Ptáci 4. Tam na vodě v rákosí


Datum publikace: 06-06-2019, 21:46 v Padesát odstínů krajiny.

Jaro je život. Láska. Páření a zázrak zrození. Zrození nových životů v běžně nedohlédnutelných koutech našich měst i volné přírody. Za plentou z živých barev, jimiž příroda po zimě nově rozkvetla.

Do jednoho z takových koutů, který se nachází v severočeské části Krušných hor, jsem se vypravil. V maskovacím kompletu a s téměř dvoukilovým teleobjektivem, připnutým na kilogramovém těle fotoaparátu, jsem zmizel v bohatém rákosí jednoho zatopeného lomu, abych se přiblížil vodním ptákům. Tam, na vodě v rákosí, se totiž odehrával pozoruhodný příběh rodiny Roháčových…

The Roháč Family

Jako bych sledoval nikoliv roháče, ale Roháče. Jako bych nepozoroval vodní ptáky u horského jezera, ale člověčí rodinku někde v naší ulici. Tam v rákosí jsem byl totiž svědkem stejného vzorce fungování rodiny.

Zatímco matka se třemi pruhovanými mláďaty se zdržovala za plotem z rákosí nebo v jeho těsné blízkosti, otec se odvážně vydával do dálek na otevřenou vodu, kde setrvával dlouhý čas. Proto, aby lovem uživil svoji rodinu.

Potápěl se v různých částech lomu, ať již blízko břehu, nebo na hlubokém prostředku jezera, ale jen málokdy se vynořil s rybkou v zobáku. Odhaduji, že na ulovení jedné rybky, která je hlavní, i když nikoliv jedinou potravou roháčů, potřeboval osm až deset zanoření, což představuje nemalý energetický výdej.

Na lovu byl ale odvážný, eventuální nebezpečí si příliš neuvědomoval. Anebo jej ignroval. Několikrát se totiž vynořil doslova přede mnou. Pět metrů od mého teleobjektivu. Obvykle se pak lekl a belskurychle se znovu zanořil pod hladinu, jindy však nikoliv. Zůstával na vodě, jen se o pár metrů ode mě vzdálil. Pro jistotu. A potopil se, až když jsem ho doostřoval…

Roháč s ulovenou rybkou pospíchá nakrmit své děti.
„Tatííí,“ máš rybu? Otec připlul s úlovkem, a tak mláďata seskočila z matky a s nadšením se vrhla na živitele.
Tentokrát táta ulovil plotičku. A hned s ní pospíchá za rodinou.

Lovu rybek pro rodinu se samec věnoval nejméně dvě hodiny. Pokud se mu podařilo chytit rybu, okamžitě ji přinesl své partnerce a mláďatům. Po celou dobu přitom sám ani jednu nespolkl, to jako svědek mohu dosvědčit.

Až… Asi po dvou a půl hodinách intenzivního potápění se a vynořování, stejně jako odvážení ulovené potravy rodině kdesi v rákosí, byl on sám už natolik vyhladovělý, že jednu malou ulovenou rybku sežral.

Avšak pro jistotu, snad aby ho partnerka neviděla a posléze mu to nevyčetla, zmizel s čudlou v zobáku až na druhou stranu jezera, kde ji v rákosí bleskurychle spolknul. A pak se odtamtud ještě rychleji vrátil do prostoru, kde po většinu času lovil. A tam začal znovu lovit.

Zatímco se taťka vypravil shánět potravu, mamka s mláďaty se drží v těsné blízkosti rákosí. Vzrostlé rákosí jim poskytuje mnohem větší bezpečí než otevřená voda.
Paní Roháčová s dětmi čeká, až se jejich otec vrátí z lovu.
Mláďata se drží matky jako klíšťata.

Mláďata se roháčům líhnou v období od dubna do června – po 28 dnech. A věřte, nebo ne, ihned umí plavat. Co však neumí je obstarat si potravu. Proto jsou ještě pár týdnů zcela závislá na svých rodičích.

Roháči, i když utvářejí pár jen na jednu sezónu, jsou spolupracujícími partnery a velmi pečlivými rodiči.

