Jeho profesní příběh jako by tkaly sudičky. Osud mu cestu k divadelnímu herectví komplikoval, klikatil a prodlužoval. On ale vytrval a nepřestal věřit. A dočkal se. Velká příležitost se naskytla.

Život jej sice nasměroval na druhý konec země, tam ovšem žije svůj sen a dostává jednu hereckou příležitost za druhou. Herec Západočeského divadla v Chebu Petr Németh.

Petře, divadelní prázdniny jsou přibližně v polovině, avšak ty jsi příliš volna dosud neměl. Spolu s kolegy Stafanií Van Vleet a Petrem Bařinou jste tvořili tým Západočeského divadla v Chebu (ZDCH), který připravil dětský příměstský tábor v Lokti. Baví tě tento způsob léta? Pobyt s dětmi na letním táboře?

Upřímně říkám, že baví. Petr a Stefanie organizovali tento příměstský tábor již vloni, kdy měli opravdu hodně dětí, a já se k nim letos v červenci přidal. Měl jsem v termínu konání dětského tábora volný čas.

Dětí jsme měli méně než vloni, ale i tak jsme si užili skvělé dny se skvělými dětmi na hradě Loket.

Roli vedoucího na letním dětském táboře jsi zažil poprvé? Tedy v premiéře?

Ano. Byl jsem vhozený do vody a snad i díky Petrovi a Stefanii jsem obstál.

Dala ti práce s dětmi na prázdninovém táboře něco pozitivního? Obohatila tě?

Byl jsem překvapený, jak mě s nimi bavilo pracovat a tvořit. Sledovat, jak děti denně přinášely do každé činnosti, do každého našeho nápadu něco navíc. To vše v pěkném a přátelském prostředí loketského hradu.

Jak staré děti jste na táboře měli?

Od osmi do dvanácti let.

Takže už i nastupující puberta…

Ano. Některé děti jsme k některým činnostem museli namotivovat.

Objevil jsi v sobě pedagoga?

Slova pedagog se trochu děsím. Kdykoliv ho slyším, říkám si, že pedagog má dítěti něco přinést, něčím ho obohatit, něco jej naučit. A nemyslím si, že zrovna já bych měl někoho něco učit. Ale to je můj osobní pocit.

Nicméně bavilo mě s dětmi pracovat a tvořit. A pokud si z toho něco pozitivního odnesly, jsem jenom rád.

A ty sis odnesl co?

Prima zážitek. 

Přijal bys roli vedoucího dětského tábora i za rok?

Určitě. Pokud budou mít kolegové zájem, rád se opět zúčastním.

Vrátím se teď před začátek letních prázdnin. V červnu měla derniéru hra Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. Napadá mě, kolikrát jste jednotlivé obrazy v této hře zahráli jinak? Mám pocit, že hra byla vždy trochu jiná.

Přesně jak říkáš, inscenace byla pokaždé trochu jiná. Rozhodně se jednalo o nejsvobodnější kus v programové nabídce Západočeského divadla. Inscenace samozřejmě měla svoji pevnou kostru, ale mnoho z toho, co diváci mohli vidět, byl okamžitý nápad herce na jevišti.

Zkrátka na kostru, kterou jsme měli při zkoušení, se postupně během repríz nabalovalo maso. Důležitá byla interakce s diváky, ale také naše nápady.

Například někdo z nás, herců, přinesl vtip, který ve hře dobře zafungoval, tak jsme ho zaimplementovali. Svobodně jsme si se Shakespearem hráli a ono se vše nějak nabalovalo.

Takže mezi premiérovým a dernierovým představením byl už znatelný rozdíl?

Rozhodně. Po premiéře nám režisérka hry Hana Marvanová řekla: Tak, teď je to vaše, dělejte si s tím, co chcete. Vzali jsme ji za slovo. (smích) 

Jak moc stálo Souborné dílo na improvizaci všech tří herců – tvé, Viktora Breunreitera a Petra Urbana?

Velmi. Museli jsme se vskutku dobře poslouchat, abychom mohli jeden na druhého správně reagovat. Občas jsme se v textu pustili až krkolomně daleko, takže jsme se museli elegantní kličkou vrátit. Ale diváci nic nepoznali a byli nadšení.

Napadá mě otázka, když slyším, jak se hra během repríz volně a svobodně proměňovala, o kolik bylo představení při derniéře delší než při premiéře? Tipnu si: O deset minut?

O padesát!

Vážně?

Ano. Derniéra na Chebském hradě byla delší o padesát minut než premiéra. Hru tam prodloužily všechny možné i nemožné aspekty.

Například jeden z diváků potřeboval během představení na záchod. Ale protože jsme nehráli v divadle, nýbrž na hradě, záchody se nacházely za prostorem, kde se představení odehrávalo.

Divák tedy musel projít přímo kolem nás. A my jsme tento moment vtáhli do hry a rozvedli ho. Přidali pár vtipů a lidé se bavili.  

