Barvou připomínají kyselé citrusové plody. Tak kyselé, že se jim velká část rybářů vyhýbá značným obloukem. Kombinace fluorescenčně zelené, signálně žluté a oranžové barvy s černým žíháním je děsí. Vyvolává u nich alergickou reakci.

„To nemyslíš vážně,“ křižují se někteří z nich, když wobler této barvy upevním do karabiny. Jsou přesvědčení, že něco tak nepřirozeně křiklavého do našich vod plných kaprů a tloušťů nepatří.

Já to však myslím smrtelně vážně. Vždyť právě „fire tiger“, jak si výrobci tento extravagantní vzor pojmenovali, patří mezi mé vůbec nejúspěšnější barevné varianty. Bez jakékoliv nadsázky.

Tímto „acid dekorem“ už jsem mnohokrát uhranul všechny běžně lovené dravé ryby našich vod. Štiku, okouna, candáta, sumce, ale i bystrozraké druhy jako bolena nebo tlouště. Zkrátka jakkoliv je tahle barva nepřirozená, českým dravcům nevadí. Pochybujete?

Okamžitý úspěch

Od čtyř ráno stojíme s Michalem na rozvalených kamenech, kterým ranní mlha propůjčila patinu gotického opevnění. Velmi starého, dávno zbořeného. Po břehu rozfoukaného věčností.

A stejně jako předchozího dne se tady snažíme o sumce, jen dnes možná ještě intenzivněji než včera. Desítkami hodů pročesáváme vodu, jenže celou dobu marně. Už hodinu a půl jsme bez kontaktu. Mrakomor, jak tak sumcům někdy z legrace říkám, ne a ne přijít.

Přitom řekou jsem už protáhl všechny sezónní favority. Arese v barvě okouna, dvoudílného Kácela ve zlatavé barvě a naposled i holografického Slidera s modrým hřbetem. Téměř všechny nástrahy, které mě tady letos už několikrát rozradostněly. Tentokrát však byly mimo asi stejně tak jako outfit vyšlý z módy. Zkrátka nic. A Michal byl na tom stejně, přestože sázel na jiné typy i barvy. Ani on zatím neškobrtnul o šupinu.

A  tak je logické, že jeho pozornost upoutala velká ryba, která putovala podél břehu vzhůru proti proudu Labe. Plula pomalu přímo pod jeho nohama.

„Podívej,“ upozornil mě polohlasem. A klidným pohybem ruky, aby rybu nevyplašil, ukázal kam se mám podívat.

Pohnul jsem tím směrem hlavou, a pak mi oči málem vyhřezly z důlků. Čekal jsem kdeco – parmu, velkého tlouště, možná hejno ostroretek nebo zbloudilou velkou štiku. Ale tohle… Tohle opravdu ne.

Pod hladinou zářil jako ohnivé slunce kapr. Pomerančový obr, který mířil bůhví kam. Měřil asi tak pětasedmdesát až osmdesát centimetrů a vypadal jako vyděděnec. Jako bílá vrána, kterou hejno obyčejných kaprů obecných odvrhlo. Přesto plul obří koi hrdě a sebejistě. Dva rybáři na břehu nad jeho zády ho nijak nevzrušovali.

Sledoval jsem ho, dokud to jen šlo, a pak mě oslovil bláznivý nápad. Těch já ostatně mívám dost, zvlášť když ráno nesnídám. Vytáhl jsem Slidera v barvě ohnivého tygra, protože oranžového jsem u sebe neměl.

„Co myslíš, toho bych mohl vydávat za koi, když už se tady vyskytují, ne?“ žertoval jsem v narážce na oranžový přízrak, který nás minul.

Michal samozřejmě věděl, že si dělám legraci, protože tuto křiklavou barvu používám často a dříve nebo později bych ji stejně vytáhl. Téměř žádný můj rybolov se bez ní neobejde. Nicméně jen tak pro zábavu kývnul.

