Fotografoval jsem houby. Jinak

Datum publikace: 10-10-2015, 7:42 v Padesát odstínů krajiny.

Prosluněné lesní mýtiny, mechy, borůvčí, smrčky, spadané jehličí… Kdykoliv vstoupím do lesa, jako bych se stal svobodnějším. A šťastnějším. Ať již mám zrcadlovku na krku nebo ne, rozhlížím se kolem sebe a nasycený naplňující lehkostí si říkám: Jo, tak tady jsem doma. Takhle voní můj domov, který bych neměnil.

Les je pro mě jedním z voňavých pokojů domova. Prastarou hodnotou, která se nedá ničím nahradit. Žádnými penězi, prostě ničím.

Za symbol lesa přitom považuji houby, bez kterých by nebyl úplný (alespoň tedy v mých očích). Rád je v lese cítím, moc rád je v lese vidím a vůbec ze všeho nejraději je fotografuji. Ať již jsou jedlé nebo smrtelně jedovaté, jsou fotogenické.

Když na konci letošního léta, což je obykle čas, kdy houby u nás rostou, v lesích chyběly, jako by byl v tomto domácím pokoji zneklidňující nepořádek. Jako by v něm chyběly záclony, židle nebo já nevím co.

A když pak začaly trošku růst, narazil jsem v lese mezi Teplou a Toužimí na desítky zlámaných a pošlapaných hub na velké ploše, bez ohledu na jejich jedlost či nejedlost. Do zdejšího lesa evidentně vstoupil někdo, kdo v něm neměl co dělat. Kdo nevěděl, jak se v lese správně chovat. Kdo k němu nechoval žádný respekt.

A právě tehdy mě napadlo vyfotografovat houby docela jinak, než jak jsem je až dosud fotografoval. Nekonvenčně. S fiktivními strážci lesa, střežícími tento tradiční symbol, reprezentující mimořádnou hodnotu křehké povahy.

Tradiční hodnoty všech forem, vázané k životnímu prostoru mnoha generací našich předků, totiž musíme chránit pro nás samotné a zvlášť pak pro naše potomky. Aby se i naši vnuci cítili v našem lese šťastně…