Někdy to znamená kráčet s hlavou v oblacích. Zvednout ji vzhůru a dívat se vysoko do větví stromů, abychom je spatřili. A někdy zas kráčet s hlavou svěšenou. S pohledem sklopeným do trávy před sebou.

Někdy je nutné mít zrak sokolí. A jindy vnímat okolí jako kočka. A slyšet i nepatrné zvuky jako sova. Vždy je ale nutné být v přírodě. Nejlépe často. A chovat k ní nejvyšší úctu a plný respekt.

Zvládnete to? Pak se vám s velkou pravděpodobností otevře svět, který jste do té doby nevnímali, či ho registrovali jen velmi povrchně. Otevře se vám svět, který je nepozorným … Pokračujte »

Za mrazem tuhým tak, že by se dal lámat, a u řeky chladné tak, že se ryby u dna raději nehýbaly, aby jich v té ledové vodě ani kousek neubyl, se jednoho prosincového rána objevila parta rybářů v huňatých kožíšcích a v beranicích.

Ti urostlí chasníci se na břehu Ohře neobjevili jen tak sami od sebe. Přišli svoji řeku symbolicky zamknout. Nepřišlo jich mnoho, koneckonců vše se seběhlo tak nějak narychlo, ale o to víc si mládenci s pruty Zamykání Ohře užili. Navzdory mínus třem stupňům.

Máte-li teď chviličku, zkontrolujte z tepla svého domova, jak se jim Zamykání Ohře povedlo… 🙂

Pokračujte »