Pozoruhodné Česko, díl 2: Luková


Datum publikace: 10-08-2014, 17:01 v Pozoruhodné Česko.

Luková u Manětína je na první pohled vesničkou, jakých jsou všude kolem desítky. Vede k ní příšerná silnice mezi poli, přičemž nad posledním domem v této malé vsi mezi Zhořcem a Domašínem stojí zchátralý kostel ze 13. století. Jeho oprýskaná fasáda žaluje, že na Lukovou (u Manětína – v ČR jsou totiž čtyři obce Lukové) svět už dávno zapomněl.

A on na ni skutečně zapomněl. Na druhý pohled je totiž současnost vesničky na úbočí Chlumské hory ještě o něco horší než na ten první. Pivo si zde nedáte a nekoupíte tady ani rohlík. Žádný obchod, žádná hospoda. A vesnice bez hospody, jak jsem kdysi zaslechl, je mrtvá vesnice. Navíc autobus sem jezdí jen jednou za týden a ukazatelů u silnic, které by vás do Lukové nasměrovaly, je v jejím nejbližším okolí jako šafránu. V nedalekých Nečtinách například žádný. Nelze se proto divit, že cestou sem, pokud ji neznáte anebo vás nevede navigace, snadno zabloudíte.

luk 23

Kostel sv. Jiří v Lukové na Plzeňsku byl již v roce 1352 farním. Foto Václav Fikar

A snad i proto se dnes o Lukové občas píše jako o zanikající obci nebo jako o vesnici, jejíž dlouhá historie se blíží ke konci (další z mnoha připomínek fatálního dopadu poválečného odsunu německého obyvatelstva na české pohraničí). Anebo jako o osadě, tedy nikoliv jako o vsi. Vlastně je to prašť jako uhoď. Zatímco ještě před 2. světovou válkou měla Luková přes 120 stálých obyvatel, dnes má jen čtyři (plus několik chalupářů), přičemž nejstarší obyvatelce je 92 let. Zkrátka žádný důvod, abych tuto vesnici zařadil do svého foto seriálu o pozoruhodných místech v Česku. A přesto jsem právě ji vybral! Proč…?

Protože jsem jí věnoval ještě třetí pohled. Pohled, ze kterého šimrá za krkem. Tato údajně zanikající obec se čtyřmi stálými obyvateli je dnes totiž turisticky zřejmě nejnavštěvovanější vesnicí Česka a možná i jednou z nejvyhledávanějších v Evropě. Rozhodně v kategorii nejmenších, řekněme do třiceti obyvatel. Vždyť kromě turistů z celé republiky už Lukovou navštívili i Němci, Holanďané, Angličané, Američané, Australané a také Paraguayci. Psal o ní Reflex, svou reportáž přineslo i nejposlouchanější české radio Impuls. Točila zde německá televize, jistá metalová kapela chtěla ve zdejším kostele točit videoklip a nějací Američané v něm chtěli měřit paranormální jevy. V noci.

Odkud tak najednou vytryskl zájem o zapomenutou západočeskou vesničku Lukovou? No… Věříte-li na věci mezi nebem a zemí, pak se raději posaďte. Mohou za něj duchové. Duchové věřících.

luk 16

Duchové věřících. Řada návštěvníků má z těchto soch v lavicích kostela sv. Jiří.husí kůži… Foto Václav Fikar

luk 15

Duchové věřících. Řada návštěvníků má z těchto soch v lavicích kostela sv. Jiří.husí kůži… Foto Václav Fikar

Ono se samozřejmě nejedná o skutečné duchy, ale o sochy, které přímo v lukovském kostele vytvořil student Jakub Hadrava v rámci své bakalářské práce, nazvané Má mysl. V roce 2012.

„Po časově náročném hledání vhodného místa jsem ji nakonec realizoval v kostele sv. Jiří v obci Luková u Manětína, kde jsem využil relativně zachovalých lavic a vytvořil do nich zahalené figury věřících. Cílem bylo přiblížit divákovi svět minulý, kdy kostel využívali lidé, pro které byla víra přirozenou součástí života. Víra měla velký vliv na utváření jejich osobnosti,“ říká autor soch. Do přítmí kostela v Lukové jich posadil nebo postavil přesně 32.

luk 21

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

luk 22

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

luk 2

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

Cílem výstavy však nebylo a není pouze představit minulost obce, ale také upozornit na místní kostel. Ohrožený zánikem. „Církev samotná se snaží objekt zachránit, k čemuž mohou sochy věřících přispět, protože mohou upoutat pozornost veřejnosti,“ uvádí Jakub Hadrava na stránkách www.lukova-kostel.cz.

Že ale chladné sádrové postavy strhnou pozornost na západočeskou vísku takovým způsobem, nečekal ani on, ani Petr Koukl, jeden ze čtyř zdejších stálých obyvatel.

