochabl. Její volně přístupné břehy znepřístupnily ploty a nové nemovitosti, její vodu rybáři zplundrovali.

Maréna z nádrže prakticky vymizela, velcí úhoři se stali raritou, o candátech a okounech, historicky hlavních druzích zdejší predační čeládky, už vůbec nemluvě. To, co ještě před dvanácti lety vydávali činovníci rybářského svazu za čtyřletou periodu výkyvu candátí populace, je už nejméně deset let setrvalým stavem. Ve srovnání s osmdesátkami a devadesátkami vskutku žalostným.

Na Jesenici jsem se vypravil teprve podruhé v sezóně. A zaradoval se jako malý kluk, když mi zavoněla stejně jako v osmdesátkách. Její blízkost bych poznal zřejmě i se zavázanýma očima, jen po čichu. Nikoliv proto, že by snad voda této chebské přehrady zapáchala, nýbrž proto, jak mi kdysi dávno voněla a vlastně stále voní.

Tenkrát voněla rákosím, pískem, diviznami, malinami a pražci železniční trati na Plzeň. V osmdesátkách, když se tužil její kult, voněla vodou z malých přítoků i smíchem Husákových dětí. Voněla mým bohatě prožitým dětstvím. A byť onu nezaměnitelnou vůni rozptýlil čas jinými pachy, cítím ji tak dál.

Přestože ale ve mně její vůně nechala rozkvést voňavý sad vzácných vzpomínek, rovněž mi připomněla, proč už ji roky nevěnuji tolik rybářské pozornosti jako kdysi.

Pohyboval jsem se tři hodiny v oblasti, kde jsem si o prosincích starších dat vždy vykoledoval nějakého candáta či dominantního okouna. Nebylo však o co stát. A již vůbec nebylo co závidět. Boční ledový vichr, který naměřené tři stupně nad nulou pocitově srážel pod nulu, mi odkrvoval nejen prsty, ale i mozek. Rychle mě zbavoval chuti trávit dopoledne u vody.

Přesto jsem se kousl a házel až do zblbnutí. Jenomže v husté pařezovce se neudálo nic, co by napumpovalo krev zpět do mých prokřehlých prstů a zemdlené mysli. O dravce jsem nezavadil a nástrahami škobrtal jedině o pařezy a ostré hrany kamenů. Připadal jsem si jako tulák mrtvou říší, která se ztratila kdesi v nánosech bahna tekoucího času.

Výsledkem mého bytí na jesenickém vídrholci nakonec bylo jen sedmadvacet utržených gum po třech hodinách vláčení. Nový osobní rekord v počtu urvaných nástrah. Vlastně jsem na břehu nedělal nic jiného, než znovu a znovu navazoval karabinky s obratlíky na šňůru a znecitlivělými prsty vyráběl nové a nové návazce proti štičím řezákům. Až do úplného omrzení.

Trochu jsem roztál u oběda a horké kávy v blahodárném teple domova. A pod vlivem vnitřního tání se rozhodl pokračovat a strávit i odpoledne s prutem u vody. Doplnil jsem box další rotou atraktivních gum a přejel tentokrát na druhou ze dvou chebských přehrad. Na Skalku.

Rovněž k ní mě váže dlouhý řetěz nehynoucích okamžiků rybářské slasti, leč i tam jsem neuspěl. Během čtyř hodin vláčení jsem o dravce nezavadil, pouze jsem s tichým skřípěním zubů odečítal další utržené gumy. Alespoň, že vítr už mě tolik neničil.

Od vody jsem se odkráčel až po šestnácté hodině. S plíživým příchodem prosincové tmy. Po dlouhém rybářském dnu, stráveném postupně na dvou odlišných přehradách, jsem se do auta nasoukal jako vděčné štěně, prokřehlé chladem.

Sedm hodin strávených na březích, přečkaných tam bez jediného kontaktu, se na mě znatelně podepsalo. Vlezlá zima škaredého dne se jako squatter zabydlela v každém centimetru mých svalů a bezstarostně si ustlala v kloubech. A odtud mi otrávila hlavu toxickými myšlenkami a svalila na mě balvan deprese: Dokážu vůbec ještě vyvláčet dravou rybu? Kde dělám chybu? Neměl bych se raději začít věnovat sběru pivních tácků?