Projevuje se to mimo jiné tak, že když se třeba v době hnízdění vzdalují od svého hnízda z vodních rostlin, vždy přikrývají vajíčka vlhkými rostlinami. Proto, aby jejich budoucnost, jejich poklad nikdo nenašel a nesežral.

V sezení na hnízdě se přitom oba rodiče střídají po několikahodinových intervalech.

Opatrná matka mě nepřestávává sledovat.

Při fotografování, které se odehrávalo na vzdálenost patnáct až pětadvacet metrů, byla matka neustále ve střehu a nepřestávala svá mláďata přede mnou skrývat. Ačkoliv jsem byl zahalený od hlavy až k patě příhodným maskáčem, dobře o mně věděla.

Kdykoliv jsem na ně namířil teleobjektiv, zdánlivě nenápadným pohybem těla ukázala svým dětem, kam se mají bez okolků přemístit. Naprosto vždy se schovala za rákosí, které stálo mezi mnou a jimi.

Kdybych je cíleně nefotil, zřejmě bych si matčiny nápovědy nevšiml. Jelikož jsem však fotografováním Roháčovic rodiny strávil více než tři hodiny, vypozoroval jsem v chování matky jednoduché vzorce a jasná pravidla.

Celkově jsem se na zatopeném krušnohorském lomu naučil jedno. Že zatímco samec si při lovu s obezřetností až tak moc hlavu neláme a opakovaně se pouští do rizika, matka si uchovává instinkty divokého ptáka. Nedůvěřuje nikomu a nepřestává být ostražitá. Před každým hned schovává mláďata do bezpečí. Opatrnosti totiž není nikdy dost.

Matka se i s mláďaty ztrácí v rákosí.
Paní Roháčová dobře ví, že svá pruhovaná mláďata nejlépe ochrání v blízkosti úkrytů.
Matka se třemi mláďaty. Opticky nejmenší z nich má za krkem mezi křídly. A právě to mě z jejího hřbetu sledovalo stejně intenzivně, jako jeho matka. Mládě, které se v tuto chvíli nachází nejdál od matky, je naopak největší.

Ještě v polovině 20. století patřil roháč nejen v naší zemi k ohroženým ptačím druhům. Důvod byl nasnadě. Naši předchůdci lovili tuto elegantní potápku doslova ve velkém, aby jejím límcovým a hrudním peřím zdobili elegantní dámské klobouky.

Výsledkem bylo, že například ve Velké Británii byli roháči ve druhé polovině 19. století, tedy zhruba před pouhými 150 lety, téměř vyhubeni.

Až důsledná ochrana roháčů zajistila, že dnes už jsou mimo ohrožení vyhynutí. A že je můžeme potkávat u vody rozhodně častěji, než mohli naši prarodiče třeba před padesáti lety.

Odborníci uvádějí, že aktuálně hnízdí v České republice 3 500 až 7 000 párů, většina z nich ovšem na zimu odlétá. Zimu u nás přečkává odhadem 1 000 až 1 500 vytrvalých jedinců.

Přestože mi terén umožňoval přiblížit se k matce a jejím mláďatům ještě o pár metrů blíž, neučinil jsem tak. Snažil jsem se respektovat její prostor a nestresovat ji ještě víc. Udržoval jsem od ní rozumnou vzdálenost, soudě podle jejího klidného plavání.
V době hnízdění se samec i samice pyšní „svatebním“ šatem, který se vyznačuje dvojitou chocholkou na hlavě (tzv. rohy) a ozdobami po obou stranách krku. Tohle je samec.
Výchovný moment. Matka na krátkou chvíli vyplula s mláďaty na otevřenou vodu, kde je učila potápět. Žádné z nich ale nevydrželo pod hladinou zatopeného lomu déle jak pět vteřin. Dospělí roháči přitom vydrží pod vodou až tři minuty. Někdy a nějak se ale začít musí. A trénink dělá mistra…
Matka dává mláďatům lekci potřebnou pro budoucí život. Odvedla je na volnou vodu, daleko od rákosí. A tam jim ukázala, jak se mají potápět. „Jednou jste potápky,“ řekla jim, „tak s chutí do potápění.“ Pak se na pár metrů vzdálila, avšak ani na vteřinu je nepřestala sledovat. Mláďata se v tu chvíli dívala trochu zmateně jedno po druhém. Jako kdyby nevěděla, co po nich matka chce.
Samice v jarním svatebním šatu.