Právě jemu obrátili duchové v místním kostele život naruby. Jako dobrovolný správce kostela totiž mladému umělci slíbil, že když někdo bude chtít jeho sochy vidět, půjde kostel odemknout. Že však budou do Lukové proudit lidé po stovkách, navíc z několika kontinentů, nečekal.

luk 17

Duchové věřících. Řada návštěvníků má z těchto soch v lavicích kostela sv. Jiří.husí kůži… Foto Václav Fikar

luk 19

Modlí se potichu… Foto Václav Fikar

„Když jsem Jakubovi slíbil, že budu zájemcům odemykat kostel, myslel jsem si, že jich bude pár. Maximálně několik desítek za rok. Teď je ale ze mě doslova profesionální průvodce na plný úvazek,“ směje se Petr Koukl, když mi líčí, nakolik zádumčiví duchové věřících ve zdejším kostele zasáhli do života Lukové. A i když turistický šrumec posledních měsíců odnáší hlavně on, zájem lidí o kostel a vesnici ho baví a částečně i naplňuje optimisem. Ví, že bez něj by obec jednou možná skutečně zanikla.

Takhle má naději. Naději, že se jednou aspoň zčásti přiblíží svým lepším časům. Že se opraví zdejší kostel a jednou možná i silnice, která do obce vede. A že si tady jednou někdo otevře hospodu. A to díky lidem, jako jsou sochař Jakub Hadrava, ale i on sám. Dobrovolník, který se přijíždějícím, ať už mluví jakýmkoliv jazykem, naplno a zdarma věnuje.

Ostatně Luková už kdysi hospodu měla. Z kronik, psaných farářem Bláhou až do roku 1912, se například dozvídáme: „V hospodách se mluvívalo o hospodářství, zpívalo se. Ženy byly hádavé, muži spíše mlčenliví. Do hospody chodili spíše chalupníci, dopoledne popíjeli šnaps, večer pivo a hráli karty, sedláci naopak museli víc pracovat na poli a byli  šetrnější. Jedině koncem týdne si také zahráli karty.“

luk 18

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

O tom, že byl lukovský kostel kdysi hojně využíván, svědčí kniha „Posvátná místa království českého“, kde je zmíněn nejen počet křesťanů z přifařených obcí, ale dokonce i jména nejstarších farářů, kteří v kostele působili již od roku 1357. Kniha uvádí následující: Luková 141 věřících, Domašín 113 věřících, Horec (Zhorec, něm. Hurz) 142, Mezí (Moesing) 153. Celkem 549 křesťanů. Obyvatelstvo německé.

luk 20

Kostel sv. Jiří v Lukové. Foto Václav Fikar

luk 14

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

Z nevšední výstavy v chátrajícím kostele se stala atrakce. Velká atrakce. Jen za prvních pět měsíců roku 2014 ji navštívilo 1200 lidí, přičemž většina z nich zanechala pochvalný či povzbudivý vzkaz v pamětní knize. Petr Koukl ji bere s sebou vždy, když jde zájemcům odemknout kostel.

Stejně jako pokladničku pro dobrovolný příspěvek na záchranu kostela, jediné zdejší památky. V roce 2013 přispěli návštěvníci výstavy (= kostela) do pokladničky částkou 14 812 korun, v prvních pěti měsících roku 2014 pak do ní vhodili už 32 472 korun. Přispěl jsem také.

luk 13

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

luk 12

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

luk 11

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

Výstavu sádrových soch v kostele sv. Jiří v západočeské Lukové proslavil internet, konkrétně sociální sítě, na kterých se objevily fotografie duchů i video z kostela od některých návštěvníků. Pak už šlo vše ráz naráz. Nebýt internetu, tohoto fenoménu 3. tisíciletí, o nevšední výstavě v Lukové by vědělo možná jen pár zasvěcených. A ani tento fotoblog by nevznikl.

luk 10

Sochou jednoho z dvaatřiceti věřících prostupuje chladné světlo… Foto Václav Fikar

luk 9

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

luk 8

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

Z cenných záznamů faráře Bláhy z počátku 20. století mě zaujala také následující informace, úzce se vztahující k životu v Lukové před více než 100 lety:

Na posvícení nebo masopust dávala vrchnost pivo zdarma, úředníci něco peněz a děvčata sbírala také po domech, takže na každého vyšlo 6 l piva a o půl noci chleba s máslem. Také v panském dvoře byl šenk, který musel za 1/4 roku vyšenkovat minimálně 1/4 hl piva, aby nepřišel o koncesi. Nemanželské děti ve vsi nebyly, zbožní lidé chodili do kostela a ke zpovědi v neděli, ve všední den kostel zel prázdnotou.

luk 5

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

luk 7

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

luk 6

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

Farář Bláha byl skvělý kronikář. Pro budoucnost, možná právě pro tu naši, dále zaznamenal:

Statky byly středně velké, ale téměř každý zadlužený…

Anebo:

