„V podstatě se jedná o jakéhosi alternativního průvodce, který nabízí jiný úhel pohledu na zdejší krajinu,“ hodnotí historik Stanislav Burachovič knihu Magická místa Karlovarského kraje, když přede mě pokládá dezertní talíř s domácí rybízovou buchtou.

Venku stále ještě panují tropická vedra a my si u něj doma povídáme o jeho nové pubikaci i o přímo navazujících věcech mezi nebem a zemí. Mimochodem, knihu Stanislava Burachoviče a fotografa Jana Boreckého Magická místa Karlovarského kraje nabízí v tuto chvli jen knihkupectví v karlovarském obchodním centru Varyáda…

Pane doktore, přestože je kniha Magická místa Karlovarského kraje silná, vysoká a vázaná, vy hovoříte poněkud útle o „alternativním průvodci“. Můžete ji na začátek představit?

Kniha, na které jsem spolupracoval se svým kamarádem Stanislavem Wieserem a fotografem Janem Boreckým, je rozčleněna na tři hlavní části. První z nich přináší stručné charakteristiky Chebska, Sokolovska a Karlovarska, bráno po toku řeky Ohře. Zmiňuje specifika uvedených mikroregionů a zároveň přednosti celého Karlovarského kraje.
Druhá část, alespoň myslím, bude pro čtenáře nejzajímavější. Pouštím se v ní totiž na velmi tenký led úvah o skrytých významech a tajemstvích zdejší krásné krajiny. Snažím se o odhalení její tváře i duše, o nahlédnutí do jejího vnitřního pulzu. A právě tím kniha přináší něco nového. Zachycuji v ní například některé osobní příhody, které se vážou k určitým místům a které nelze selským rozumem vysvětlit. Události mezi nebem a zemí.

A třetí část knihy?

To je návrat k popisnému. Abecedně seřazený výčet magických míst v Karlovarském kraji. Přívlastek „magických“ jsem přitom použil, protože slova jako „kouzelných“ ani „tajuplných“ se mi nezdála přesná.

Vybíral jste magická místa zdejšího regionu podle nějakého klíče?

Šlo o zcela subjektivní výběr, se kterým mi pomáhal inženýr Wieser.

Říkáte, že se ve druhé části knihy pouštíte na tenký led. Proč? Protože čtenářům nabízíte vlastní pohled na energetické působení a vnitřní sílu mnoha míst zdejšího kraje?

Ano. Tenkým ledem myslím velmi subjektivní pohled na vnitřní krajinu našeho regionu, protože jiný člověk by samozřejmě nabídl odlišné vidění. Text je ale výsledkem mého celoživotního vnímání Karlovarského kraje, který miluji a který mám opravdu prochozený. Na čundry jsem s kamarády začal chodit už někdy ve třinácti letech, tedy před padesáti lety. A nejrůznější toulky a výlety mě přivedly na mnohá místa v našem regionu, troufám si tvrdit od Chebu až po Planou a Chomutov.

Kolik magických míst tedy Vaše kniha představuje?

Teď jste mě zaskočil, přesné číslo opravdu nevím. Řadově ale několik desítek.

Dobře. A je některý ze tří okresů Karlovarského kraje na magická místa výrazně bohatší než jiný?

Myslím, že se tyto mikroregiony nemusejí hádat. Nějakým řízením vyšší moci mají přibližně stejný počet míst, kterým říkám magická, alespoň my jsme je tak napočítali. Samozřejmě ale, že na místě, které je pro jednoho magické, jiný nemusí cítit vůbec nic. Jednotlivá místa mohou na různé lidi působit rozdílně. S prahem vnímavosti věcí mezi nebem a zemí je to totiž podobné jako s prahem bolesti. Někoho kopne mula a skoro nic necítí, zatímco jiný se může zbláznit bolestí.

Vaše kniha tedy představuje známá i méně známá místa v Karlovarském kraji, které na lidi nějakým způsobem působí?

Ano. Ať již vizáží, tedy reálnou podobou, anebo energiemi, pozitivními a negativními, které vnímají sensitivněji naladění lidé. Jako každá krajina i náš kraj je plný těchto energií. Zdejší krajina, která vznikla v bouřlivých dobách třetihor, je ale specifická. Je v ní zakořeněný strašně dávný vulkanismus. Ve třetihorách bublala a vrásnila se, sopky soptily.
Mimochodem, v případě Komorní hůrky, která je nejmladší vyhaslou sopkou na českém území, je zajímavé, že její sopečná činnost, ten vulkanický odkaz, se odrazila i v nejstarších pověstech Chebska. Lidé si kdysi vyprávěli pověst o třech synech trpasličího krále, kteří se na pokyn svého otce vypravili odkudsi ze severu do zdejších končin, aby našli ohňové kameny ukryté od zemí.

A našli?