Labutí přízeň

Fotografování vodních ptáků s mláďaty není až taková hračka, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ano, dostal jsem se k nim v maskovacím kompletu relativně blízko, přesto jsem několikrát narazil. Třeba na labuťáka…

Labutí samec měl napilno. Sbíral a trhal orobinec, aby hnízdo pro svoji sličnou labuť s bělostným krkem dál vylepšoval. Když jsem však při fotografování jeho milé, která seděla na vejcích, překročil pomyslnou hranici důvěry, proměnil se v nekompromisní buldozer a okamžitě po mně vystartoval.

Během vteřiny urazil pět nebo šest metrů, pak roztáhl křídla, aby výhružně demonstroval svoji velikost, a začal vydávat varovný zvuk, podobný syčení. Syčení mají labutě společné s husami, s nimiž jsou ostatně příbuzné.

A protože rozpětí křídel dospělého labutího samce dosahuje až ke dvěma a půl metru, hlavně však proto, že jsem nijak nemínil narušovat rodinou idylku labutího páru, ustoupil jsem zpět čtyři kroky dozadu. Můj nepatrný ústup stačil naštvanému labutímu samci k tomu, aby svá mohutná křídla připažil a pomalu se vrátil zpět k práci…

Když jsem fotografoval labutí hnízdo ze vzdálenosti deseti metrů, věnoval se samec své práci. Nespouštěl mě však z očí. Jakmile jsem udělal ještě dva krátké kroky vpřed, rázem proti mně vyrazil.
Matka sedí na vejcích, zatímco samec o několik metrů vedle vybírá stavební materiál na hnízdo.
Labutí matku jsem fotografoval ze vzdálenosti asi deseti metrů. Celou dobu působila klidně. Možná i proto, že její partner byl pořád na blízku.
Když se matka na chvíli přizvedla, všiml jsem si tří vajec. V tuto chvíli už labuť pohledem kontroluje, jestli na vejce dosedla pořádně.

Labuť velká je jedním z našich největších ptáků vůbec. A zároveň nejelegantnějších. I proto ji člověk kdysi choval jako okrasného ptáka na zámeckých a parkových rybnících, což ale platí dodnes. I dnes jsou labutě ozdobou parkových jezírek a rybníků.

Vznešenost labutě navíc podtrhávala skutečnost, že narozdíl od svých menších vzdálených příbuzných, od hus a kachen, se po celý rok nijak neozývá. Tichý bělostný pták s dlouhým labutím krkem, kterému Angličané říkají mute swan (tichá labuť), byl proto dokonalou okrasou zámeckých jezírek.

Teprve až v polovině 20. století, tedy ani ne před sto lety, se labutě ze zámeckých jezírek a parkových rybníků začaly rozšiřovat do volné přírody. Dnes je můžeme potkávat jak ve městech, kde si mimo jiné zvykly konzumovat staré pečivo (nikdy je nekrmte čerstvým, vždy nejméně tři dny starým!), které jim hází lidé do vody, tak daleko za městy na stojatých a pomalu tekoucích vodách. Krásné labutě se přitom stále těší značné úctě, obdivu a respektu Čechů.

Labutě si staví velká, naprosto nepřehlédnutelná hnízda z rákosí, a to na okrajích přehrad a rybníků, nebo na březích tekoucích vod. Samice do něj klade vejce obvykle v době od konce března do začátku května, přičemž na hnízdě pak sedí většinou ona. Samec střeží okolí a na vetřelce srdnatě a agresivně útočí. Pokud si však jeho partnerka potřebuje na chvíli protáhnout pérka, ochotně ji na hnízdě na chvíli vystřídá.

