Zvířata na březích Ohře. Na prahu jara


Datum publikace: 30-03-2022, 18:32 v Toulám se českou kotlinou.

Někdy to znamená kráčet s hlavou v oblacích. Zvednout ji vzhůru a dívat se vysoko do větví stromů, abychom je spatřili. A někdy zas kráčet s hlavou svěšenou. S pohledem sklopeným do trávy před sebou.

Někdy je nutné mít zrak sokolí. A jindy vnímat okolí jako kočka. A slyšet i nepatrné zvuky jako sova. Vždy je ale nutné být v přírodě. Nejlépe často. A chovat k ní nejvyšší úctu a plný respekt.

Zvládnete to? Pak se vám s velkou pravděpodobností otevře svět, který jste do té doby nevnímali, či ho registrovali jen velmi povrchně. Otevře se vám svět, který je nepozorným očím zapovězený. Spatříte totiž starosti, radosti a těžkosti denního bytí zástupců fauny. A nejen to.

Spatříte rovněž pestrost krajiny. Nevídané množství našich menších sousedů, jimž my, lidé, ubíráme prostor pro život. Jimž obvykle vůbec nic neusnadňujeme.

Naštěstí pro nás a pro budoucnost planety se však stále leckteří z našich sousedů drží nad vodou. Bojují, přizpůsobují se a usilují o každý den v prostoru, který dostali k dispozici. A tím ho přímo zkrášlují a obohacují. Svým zpěvem, svými barvami, svojí užitečností.

Fragment řeky Ohře na Chebsku. Řeky, jejíž břehy jsou po tisíciletí plné života. A kde se každý mrtvý strom rychle stane nositelem dalšího života.

Ať už je však člověk všemi potřebnými smysly mazaný, ani bystré oči, ani skvělé uši mu nutně negarantují blízké setkání s těmi, kteří si přejí zůstat nespatřeni. A člověkem zcela nerušeni.

K němu je zapotřebí víc. Splynutí s přírodou, trpělivost a obětování vlastního pohodlí. A nakonec i kvalitní fototechnika, pakliže si chcete své krásné a fascinující sousedy dobře vyfotit.

Do údolí Ohře přichází jaro. Proto jsem v něm strávil celý týden pozorováním zvířat.

Ohře. Fauna kolem řeky

Když kolem Ohře, která je hlavní řekou Karlovarského kraje a současně ústřední podkrušnohorskou řekou, rozpučí kočičky a vyraší žluté orseje, ožijí i zvířata kolem ní. Hmyz, ptáci, obojživelníci i savci. Břehy řeky ozvučí zpěv ptáků i bzukot hmyzu. Křovisek, velkých starých listnáčů, polí i luk, ze kterých může znít, je zde dost.

Nejdříve zpozorujete ptáky. Jsou slyšet a bývají i vidět z dálky, když přelétají ze stromu na strom, z větve na větev, anebo se cpou v trávě. Přiblížit se k nim na vzdálenost, která umožnuje pořídit jejich kvalitní portrét, však lidem obvykle nedovolí.

Přesto úsilí a již zmíněné trpělivost s kvalitní fototechnikou přinesou pěkné snímky, dokumentující výskyt toho kterého druhu na daném místě.

Dokumentování jarní fauny kolem horního toku Ohře jsem začal právě na první jarní den podle kalendáře – 21. března. Začal jsem ho u toku Ohře pod jedinou císařskou falcí v České republice – pod Chebským hradem. A skončil jsem 28. března v Mostově.