Jeden syn objevil místo, dnes zvané Karlovy Vary. Druhý objevil Mariánské Lázně a třetí z nich Františkovy Lázně. Když tuto pověst, která existuje ve více variantách, rozpitváte, musí vás trknout fascinující zjištění. Že nejstarší osídlenci Chebské pánve se patrně ještě mohli setkat s vulkanismem. Až tak hluboko mohou sahat některé pověsti.

Z „ohňových kamenů“ ze sopky Komorní hůrka je postavena Černá věž Chebského hradu. A i ona, jak jsem si všiml, je ve Vaší knize o magických místech zachycena. Jak silně Vy osobně cítíte magii jednotlivých míst, jejich skrytou sílu, resp. ono vnitřní kouzlo krajiny?

Především musím říct, že tato místa jsou magická nikoliv proto, že tak řekl Burachovič, ale proto, že je lidé od nepaměti jako taková vnímají. Některá jsou obecně uznávaná za velmi kladná, protože z nich sálá pozitivní energie, a jiná za velmi záporná.
Mezi kladná místa patří například Andělská hora, což je posilující místo s pozitivním vyzařováním. Kladné vlastnosti Andělské hory mají svůj odraz ve staré pověsti, podle níž zdejší hrad vznikl za dávných časů z podnětu jedné anglické princezny. Ta byla tak laskavá a dobrotivá, že o ní lidé z okolí hovořili jako o andělovi. Takhle vznikl název Andělská hora.

Je podle vás právě Andělská hora místem s nejvíce pozitivní silou v celém kraji?

Mohla by být favoritem. Rozhodně doporučuji výlety na Andělskou horu co nejčastěji, protože o jejím kladném působení se rozepisuje širší literatura. Z tohoto kopce se zříceninou sálá mnoho kladného. A výborným místem s pozitivní silou a zároveň mojí velkou láskou je krajina kolem Přebuzi. Má povahu skoro až tiché severské tundry, kde můžete vnímat skoro až konec světa.

Máte pravdu. Prostředí na Přebuzi mě vždy velmi zklidní…

Skutečně je tam klid. A krásné místo s příjemným vyzařováním je i Šemnická skála. Mimochodem, všiml jste si, že všechna magická místa jsou obvykle opředena nějakou pověstí? Už tím je vlastně zvýrazněna jejich odlišnost, protože místa nezajímavá nemají pověst.

Existuje hodně pověstí, které se vztahují k našemu kraji?

Ano, je jich hodně. Jen pro okres Karlovy Vary je zachyceno zhruba 150 pověstí. Spousta z nich je zaznamenána v německé knize z roku 1926, česky zvané Pověsti karlovarské krajiny. Samozřejmě, že své pověsti má i Sokolovsko a Chebsko. Domnívám se, že existuje asi stovka pověstí pro každý z těchto mikroregionů. Například jen pro starý Cheb jich existuje spousta. Nejhezčí z nich publikovala doktorka Mira Mladějovská v roce 1948 v knize Chebské pověsti. Sokolovské pověsti zase velmi dobře zmapoval pan Josef Brandl, učitel z Jindřichovic.
V této souvislosti mě napadá, že každá zajímavá krajina si vyprodukuje své pěvce, obdivovatele, kteří ji opěvují zpívaným nebo psaným slovem či obrazem.

Na jaké místo v kraji byste ukázal jako na nejtemnější?

Protože jsem přece jenom Karlovarák, netroufám si takové místo určit na Chebsku nebo Sokolovsku. Na Karlovarsku se ale můžeme pochlubit místem s opravdu negativní, skoro až černou energií.
V podstatě se jedná o rovinu, která se najednou prudce zvedá nahoru. A na úpatí toho prudkého zdvihu je skála, které se od středověku říkalo Flaschnerova skála. Tvoří ji pásmo černých žulových balvanů, jako by připravených se kdykoliv zřítit.
Místo se nachází zhruba jeden kilometr východně od Hroznětína, na úpatí Krušných hor. Dnes je prakticky neznámé, ale za německých časů šlo o místo velmi obávané. Když se blížila noc, zdejší sedláci, jejichž polnosti a louky sahaly až sem, koukali být odtud dávno pryč.

Báli se temných sil?

V místě, které je u skály nejstrašidelnější, jsou dodnes vidět základy kaple. Tedy lidé si tam už nejméně v době baroka postavili kapličku na obranu proti zlým silám. O Flaschnerově skále se totiž tvrdilo, že se u ní po půlnoci odehrávají reje čarodějnic a zlých duchů. Vlastně vše, co si dokážete představit temného a záporného, se mělo odehrávat ve zdejších skalách.

Kdo byl vlastně Flaschner, podle kterého se tato skála jmenuje?

Podle pověstí byl Flaschner zlý, protivný a chamtivý sedlák, který kvůli tomu, aby nahromadil ještě víc peněz, upsal duši ďáblovi. Pochopitelně pak nastal čas, kdy bylo zapotřebí ďáblovi duši odevzdat, což se Flaschnerovi nechtělo. Schovával se, kde mohl, ale ďábel ho stejně našel a odnesl nějakým komínem do pekla.