Než ale samice naklade vejce, musí dojít k milostnému vzplanutí. A námluvy jsou u labutí vzrušující podívanou. Trvají sice jenom krátce, možná jen deset, maximálně dvacet minut, ale rozhodně stojí za sledování.

Ona i on se zvedají nad hladinu. Mohutně přitom máchají křídly, roztahují ocasy jako vějíř a kroutí svými dlouhými krky. A nezůstává jen u zvedání a kroucení.

Oba se co chvíli třou o sebe, jako kdyby tančili ploužák. Svatební obřad je u konce po pár minutách a labutí pár už spolu zůstane až do konce života, v dobrém i zlém.

Matka se třemi mláďaty v prachovém peří, starými sotva několik dnů.
Jedno z mláďat se odpojilo od matky. Všimlo si mne a s důvěrou ke mně směřuje. Matka však malému zvědavci okamžitě v dobrodružné cestě za člověkem zabránila. A vysvětlila mu, že k cizím lidem labutí děti neplavou. Napadlo mě, že jednou z něj možná bude odvážný samec.
Krásná labuť s úžasnými mrňousky.
Kachní samice pozoruje labutí matku s dětmi. Co se jí asi honí hlavou? Mimochodem, přestože vzhled labutě i kachny je odlišný, jedná se o vzdálené příbuzné. Vznešené labutě totiž patří do čeledi kachnovitých.

Mláďata labutí se z vajec vylíhnou přibližně po pěti až šesti týdnech. Přesněji po 35 až 41 dnech.

Ani na vteřinu pak neztrácejí čas (jako by si uvědomovala, že život je dar). Sotva pár hodin od okamžiku, kdy se prodrala na světlo světa ze skořápky, už totiž vyskočí z hnízda a všemi smysly začnou prozkoumávat jeho nejbližší okolí. A matka má rázem napilno. Ani na okamžik je od té chvíle nespustí z očí. Pro několik příštích měsíců…

Labutí matka ukazuje mláďatům nejbližší okolí hnízda. A také ptáky ze sousedství…
A znovu situace, kterou už jsem zažil u předešlého labutího páru, když jsem překročil čáru. Udělal jsem pouhé tři kroky dopředu, abych vzdálenost k fotografování aspoň o metr a kousek zkrátil, a na scénu okamžitě vstoupil samec a otec v jedné osobě. Okamžitě přestal opravovat hnízdo ukryté v rákosí, aby kvapem připlul bránit rodinu.
Rozjetého samce však jeho partnerka zastavila. Jako by mu řekla: Labuťáku, klid. Ten týpek je v pohodě. Fakt na nás nic nezkoušel.

Mláďata labutí velkých rostou poměrně rychle. U rodičů zůstávají obvykle pět až devět měsíců, zpravidla do zimy. Mladé ptáky přitom poznáme snadno. Jsou hnědošedí. S každým dalším týdnem, který odžijí, jim pak tmavého peří ubývá. Dospělí ptáci jsou už čistě bílí.

Loňské mládě z jezera v severočeské části Krušných hor. Je půl desáté dopoledne, puberťák snídá. Rodinu už opustil, brzy bude dospělý.
Odrostlé osamocené mládě labutě velké bohatě snídá.
Mladá labuť se o sebe umí postarat. Na dně jezera hledá rostlinnou potravu.
Krmící se mladá labuť moji blízkost ignorovala. I proto jsem ji mohl fotit ze vzdálenosti osmi až deseti metrů, aniž bych měl špatný pocit z toho, že ji stresuji.
V této chvíli už snídaně trvá asi půl hodiny. Pták si ji užívá.
Labuť patří do řádu vrubozobých. A jako většina vrubozobých se živí rostlinnou potravou.
Ještě zapít…
… a jde se odpočívat! Vždyť za hodinu bude pravé poledne.

V blízkosti dalších

Tam na vodě v rákosí, na nejmenovaném zatopeném lomu v severočeské části Krušných hor, jsem nakonec vyfotografoval víc než jen rodiny roháčů a labutí.

