Nad Skalkou se zvedá vítr a začíná hřmít. Tak přece. Hodinu před setměním přichází do kraje avizovaná bouřka. Tlak citelně klesá a já si od zhoršeného počasí slibuji hodně. Vždyť ve vedru předchozích tří týdnů dnů zlenivěly i dravé ryby. Přestaly lovit, jakoby je africké klima vypařilo. Teď ale větřím změnu. S hromy, deštěm a brzkým přítmím se totiž nad vzdulými vlnami přehrady vznáší neobvyklý neklid. Cítím ho. A záhy poznávám. Nedaleko ode mě rozrazí pohyblivou hladinu dvě těla, aby se vzápětí po jednom z nich slehla voda. Mrazivě silné puknutí mi dává za pravdu. Bouřka vypustila krakeny. Přesněji sumce. Největší predátory, jací kdy obývali vody starého kontinentu. Noc sumců právě začíná!

Když na lov vyrazí obrovitý král temnot a nejčernějších chvil, žádný z tvorů pod hladinou si nemůže být jistý zítřejším ránem. Ba ani ryby střední velikosti, na které už si okouni, candáti, dokonce ani třeba sedmikilové štiky netroufnou. Velký sumec je totiž úkladným strojem na zabíjení. Strojem, který na jednu stranu klame tělem, když působí skoro až neohrabaně a líně. Jako kdyby mu pohyb jenom překážel. A přitom je to právě naopak.

Příroda vybavila vousaté sumčí monstrum vlastnostmi, které by chtěla mít každá z jeho obětí. Sumec je silný jako medvěd, který se ve vodě navíc perfektně orientuje. Díky skvělému čichu, složité síti hmatových receptorů po celém těle a obdobě GPS technologie v postranní čáře. A tak přestože má na hlavě jen miniaturní oči, jimiž mnoho nevidí, vyjmenované smysly ho vždy přivedou neomylně k cíly. I v úplné tmě.

Sumčí stroj na rychlou likvidaci ryb, který může vážit i víc než dvoumetrový chlap, se zároveň poměrně rychle přemísťuje na delší vzdálenosti. A až děsivě rychle útočí na kořist. Zaměří-li ji, šance ryby na únik se rovnají prakticky nule. Rozevřením široké sumčí tlamy ve správném zlomku vteřiny totiž vznikne silný podtlak, který napadenou kořist vcucne do černé díry predátorova žaludku.

Hrozivá tlama sumce je přitom pro jistotu vybavená ještě  parapety krátkých zoubků. Ve srovnání se štičími vypadají poněkud směšně, snad i zbytečně. Avšak nenechte se mýlit. Kdo někdy vytahoval sumce z vody holou rukou, uchopením za spodní čelist, dobře ví, k čemu tato hustě osetá pole drobných zoubků slouží. Z člověka by sedřela kůži! Jinými slovy, vyžaduje-li to situace, má si sumec svou kořist jak a čím podržet.

K tomu všemu je nutné připočíst ještě maskovací oblek, který mu příroda ušila na míru. Ve spleti rostlin, větví a kořenů mu mramorové mimikry pomáhají stát se téměř neviditelným. A tím také nebezpečnějším. Protože nebezpečí, které nevidíme, nevnímáme.

Sumec je pro své okolí nejnebezpečnější v nejteplejších měsících roku. Jako teplomilný predátor má raději optimálně prohřátou vodu, a proto loví především v létě. Zabíjet, s mírnou nadsázkou, začíná až po 22. hodině. Hlasité údery zploštělého ocasu o hladinu a již zmíněné „puknutí“, vznikající při nasátí kořisti u hladiny, jsou pak dobře slyšitelným umíráčkem jeho obětí. Tomuto velkému dravci zkrátka noc dává křídla. Nebo?

Být kilovým cejnem, kaprem či velkou ploticí, nestrachoval bych se jen příchodu hvězd a měsíčku. V případě sumců totiž černá hodinka může nastat někdy i odpoledne. Letní parna, kdy lidé ukrytí ve stínu hovoří o vzduchu k zalknutí, umí sumce vytáhnout z hlubinných brlohů. A ti pak loví v hejnech kaprovitých ryb, shromážděných u hladiny.

Ani křídla je neochrání

Abych byl k sumci poctivý, musím mu přiznat ještě jednu schopnost. Tento titán temných zákoutí a černých chvil se totiž při obstarávání paliva pro své robustní tělo nerozpakuje zaútočit ani na ptáky, někdy i poměrně velké. Na příhodu s labutí, u které jsem přímo byl a kterou jsem vyprávěl už snad tisíckrát, nikdy nezapomenu.