V puklině ve starém zdivu národní kulturní památky Chebský hrad, který stojí na pravém břehu Ohře, jsem objevil hnízdo modřinky. Právě tady začala má pouť za jarními zvířaty kolem Ohře. Mimochodem, během pouhých šedesáti minut jsem na Krajince, což je relaxačně-sportovní areál kolem řeky pod Chebským hradem, napočítal devatenáct ptačích druhů.
Drozd. Drozd kvíčala. Drozd s povolením sbírat žížaly. Drozdi rádi sbírají potravu v trávě. Snídaně v trávě je pro ně skoro charakteristická.
Kvíčala špacíruje při břehu Ohře.
Zatímco jeden drozd mi překvapivě ochotně pózoval, druhý, tento, se mi odvážně postavil. Musel jsem ho ujistit, že už jsem snídal a že o hmyz v trávě zájem nemám.
Třetí mi ale nevěřil a raději se i s nalezenou žížalkou v zobáku odplížil do ústraní. Rozhodně mi nevěřil a nechtěl nic riskovat.
Koňadry a modřinky kolem nás jsou obvyklé. Babky už o poznání méně. Proto jsem měl radost jako malý kluk, když jsem ji spatřil na jednom ze stromů na břehu Ohře na okraji Chebu. Tím spíš, když mi babky nadávaly v páru.
Aby mě odehnaly dál od hnízda, které si společnými silami upravovaly na vedlejším stromu. Měly napilno, neboť čas hnízdění babek právě začíná.
Jedním z ptáků, kterého jsem po prvním jarním dnu zpozoroval na břehu hlavní podkrušnohorské řeky, byl také tento Rusovlásek. Totiž Rusopírek. Samec pěnkavy ve svatebním peří.
Strakapoud patří mezi barevně nejvýraznější ptáky u nás. Několik párů hnízdí i kolem horního toku Ohře na Chebsku.
Vrabci na břehu Ohře neklovali igelitové obaly, jak zpíval Ivan Mládek. Švitořili jako pomanutí a nepostáli vteřinu na místě. Mám radost z toho, že místy jich je dostatek. Ještě před dvaceti lety jsem se o jejich budoucnost upřímně bál.
Vrabci nebaničtí. Tedy vrabci od Nebanic. Měli se na pozoru jak přede mnou, tak před nedaleko kroužícím luňákem.
Luňák hnědý. Vládce oblohy. Velký dravec z čeledi jestřábovitých.
Všudybylky sýkorky. Ve volné přírodě mimo dosah lidských obydlí jsou ještě víc plaché a neustále ve střehu. Sice je zahlédneme, avšak není snadné je zajímavě vyfotit.
Sýkora koňadra. Nejrozšířenější evropský druh sýkorek. Tady na samotě u Tršnic.
Koňadra hledá v trávě něco na zub.
Strnad obecný. Na každém druhém kilometru od Chebu po Mostov jsem nějakého potkal.
Věděli jste, že vědci odhalili základní dva dialekty strnadů? Jeden převládá ve východní a druhý v západní Evropě, přičemž Česká republika má být hranicí mezi oběma jazykovými světy strnadů. Jestli je ale tento ze Západu, nebo z Východu, resp. jestli zpíval západním, či východním dialektem, nemám nejmenší tušení.
Tato červenka, zachycená ráno mezi větvemi, není ostrá. Přesto si fotografie velmi cením. Zachycuje totiž moment, kdy se pták dívá na krásně vykreslené slunce nízko nad východním obzorem.
Samec kosa černého je vynikající pěvec, obzvlášť v tomto období. A také o kosech platí, že kolem Ohře, zvlášť v blízkosti měst a obcí, jsou často vidět i slyšet.
Sojčí přelet vysoko nad vrabčím hnízdem na mé hlavě.
Sojčí kamikaze.
Přistání na větvi. Přestože sojky z čeledi krkavcovitých jsou podél horního toku Ohře obvyklými ptáky, sojčí pírko jsem zde nenašel, jak je rok dlouhý.
Když vám vyplašený rehek proletí nad hlavou.
Špačci jsou tažní ptáci, kteří na zimu odlétají na jih Evropy a do severní Afriky. Do Čech se obvykle vracejí na přelomu února a března. Po kalendářně prvním jarním dnu (21. března) jsem jich kolem Ohře spatřil tucty.
Jak špačkovali, když jsem se přiblížil na pár metrů k jejich ložnici.
Anebo dělali, že nejsou doma.
Anebo si mysleli, že jsou neviditelní a upravovali hnízda v dutinách vysokých listnáčů.
Na sluneční paprsky a první vyšší jarní teploty pozitivně reagují všichni tvorové kolem Ohře. I obojživelníci. Najdi svoji ještěrku…
Ještěrky jsou přísně chráněné jako silně ohrožený druh. Na snímku pořízeném na břehu Ohře v Chebu je samička.
Majestátně vypadající straky jsou kolem Ohře obvyklým druhem. Tento skřehotavý pták, který patří k několika málo ptačím výjimkám, kdy se samec od samice neliší vzhledem, se úspěšně přizpůsobil k životu v člověčím světě.
Straka je hojně zastoupená v celé Evropě. Až na jediné místo. Tím je pohádkově krásný Island. Ano, na Islandu se straky nevyskytují.
S trochou štěstí můžeme u Ohře zahlédnout veverku. Krásného hlodavce z korun vysokých stromů, kterého milují snad všichni. Děti i dospělí.
Já měl ale štěstí víc než trochu. Jedno poledne jsem totiž spatřil veverku, která si velmi zručně stavěla hnízdo na silné větvi buku.
Stál jsem nehybně s namířeným teleobjektivem a žasl nad zručností a rychlostí, s jakou Veverčák stavitel hnízdo stavěl. Na jakou stavební průmyslovku asi chodil?
Hryzal větvičky na koncích větví buku a jednu po druhé je s nevídanou obratností nosil na stavbu.
A tam je pečlivě proplétal.
Takto vypadalo jeho hnízdo asi po dvaceti minutách práce. Když jsem se na místo vrátil ze zvědavosti o tři hodiny později, hnízdo (koš) už bylo hotové.
Nevím proč jsem měl tady pocit, že sojka strká zobák do dutiny, která jí nepatří. Nebo že by tam měla spižírnu?