Nasadil jsem proti ní vyhřívanou sedačku a notnou chvíli si třením o sebe mnul studené dlaně. Začal jsem se těšit na teplo domova. Na čaj s voňavým rumem a hezký film s Belmondem. A s touto vyhlídkou vyjel domů.   

Po necelém kilometru jízdy mě ale napadlo, že bych mohl zkusit ještě pár nahození na dalším revíru v okolí. Jen tak. Na tmu. Že po celodenním mordování těla i duše a beznadějné rybářské bídě už stejně nemám co ztratit. Zvlášť pak, když do konce sezóny chybí už jen dva dny. Že poslední půlhodinka po setmění už mě nezabije.

Ze zoufalství jsem otočil volantem a uhnul z cesty domů. Muž z Acapulca počká, pomyslel jsem si, a teplý čaj s rumem mi také neuteče. Ale sezóna ano. Už za dva dny na ni budu jenom vzpomínat, ševelilo mi hlavou.

Když jsem o pouhých pět minut později zaparkoval několik desítek metrů od vody, její hladinu už pokrývala tma chladného konce roku. Vítr ustal a s klidem jako by vzduchem zavanulo nepatrné oteplení. Slaboučké, ale přesto jsem ho zřetelně vnímal.

Jestě u osvětleného auta jsem si připravil prut, nástrahu i podběrák, abych tyto činnosti nevykonával až u vody. A pak už jen vykročil přijmout poslední rybářský výprask dne. Vyšel jsem vstříc poslední metě zoufalství.

Jenomže jen rybář ví, že silné rybářské příběhy jsou někdy plné fascinujících zvratů. Že umějí být epicky krásné a lyricky vzrušující. Že mohou mít pohádkově dobré konce. A že rybářské štěstí se nedá koupit ani vyvzdorovat. Že se musí jen tvrdě odpracovat.

A tak se stalo, že tam – na poslední metě neúspěšného zimního dne – jsem spatřil nejkrásnější světlo, které může rybář zahlédnout. Prostoupil mnou záblesk nebeského štěstí.

Na pouhých osm náhozů jsem ulovil dva candáty, sedmdesátkovou štiku a raritu rarit – úhoře! Prvního z candátů jsem dostal hned druhým hodem. Třetí nahození znamenalo ránu od štiky. Šestým hodem jsem trefil dalšího candáta a osmým nahozením jsem vyčaroval úhoře, snad aby grandiózní finále na závěr celodenní bídy stálo vskutku za dlouhé vyprávění.

V minulosti jsem už dva úhoře přívlačí chytil, vždy na gumy do šesti centimetrů. A rovněž někteří z mých přátel poznali radost z tohoto zvláštního přívlačového setkání. Přesto úhoř ulovený přívlačí je a zůstane kuriozitou. A dvojnásobnou pak na sklonku prosince. A trojnásobnou, alespoň myslím, vystartuje-li po devíticentimetrovém shadu.

V ohňostroji radosti z počtu rychlých záběrů jsem tváří v tvář čtvrtému úlovku ztratil rozum. Tři vteřiny jsem zíral na kroutící se hadí krásu, jíž se u malé tlamičky mihotala žlutá guma pro candáty, a až poté začal dolovat mobil z hluboké náprsní kapsy zimní bundy. Abych tři čtvrtě metrového úhoře na gumě natočil.

Jenomže než jsem stihl chytrý telefon z kapsy vyndat a aktivovat video, čilý úhoř se z háčku jigové hlavy vykroutil. Sklouzl do chladné trávy a po ní zpět do vody. Video tudíž nemám.

Ale proč by mě tento fakt měl trápit? Vždyť co může být víc, než vlastní prožitek? Než desetiminutovka snů po celodenním zoufalém mrznutí u vody? Než atmosférický pocit z divukrásného setkání v období, které rybář nemá rád? Které přímo nemiluje. Vždyť co může být víc, než osm kouzelných nahození, jež promění polomrtvý příběh bez děje v jednu velkou rybářskou pohádku? V příběh o velké vášni a záblesku nebeského štěstí.

A jelikož zbývající dva dny roku mi také ještě nějakou dravou rybu ukázaly, candáty, okouny i štiku, bylo loučení s uplynulou sezónou lovu dravých ryb nakonec poetické. A poezie dává zapomenout na to, jak bolí chytat v zimě.

Václav Fikar (převzato z pozitivního magazínu vášní Epikon.cz)