Pozoruhodné Česko, díl 6.: České středohoří


Datum publikace: 05-12-2020, 13:15 v Pozoruhodné Česko.

České středohoří. Člověk milující výjimečnou krajinu s originálním podpisem přírody si ho oblíbí raz dva. Dřív, než se našinec naděje, okouzlí ho pohled na kopce a hory, které trčí nad nízko položeným územím jako obří krtince či zvony.

Středohorským vrchům sice chybí pompéznost Alp i syrová epičnost Karpat, přesto jsou velmi působivé. Impozantní panoramata, která se z vrcholů zvrásněné krajiny očím doslova vnucují, se mi nikdy neokoukají. Jako bych z nich viděl nejpohádkovější kus Čech.

Pozoruhodně malebná část naší naší země. České středohoří.

Rozsáhlá krajina Českého středohoří, rozprostírající se přibližně mezi městy Bílina, Louny, Třebenice, Litoměřice, Úštěk a Děčín, je ale mnohem pestřejší. Je jako báseň o mnoha slokách. Jako romantický film o kráse Čech. Anebo jako tradiční české nápoje k mnoha příležitostem. Jednomu chutná jako vyzrálý ležák, druhému jako dobré víno.

Milovníci přírody hltají velkými doušky fascinující přírodu kolem dolních toků řek Ohře, Labe a Ploučnice. Přitom se nevyhnou obdivuhodným vinicím Českého středohoří a svědomitě obhospodařovaným polím. A samozřejmě malebným městům, zajímavým vesnicím a památkám odkazujícím na dávnověkost osídlení této pozoruhodné oblasti na severozápadě Čech.

Je snadné se do Českého středohoří a jeho přilehlého okolí zamilovat. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že trvale. Zdejší panoramata se mi neokoukají ani posté. Pokaždé vidím středohoří z jiného úhlu, v jiném světle a v jinou roční dobu. A pokaždé je neméně zajímavé.

České středohoří, které je druhou největší chráněnou krajinnou oblastí v České republice, můžeme obdivovat všelijak. Třeba lokálkou z Lovosic do Mostu. Nebo z výletního parníku Porta Bohemica, který jezdí na Labi mezi Ústím nad Labem a Litoměřicemi. Jmenuje se podle kaňonovitého údolí Labe, kterým řeka vstupuje do Českého středohoří a kterému se říká Brána Čech. Latinsky tedy Porta Bohemica.

Výhled na hrad Střekov. Tady ve Vaňově začíná plavba proti proudu Labe. Kaňonem.

Hrad Střekov

Střekovský hrad se tyčí na skále nad řekou Labe u Ústí nad Labem od první poloviny 14. století, kdy jej nechal vybudovat král Jan Lucemburský k ochraně labské plavby.

Jak už je zvykem, hrad později změnil mnohokrát majitele, až ho v roce 1563 koupil Václav Popel z Lobkowicz. Hejtman tehdejšího Litoměřického kraje a císařský rada, který dále vlastnil Duchcov, Osek a Blatno.

Hrad Střekov na trachytové skále.

Lobkowiczům pak patřil až do 20. století. V něm ho zkonfiskovali nejprve nacisté a po nich pro změnu komunisté. Hrad se zpět do držení Lobkowiczů vrátil na počátku 90. let 20. století v rámci restitucí. A dnes patří mezi nejnavštěvovanější památky severních Čech.

Dramaticky vyhlížející silueta střekovského hradu.

Z hradu, který si v roce 2019 připomněl 700 let od první písemné zmínky, je krásný výhled jak na kopce Českého středohoří, tak na řeku Labe a město Ústí nad Labem. I proto si ho v minulosti oblíbilo několik světoznámých umělců, a to zejména v 19. století v období romantismu. Tehdy totiž, po válkách v 17. a 18. století, které hrad zpustošily, začal znovu ožívat.

Hrad Střekov se tyčí nad řekou Labe. Zhruba sto metrů vysoko nad její hladinou.

Inspiraci na Střekově hledal německý hudební skladatel, dramatik a spisovatel Richard Wagner. Zahalený v prostěradle prý z hradeb zříceniny shlížel do údolí, až ho políbila múza. Napsal báseň, která se posléze stala podkladem pro libreto opery Tannhäuser.

