Jak jsme zamykali Ohři aneb Pruty, grog a zrzavá mařena.


Datum publikace: 10-12-2017, 18:28 v Rybářské storky.

Za mrazem tuhým tak, že by se dal lámat, a u řeky chladné tak, že se ryby u dna raději nehýbaly, aby jich v té ledové vodě ani kousek neubyl, se jednoho prosincového rána objevila parta rybářů v huňatých kožíšcích a v beranicích.

Ti urostlí chasníci se na břehu Ohře neobjevili jen tak sami od sebe. Přišli svoji řeku symbolicky zamknout. Nepřišlo jich mnoho, koneckonců vše se seběhlo tak nějak narychlo, ale o to víc si mládenci s pruty Zamykání Ohře užili. Navzdory mínus třem stupňům.

Máte-li teď chviličku, zkontrolujte z tepla svého domova, jak se jim Zamykání Ohře povedlo… 🙂

Některá okna už jsou taková. Díváte-li se z nich ven do zimy a přitom vzpomínáte a bilancujete končící rok, mohou vás napadnout všelijaké věci…

Všechno vlastně začalo někde tady. U okna z fotografie. Pozoroval jsem z něj příchod zimy a v hlavě vlažně bilancoval končící rok. Připomněl jsem si, že v létě se mě hned několik rybářů z různých koutů Čech ptalo, nemám-li náhodou v plánu obnovit Vánoční pohár v přívlači, který jsem na Ohři kdysi pořádal, a to vždy poslední sobotu před Štědrým dnem.

V plánu jsem nic takového neměl, avšak jedno jsem si postupem doby uvědomil. (SIMON WAS HERE) Že po uvolněné atmosféře společného chytání s partou přátel na závěr sezony se mi docela stýská. Že některé z kluků jsem neviděl celý dlouhý rok a přitom jsme si vždycky měli co říct a čemu se smát.

A tak jsem se od okna otočil a dal vařit vodu do konvice. A dřív, než se med stihl rozpustit v horkém čaji, jsem konal. Protože prosinec klepal na dveře a čas mě neúprosně tlačil, rozeslal jsem při srkání horkého čaje esemesku desítce rybářských kamarádů. S pozvánkou na předvánoční happening, během kterého zamkneme Ohři. Po rybářsku.

Protože jsem si ale akci vymyslel dost pozdě, přesněji sotva pár víkendů před koncem roku, ne všichni měli v sobotu 9. prosince volno. Někdo musel do práce, někdo hrál s kapelou, někdo už slíbil onu konkrétní sobotu své přítelkyni. A tak se nás nakonec u studené řeky pod Chebským hradem sešlo pět.

Přišlo nás pět. Vymrznout, vzpomínat, smát se. Společně se rozloučit s končící rybářskou sezonou 2017.

Je to Viking? Osmdesátikilový veselý čert? Nebo marketingový manažer firmy, která prodává čokošky z mléka od fialových alpských krav? Anebo je to prostě jen rebel? Vždyť je to fuk. Předvánoční čas by měl být časem dobré nálady, což tento byl. A když už jsem si tuhle mrazivou merendu vymyslel, nechtěl jsem přijít k vodě za suchara. Věřte, nebo ne, ale kvůli mému novému účesu mě kluci z dálky nepoznali. No, ono to dá vlastně rozum, když jsme se celý rok neviděli.

Se zamykáním řeky Ohře jsme začali pod Chebským hradem. Divím se, že Lukášovi neumrzla hlava.

Zamykání Ohře po rybářsku vypadalo nějak takhle.

První ryba na háčku. Po dvaceti minutách společného bičování vody Jirka trefil za břicho pidi plotici. A protože něco takového nikdo z nás už dlouho neviděl, stal se velkým soustem pro fotografa.

Měnit zmrzlými prsty nástrahu v karabině není žádný šlágr. Prsty jsem v mrazu u vody necítil, proto nechápu, čemu se na tomto snímku směji…

Zamykáte-li řeku na konci rybářské sezony, bude to nejspíš v mrazu a ve sněhu.