Možná škoda, že vás neviděl Shakespeare. (smích) Jakou roli z těch, které momentálně hraješ, máš nejraději?

Abych pravdu řekl, tak tu poslední – Konstábla z nové hry našeho divadla Valerie a týden divů. Konstábl je skvělá postava. Démonický upír lačnící po krvi se mi dostal pod kůži. Užívám si ho. Už se opravdu velmi těším, až Valerii budeme po prázdninách znovu hrát.

V uplynulé sezoně jste na YouTube nastartovali takovou potrhlou zpravodajskou show Nazapademamejasno, kde s kolegyní Radmilou Urbanovou tvoříte moderátorskou dvojici hlavních zpráv bezejmenné televize. V souvislosti s tím jsem někde na sociálních sítích četl – nevím, jestli jsi to neprohlásil právě ty -, cituji: Nacházíme se za hranicí trapnosti, ale strašně nás to baví.

Ano (smích). Už máme natočenou další epizodu.

Musím říct, že „dokumentární“ scéna s plejtvákem obrovským v epizodě NePlejtvej, kde se Kateřina Pokorná slastně rochní v malém bazénku, mě dostala. Je to nářez.

Nás taky! Tuhle scénku mám nejradši. Chtěli jsme, aby to bylo lehce blbé a rozumně absurdní.

Velmi mě pobavila…

Lidé, kteří nás znají, se tomu zasmějí. Ale ti, kdo uvedené video zhlédnou náhodou, mimoděk, si možná budou říkat: Proboha, co je to za kravinu? A buď pak vezmou ten specifický humor s nadhledem, nebo ne. O tom je ale divadlo. Co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému. Sto lidí, sto chutí.

Kterou roli bys chtěl hrát, pokud tedy nějaká taková je?

(dlouhé zamyšlení) Vždycky jsem chtěl hrát Jaga v Othellovi, což je hra, kterou Západočeské divadlo v Chebu mělo před nějakou dobou na repertoáru.

Na škole jsme zkoušeli různé úryvky ze Shakespearových her, a tam jsem Jaga hrál. Záporná postava toho intrikána mě moc bavila, vlastně mě nadchla. Rád bych ji někdy ztvárnil i na divadle.

A potom mě láká inscenace Úplné zatmění, tedy příběh dvou nejslavnějších prokletých básníků.

Na škole tě bavila záporná postava? A rád by sis ji zahrál? Proč toužíš po záporné roli?

V Chebu jsem příležitost hrát zápornou roli dosud neměl. Záporné role jsou skvělé, protože na nich se lze znamenitě vyřádit. Ukázat zlé stránky něčí osobnosti, něco, co nejste vy, a to doslova. Proto bych si chtěl zahrát ryze zápornou roli.

Vedle JAMU jsi vystudoval také taneční konzervatoř. Když ses pro ni rozhodl, chtěl ses tanci věnovat profesionálně?

(smích) Tohle je opravdu dávná historie. Zaprvé: Tenkrát tohle rozhodnutí za mě coby mladého kluka učinily víceméně mamka s babičkou.

Zadruhé: Když jsem nastupoval, myslel jsem si, že jdu na taneční konzervatoř. Na školu, kde budu tancovat standardní tance, latinskoamerické, občas street dance. Nikoliv však klasický tanec – balet.

Na začátku jsme několik týdnů trénovali na zemi rozštěpy, až jednoho dne paní profesorka zavelela: Všichni k tyči! A já si zmateně položil otázku: Takže budu dělat balet? Nechci dělat balet. Klasický tanec mi vůbec nic neříká.

Ale na škole jsem zůstal a vystudoval klasický tanec, i když mě nebavil. Dost možná jsem nejhorší profesionální baleťák v historii. Minimálně v historii školy určitě. (smích)

Jak ses pak dostal k činohře?

Poslední rok na konzervatoři jsem uspěl v konkurzu do baletního souboru Městského divadla v Brně, což je jedna ze složek brněnské muzikálové scény. V tomto souboru jsem tančil tři roky a díky tomu jsem si mohl zahrát v několika pěkných a světových muzikálech.

Avšak po třech letech jsem si začal uvědomovat, že bych chtěl víc. Že dokážu víc. Pouze jen dostat šanci.

V brněnském Městském divadle, kde je v souboru zhruba 100 herců v činohře, zpěvohře a muzikálu, však šance dostat větší hereckou příležitost byla pro člověka z tanečního souboru velmi malá, přímo minimální.

Tak jsem se přihlásil na činoherní herectví na JAMU. První rok mě nepřijali, ale na druhý pokus už ano. Po vystudování JAMU jsem však zůstal bez angažmá a celý rok jsem dělal všechno možné i nemožné.

Seděl jsem čtvrt roku za pokladnou v hypermarketu, nebo jsem pracoval jako technik v brněnském divadle Polárka. Následně jsem pak dostal nabídku na hostování v jedné inscenaci v Národním divadle v Brně, čímž se herectví ke mně začalo pomalu vracet.

