Až dosud bavily knižně vydávané povídky Václava Fikara hlavně rybáře. Právě oni měli o jeho knihy tak velký zájem, že ze západočeského spisovatele učinili nejprodávanějšího autora rybářské literatury současnosti. Nová kniha Václava Fikara však cílí na docela jiné publikum. Obsahem i formou.

Proč jste napsal svoji novou knihu nespisovnou češtinou?

Nespisovný jazyk se sám nabídl. Původně jsem ji psal tradičně, tedy spisovně, narazil jsem však na potíž. Knihu totiž vypráví rocker. A když v některých odstavcích či pasážích mluvil spisovně, skoro až uhlazeně, vše znělo tak nějak nedůvěryhodně, trochu vyumělkovaně, trochu i směšně. A tak jsem zvolil cestu nespisovného jazyka.

Jak se vám psalo nespisovným jazykem? Asi lehce, že ano?

Lehce? Bylo to peklo! Aplikace Word po mně všechno automaticky opravovala do spisovného tvaru. (smích) Musela si myslet, že jsem úplný debil.

Nabízí se otázka, nakolik je vyprávění Edgana autentické s životním příběhem jeho autora?

Je velmi autentické! (smích)

Prozradíte víc?

Asi ne. Víte, ctím zásady. A jednou z nich je, že umělecké nebo literární dílo by nějakým tajemstvím opředeno být mělo. Protože v tomto případě je v něm ukryta autorova tvůrčí svoboda.

Vaše nová kniha končí dost otevřeně. Oznámením nové Edganovy partnerky, že je těhotná. Plánujete tedy pokračování této knihy?

Ano, vážně o pokračování uvažuji. Dokonce jsem již dvojku rozepsal. Protože mám ale rozepsanou, a to v pokročilejším stadiu, jinou knihu, sám netuším, kterou dokončím dřív. A hlavně kdy.

Víte, chybí mi důležitá vlastnost spisovatelů, totiž disciplína. Píši podle času a nálady, nepravidelně a neorganizovaně. A to není pro čekající čtenáře dobrá zpráva. (smích)

Přiznávám se, že jsem žádnou z vašich starších knih nečetla. Až tuto. Dočetla jsem se ale, že vaše předchozí knihy byly humoristické. Nyní jste napsal další humoristickou knihu. Vás neláká napsat vážný román? Zabývat se vážnými tématy?

Vážný román? Bylo by skvělé, kdybych uměl napsat novodobého Monte Christa nebo třeba Bílou velrybu. Anebo nejlepší český román vůbec – Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Ale na takové dílo momentálně nemám dost potřebného času a ani tolik potřebnou disciplínu.

Jaroslav Hašek je spisovatel podle mého gusta, srdce i hlavy. Byl tulákem a bohémem všedního života, který měl odpor k mravním konvencím své doby. Základem jeho prozaických děl byly jeho skutečné zážitky a vždycky čůral proti proudu.

Je vaším vzorem?

Vzorem ve smyslu, jak ho zřejmě myslíte, není. Protože nemám žádný literární vzor. Kniha se mi buď moc líbí, a pak o jejím autorovi řeknu, že píše jako Bůh, anebo nelíbí.

Jaroslav Hašek psal jako Bůh. Jeho Švejk je nedostižný. A jsem velmi rád, že ho dokázala ocenit budoucnost, když už to nedokázala za jeho krátkého života přítomnost.

Abych se však vrátil k vaší původní otázce. Vážný román zřejmě nikdy nesvedu. Myslím, že neumím psát smutné knihy.

Postřehla jsem, že v knize postupně zmiňujete mnoho skladeb i názvů skupin, ale jen jednu českou. Skupinu Sto zvířat, a to ve výčtu písní, které předepisuje hlavní hrdina třídní učitelce svého syna v kapitole “Neučte děti kraviny, paní učitelko!” Proč jen tuto českou skupinu?

Nečekal jsem, že se najde čtenář, který by právě tento drobný detail postřehl. Ano, v knize skutečně zmiňuji jen jedinou českou kapelu, a to Sto zvířat.

Věřte, nebo ne, ale jejich písničku Škola jsem dopsal do vámi zmíněného výčtu skladeb až po uzávěrce, a to na úkor jedné z mých nejzamilovanějších písní – Lady in Black od Uriah Heep.

A proč právě Sto zvířat? To není zrovna metalová kapela!

To jistě není, dokonce ani hard rocková. Ale jiskru a energii mají, nemyslíte?

Ale vážně… Jsou to tři nebo čtyři roky, kdy Sto zvířat hráli v plzeňském klubu Buena Vista. Koncert byl v plném proudu a já seděl zrovna u baru, když kapelník Honza Kalina na pódiu vytáhl moji knihu Sezóna chlupatých ploutví a představil ji zaplněnému klubu. Pro mě osobně to bylo takové překvapení, že jsem se u baru při pití piva zakuckal.

Tohle překvapení přitom zařídil saxofonista kapely, můj skvělý kamarád a příležitostný rybářský parťák Jirka Hanzlík. Tehdy jsem si řekl, že jim ho vrátím. Na místě jsem jim sice objednal panáky, ale ve skutečnosti jim tehdejší překvapení vracím nyní. Ve své nové knize. A vracím jim ho rád, protože k této kapele mám lidsky blízko.

A navíc před pár lety, před koncertem v Sokolově, dovolili mému synovi, aby jim pomáhal nosit rekvizity na pódium. Dlouho to byl pro něj velký zážitek.

Vás český rock nebo metal nebaví?

Baví! Vůbec nic proti němu nemám! Na flash disku, ze kterého poslouchám v autě muziku, mám hodně písní od řady českých kapel. Například Krausberry, Vláďu Mišíka, Vítkovo kvarteto, Pražskej výběr, Divokýho Billa, Wohnouty, Lucii, Škwory, Hudbu Praha, Traktor… Navíc jsem vyrostl na Arakainech, Citronech a Vitacitu.

Jenomže jsem nenapsal hudební encyklopedii, ale knihu o rodičovských trampotách fiktivního rockera, kde písně jsou jen berličkou, byť právě ve třetí kapitole hrají hlavní roli. A když už jsou jen příležitostnou rekvizitou, vybral jsem ty, které skutečně psaly dějiny světové hudby.

Tereza Plodková

Rozhovor v originální podobě naleznete zde: http://www.egralibri.cz/l/neumim-psat-smutne-knihy-zamysli-se-spisovatel-fikar/

Kniha je k objednání výhradně u agentury Egra Libri: nakladatelstvi@egralibri.cz