Převážně nevážné loučení s rybářskou sezonou na Ohři. Cílem happeningu bylo vidět se po dlouhé době a popovídat si. S úlovky jsme příliš nepočítali, možná snad jen s nějakým menším okounem.

Jak jsem napsal klukům do pozvánky, podmínkou účasti – kromě dobré nálady – bylo přinést cokoliv pro ostatní účastníky zamykání. Buď něco na zub, nebo na zahřátí trubek. A tak se nám sešly grogy i vskutku nevšední pálenka. Kmínka, vypálená na Islandu.

Halelujah, halelujah… Lukáši, lebka ti vážně nemrzne?

Martin Vrba přišel hned na začátku s nápadem, který byl všemi akceptován. Totiž že první zastávka pro občerstvení a zahřání bude u dřevěné lávky pod hradem. Protože s rybolovem jsme začali asi jen dvacet metrů pod touto lávkou, měli jsme to k první občerstvovací stanici vskutku cobydup…

Grog mizel z termosek opravdu rychle. Někdy dokonce tak rychle, že než jsem stihl vyndat foťák z báglu, byla pryč nejen pára, ale i samotný horký nápoj.

Martin Stuchlík, Lukáš Skybík a Jiří Dulovec. A našich pět klacků. Lukáši, mám jen dotaz stran té holé lebky… Ani teď ti nemrzne?

S rybami jsme příliš nepočítali, přesto jsme nějaké chytli. Tenhle candát, který se mi povedl zhruba po hodině vláčení umělých nástrah, udělal nám všem velkou radost. Mimochodem, právě tento snímek je něčím vskutku výjimečný. Je to vůbec má první fotografie s ulovenou rybou, na které pózuji s mařenou (alias dlouhým hárem, bujnou kšticí, metalovou hřívou nebo páčou). Prostě mánička s candátem.

Kuk! Ještě jeden snímek s candátem, kterého jsem chytil během předvánočního Zamykání Ohře.

A třetí fotografie s tou samou rybou. Tady ji pouštím zpět do řeky. Respektive právě se k tomu chystám.

Zatímco jsme s Lukášem zahřívali trubky…

… o kus dál měl Martin důvod k úsměvu. Ukecal na háček okouna. Jediného okouna, kterého jsme na Ohři pod Skalkou chytli. Za tři hodiny vláčení v pěti lidech.

Mrznoucí Martin v akci. Všimněte si však postavy vzadu – vlevo za ním. Dlouho jsme se nemohli shodnout, byl-li to Jára Cimrman, a nebo jestli jen jeho dvojník. Co myslíte?

Další chycenou rybou sobotního happeningu byla tato štika, kterou vyškrábnul Lukáš. Dal to i bez čepice! Halelujah…

Než jsem ho však se štikou vyfotil, musel ji nejdříve dostat z vody. Tedy ji podebrat. Naštěstí si s sebou přinesl skvělý podběrák, který funguje nezávisle na vůli rybáře. Tento unikátní podběrák sám zareagoval na situaci pod břehem a štiku vyzdvihl z vody ven!

Většinou jsme chytali na gumy (na snímku jedna z nich). Přesto jsem si v jednu chvíli řekl, že zkusím plechovou plandavku.

A hned prvním hodem s plandavkou jsem dostal svoji druhou rybu. Lukáš sice říkal, že je to ta samá štika, kterou chytil chvíli přede mnou, to však důrazně odmítám. Protože narozdíl od něj mám mařenu! A taky proto, že mezi devátým až desátým centimetrem za skřelovou kostí měla jinak uspořádané mimikry.

V jednu chvíli nám sněžilo.

Zamykáme Ohři.

Mráz nemráz, Ohři jsme se věnovali pečlivě.

Promrzli jsme už dost, je čas se vrátit. A znovu prohřát trubky. Himlhergotdonevetrkrucajselemet, proč si mě ten pes tak prohlíží?