Selský stav ohrožovaly nároky služebnictva – čeleď a děvečky kromě platu ještě dostávaly naturálie – boty, kabát, 2 košile, 3 zástěry, brambory a stravu. Bylo málo pomocných sil, chyběl pro ně i dostatek ubytování, selské ženy musely pracovat na poli a domácnost nestačily dobře vést, špatně se tu vařilo. Lépe bylo domkářům, kteří neměli tak velká pole, a přesto měli víc ve spořitelně v Lukové. Na jaře odcházelo mnoho lidí za službou do Karlových Varů, Mariánských Lázní nebo za prací do Bavorska a Saska, což  narušovalo rodinný život. Muži si v cizině sice vydělali dost, ale ženy zatím doma dřely na polích. Dívky dělávaly v létě v západočeských lázních číšnice…

Anebo:

Panský dvůr v Lukové se zaměřil na pěstování husí a pod dozorem šafáře zde pracovali čeští pacholci, kteří mluvili lámanou němčinou, a starší lidé, protože mladší byli zpravidla mimo ves. Zaměstnanci dvora dostávali deputát a plat. Za starého hraběte, který nedbal o hospodářství, se toho dost rozkradlo, nový je pořádnější. Zmíněný obchod s husami zde byl velmi rozšířený. Prodané živé husy se vyvážely se do Saska.

luk 4

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

Zkrátka ještě na začátku 20. století vesnice Luková u Manětína žila. Měla sedláky i panský dvůr, hospodu i spořitelnu, zdejší husy se vyvážely až do Saska… Může ještě někdy zažít podobné časy? Netuším, ale duchové věřících v kostele sv. Jiří věří, že ano…

luk 3

Duchové věřících v kostele sv. Jiří. Foto Václav Fikar

Mimochodem, určitě vás zajímá, jak pozoruhodné sochy vznikly… Dobrovolníky, kteří do kostela přišli, obalil Jakub Hadrava igelitem, překryl je prostěradly či krajkami a pak je zalil sádrou. Vzniklé odlitky vidíte na těchto fotografiích…

Místa, která rozhodně stojí za zhlédnutí v nejbližším okolí

(dojezdová vzdálenost od Lukové autem cca do 15-20 minut):

Manětín – městečko, vybudované kdysi na zemské stezce Praha – Cheb, které je pro množství barokních památek označované za barokní perlu západních Čech. Poprvé je zmíněno v roce 1169…

Blažejský rybník – národní přírodní památka v Karlovarském kraji (od roku 2014). Nachází se pod Třebouňským vrchem mezi Nežichovem a Branišovem, i s torzem kostela sv. Blažeje a památnou lípou na břehu.

Žlutice – historické město s kostelem sv. Petra a Pavla, který se začal stavět už za Jana Lucemburského, se středověkými sklepy a chodbami pod městem a… Žlutickým kancionálem.

Nečtiny – v obci se nachází regionální muzeum, zřícenina hradu i zámek. První písemná zmínka o Nečtinách pochází z roku 1169.

Další díly cyklu fotoblogů Pozoruhodné Česko:

Pozoruhodné Česko, díl 1: Chebhttp://www.vaclavfikar.cz/pozoruhodne-cesko-dil-1-cheb-2/

Pozoruhodné Česko, díl 3: Lokethttp://www.vaclavfikar.cz/pozoruhodne-cesko-dil-2-lukova/

Pozoruhodné Česko, díl 4: Mariánské Lázně http://www.vaclavfikar.cz/pozoruhodne-cesko-dil-4-marianske-lazne/

Pozoruhodné Česko, díl 5: Bečov nad Teplouhttp://www.vaclavfikar.cz/pozoruhodne-cesko-dil-5-becov-nad-teplou/

Václav Fikar

 

 




3 thoughts on “Pozoruhodné Česko, díl 2: Luková

  1. Parádní fotky, Vašku, jde z nich husí kůže 🙂 Zajedu se tam podívat, díky za tip.



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Idioti na rybách. Pátá epizoda z cyklu Rocker na rybách už je na YouTube

O takové lidi v přírodě nikdo z nás nestojí. Když totiž idiot navštíví les, nebo břeh romantické řeky, ve velmi krátké době promění ten...

Podzim ve znamení literatury. Po Fulghumovi teď happeningový vlak

Po čerstvém setkání s americkým spisovatelem a filozofem Robertem Fulghumem, jemuž předcházel literární veletrh Svět knihy v Plzni, mě čeká další literární moment.

Jím...

Gott. Karel Gott.

Nejsem zrovna popový fanoušek. Mám-li náladu usínat s hudbou, pustím si oblíbené zpěváky francouzských šansonů. Zádumčivého Cohena, éterickou Enyu, bratry Ebeny či klasickou hudbu....

Divadlo jednoho herce a Happeningový vlak spisovatelů. Odbočení od práce na nové knize a od natáčení

A je to tady! Dvacátý ročník mezinárodní přehlídky Divadla jednoho herce, jediného festivalu monodramat v České republice, se vrací do Chebu.

Čtyřdenní divadelní přehlídka...

Top