Pocházíš z Brna. V moravské metropoli jsi ale nezůstal, zamířil jsi na západ, na druhý konec republiky. Jaká životní cesta tě přivedla do stálého angažmá v Západočeském divadle v Chebu?

Tehdy jsem si řekl, že oslovím oblastní divadla. Na můj email se ozval umělecký šéf chebského divadla Zdeněk Bartoš. Zmínil se, že hledá jednoho herce a pozval mě na uzavřený konkurz do divadla.

Přiznávám, že jsem si nejprve vyhledal na mapě, kde Cheb vůbec leží. (smích) Tušil jsem jen, že je někde v Čechách. Když jsem pak viděl, že se nachází úplně na západě až u hranice s Německem, byl to trochu šok. (smích)

Nicméně řekl jsem si, proč konkurz nezkusit. Přijel jsem do Chebu, něco zahrál, něco zazpíval. Odjel jsem zpět do Brna a týden se nikdo neozval. Tak jsem si řekl, že jsem nejspíš neuspěl. A že se seberu a odjedu na rok do ciziny učit se angličtinu.

Zrovna, když už jsem se pro tuto alternativu rozhodoval, zavolal mi Zdeněk Bartoš. Příliš nemluvil, byl stručný. Nabídl mi roční angažmá v Západočeském divadle.

A já jsem bez rozmyslu řekl: Tak jo. A on na to: Dobře, ozvu se vám později, abychom domluvili podrobnosti. Celý náš telefonický rozhovor trval dvacet, maximálně třicet vteřin.

A teď už v Chebu začneš sedmou sezónu. V souboru, kde žádný herec nepochází z Chebu. Jsou tady herci z Prahy, Brna, Písku, Šumperku…

Ano, všichni jsme náplava. (smích) 

Jak ses sžil s městem, které má asi desetkrát méně obyvatel než tvoje rodné Brno? Vždyť Brno má asi 375 tisíc obyvatel, Cheb 33 tisíc…

Byl to velký šok. Zvlášť, když jsem nastupoval do angažmá v zimě. Město na mě působilo šedivě až ponuře.

Skutečně? Jako Chebák ho tak nevidím. Zdá se mi barevné…

Dnes už ho také tak vidím, ale tehdy byl můj dojem šedivý. Navíc tady v pohraničí jsou lidé více uzavření, více si hlídají svůj prostor. Nejsou na první dojem tak přátelští jako na jižní Moravě. Člověk si k nim musí najít správnou cestu.

Jinak na Cheb jsem si již přivykl. A to do takové míry, že když jsem se nedávno po dlouhé době vrátil na několik dnů do Brna, měl jsem úplně opačný pocit, než jaký jsem měl, když jsem z Brna odcházel do Chebu.

Tehdy jsem odjížděl do cizího města na západě, kde jsem cítil jiný vzduch. A teď to bylo poprvé naopak. Vracel jsem se do Brna a měl pocit, že přijíždím do cizího města. Do města, kde vše plyne mnohem rychleji. Bary a oblíbené hospůdky už nebyly tam, kde jsem si je pamatoval. Že z chebského klidu, kde člověk relativně všude dojde za deset minut, jsem viděl zrychlené Brno, kde všichni někam kvapí.

Na co se v nadcházející sezóně těšíš?

Celá sezóna je nabitá zajímavými tituly. Mám pocit, že pro mě to bude výzva, na kterou se však těším.

První nová inscenace, která nás v divadle čeká, bude Tajný deník Adriana Molea ve věku 13 a třičtvrtě. Začíná se zkoušet hned v září a premiéru má 21. října.

Dále mne čeká Cesta kolem světa a klasická shakespearovská tragédie – Macbeth v režii Hany Marvanové. Těším se.

Jak strávíš zbývající část divadelních prázdnin?

Za pár dní letím na Krétu. Pak budu do konce léta v Brně a pendlovat mezi kamarády na Moravě. A těsně před začátkem sezóny mě čeká další moje premiéra – první vodácké sjíždění Ohře.

Václav Fikar (převzato z Epikonu)

Medailonek Petra Németha:

Narodil se roku 1988 ve znamení Raka. Pochází z Brna, kde vystudoval taneční konzervatoř a činoherní herectví na JAMU. Rád cestuje a poznává nová místa, města i tamní tradice. Vyhledává letní festivaly. Relaxuje u malování obrazů, které však nechce veřejnosti nikdy ukázat. Říká o sobě, že má často šílené nápady, které mu ostatní rozmlouvají, což je prý dobře.

V Západočeském divadle v Chebu hraje od roku 2017. Aktuálně v inscenacích: Valérie a týden divů (Konstábl), Musíme si pomáhat (Esesman), Bylo nebylo za devatero horami (Martin, Bohumil, Jednonohý, Pracovitý), Naši furianti (Václav Dubský), Obchodník s deštěm (Joe Curry), Kdyby tisíc klarinetů (vojín popleta), Hra, která se zvrtla (Peťan) a Sex na vlnách (Eddie, Davey).