„Tak dobře… Když chcete koi, máte ho mít,“ mumlal jsem si pro sebe a nahodil.

A pak se stalo něco, co nade vše miluji. Záběr na první hod! A učeš chlupy bobrovi – rovnou od sumce! Dravec uchvátil kolébající wobler jerkového typu asi dvacet metrů od břehu, a to enormní silou. Můj falešný koi, ve skutečnosti fire tiger, tedy slavil bleskurychlý úspěch. A to přestože jsem těmito končinami vodil stejným způsobem stejný Slider, jen byl v jiné barvě.

Jistě, vím, barva by při lovu sumců neměla hrát až tak důležitou roli, protože klíčovým faktorem k vyprovokování útoku na nástrahu bývá pohyb. Takže bych vlastně v tomto konkrétním případě neměl úspěch ohnivého tygra tolik vypichovat.

Nicméně po našich vlastních zkušenostech z posledních čtyř sezon nechávám problematiku vidění barev či rozlišování barevných odstínů malýma sumčíma očima otevřenou a opravdu s velkým otazníkem. Na dvou labských místech jsme totiž ve dvou po sobě jdoucích sezonách chytali sumce výhradně na jednu jedinou barvu. Všechny ostatní, jakkoliv dostaly obrovský prostor při použití stejně úspěšných modelů, tam prostě vyhořely. Stoprocentně vyhořely.

„Zkrátka správná volba,“ zářil jsem pak při fotografování se 115 centimetrů dlouhým sumcem.

V čem spočívá jejich kouzlo?

Pokud vygůglujete české stránky slovního spojení „fire tiger“ a odfiltrujete jednoho týpka z Havířova, který pod tímto nickem na netu  balí holky (a pak ještě stejnojmennou aplikaci pro Android), zjistíte neuvěřitelnou věc.

Prakticky všichni výrobci wobblerů, třpytek nebo dokonce velkých mušek mají tuhle „kyselou“ barevnou kombinaci na seznamu svých základních vzorů. Proč? Zaslouží si to, když k ní má tolik rybářů odpor?

Zaslouží, protože jednoduše funguje. Celé roky dumám nad tím, co dravé ryby našich řek, písníků a rybníků přitahuje na děsivě křiklavých barvách. Ať již na fluorescenčně oranžové, erháčku (red head) nebo právě na fire tigerovi. Vždyť co mají tyto exotické variace společného s našimi zabahněnými Ladovskými rybníky, podél kterých rostou vrby nebo topoly? Vždyť všichni naši dravci bez výjimky spatří tuto „karibskou divočinu“ poprvé až v okamžiku, kdy jim ji vláčkař provede před očima. Tak proč před ní v tu chvíli neutečou?

Možná právě proto! Domnívám se, že úspěch fire tigera u našich dravců je mimo jiné daný právě jejich neznalostí této barevné kombinace. Probudí v nich silný obranný instinkt, který přejde v ostrý výpad. Pud sebezáchovy jim v takovou chvíli připomene nejjednodušší zaklínací formuli, kterou znají už od vykulení z jikry – zabij, nebo budeš zabit. A proto vystartují dřív, než po nich vyjede ta podivná ryba neznámého vzezření. Teď myslím hlavně na štiky nebo okouny.

Jednou jsem v průzračné vodě u kotviště lodí na Jesenici pozoroval chování štiky, které tomu dává za pravdu. Zubatá se ukrývala pod lodí po mé levici. Všiml jsem si jí okamžitě, co jsem si stoupl na záď své ukotvené lodi, odkud jsem začal vláčet. Hlava jí koukala zpod zádi směrem na otevřenou vodu, jakoby chtěla mít perfektní přehled o všem, co se kolem loděk děje. Cítila, že má situaci pod kontrolou, nezatáhla se pod svou loď dokonce ani ve chvíli, kdy na hladinu dopadl můj stín.

