Tak dlouho jsme tenhle výšlap za zlatavým východem slunce plánovali, až ze stromů opadalo listí a krajinu si převzala letošní zima. Na vrchol Hromové hory jsme tak vystoupali až v den, kdy se poprvé mrazivě připomněla.

Jářku, to se událo tak…

Obraz 1: Vzhůru na Hromovou horu

Kapela Sto zvířat, toho podzimu na turné nazvaném “25 let Tour”, zrovna nikde nehrála. Zvířata si dala před další šňůrou koncertů relaxační pauzu nebo tak něco, a tak mohl Jirka vyměnit saxofon za trekové boty a jekot zvířecích fanoušků za ticho přírody.

A protože ani já nikde nerajzoval, po Bavorsku ani Švábsku, těšil jsem se, jak Pentaxem zachytím východ slunce nad unikátním Českým středohořím. A to z Hromové hory! Meteorologové slibovali, že světlo bude outdoorovým fotografům přát, a tak jsem se nemohl dočkat, až konečně zvěčním jeden z nejkrásnějších koutů střední Evropy v barvách, jaké si představuji.

Jak víte, Hromovou horou je nazývána královna Českého středohoří – Milešovka. Tahle znělcová homole je rekordmankou hned ve dvou disciplínách.

Za prvé… Její vrchol je největrnějším místem České republiky. Na spočítání bezvětrných dnů na vrcholu Milešovky vám budou stačit prsty na rukou, protože bezvětří si zde podle dostupných dat užívají jen osmkrát do roka.

Za druhé… Milešovka se pyšní největším počtem bouří v Česku! Bouřkových dnů je zde až třicet v roce, statisticky tedy u Milešovky hřmí zhruba každý dvanáctý den. Právě proto zní její německý název “Donnersberg”, tedy… Hromová hora!

Abychom ale vrcholu Hromové hory, který se nachází ve výšce 837 metrů nad mořem (přesněji prý 836,6 m.), dosáhli před východem slunce, museli jsme se s Jirkou sejít pod horou ještě za tmy. Za hluboké tmy.

A abychom se v Milešově pod horou mohli sejít za hluboké tmy, musel jsem z domovského Chebu vyjet ještě za mnohem hlubší tmy. V noci, nebo tak někdy. Už si přesně nevzpomínám. Prostě po zazvonění budíku jsem se skutálel z postele v hodinu, kdy se mnozí vracejí z barů, protože přede mnou byla téměř dvouhodinová cesta autem.

Náš strmý výšlap na vrchol královny Českého středohoří začal v Milešově. Právě tam jsme se s Jirkou v půl šesté ráno sešli. Obklopeni tmou tmoucí a prvním mrazem příchozí zimy…

Takhle vypadám po třech hodinách spánku a dvou hodinách řízení auta. Rozmazaně… Foto Jiří Hanzlík

Z vyhřátého auta jsem vystoupil v černém tričku Sta zvířat, aby Jirkovi nebylo líto, že v sobotu bude bez kapely. A on vylezl z toho svého s potutelným úsměvem na tváři, protože chystal překvapení. Jirka už je zkrátka takový. Věděl, že zhruba za hodinu Milešovka uvidí, co ještě nikdy neviděla…

Já vypadám za tmy rozmazaně, Jirka naopak jako světlo na konci cesty… Foto Václav Fikar

Cesta na nejvyšší masiv Českého středohoří je dobře značená, za bílého dne se turistické značky na stromech jen těžko přehlédnou. Za tmy se však ty samé značky přehlédnou poměrně snadno, na čemž nic nezměnily ani zářící čelovky na našich čelech.

Krátce po zahájení výstupu jsme bůhvíkde uhnuli z oficiální cesty, takže na vrchol jsme šlapali cestou neoficiální. Zcela novou, dosud nikým neprošlápnutou a tedy logicky náročnější…. (smajlík)

Na správnou cestu jsme se znovu napojili necelých 200 metrů pod vrcholem.       