Třeba je to pravda, když tam nevydržela ani kaplička…

Víte, co mohlo hrát svou roli? Výrony energie, ať již záporné nebo kladné, zpravidla vyvěrají v místě zemských zlomů. A právě tam je zlom krajiny velmi výrazný. Možná je zde nějaká spojitost, nějaká vazba. Krásné možná…

V knize zmiňujete řadu kostelů a hradů, například Vildštejn ve Skalné. S jeho působením mám svou osobní zkušenost. Na skále pod hradem, dole u potoka, se příjemně odpočívá…

Vidíte, takže odtamtud vychází kladná energie…
Oni naši předkové ve středověku dokázali najít pozitivní místa, kde bylo dobře stavět, například kostely. To je dnes už vědecky podchycené. Skupina geofyziků z Berlína, která chodí po Evropě s moderními měřícími aparáty, zjistila jednu zvláštní zákonitost. Totiž, že nejstarší středověké kostely jsou postavené tak, že když do nich člověk vkročí, začíná na něj hned ve vstupním portále působit posilující energie – z kosmu i země.
Když pak celou kostelní lodí postupuje blíž k oltáři, míra této posilující energie stoupá. A nejsilnější je u oltáře, odkud kněz poskytuje lidem útěchu. Na věřící v kostele tedy nepůsobilo jen slovo, tedy kázání faráře, ale posilovalo a uklidňovalo je i velmi kladné působení geologického podloží.

V knize se rozepisujete také o kruhové magii karlovarské krajiny. O něčem podobném čtu, resp. slyším vůbec poprvé…

Postupně jsem se utvrdil v tom, že sídelní lokality a výrazná přírodní místa zdejší krajiny jsou uskupena do jakýchsi kruhů kolem Karlových Varů, což považuji za velmi zvláštní. Schéma v této provokativní kapitolce zachycuje, do jakých.

Celou dobu se bavíme o věcech mezi nebem a zemí, řekněme skoro o paranormálních jevech, které jsou spojené se zdejší krajinou, a já budu v tomto kurzu pokračovat i dál. Mohou se podle Vás do krajiny, resp. do její duše, skrze kterou k nám pak jednotlivá místa promlouvají, ať už nás uklidňují nebo naopak zneklidňují, otisknout třeba lidské osudy, jejich životy?

Přestože jsem racionální člověk, jsem přesvědčený, že každá krajina má svou vnitřní paměť. Stane-li se například nějaký mord nebo neštěstí, krajina tuto událost zaznamená na svůj harddisk. A vnímavější a otevření lidé pak v určitých příhodných chvílích, za příznivé konstelace počasí, času a prostoru, dokáží na kratičkou chvíli z tohoto harddisku číst. Na moment nahlédnou někam za závěs vzpomínek krajiny.
Samozřejmě si uvědomuji, že ne každý tomuto pohledu rozumí a ne každý je ochotný přijmout existenci věcí „mezi nebem a zemí“. Kovaní pragmatici zřejmě knihu odmítnou s tím, že jde o fabulace a ničím nepodložené výmysly starého Burachoviče. Nebudu se zlobit, mám pochopení pro jiný úhel pohledu.

Někteří pragmatici a technicky založení lidé ji možná skutečně z Vámi zmíněného důvodu odmítnou, nicméně o čtenáře mít nouzi určitě nebude. Tajemné, magické věci, věci „mezi nebem a zemí“, mají všude na světě mimořádně početnou základnu lidí, kterou zeměpisné záhady a paranormální jevy v krajině upřímně zajímají…

Máte pravdu, také vnímám skoro až boom tohoto druhu literatury.

Na závěr našeho povídání se vrátím na začátek Vaší knihy, kde se krásně vyznáváte zdejší krajině. Tento osobní text vznikl právě pro potřebu knihy Magická místa Karlovarského kraje?

Vznikl už asi před pětadvaceti lety při procházce zdejší krajinou. A abych ho tam nezapomněl, napsal jsem si ho alespoň na sáček od svačiny.

Václav Fikar (Krajské listy KV kraje, srpen 2013), foto: Václav Fikar

Medailonek PhDr. Stanislav Burachovič (*1950)

– ženatý, dvě dcery. Uznávaný historik, který se narodil v Karlových Varech v roce 1950. Maturitu získal na hotelové škole v Mariánských Lázních, poté vystudoval obor knihovnictví a informační vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (během pětiletého vysokoškolského studia zároveň pravidelně docházel na přednášky z historie). Od roku 1976 až do současnosti pracuje v Muzeu Karlovy Vary, od letošního roku na poloviční úvazek. Je autorem několika desítek knih, které mají v podstatě společné motto: Kulturní historie Karlovarska. Vlastní úctyhodnou sbírku knih se zaměřením na dějiny a přírodu Karlovarska a je také vášnivým turistou.