Po třech hodinách chytání jsme se vrátili na místo srazu. Abychom se pustili do klobás, které přinesl Jirka. Jejich vůně přilákala psy z širokého dalekého okolí…

Ptáte se, kde je klíč, kterým jsme řeku zamkli? Všimněte si muže uprostřed, který je zády k objektivu. Právě nám ten klíč ukazuje…

Řeku jsme zamknuli, všechno vypili a snědli. Nadešel čas loučení… (již bez paruky).

Jak už jsem řekl. Bylo nás pět… A v sobotu 9. prosince jsme společně zamkli řeku Ohři.

Vymyslel jsem spoustu nápadů, co podporujou dobrou náladu. Před lety jsem hodil mobil do kanálu, sjel po zadku holou skálu (na rybách… a dole na šutrech si pěkně namlátil). Po břehu Jesenice jsem rozházel sedmikrásky a jako Jackson při měsíčku tančil na hradu. V sobotu jsem k těm nápadům přidal další, alespoň doufám. Rád jsem se s vámi viděl, kluci. A tu naši srdeční řeku s vámi tak pěkně zamkl.

Kdo ví, třeba se za rok budu zase dívat z okna, jak přichází zima…

Václav Fikar 

PS: Lukáši, mám dotaz stran té holé lebky…




5 thoughts on “Jak jsme zamykali Ohři aneb Pruty, grog a zrzavá mařena.

  1. Preposilam zpravu:
    Podle vyhodnoceni okouni hlidky doslo k malemu nedopatreni pri zamykanni Ohre.
    Neni znamo z jakeho duvodu… nedbalost… nezkusenost… ci snad primo umysl….kazdopadne Ohre je zamcena jen na jeden zapad….

    Hlasim se proto dobrovolne a rad ti pomohu uvest veci do poradku… jeste letos!!!!!!

    Vaclave… ja vim, zes zapomnel umyslne…dik… moc se tesim… ze si jeste chytim rybu…jirka

  2. Humor a poezie, to všechno v příběhu lehkých slov a pěkných fotek! Super, Vašku! Jestli se za rok zase budeš dívat z okna, pošli pozvánku i mně, prosím. 🙂

    • Děkuju moc, Marku! Pár přátel stačí mít, co uměj za to vzít… 😀 Ale vážně. Bylo to moc fajn, navzdory kose, a v tuto chvíli si umím představit pokračování… 🙂

  3. Parádně zdokumentovaná akce, Václave! Fotky mám raději barevné, ale u tebe jsem si už nějak zvykl a máš je prima 🙂

    • Děkuji moc, Jirko. Zvažoval jsem zařazení barevných fotografií, aby vynikla zrzavá paruka, kterou jsem měl půjčenou, ale pak jsem získal pocit, že v tomto případě černobílé snímky lépe vykreslují náladu. Jak píšeš, není to poprvé, co jsem se vydal černobílou cestou 😀

Komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Podzimní les po dešti. Kam se hrabe Národní galerie Praha

Až do půlky letošního září o ně houbař prakticky nezakopl, neboť lesy šustěly suchem. A sucho, jak známo, houbám nesvědčí. Skoro...

Autorská čtení z Drahouška na česneku. Budou napříč Českem

V těchto dnech dáváme dohromady kalendář jakéhosi “turné” autorských čtení z knihy Drahoušek na česneku, která vychází co nevidět – již...

Drahoušek na česneku vychází 17. října

Původně měla vyjít před Vánocemi 2. prosince, ale nakonec vyjde o několik týdnů dříve. Má nejnovější kniha Drahoušek na česneku spatří...

Ride The Lightning: 40 let od vydání jednoho z nejlepších metalových alb historie

Je to už dávno. Na časové ose někde mezi ukováním Prstenů moci ve Středozemi a filmovou premiérou Forrest Gumpa. Tak dávno,...

Top