Protože jsem velikost štiky odhadl na šedesát až pětašedesát centimetrů, připravil jsem si sedmicentimetrový Shad Rap v původní barvě SD, tedy v barvě plotice. Plotici určitě zná, říkal jsem si, záběr přijde rychle.

Woblerem jsem přehazoval stanoviště štiky, a pak ho provokativně tahal zubaté před čumákem. Tedy asi metr před ním. Štika vždy vyjela kousek dopředu, potom se ale zatáhla zpět. Přeloženo do našeho jazyka. Nejprve vyjela, protože rozpoznala důvěrně známou kořist. Pak ji ale něco nehrálo, a tak couvla zpět.

Jiná reakce štiky ale přišla, když jsem wobler vyměnil. Neúspěšnou plotici jsem sundal a místo ní upevnil do karabiny „nasírací“ barvu. Čtete správně – nasírací. Tak pro sebe křiklavým barevným vzorům říkám.

Když jsem nový wobler vedl po stejné dráze jako předchozí, štika zpod lodi tentokrát nevyjela kousek dopředu. Naopak. Sotva z dáli ohnivého tygra spatřila, pomalu se zatáhla pod loď. A tam zůstala ještě asi další dva nebo tři hody, než po této nástraze vylétla jako blesk z čistého nebe. To když jsem s woblerem před stanovištěm štiky prudce potrhl.

Opět přeloženo do našeho jazyka. Z neznámého tvora nejprve dostala strach, a tak šla tomu vetřelci z očí. Asi jako když se člověk schová za strom, aby ho nikdo neviděl. Chvíli ho pozorovala, a pak si řekla, že nejlepší bude se ho rovnou zbavit. A přišel útok…

Ano, myslím, že to je jeden z důvodů úspěchu fire tigera.

I druhým z pravděpodobných důvodů bude viditelnost této barevné kombinace, ovšem ve zcela jiných světelných podmínkách. V hlubších vodách se zhoršenou viditelností.

Nejsem ryba, abych to mohl tvrdit, mám však solidní představivost a k tomu se někdy snažím přemýšlet jako ryba. A hlavně dívat se jako ryba.

Proto si umím představit, že křiklavé barvy jsou tři, čtyři nebo pět metrů pod hladinou vidět jinak než v rukou rybáře na souši. Nejsou tolik výrazné jako na břehu, víc se provážou a rozmažou. Ztmavnou, přesto tam hluboko zůstanou vidět víc než méně nápadné kaprovité ryby. I proto ve spojení s pohybem nástrahy, který je důležitý za všech okolností, slaví úspěch. Dravec prostě zahlédne v šeru hlubin něco k snědku…

To je ovšem jen velmi zjednodušený pohled. Asi bude nutné rozlišovat i jednotlivé rybí druhy, respektive jejich hlavní motivaci k útoku. Mezi sumcem, štikou nebo tlouštěm bude jistě rozdíl. Stejně tak bude záležet na podmínkách. V silných proudech dravci asi nebudou příliš řešit podobu domnělé kořisti, zatímco na stojaté vodě s čistou vodou mají ty nejlepší podmínky pro to, aby si kořist prohlédli a přemýšleli o ní. A možná že příčiny úspěchu fire tigera budou někde úplně jinde. To nám ale ve finále může být jedno. Nám by mělo stačit vědět jen to, že ohnivý tygr prostě funguje. I když vypadá tak kysele…

Jak výrobci označují své fire tigery?

Rapala – FT

Abu Garcia – FT

Ugly Duckling – FT

Dorado – FT

Mann´s – FT

Salmo – GT

Kenart – GT

Gloog – TGF nebo PGF

D.A.M. – Fire Shark

Illex – Mat Tiger

Water Scout – SWE mebo FP

Storm – 074 nebo 561

SPRO – 201 (nebo jinými číslovkami)

Strike Pro – A09

Alex – BEW

Savage Gear – 05

Yo-Zuri – HHT

Zalt – 39

Big Bait – YSK

Bomber – FT, BFT nebo GFBFT

Václav Fikar (Český rybář, listopad 2011)