Střekov ale podle dostupných pramenů ohromil i další básníky a spisovatele. Johanna Wolfganga Goetha, Karla Hynka Máchu či třeba otce Vinnetoua – Karla Maye.

Hrad Střekov v noci.

Jak uvádím výše, České středohoří můžeme obdivovat všelijak. Z paluby výletního parníku, ze sedla jízdního kola nebo z vrcholů místních hor. Z nich zřejmě nejvíce. Výhledy z Milešovky, Košťálu, Střekova, Hazmburku, Lovoše a dalších kopců se nesmazatelně vryjí do paměti.

Hromová hora Milešovka

Milešovka. Královna Českého středohoří.

Milešovka je nejvyšší horou Českého středohoří. Měří 836,5 metru a je turisty velmi vyhledávanou. Na jejím vrcholu se nachází turistická bouda, bufet i rozhledna.

Výšlap na Milešovku lidé podstupují kvůli širokému kruhovému výhledu do kraje, který rozhodně stojí za námahu. Ostatně slavný německý cestovatel Alexander von Humboldt označil výhled z Milešovky za jeden ze tří nejkrásnějších na světě. Posuďte sami…

Východ slunce, pozorovaný z Milešovky.
Sledování východu slunce z Milešovky. V poslední den roku.
Zřícenina hradu Hazmburk, fotografovaná z Milešovky teleobjektivem.
Zimní výhled z Milešovky. Dole pod pěnou z mraků je krajina.

Milešovka je největrnější horou v Česku. Pokud byste na ni vystoupali každý den, pak 357 dní v roce bude nahoře na hoře foukat. Meteorologové uvádějí, že pouze osm dní v roce je na vrcholu královny Českého středohoří bezvětří.

Tvrdou cestu na Milešovku lemují stříbřité buky. Stromy, které miluji. Foto AP
Cesta na vrchol Milešovky v zimě klouže.

Milešovka je však také horou s nejvyšším ročním počtem zaznamenaných bouřek. Protože jich je přibližně třicet ročně, bývá označována za českou Hromovou horu.

Proto není divu, že observatoř, která se na Milešovce nachází, je nejstarší horskou meteorologickou stanicí v České republice.

Zimní ráno na Milešovce.
Den se probouzí. Snímek pořízený z vrchu Milešovky.
Ranní rozbřesk, pozorovaný z vrcholu Milešovky.

Za jasných dnů je z Milešovky vidět na desítky kilometrů daleko. Krušné hory, ale i Šumava, Krkonoše či hlavní město Praha, které je od Milešovky vzdálené zhruba sedmdesát kilometrů. Západní část České republiky je z Hromové hory pozorovatelná jako na dlani.

Za zcela mimořádných světelných podmínek je pak odtud možné zahlédnout i tři sta kilometrů vzdálené vrcholky východní části Alp. Osobně jsem takové štěstí nikdy neměl, ale jiní turisté zřejmě ano, jak jsem se dočetl.

Vrch Bořeň

Bořeň (539 m. n m.), který se nachází dva kilometry od severočeské Bíliny, bývá označován za největší znělcový útvar střední Evropy. A dočetl jsem se, že má být dokonce největším útvarem svého druhu v celé Evropě.

Kromě toho je také nejskalnatějším, samostatně stojícím vrchem v České republice. V přeneseném smyslu slova je tak endemitem, jaký jinde v Českém středohoří nenajdeme.

Bořeň čnící nad hladinou ranní mlhy.
Bořeň, lev Českého středohoří, při západu slunce.
Snímek hory Bořeň u Bíliny, pořízený uprostřed podzimu – 17. října.

Bořeň stojí zcela samostatně a má natolik charakteristickou siluetu, že ho nelze zaměnit s jinými kopci. Některým připomíná sedícího lva, jiným třeba hlavu obra. Ať tak, nebo tak, tato unikátní znělcová hora u Bíliny bývá přirovnávána k Ďáblově hoře v americkém Wyomingu. Jak kvůli shodnému chemickému složení horniny, tak kvůli podobnému charakteru krajiny, která ji obklopuje.

Charakteristická silueta Bořně. Takhle ho znají například řidiči jedoučí od Mostu na Bílinu.

Není bez zajímavosti, že od 20. července 2019 je hora Bořeň o metr vyšší. Jak může hora povyrůst?