Sojky prý pomáhají rozmnožovat duby, resp. rozšiřovat doubravy. Milují totiž žaludy, které si rády schovávají na horší časy. Ne všechny zásoby pak ale najdou, a tak z některých nenalezených žaludů později vzejde strom.
Zatímco Veverčák stavitel mistrovsky pracoval, jen pár stovek metrů od něj se snesl z oblohy čáp. Aby se nabaštil na poli u řeky.
Na probuzené pole u Ohře se vlastně snesli dva. A krmili se klidně u srn, protože některá zvířata si nevadí.
Letos se první čápi na Chebsko vrátili zhruba 20. února.
Pole u Ohře jsou charakteristickým místem, kde můžeme potkat čápa. Až do září.
Zejména ráno, či naopak večer před západem slunce jsem na několika místech pozoroval srny. Někde pily, jinde se pásly.
Srna míjí divoké husy.
Řeka vylitá ze břehů slouží v teplých jarních dnech jako pítko savcům i ptákům. V týdnu, kdy jsem fotografoval zvířata žijící u Ohře, byly tři dny po sobě odpolední teploty kolem dvaceti stupňů.
Z krajiny čiší klid a mír.
V tentýž den na jiném místě skotačili zajíci.
Na místě běhali čtyři, což je množství, jaké jsem až dosud ve volné přírodě nikdy nepozoroval. Všechny do snímku jsem je ovšem nedostal.
Na poli u Nebanic, při jarní orbě pole, jsem vyfotil zřejmě největší shromaždiště racků chechtavých v regionu.
Desítky jich následovaly traktor s pluhem. Šedá část v pravé horní části fotografie není vadou snímku. Jedná se o prach zvedaný pluhem.
Racek chechtavý na zábradlí v centru Chebu.
O pět kilometrů výš proti toku řeky jsem spatřil vzácnost. Jeho eminenci – datla černého. Největšího šplhavého ptáka Evropy.
Vypadá to, že se chystá zbavit strom parazitů. Léčit jej vyzobáváním hmyzu. Opak je ale pravdou. Tady se datel nekrmil. Zjišťoval, jestli je vzduch čistý. Sojka na smrku o patnáct¨metrů vedle totiž všechny ptáky v okolí varovala, že nablízku je vetřelec.
A tak jsme hráli s datlem kličkovanou kolem kmene stromu, vždyť to znáš. A kamaráde, já jsem vyhrával. Datel šplhal kolem kmene, takže já též, abych ho měl na mušce teleobjektivu. Samozřejmě jsem se snažil, aby mě neviděl ani neslyšel, což je v lese plném popadaných větví a větviček těžký úkol. Avšak obstál jsem. Datel, když mě neviděl, koukal koukat, aby mě viděl…
Protože mě ale neviděl, sletěl dolů těžit mravence. Mimochodem, ležet v jehličí za shnilým pařezem v tričku a šortkách je velká švanda. Zvlášť, když trouchnivý pařez narušíte zapřeným loktem levé ruky, takže se z něj vyvalí mravenci.
Dřevokazní mravenci ve ztrouchnivělých pařezech jsou oblíbenou pochoutkou datlů.
Nejdříve si k nim ale musí udělat cestičku.
A flus! Jehličí s mechem není dobré.
Zejména v zimě můžeme kolem Ohře pozorovat známé siluety jednoho z nejlepších ptačích predátorů – kormorána velkého. Zřejmě největšího nepřítele rybářů. Ptáka, který denně sežere 300 až 400 gramů ryb. A mnohé ve vodě poklove, takže posléze uhynou. Někteří z nich vydrží u řeky přes celý rok.
Každé hejno kormoránů představuje pro rybí obsádku v řece legii smrti.
Kormoráni na Ohři na Chebsku.
Poštolka obecná. Dravý pták z rodu sokolů. Je ptačím dravcem jako stvořeným pro břehy kolem Ohře. Miluje totiž otevřenou krajinu s poli, loukami a skupinami stromů.
Poštolka loví hlavně drobné hlodavce, myši a hraboše. Nepohrdne však ani velkým hmyzem, nebo naopak drobnými ptačími pěvci.
Ráno na Ohři u Tršnic. Srna vpravo pozoruje auto, z něhož stádo fotografuji.
Hojně zastoupeným ptákem kolem Ohře je brhlík lesní. Musím se přiznat, že pro šplhavé brhlíky mám zvláštní slabost. Snad proto, že se jedná o jediného evropského pěvce, který šplhá i hlavou dolů.
Brhlíci si ukrývají potravu do štěrbin ve vrásčité kůře starých stromů.
Pokud jde o Ohři, ruměnice pospolná (ploštice) se vyskytuje jen někde. Touto edobou se vyhřívá či rozmnožuje u lip, cyklostezky kolem řeky nebo zdí.
Sýkora modřinka patří mezi hojné české pěvce. Vyskytuje se maximálně do nadmořské výšky 800 m. n. m., ovšem existují výjimky. Například právě v Krušných horách, pod kterými se klikatí Ohře, byla zaznamenána i ve výšce přes 1000 m. n. m. Modřinka je ceněným strážcem zahrad, sadů a vinohradů. Požírá motýlí housenky, mšice a křísy. Žere i bzučivky, komáry, motýly, vosíky, pavouky a některé brouky. Brzy na jaře ale oždibuje i pupeny stromů. Nějak se přežít musí.
Pole u Nebanic bývá v únoru až březnu tradičně největším shromaždištěm labutí z širokého okolí. Proč tomu tak je, netuším.
Jeden z národních symbolů Lotyšska. Konipas bílý. Podle mého pozorování se letos konipasové vrátili do Podkrušnohoří asi o tři týdny později než v předešlých letech a možná i v menším počtu.
Žluna zelená. Datlovitý pták, který vzhledem trochu připomíná exotického zeleného papouška. Za ní jsem se pěkně naběhal, ale nakone ji zachytil. Byť si umím představit mnohem lepší portrét.
Žluna zelená na Ohři v Chebu. Právě mě zpozorovala, proto odlétá o pár stromů dál.
Kachny divoké jsou na Ohři možná početnější než kapři a štiky dohromady. Ve městech a obcích jich žije nejvíc, snad proto, že je tady lidé rádi krmí. Ovšem i mimo města a lidská obydlí žijí desítky párů.
Samice kachny divoké.
Pár kachen divokých při západu slunce.