Koncem srpna na Jesenici, sotva patnáct metrů od naší pramice, napadl velký sumec dospělou labuť. Popadl ji za křídlo a snažil se s ní zmizet pod hladinou. Marně. Dospělá labuť s širokým rozpětím křídel je přece jenom obrovský splávek, který se na hladině udrží i přes veškerou snahu zhruba dvoumetrového sumce. Točil se na hladině a usiloval o tento zdroj energie zhruba třicet vteřin, pak bílého ptáka pustil. Labuť však nebyla schopná odletět. Dodnes slyším její křik, se kterým se doslova odmlátila pryč.

Ať už byla příčina útoku na labuť jakákoliv, setkání se sumcem pro ni mohlo mít devastující účinky. Přestože hlavní kost v labutím křídle je silná, kdoví, jestli se jí zraněné křídlo kdy zhojilo a ona se tak mohla vrátit zpět k plnohodnotnému životu.

Ostatně že si sumci občas zpestří jídelníček ptáky, svědčí i pozoruhodné video, které už na Youtube viděly desítky tisíc lidí. Z leteckých záběrů je skrz čistou mělkou vodu krásně vidět, jak hejno sumců číhá těsně u břehu na holuby, kteří se přicházejí napít. Z bleskových útoků sumců na ptáky pak až mrazí. V přírodě tedy platí, že před sumci vás nemusí ochránit ani křídla a umění létat. A dokonce ani krunýř. Právě na Youtube je k dispozici také video, jehož hlavní hrdina, sumec, ulovil želvu.

Zřím tě. A nepustím!

Sumec ale není jedinou dravou rybou, která se při lovu u hladiny hlasitě projevuje. Jedním z nejobávanějších predátorů českomoravské kotliny, jehož velké exempláře vydávají při hladinovém útoku zvuk podobný sumčímu puknutí, je i bolen. Bolen dravý. Také on se při napadení kořisti u hladiny prozradí jako nekompromisní smečař, přestože ve srovnání s ostatními predátory nevypadá hrůzostrašně. Nemá ani zuby, ani ostny, dokonce ani vojenské maskování. Vypadá docela obyčejně.

Akusticky příbuzný projev posledního soudu, po němž je s menší rybou amen, je však jedinou věcí, kterou mají oba dnes zmínění predátoři společnou.

Na rozdíl od sumce má totiž bolen vynikající zrak. A tak při lovu v horních patrech vodního sloupce spoléhá především na něj. Například když u břehu pronásleduje rybku, kterou si v hejnu mnoha jiných vyhlédl. Kličkující ouklej se může přetrhnout, aby dravci utekla, ten z ní však své bystrozraké oči nespustí. A protože je rychlý, zatraceně rychlý, často dosáhne svého. Bolen je v jistém slova smyslu gepardem našich vod.

Rychlost je vůbec slovo, které v souvislosti s životem a lovem bolenů používáme často. Všechno kolem bolena jako by bylo zrychlené. Úniky, jeho útoky a dokonce i my, rybáři, kteří se ho pokoušíme lovit. Chytáme-li totiž tohoto stříbrného dravce přívlačí, což je nejčastější způsob, vodíme nástrahy k jeho oklamání rychle. Jednak proto, abychom mu navodili iluzi rybky, která prchá v obavě o holý život, což nastartuje jeho lovecký pud. A současně proto, abychom mu částečně znemožnili dobře si prohlédnout umělou nástrahu. Při dobré viditelnosti ve vodě totiž bolen snadno rozezná, kdy mu lžeme. A naší nástrahy si ani nevšimne.

Další z rozdílů mezi sumcem a bolenem je délka trvání potravní aktivity. Zatímco u sumce, jak již bylo řečeno, je koncentrovaná hlavně do nejteplejších měsíců v roce, bolen bývá vidět nebo slyšet od jara do zimy. Malým rybám tedy nedává vydechnout po většinu roku. A o to větší hrozbu pro ně představuje.

Osobně považuji právě bolena za nejsvobodnějšího ze všech predátorů našich vod. Příroda ho nepřikovala ke kořenům zatopených pařezů ani ho neschovala do štěrbin na úpatí zčernalých skal. Dokonce ho ani nijak nezamaskovala. Jen ho prostě postříbřila a vypustila mezi ostatní. A on se navzdory absenci všech obvyklých zbraní stal úspěšným.

Václav Fikar (Český rybář, září 2013)