Skupina umělců instalovala na jejím vrchu metr vysokou mohylu z menších kamenů, která upravila výšku Bořně na jednoduše zapamatovatelných 540 m n. m. Bořeň je teď o celý jeden metr blíž Měsíci než dříve.

Na vrcholu Bořně. Zatímco výhled z hory severním a severozápadním směrem skýtá pohled zejména na průmyslovou krajinu severních Čech, pohled opačným směrem (viz snímek) rozkrývá půvaby jihozápadní části Českého středohoří.
Na vrcholu hory Bořeň. Pohled směrem na město Most.

Hazmburk. Hrad nejvyššího královského číšníka

Zřícenina hradu Hazmburk, pamětníka temných časů gotických, je viditelná na desítky kilometrů daleko, a to ze všech světových stran. Hazmburk, který se nachází asi tři kilometry od Libochovic, je proto typickou dominantou krajiny Dolního Poohří a zároveň jihozápadní části Českého středohoří, na jehož úpatí se nachází.

Nejlepší fotografie Hazmburku, kterou jsem až dosud pořídil.
Vlevo hranolová Bílá věž, vpravo kruhová Černá věž. Mimochodem, na jižním úpatí kopce se nachází ovocné sady.
Charakteristická dominanta Dolního Poohří a Českého středohoří. Zřícenina gotického hradu Hazmburk. Hradu, který nikdy nikdo nedobyl.

Hrad založili v polovině 13. století Lichtenburgové jako hrad Klapý, ale jeho skutečný rozvoj začal až ve 14. století pod taktovkou nového majitele – mistra královské komory a nejvyššího královského číšníka Zbyňka Zajíce z Valdeka. Právě on hrad přejmenoval na Hazmburk, a to podle svého jména (německy zajíc = der Hase).

Byl to Zbyněk Zajíc z Valdeka, kdo nechal do té doby skromnou stavbu na kopci rozšířit o pevnou hradbu, brány, Černou věž a další potřebné budovy. Když pak přišly ničivé husitské války, během kterých stáli Zajícové na katolické straně, stal se Hazmburk pro husity nepřekonatelnou překážkou.

Hazmburk. Jedna z dominant Českého středohoří.
Zatímco oválná Černá věž zříceniny (mimo záběr) zůstává veřejnosti nepřístupná, šestadvacet metrů vysoká Bílá věž (na tomto snímku) je lidem otevřená. Také z ní je krásný výhled do širokého dalekého okolí. Současně ale musím říct, že zatím nikde jsem neviděl tak obrovskou koncentraci všelijakého bzučícího hmyzu jako na jejím vrcholu (v polovině července). Ptám se: Co dělají hazmburští pavouci?
V regionu, kde žiju (Karlovarský kraj), je otakárek ovocný vzácný. Ovšem pod hranolovou Bílou věží Hazmburku nebyl problém jednoho z našich nejkrásnějších denních motýlů vyfotografovat. Pod Bílou věží jich poletovalo hned osm.
Silueta Hazmburku, zachycená v říjnu 2020.

Košťál (a Košťálov)

Západně od Velemína se nachází vesnice Kocourov. Za Kocourovem jsou Medvědice a jižně od nich Mrsklesy. Pokud se z Mrsklesů vydáte na Vlastislav, kde neuhnete na Pnětluky, nýbrž na Sutom, ocitnete se v blízkosti vrchu Košťál, na jehož vrcholu se nachází zřícenina hradu Košťálov.

Anebo se na zříceninu hradu na vysoké čedičové skále můžete dostat stejně jako já. Z Třebenic. Je to mnohem jednodušší. A navíc v Třebenicích můžete před výšlapem (nebo po něm) posedět u kávy a dortu ve skvělé Čokolaterii.

Vrch Košťál nabízí plný kruhový výhled na všechny strany. Výhled z Košťálu považuji za jeden z vůbec nejkrásnějších v Českém středohoří.
Nezaměnitelný Hazmburk. Tentokrát fotografovaný nikoliv z Milešovky, nýbrž z Košťálu.
Jeden z výhledů z vrchu Košťál. Tak, jak mi kápl do oka poté, co jsem se na vrchu protáhl a zhluboka nadýchl.