Čím je člověk blíž vrcholu Hromové hory, tím víc ho obklopuje kamení. Šutry různých velikostí cítí pod nohami a vidí je všude kolem sebe. Foto Václav Fikar

Jirka měl čas délky výšlapu za kýženým úsvitem dobře spočítaný. Pár minut před koncem zhruba čtyřicetiminutového funění tmou vzhůru se začalo rychle rozednívat.

Nahoře na hoře byly tři stupně pod nulou. Námraza na stole tomu odpovídala, horký čaj z termosky přišel vhod… Foto Václav Fikar

Jirka přepisuje dějiny. Poprvé v historii spočinul na vrcholu Hromové hory rybář v brodicích prsačkách, s prutem a trofejním duhákem v podběráku. Foto Václav Fikar

Zatímco jsem si po dosažení vrcholu Milešovky připravoval stativ, objektivy a filtry, abych kratičký východ slunce nad Českým středohořím nepromeškal, Jirka se za mými zády v tichosti převlékl. A tak na vrcholu Hromové hory vůbec poprvé v dějinách lidstva spočinul rybář – v brodicích kalhotách, s prutem v ruce a trofejním duhákem v podběráku.

Nevěřil bych, co všechno dokázal Jirka ve svém úsporném báglu schovat. Tak proto ten jeho potutelný úsměv tam dole v Milešově… (smajlík).

V každém případě mi bylo velkou ctí být součástí tohoto vzácného historického okamžiku. Díky Jirkovi jsem byl nejen svědkem události, kdy se po vrcholu Milešovky vůbec poprvé prošel rybář v plné polní, a to s úlovkem (něco jako když se po Měsíci poprvé prošel člověk, ovšem v cimrmanovském provedení), ale navíc jsem měl příležitost tento okamžik zaznamenat pro příští generace. Stal jsem tak prvním fotografem, který něco takového vyfotil. Jako bych vyfotil yettiho, ítýho nebo jinýho “…ho“.

Byl to malý krok pro lidstvo, ale velký skok pro rybáře. Ostatně o výjimečnosti této události svědčí fakt, že za chvíli si Jirku fotili také zaměstnanci milešovských zařízení, kteří tam nahoře vylezli po sedmé hodině z kanafasů. Něco takového prý ještě neviděli… (smajlík) 

Zajímavé kompozice ale vymýšlel i Jirka (zatímco já se připravoval na východ slunce). Díky němu i mě ležela ryba u nohou. Na vrcholu Milešovky. To jsem ovšem v momentu, který je na snímku zachycený, ještě netušil. Foto Jiří Hanzlík

Naše zdařilé siluetky. Slunce vychází… Foto Václav Fikar

Tady je naše společné rybářské foto, pořízené za úsvitu na Milešovce. Foto Václav Fikar

Slunce vychází, aby rozzářilo České středohoří. Na tento okamžik jsem připravený. Foto Václav Fikar

Východ slunce, fotografovaný z Hromové hory. Foto Václav Fikar

Část Českého středohoří za úsvitu. Zleva vrchy Radobýl, Kybička, Lovoš, Ovčín a Boreč. Foto Václav Fikar

Část Českého středohoří za úsvitu. Hora Říp. Foto Václav Fikar

Část Českého středohoří za úsvitu. Foto Václav Fikar

Část Českého středohoří za úsvitu. Foto Václav Fikar

Slunce stoupalo rychle vzhůru, a tak se světlo tam dole pod horou rychle měnilo. Z úsvitu jsem se proto snažil vyždímat maximum. Rychle jsem měnil celkem tři objektivy a stejně tak filtry.

Část Českého středohoří za úsvitu. Vrchy Kabička a Lovoš. Foto Václav Fikar

Část Českého středohoří za úsvitu. Hazmburk. Foto Václav Fikar

Část Českého středohoří za úsvitu. Hazmburk. Foto Václav Fikar

Část Českého středohoří za úsvitu. Vrchy Kabička a Lovoš. Foto Václav Fikar

Když už zde prezentuji své fotografie Českého středohoří, pořízené při úsvitu z vrchu větrné Milešovky, musím říct, že jsme s Jirkou nebyli jedinými nadšenci, kdo si vyšlapal dopřát tento úchvatný pohled.

