V šesti letech jsem se babího léta bál a nikdo se mi nemůže divit. Moje letní prázdniny byly totiž vedle jiného úzce spajté s drbnami v důchodovém věku. Kdykoliv mě rodiče poslali na malý nákup do Jednoty, jediné prodejny na celé vsi, stál před obchodem hlouček bab v zástěrách. Počet důchodkyň v průběhu dne kolísal zhruba od čtyř do deseti a projít kolem nich dovnitř bylo fakt peklo. Baby drbaly, klevetily a zajímaly se o každého. Ať již v deset dopoledne nebo ve tři odpoledne. I o mě.

“Co jdeš koupit, Vašíku?” zastavovaly mě drbny, kterých jsem se bál. “Tatínek s maminkou včera jeli do města, viď? To ti asi jeli pro nový botičky, viď?”

Bylo mi pět a věděl jsem, že čarodějnicím, spojeným podobně děsivou trvalou a plátěnými zástěrami, je do mého nákupu fakt kulový. A tak jsem sklopil oči a snažil se kolem nich neviditelně protáhnout. Protože ale prádzniny na vesnici už byly takové, něco mezi Troškovými komediemi Slunce, seno… a pozdějšími Babovřesky, vždycky ze mě něco vypáčily, baby. A protože na venkově jsem v té době trávil hlavně léto, byl pro mě obraz letních prázdnin s ukecanými babkami před krámem… Ano, babím létem.

Správně, tomuhle poněkud zvláštnímu spojení zdánlivě se vylučujících slov, které se v naší rodině až tak moc nepoužívalo anebo jsem mu prostě nevěnoval pozornost, jsem tenkrát špatně porozuměl. Spojoval jsem si ho výhradně s drbajícími důchodkyněmi před Jednotou. No, nízký věk mě možná omlouvá.

Že je babí léto výrazem pro pozdní léto, přicházející obvykle v září, jsem pochopil až později. Bylo mi osm nebo devět a na Chebském hradě se konal festival folkové a country hudby Babí léto, na který se mé matce nechtělo jít samotné.

“Co kdybychom zašli na Babí léto? Budou tam hrát pěkný písničky,” snažila se mě přemluvit k účasti na festivalu.

“Písničky?” podivil jsem se nahlas, zatímco mi před očima běžel živý obraz důchodkyň, jak společně zpívají nějaké příšerné lidovky. Brrrrrr! Ty jejich zástěry a pravěká trvalá.

“Já se radši budu učit, mami,” přikrčil jsem se za falešný argument píle a zodpovědnosti, po kterém by mě mohla přestat přemlouvat, jak jsem tenkrát doufal.

“Jak chceš, ale je babí léto… Léto končí a pak už přijde opravdový podzim. Co kdybysme se s létem radši pěkně rozloučili? Na hradě budou různí zpěváci.”

Tehdy jsem vůbec poprvé postřehl souvislost mezi slovním spojením “babí léto” a slunečným předělem mezi létem a podzimem. Sice mi pak ještě pár týdnů trvalo, než jsem z hlavy vystrnadil hluboce zakořenou představu letních prázdnin s babkami před Jednotou, ale to už byl spíše jen technický detail. Než se opět babí léto s babím létem sešlo, věděl jsem už, že jde o krátké období, kdy je ráno kosa a odpoledne fajn. Že jde o skutečný konec léta či začátek podzimu, jak je komu libo, pro který jsou typické ranní mlhy, odpolední slunce, cvrkající cvrčci, vůně hub a poletující vlákna pavučin. Za české rybáře bych pak mohl dodat, že také nastupující vrchol sezony.

Ale dost už řečí, ať mluví obraz. Nabízím vám svých padesát pohledů na toto příjemné období. Fotografie jsem pořídil ma více místech v západních Čechách – v Chebu, Kozlech, v Ostrově, Nežichově, Chyši, v Pomezí nad Ohří, Dalovicích, v Novém Drahově, na Stříbrné, na Kladské a v Lázních Kynžvart…

Jak jsem si vygůglil, podle klimatologů se babí léto průměrně vyskytuje v období od 21. září do 2. října, a proto prý je v České republice někdy také nazýváno “létem svatého Václava” (Václav má svátek 28. září). Podle Wikipedie je však délka trvání tohoto příjemného počasí na začátku podzimu v jednotlivých letech velice rozdílná. Od několika dnů až po několik týdnů. V roce 1959 prý babí léto v česku trvalo sedm týdnů. To musel být fajn podzim…

I když mě babí léto v raném dětství děsilo, protože plížit se třikrát týdně kolem starých drben do Jednoty bylo peklo, dnes ho miluju a trhám si ho a křečkuju na zimu do zásoby. Po hrstech. Škoda, že netrvá až do jara…

To takhle někdy po ránu – zvlášť v pondělí, když jsem ještě úplně negramotnej – mívám různé nápady. Třeba lézt v lese po čtyřech a fotit houby… Mimochodem, je hustý fotit houby! Nehejbou se, jen tak si v mechu a borůvčí rostou a voní… Fakt hustý! Poznámka autora: Při fotografování následujících hub nezemřelo žádné zvíře (to milimetrový něco, co jsem praštil a rozmáznul, když mi lezlo po krku, se nepočítá)!

Pokud jste dne 1. října 2014 poručili Googlu vyhledat heslo “babí léto”, našel vám jeden milion sto tisíc odkazů. Příště jich bude víc. Také díky tomuto fotoblogu… (smajlík řehtající se, ale umírněně, v mezích zákona, zároveň dost poťouchle, jako by zákon nerespektoval…). Tss, tss, tss…

Houby, ryby, ranní mlhy, ojíněné pavučiny, zvýrazněné chladnějším ránem, podzimní barvy krajiny v paprscích letního slunce… Napadá vás ještě něco?

Babí léto je obdobím, kdy chci mít foťák stále při sobě. Kdy se rád toulám českým nebo bavorským venkovem, kdy na pařezech, na lesních mýtinách nebo na zlátnoucích březích řek přemýšlím o rychlosti, s jakou utekl další rok. A kdy si silněji uvědomuju, podobně jako na jaře, že na světě je prostě krásně…

Foto Václav Fikar