Hora Košťál, na jejímž vrcholu se zřícenina nachází, je unikátním přírodním biotopem. Takovou malou velkou Zootopií. Na vrchu i po úbočích hory odborníci totiž zdokumentovali neuvěřitelných 606 druhů motýlů (vedle mnoha jiných otakárka fenyklového, okáče skalního či pernatěnku zimolezovou) a 85 druhů obratlovců – od hadů až po sovy.

A protože zejména na jižním úbočí hory roste i řada chráněných rostlin, je jihovýchodní svah hory Košťál chráněnou přírodní památkou, a to již od roku 1960. Na této hoře proto platí více než kde jinde: Můžeš fotit, můžeš psát, ale listy netrhat.

Pohled z Košťálu na část Českého středohoří, které je nejvýraznějším projevem mohutné sopečné činnosti v Česku.

“Máchův” Radobýl

Čedičový Radobýl je jedním z kopců, které si můžeme prohlížet během plavby na lodi Porta Bohemica. Nachází se na pravém břehu Labe, přibližně tři kilometry od Litoměřic.

Radobýl byl svým způsobem osudovou horou českého básníka Karla Hynka Máchy.

Romantik a básník Karel Hynek Mácha navštívil Radobýl na sklonku října roku 1836 – 27. 10. Když na jeho vrchu dokončoval báseň Cesta z Čech, zahlédl plameny a kouř z nedalekých Litoměřic. Na nic nečekal, báseň tam nedokončil. Rozeběhl se městu na pomoc.

Radobýl. Do jisté míry osudový kopec básníka Karla Hanky Máchy.

„To byl ale oheň; jedenáct stodol, samé obilí najednou hořely, a vítr do toho foukal až hrůza; takovou jasnost a horkost jsem jakživ neviděl. (…) Tak jsme se přeci odvážili čtyři. Já jsem slík kabát a klobouk a jeden mi polil hlavu vodou, aby mi vlasy nechytly, a běžel jsem okolo třech po každé straně hořících stodol a za mnou ještě tři lidi. (…) sotva jsem tam vydržel horkem a větrem; vždycky než jsem vodu vylil, musil jsem si ksicht natřít a napít se,“ napsal poté Mácha v dopise své snoubence Eleonoře Šomkové, kterou oslovoval vášnivě Lori, do Prahy. Ženě, která mu krátce před jeho smrtí porodila nemanželského syna Ludvíka.

Vrch Radobýl u Litoměřic, fotografovaný od Lovosic.

Karel Hynek Mácha zemřel oficiálně na cholerinu. Slabší formu cholery, která se projevuje zvracením a průjmy. Tyto potíže se u něj vyskytly ve zvýšené míře pár dnů po hašení požáru v Litoměřicích, během nějž se měl nalokat vody k hašení. Vody, kterou hasil nejen hořící litoměřické domy, ale i žízeň po dlouhého běhu z Radobýlu a následné vysilující práce při hašení.

Autor legendární lyrickoepické básně Máj zemřel náhle 6. listopadu. Čtyři dny před smrtí napsal své poslední dva dopisy. Jeden rodičům, druhý své Lori. Kdo ví, jak dlouho by K. H. Mácha žil, kdyby onoho říjnového dne nevylezl na Radobýl…

Kamenný pastýř

Stojí nepřehlédnutelně v poli za vesnicí Klobuky nedaleko Panenského Týnce. Kousek od oficiální hranice CHKO České Středohoří. Je vysoký tři a půl metru, což z něj činí největší menhir na území České republiky. A pravděpodobně se skutečně jedná o pravěký menhir. Ovšem z jaké doby přesně, stále nevíme.

Podle jedné z hypotéz se jedná o menhir z období, kdy naše území obýval keltský kmen Bójů. Tedy národa, podle kterého je odvozený latinský název Čech. Bohemia.

Silueta Kamenného pastýře, který se upíná k slunci.

Kamenný pastýř je pozoruhodným způsobem propojený s horou Říp. Pokud se ráno ve dnech 30. dubna a 13. srpna, tedy na keltské svátky Beltine a Lugnasad, budete dívat od menhiru směrem k Řípu, uvidíte přímo za Řípem východ Slunce. Samozřejmě za předpokladu, že toho dne Slunce vyjde. Zvláštní je, že pouze v tyto dva dny známých keltských svátků. Jedná se o náhodu?