Už jen deset minut po nás dorazil na vrchol další fotograf se stativem a více kusy objektivů, aby jen pár minut po něm dofuněla na vrchol hory čtyřčlenná skupinka amatérských fotografů. A také fotografka, která kvůli své touze ulovit krásné snímky strávila noc v autě v jedné z vesnic pod Milešovkou. I ona sledovala předpověď počasí a věřila, že tentokrát meteorologům vyjde…

Část Českého středohoří za úsvitu. Zleva vrchy Radobýl, Kybička, Lovoš, Ovčín a Boreč. Foto Václav Fikar

Část Českého středohoří za úsvitu. Hora Říp. Foto Václav Fikar

Část Českého středohoří za úsvitu. Vrchy Srdov a Oblík. Foto Václav Fikar

České středohoří. Tato fotografie vznikla před půl devátou, tedy zhruba hodinu po východu slunce. Foto Václav Fikar

České středohoří. Tato fotografie vznikla před půl devátou, tedy zhruba hodinu po východu slunce. Foto Václav Fikar

Přírodovědec a zakladatel moderní geografie Alexander von Humboldt v 19. století označil výhled z Milešovky za třetí nejkrásnější na světě. Co myslíte? Za sebe mohu říct, že výhled z Milešovky je jedním ze tří nejkrásnějších, jaké jsem si doposud dopřál…

Část Českého středohoří za úsvitu. Foto Václav Fikar

Část Českého středohoří za úsvitu. Foto Václav Fikar

Obraz 2: Vůně horké česnečky

Jirka se zahřívá česnečkou. Foto Václav Fikar

V devět hodin už bylo slunce vysoko nad krajinou, a tak už prakticky nebylo co fotit. A protože právě v devět otevřeli na vrchu Milešovky bufet (k naší radosti), zašli jsme se před cestou zpět trochu zahřát. Přece jenom tam nahoře na hoře mrzlo. A tak nás před sestupem dolů provoněla česnečka a naše těla napružil turek. “Echt čéchyše” kafe.

V bufetu na Milešovce jsou nástěnky a stěny věnované hlavně Milešovce (smajlík). Foto Václav Fikar

V bufetu na Milešovce jsou nástěnky a stěny věnované hlavně Milešovce (smajlík). Foto Václav Fikar

Mimochodem, historie občerstvení na vrchu Milešovky sahá až do začátku 19. století, přesněji do roku 1825, kdy zde podnikavý Antonín Weber postavil chatu z větví a roští, ve které turistům nabízel občerstvení a ubytování. Jeho dřevěná chýše byla později nahrazena modernější zděnou stavbou, přičemž hned vedle byla vybudována první observatoř s vyhlídkovou věží v Česku. V roce 1903.

Obraz 3: Vzhůru dolů!

Buky na “Hromové hoře”. Foto Václav Fikar

Kameny a buky. Cesta z Milešovky dolů mi přišla málem stejně tak zajímavá jako pohled z Milešovky na České středohoří. Má v sobě cosi mystického. Něco, co mému oku lahodí… (smajlík)

Jak už jsem naznačil, výstup na vrchol vede po strmé kamenité cestě. Tentokrát, cestou zpět, už jsme si však pod nohy dobře viděli. Foto Václav Fikar

Při našem sestupu z hory se obloha trochu zatáhla a začaly padat první sněhové vločky začínající zimy. Řídce, ale přece. Ano, zima 2015/16 začala v den našeho výšlapu na Hromovou horu.

