Před pár dny, zrovinka na zahájení sezóny dravců, jsem na své lodi objevil němého pasažéra. Vlastně se mi ukázal sám. Sotva jsem vyskládal rybářskou bagáž na příď pramice a tu pak odstrčil od břehu, vykoukl zvědavě zpod podlážky.

Hlavu na mě vystrčila ještěrka. Opatrně, jako by se chtěla podívat, kdo jí krade ten bezva bejvák.

„Štírko jedna,“ přiblížil jsem se k ní s náležitou opatrností. „Co tady děláš? Tohle je moje loď. Hybaj na břeh. Někam pod kámen nebo pod kořeny. Tahle loď právě vyplouvá na širý moře, rozumíš?“

Použil jsem slova širý moře, protože přehrada Skalka by jí tak velká jistě připadala, kdyby ji měla možnost pořádně vidět. Přesto mi nerozuměla. Anebo nechtěla rozumět tomu, co všechno je před ní. Zatáhla se kamsi pod podlážku, aby mi tím dala najevo, že se klidně mohu opřít do vesel.

Zvedl jsem proto těžkou podlážku na zádi a pokusil se ještěrku chytit. Ale marně. Hbitě mi utekla pod druhou podlážku. A tak jsem zvedl také ji a znovu se pokusil toho němého pasažéra chytit a vysadit ho na břehu. Avšak opět marně. Ještěrka se chytit nedala. Rozhodla se zůstat se mnou na jedné lodi. A přestože nemohla tušit, co je před námi a jaké vlny nás na cestě za rybami čekají, rozhodla se vyplout na té mé plechové bárce na širý moře.

Na ryby teď jezdím s ní. S ještěrkou, která nemíní opustit moji pramici. Možná bych jí mohl dát jméno…

Když jsem se následujícího večera vrátil, abych znovu vyrazil po stopách candátů a štik, vyhřívala se na zadní sedačce. Překvapila mě tím. Čekal jsem totiž, že po předchozí večerní vyjížďce z mé lodi dávno utekla, ale… Ona neutekla. Zůstala. A tak se ji už nesnažím chytit a vysadit na břeh. Nezvedám kvůli ní dřevěné podlážky a nepřekládám bagáž. Prostě spolu vyrážíme na ryby.

Zatímco já vesluju, ještěrka se vyhřívá na zadní dřevěné sedačce a nespouští ze mě očí. Jindy mi ale vyleze na batoh s foto technikou a tváří se, jako by mě chtěla vyfotit. A jindy se dívá, jak bičuju vodu neustálým nahazováním, z mezery mezi latěmi podlážky. Tam se vždycky najde loužička vody.

A tak si spolu rybaříme a jsme taková němá dvojka. Asi jako když člověka doprovází pes. On vás nespouští ze zřetele a vy na něj občas promluvíte.

Možná bych jí zítra večer mohl přinést něco na zub. Mouchu, anebo nějakou jinou baštu. Aby věděla, že na té mé bárce je vítaná. Že se mě nemusí bát a že jí nevysadím na břeh, když na něj nechce vylézt ona sama. Anebo bych měl konečně chytit pořádnou šitku, aby z toho širýho moře aspoň něco viděla…

Václav Fikar