Kamenný pastýř

Litoměřice

Ačkoliv České středohoří žádné hlavní město nemá, bez nadsázky za něj můžeme považovat Litoměřice. Nejsou tak lidnaté jako Ústí nad Labem nebo Děčín, avšak jsou nejlépe situované. Stojí na soutoku Labe a Ohře. Mají velmi dlouhou historii, bohatou gotickou minulost a hrad s expozicí vinařství. Hrad, který byl kdysi strážcem kraje a správním sídlem Přemyslovců.

Východ slunce za Litoměřicemi.
Mírové náměstí v Litoměřicích je centrem města již od doby Přemysla Otakara I. Jeho dominantou je kostel Všech svatých z první poloviny 13. století.

Litoměřice jsou městem, které neobsáhnete za jedno odpoledne. Rozhodně ne, pokud si je chcete pustit pod kůži jako Karel Hynek Mácha. Uchopit jejich historii i přírodu v okolí vyžaduje trochu více času. Vždyť jsou Zahradou Čech…

Proč se jim zde nevěnuji více? Protože Litoměřicícm bude věnovaný jeden ze samostatných dílů Pozoruhodného Česka.

Pohled na řeku Labe a České středohoří.
Muzeum na Mírovém náměstí.

Libochovice

Formálně vzato Libochovice do CHKO České středohoří nepatří. Nacházejí se totiž těsně za správní hranicí chráněné krajinné oblasti. Podobně jako třeba Hazmburk, Říp nebo Budyně nad Ohří.

Avšak nepuntičkářsky nahlíženo… Kdo by se zlobil pro jejich zařazení do tohoto fotoblogu, když z Loun, Třebenic, Lovosic i Litoměřic je to sem cobydup? A dvakrát tím, když některé turistické weby je označují za město na úpatí Českého středohoří.

Barokní zámek Lovosice.
Stavitelem lovosického zámku, který je ve správě státu, byl koncem 17. století, přesněji v letech 1683-1690, italský stavitel Antonio della Porta.

Zřejmě nejslavněšjším rodákem Libochovic je biolog, anatom a fyziolog Jan Evangelista Purkyně. Učenec, který se svým příspěvkem o živočišných tkáních složených z buněk s jádry v roce 1837 stal jedním ze spoluzakladatelů vědního oboru cytologie. Tedy oboru, který se zabývá studiem buněk.

Tehdy, konkrétně 19. září 1837 na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v pražském Karolinu, jako jeden z prvních na světě přisoudil buňkám stěžejní význam pro život.

Pávi na nádvoří libochovického zámku.
Zámecký park v Libochovicích.

O dvacet let později ve své práci O spánku, snech a stavech příbuzných zdůraznil osvěžující a léčivou funkci snů pro duševní rovnováhu, čímž předběhl jak Freuda, tak i Junga.

Protože ale Jan Evangelista Purkyně dokázal v životě mnohem víc (např. sestrojil kinesiskop, či založil fyziologický ústav), jsou Libochovice jeho jménem prosycené. Například na zámku se nachází expozice věnovaná jeho životu.

Úštěk

Na severovýchodním okraji Českého středohoří se nachází malé město Úštěk. S malým, ale malebným historickým jádrem, které si občas vytipují filmaři. Filip Renč zde točil scény do Rebelů a Jan Svěrák scény do oscarového filmu Kolja.

Malebné centrum Úštěku.
Úštěk je městem čertů. Kromě tohoto čerta s Káčou se zde nachází rovnou celé Muzeum čertů.
Genius loci třítisícového města.

Úštěk byl prohlášen za město v roce 1361, přestože zdejší oblast byla osídlena dávno před 14., dokonce i 13. či 12. stoletím. Podle archeologů zde žili lidé už v pravěku. Město je od roku 1980 nejmenší městskou památkovou rezervací v České republice.

Helfenburk. Živá zřícenina

Nedaleko Úštěku se nachází živá zřícenina hradu Helfenburk. Živá proto, že o ni aktivně pečuje občanské sdružení. Pozůstatkům hradu z první poloviny 14. století tak nehrozí zánik. Spíš naopak. Zřícenina je udržovaná a působí velmi pozitivně.