Cesta zpět. Tentokrát už jsme si pod nohy dobře viděli. Foto Václav Fikar

Cesta zpět aneb z Milešovky dolů. Foto Václav Fikar

Cesta zpět aneb z Milešovky dolů. Foto Václav Fikar

Vpravo při jihozápadním úpatí Milešovky zhruba 30 metrů vysoká skalní stěna Výří skály. Foto Václav Fikar

Obraz 4: Takové místní Zvláštnosti

Místní zvláštnost pod Milešovkou. Obří židle, vytesané z kamene. Foto Václav Fikar

Z Hromové hory jsme sestupovali směrem na vesnici Bílka. U cesty, která se klikatí mezi poli pod horou, stojí pět velkých židlí z kamene. Od roku 2002 je to taková místní zvláštnost.

My dva a Zvláštnosti aneb Společná fotografie, pořízená na obřích židlích Cesty přátelství. S Jirkou sedíme na souřadnicích bavorské metropole – Mnichova. Foto Václav Fikar

Jak jsem se posléze dočetl, kamenné židle jsou jedním ze čtrnácti novodobých uměleckých menhirů, které jsou součástí takzvané Cesty přátelství. V Bílce, kde před válkou žili hlavně Němci, vznikla v roce 2002 jako příspěvek k obnovení přátelských vztahů mezi Čechy a Němci. Mimochodem, na dvou z pěti židlí, které se jmenují Zvláštnosti, jsou vytesané souřadnice Mnichova.

Pro nás byl ale podstatně blíž Milešov, kde jsme ráno za tmy nechali zaparkovaná auta…

Obraz 5: Kočky lísavý a kalná Ohře

Obec Milešov a její nepřístupný renesančně-barokní zámek (na skalnatém vrchu). Milešovka se nachází severně odtud. Foto Václav Fikar

Obec Milešov. Vzadu je vidět nejvyšší horu Českého středohoří, na kterou jsme vystoupali ještě za tmy. Foto Václav Fikar

Odrostlá koťata milešovská. Foto Václav Fikar

Sotva jsme přejeli k hospodě U Mušketýra, která však byla v sobotu zavřená, takže obědvat jsme museli jinde, přilepily se na mě místní kočky.

Prostě tak… Život dole pod Milešovkou. Foto Václav Fikar

Ta zrzavá byla zvlášť neodbytná. Nejdřív se mi otírala o nohy a předla, potom pěkně zblízka zkoumala můj foťák. Takhle to vypadalo z mého pohledu…

Zvědavá kočka milešovická…. Foto Jiří Hanzlík

… a takhle ta samá situace z Jirkova pohledu (smajlík).

Před odjezdem na ryby na dolní tok Ohře, což bylo v našem plánu od začátku, jsme se zastavili v Milešově. Foto Václav Fikar

Podobný problém jako my řešil v Milešově i tento německý turista (na snímku vpravo). Zastavil nás s otázkou, kde se tady může najíst, přičemž se v rámci svých možností snažil mluvit česky. To bylo velmi milé. Stejně jako jeho další znalost české kotliny. Podle registrační značky na mém autě poznal, z jakého koutu této republiky jsem.

Poslední hodinu a půl bílého dne jsme strávili s pruty na Jirkově oblíbeném místě na dolní Ohři. Ano, závěr naší výpravy za východem slunce na Hromovou horu voněl řekou. Foto Václav Fikar

Závěr soboty patřil rybám. Přejeli jsme na místo na dolním toku Ohře, o kterém mi Jirka vyprávěl už vloni. Abychom se mu společně pokusili přijít na kloub.

Protože sem ale právě přitekla voda od Chebu a z Krušných hor, kde v uplynulých dnech pršelo, žádnou rybu jsme za hodinu a půl nechytli. Nepřekvapilo mě to. Kalné řeky po deštích jsou už takové – nepřejícné.

To mi však vůbec nevadilo, protože rybařina byla tentokrát jen doplňkovou činností naší milešovické soboty. Dne zacíleného, mohu-li to tak zjednodušeně říct, na jedno magické místo v Čechách a fotografování výjimečné krajiny kolem něj…

Václav Fikar