Více než osmihektarová vodní plocha mezi rozkvetlou loukou za vesnicí a pastvinou totiž hostila mnohem víc ptačích druhů. Třeba černobílé. Vlaštovky obecné a lysky černé…

Přestože lyska patří mezi ptáky s bohatou škálou zvuků, tahle nevydala ani „píp“. Možná proto, že byla sama.
O to víc se však dávala do pucu. Přes dvacet minut si bílým zobákem upravovala černé peří na křídlech i na hrudi.
Originální vzhled lysky černé, která patří do čeledi chřástalovitých. Tak trochu hororový vzhled. S trochou fantazie vypadá jako maska z filmu Vřískot. Nebo spíš jako morový doktor, který hledá cestu zpět z mokřadu.
Přestože jaro je časem lásky a zrození, tato lyska se producírovala po hladině zatopeného lomu sama. Navzdory květnu…
A nakonec fotografie, pořízená při odchodu od jezera. Vlaštovka obecná, sedící pár metrů od vody.

Vlaštovka samozřejmě není vodním ptákem. A na hladině by nepřistála, ani kdybyste jí nabízeli špajz plný poletujícího hmyzu. Přesto se u jezera cítila jako doma. Těsně nad jeho hladinou totiž lovila nízko poletující hmyz. Mně se ji však podařilo vyfotografovat až ve chvíli, kdy přistála k odpočinku na ohradníku, který odděloval pastvinu s kravami od cesty podél břehu jezera.

Mimochodem, zatímco stavy potápek roháčů u nás už několik desetiletí pozvolna stoupají, stavy vlaštovek se naopak v posledních pětadvaceti letech snižují! Podle odborníků hlavně kvůli úbytku hospodářských budov s chovy zvířat, kde vlaštovky většinou hnízdí, stejně jako kvůli shazování vlaštovčích hnízd.

Od roku 1990 tak v Česku ubylo dvacet procent vlaštovčí populace, tedy celá jedna pětina. Na seznamu ohrožených druhů ptáků ale vlaštovky nejsou. Zatím…

Text a foto Václav Fikar

Čtěte další příspěvky s fotografiemi ptáků:

Ptáci 3. Snímky roku 2014 – http://www.vaclavfikar.cz/ptaci-3-snimky-roku-2014/

Ptáci 2. Adoptoval jsem kachní rodinu – http://www.vaclavfikar.cz/ptaci-2-adoptoval-jsem-kachni-rodinu/

Ptáci 1. Zpěvaví poslové jara – http://www.vaclavfikar.cz/ptaci-1-jako-poslove-jara/




2 thoughts on “Ptáci 4. Tam na vodě v rákosí

    • Děkuji moc, Emilie, za Váš komentář. A za odkaz na pěknou píseň. Sice si nejsem zcela jistý, nakolik odkazu v kontextu článku rozumím, tím spíš, když nemám rád, když mi voda šplouchá do uší, ale velmi si vážím komentáře každého čtenáře. Vyžaduje totiž touhu něco sdělit a samozřejmě určitou energii a čas, kterého nikdo z nás nemá nadbytek.

Komentář

10 − one =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Lapland Pike ovládli domácí Švédové. Češi se přesto prosadili

Nejslavnější rybářský závod severní Evropy v lovu štik na umělé nástrahy, Lapland Pike, ovládli domácí Švédové, kteří měli ve startovním poli nejpočetnější zastoupení.

Vítězství v...

Legendární závod v lovu štik se blíží! Laponsko je připravené.

Městečko Dorotea ve švédském Laponsku už je připravené na uvítání účastníků letošního ročníku největšího a nejslavnějšího závodu v lovu štik přívlačí na severu Evropy...

Jak těžké je vrátit kapitální štiku zpět? Sledujte druhou epizodu Rockera na rybách

Už jste někdy ulovili kapitální štiku a pustili ji po boji zpět? Už jste někdy darovali život velkému poraženému soupeři? Podívejte se, jaké to...

Podobné místo v Česku nenajdete, říká dobrodruh Ladislav Zdibura o Chebu

Jako Chebana mě pochopitelně musel potěšit tip cestovatele a dobrodruha Ladislava Zdibury, který posluchačům Radia Wave doporučil téměř tisícileté město Cheb jako místo, které...

Top