A to jsou hlavní důvody, proč jsou pozůstatky gotického hradu, zvaného též Hrádek, vyhledávaným cílem turistů, kteří zavítali do severovýchodní části Českého středohoří. Stejně tak však Helfenburk (nezaměňovat s Helfenburkem u jihočeského Bavorova) přitahuje i výtvarníky, grafiky nebo zamilované páry. Pro svoji zachovalost, romantickou náladu i pozitivní energii, která z něj sálá.

Zřícenina hradu je volně přístupná celoročně. Avšak věž Helfenburku, kterou na konci 19. století romanticky opravil hrabě Josef von Schroll, pouze o víkendech. Věž je více než sedmnáct metrů vysoká.
Zachovalé masivní opevnění Helfenburku, vystavěného na pískovcové skále.

O historii Helfenburku víme hodně. Ve své době, konkrétně koncem 14. století, patřil tento hrad velmi vzdělanému muži. Janovi z Jenštejna. Mladému míšeňskému arcibiskupovi, vystudovanému na univerzitách v Bologni, Padově, Montpellieru a Paříži.

Jan z Jenštejna byl v roce 1379 ustanoven pražským arcibiskupem a krátce poté také uveden do funkce kancléře panovníka Václava IV. A byl to právě on, kdo vybudoval zdejší opevnění. Za Jana z Jenštejna také byly na Helfenburk dočasně převezeny klenoty, relikvie a knihy z pražského chrámu sv. Víta.

Romantická zřícenina Helfenburku patří ke šťastným. Už několik desetiletí je opravována a udržována místními nadšenci a dobrovolníky.
Romantické nádvoří Helfenburku. Zřícenina nyní patří městu Úštěk.

Zejména v 15., ale i v 16. století měnil hrad majitele jako na běžícím pásu, až po vymření rodu posledního z nich, pana Viléma z Ilburka, v roce 1538 hrad postupně pustl. V roce 1622 pak dostal definitivní ránu. Vyhořel poté, co ho vyplenila císařská armáda pod vedením maršála Buquoye.

Od roku 1978 se o zříceninu hradu Helfenburk, který byl v době třicetileté války (1620) zapálen a zásadně poničen, intenzivně stará skupina nadšenců a dobrovolníků. Jak na svém webu uvádí město Úštěk: Současný systém soustavné péče o tuto významnou historickou památku dovoluje věřit, že hrad bude uchován i pro budoucí generace.

Zřícenina Helfenburk.
Romantický Helfenburk.
Helfenburk je zřejmě jedinou zříceninou v ČR s ohništěm na nádvoří, na kterém si můžete legálně opéct vuřty.
Helfenburk u Úštěku je zachovalou a udržovanou zříceninou.

Děčín

Bezmála padesátitisícový Děčín, rozťatý řekou Labe na dvě poloviny, leží v nejsevernějším cípu Českého středohoří, současně ale v srdci Českého Švýcarska.

Nachází se na soutoku Labe a Ploučnice – přímo mezi labskými pískovci a středohorským hrbolením. Je proto skvělým výchozím bodem pro poznávání zajímavostí v celém širším okolí.

Děčín. Severočeské město na Labi. Dole Tyršův most, za ním na pravém břehu řeky unikátní budova městské knihovny.
Děčínský zámek stojí nad soutokem Labe a Ploučnice.
Dlouhá jízda. Unikátní ulice vedoucí k zámku.
To se takhle procházíte zámeckým parkem v Děčíně a najednou vám nad hlavou něco šustne. Zvednete hlavu, protože čekáte veverku, brhlíka, sýkoru či strakapouda. K vašemu překvapení tam však sedí páv. Ano, na větvích v korunách listnáčů obvykle poskakují a švitoří drobní pěvci, ale v Děčíně si na nich velebí i pávi.
Zámečtí pávi.

Děčín, který vznikl již v 10. století jako osada při hradišti Přemyslovců, nabízí turistům hodně. Od zámku, který se tyčí vysoko na ostrohu nad soutokem Labe a Ploučnice, přes zámeckou zahradu a přilehlou barokní Růžovou zahradu, zoologickou zahradu, řetězovou lávku z roku 1831 až třeba po vyhlídku Děčínský Sněžník. Město, ve kterém se narodil spoluzakladel sokola Miroslav Tyrš, je přirozeným pulzujícím centrem tohoto severního cípu naší země. Který sám o sobě je rovněž zahradou.