Aby tento fotoblog mohl vzniknout, strávil jsem od prvního jarního dne více než čtyři desítky hodin u Ohře na Chebsku. Většinou někde schovaný. Tu za bukem, tam za dubem. Někdy za keři, jindy za rákosím. A stejně často v pangejtu, za balíky slámy či za shnilým pařezem.

Spatřil jsem víc zvířat, než zde zveřejňuji. Ale jejich fotografie jsem buď nestihl pořídit, nebo je pořídil neostré. To se týká užovky, káněte, kuny, lišky a několika dalších.

Cesta k blízkému setkání se zvířaty v přírodě je už taková. Nesnadná. Pokud ale investujete čas, pokoru a trpělivost, dotknete se skutečného jara v přírodě. V krajině kolem vás. Kolem vašeho rybníka, zatopeného lomu, řeky…

Foto a text Václav Fikar




7 thoughts on “Zvířata na březích Ohře. Na prahu jara

  1. Moc pěkné! Máme krásnou přírodu, ať na západě nebo východu republiky. Mnoho lidí si jí ale neváží.

  2. Výborná myšlenka, zábavně podaná. Výskytu zvířat v regionech a jejich specifických lokalitách se nikdo tímto způsobem nevěnuje.

    • Děkuji moc za Váš komentář, pane Ostrádale. Mám v tomto směru další plány, snad mi osud dopřeje jak čas, tak invenci a štěstí pro jejich realizaci. 🙂

Komentář

12 − 2 =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Vypravil jsem se po stopách zlatých úhořů. Jak jsem na Berounce dopadl?

Prohánějí se zlatí úhoři, známí z knihy Oty Pavla “Jak jsem potkal ryby” či z filmu Karla kachyni “Zlatí úhoři”, i...

Už v sobotu na YouTube. Honba za klenotem Berounky

Od 30. do 50. let minulého století prožil sportovní redaktor a spisovatel Ota Pavel na Berounce desítky báječných hodin při lovu...

Okoun říční (2022, přehrada Skalka, CZE)

Okoun říční (2022, přehrada Skalka, CZE, technika lovu: přívlač, 40 cm)

Top