Pohled na děčínské nábřeží na levém břehu Labe. Nahoře vyhlídka Pastýřská stěna.
Kašna na Masarykově náměstí v Děčíně.

Pomník Přemysla Oráče

U Stadic nedaleko Ústí nad Labem se nachází ztěží přehlédnutelný pomník. Kamenný podstavec s pluhem z železné litiny. Pomník stojí na Královském poli, odkud měl být kněžnou Libuší povolán na trůn jeden prostý muž. Jistý oráč Přemysl.

Pomník Přemysla Oráče u Stadic s reliéfy od sochaře Josefa Maxe z Prahy.

Později bájný Přemysl Oráč, zakladatel dynastie Přemyslovců, měl právě tady orat pluhem pole, když k němu dorazili poslově kněžny Libuše. S poselstvím, aby zanechal orání a dostavil se na Vyšehrad. Alespoň tak vše popisuje Kosmova Kronika česká z počátku 12. století.

K pomníku Přemysla Oráče ročně zamíří stovky lidí.

Pomník Přemysla Oráče nechal roku 1841 zhotovit hrabě Ervín Nostic, a to podle návrhu architekta F. Staumanna. Na přední a zadní straně kamenného podstavce jsou reliéfy odlité podle návrhu pražského sochaře Josefa Maxy. Znázorňují první setkání Přemysla Oráče s poselstvím kněžny Libuše. A dále Přemyslův příchod na Vyšehrad, kde jej přijímají dcery knížete Kroka – Libuše, Kazi a Teta. Zaznamenávají tedy dva zásadní momenty z přemyslovské legendy, jak je zachytil kronikář Kosmas.

Rozhledna Stradonka

Na místě pradávného keltského oppidia (z 5. stol. př. n. l.) postavili v roce 2009 šestimetrovou rozhlednu ze silných kůlů. Stavba, která vyhlíží jako strážní věž keltského opevnění, není vůbec vysoká. Avšak protože je situována na ideálním místě (vyvýšenina Na Valech), je odtud překvapivě nádherný výhled na České středohoří.

Místo samotné pak působí velmi pozitivně. Snad proto, že je tolik otevřené slunci.

Vyvýšenina Na Valech u Stradonic. Tady kdysi dávno existovalo keltské hradiště.
Rozhledna Stradonka, vybudovaná na místě pradávného keltského sídliště v roce 2009, připomíná strážní věž Keltů.
Sluneční hodiny Stradonky.

S nápadem postavit na místě bývalého keltského sídliště rozhlednu přišly ženy. Konkrétně v roce 2008 členky stradonického Klubu žen. Jejich nápad se okamžitě zalíbil vedení městyse Peruc a…

Dne 18. července 2009 byla dřevěná rozhledna v keltském duchu slavnostně otevřena.

Rozhledna Stradonka. Odtud je impozantní výhled na České středohoří.
Pěšina vedoucí ke Stradonce.

České středohoří v detailech

Jak píši v samotném úvodu. Člověk milující výjimečnou krajinu s originálním podpisem přírody si České středohoří oblíbí raz dva. Ať již má blíž k historii měst, nebo ke krásám přírody. Obojím je tato chráněná krajinná oblast překypující.

Na neokopírovatelném území CHKO České středohoří se nachází hned osm národních přírodních památek. Dále dvanáct přírodních rezervací a osmnáct přírodních památek. Je zde vyhlášeno 43 maloplošných chráněných území a více než 120 památných stromů. České středohoří je jednou ze dvou nejbohatších oblastí na množství druhů živočichů a rostlin ve střední Evropě. I proto se sem několikrát ročně vracím…

Pozdní letní ráno a zvrásněná krajina Českého středohoří.
Při pohledu z dálky vypadá jako raketa připravená odstartovat k Měsíci. Vysílací věž na Bukové hoře skutečně tvarem připomíná legendární Saturn V, což z ní činí jeden ze základních orientačních bodů na Děčínsku. Vysílací věž na Bukové hoře je vysoká 223 metrů a do provozu byla uvedena 5. prosince 1975. Takhle jsem věž vyfotografovaná od Labe.
Východ slunce u Litoměřic.
České středohoří je nejen pozoruhodným geomorfologickým celkem s duší romantickou i rockovou zároveň, ale i významnou zemědělskou oblastí.
Na břehu Labe v Českém středohoří jsem zachytil pár husice nilské, někdy zvané také husice egyptská. Tento původně africký pták, který byl ve starověkém Egyptě chovaný jako hlídač a uctívaný jako posvátný pták zasvěcený bohyni Eset, byl poprvé v Česku spatřen teprve nedávno. V roce 1995. V roce 2010 pak bylo zjištěno jeho první úspěšné hnízdění na našem území.
Vysoká na břehu řeky Labe. I takové zážitky zprostředkovává České středohoří.
Pozlacená polovina letních prázdnin u Lovosic.
České středohoří je působivé v každou roční dobu.
Historická kašna na návsi v Razicích u Hrobčic prošla v roce 2017 zásadní proměnou. Slovo historickou je zde zcela na místě. Rekonstrukce původní pískovcové kašny přitom nebyla vůbec snadná. Málokdo v okolí věřil, že se ji podaří úspěšně zrealizovat. Stará zchátralá kašna se totiž nacházela pod úrovní stávajícího terénu, navíc byla částečně zaasfaltovaná. Bylo nutné ji vyzdvihnout, celou zrestaurovat a kompletně upravit prostor kolem ní, aby vynikla. Obec opravila zeď, přítok i odtok kašny a položila zbrusu novou dlažbu. A nezůstalo jen u toho. Umělecký štukatér Karel Kaliba který záchranné práce prováděl, navrhl pro toto místo uměleckou kompozici s pohádkovým nádechem, kterou nazval „Dívenka pozorující žáby“. A tak vedle kašny instaloval lavičku se sedící dívkou v životní velikosti a čtyřmi velkými žábami. Obec tímto ukázala, že umí zrealizovat projekty, které jsou velmi zajímavé, vkusné a přitahují pozornost turistů. Ze zanedbaného místa v centru Razic se stal atraktivní symbol obce. Pro mě osobně jedna z nejúžasnějších proměn v našich vesnicích za posledních patnáct let.
U Vlastislavi se nachází zřicenina hrádku Skalka ze 14. století. Jedná se o skutečnou zříceninu, z níž de facto zůstala jen kruhová věž. Jako mnoho jiných i tento hrad byl za třicetileté války zpustošen (Švédy v roce 1639) a už nikdy nebyl obnovený. Věž není přístupná, ale z vršku, na které stojí, jsou dobře vidět některé z kopců Českého středohoří – Oltářík, Ostrý, Košťálov, Klapý.
Nedaleko kruhové věže zříceniny hradu Skalka roste Strom přání. U něj stojí cedule s pokyny, jak postupovat, aby vás strom vyslyšel. Postupoval jsem podle návodu. 1. Pohladil jsem ho. 2. Požádal jsem ho. 3. Přál jsme si. 4. Poděkoval mu. 5. Znovu jej pohladil. Tak uvidím…

Fotografie a text Václav Fikar

Další díly cyklu fotoblogů Pozoruhodné Česko:

Pozoruhodné Česko, díl 5: Bečov nad Teplou – http://www.vaclavfikar.cz/pozoruhodne-cesko-dil-5-becov-nad-teplou-2/

Pozoruhodné Česko, díl 4: Mariánské Lázněhttp://www.vaclavfikar.cz/pozoruhodne-cesko-dil-4-marianske-lazne/

Pozoruhodné Česko, díl 3: Lokethttp://www.vaclavfikar.cz/pozoruhodne-cesko-dil-3-loket/

Pozoruhodné Česko, díl 2: Lukováhttp://www.vaclavfikar.cz/pozoruhodne-cesko-dil-2-lukova/

Pozoruhodné Česko, díl 1: Chebhttp://www.vaclavfikar.cz/pozoruhodne-cesko-dil-1-cheb-2/




Komentář

sixteen + ten =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ PŘÍSPĚVKY:

Příběhy roztržitého

Jakkoliv se představě bláznivého nešiky vzpouzím, chtě nechtě si musím přiznat, že jsem roztržitý. Asi jako francouzský herec Pierre Richard v proslulých...

Hluboká vášeň i bohorovný klid. Říjen nad zlato

Říjen. Jeden ze tří nejkrásnějších měsíců v roce. Kdyby po něm nepřišel melancholicky šedivý stařec Listopad, nýbrž zhluboka se nadechnuvší...

Top