S herečkou Pavlou Janiššovou o krásných chebských Stínadlech a neobyčejném zážitku během představení


Datum publikace: 29-11-2017, 21:08 v Hovory u kávy.

Mé povídání s herečkou Pavlou Janiššovou nezačalo mým, nýbrž jejím dotazem: „A nebude Vám vadit, když si objednám pivo?“ zeptala se mě v jedné z chebských restaurací, zatímco si sundávala zimní kabát.

„Pivo? Ne, nebude mi vadit, když si dáte pivo. Právě naopak. Dám si ho také. Alespoň si nebudu připadat blbě,“ usmál jsem se a obratem u servírky objednal dvě piva. A k nim bramborové chipsy, které si restaurace sama smaží, aby nám Hovory (u piva) lépe plynuly…

Pavla Janiššová přišla do Chebu před jedenácti lety. Ze středočeských Poděbrad. Do historického města u hranice s Bavorskem zamířila za prací a za sny. A to i přesto, že o Chebu nevěděla vůbec nic. Jen rodiče ji tenkrát varovali, že Cheb bude asi ošklivé město, když leží v bývalých Sudetech.

Čas ukázal, že rodiče se mýlili a ona že se pro chebské angažmá rozhodla správně. Od chvíle, kdy vzala v Západočeském divadle (ZDCH) za kliku, zde totiž hraje naplno. Jde z jedné velké role do druhé. Ba co víc. Právě ze zdejších prken, která znamenají svět, dosáhla na nejvyšší divadelní ocenění v Česku. V roce 2015 získala Cenu Thálie pro mladého činoherce (do 33 let), a to jako historicky první herec chebského divadla.

O dnech v čase udělené Ceny Thálie

Pavlo, před dvěma lety jste jako první chebská herečka získala Cenu Thálie, která Vás pochopitelně zviditelnila napříč republikou. Nelákalo Vás po jejím zisku zamířit do velkoměsta, do Prahy?

Po Thálii jsem dostávala spoustu otázek typu: A co teď? Praha? Jak tyto otázky přicházely, uvědomila jsem si, že bych třeba ráda někde hostovala. V jednom představení. Zkrátka jednou nebo dvakrát do měsíce odjet z Chebu hrát jinam. Ale odejít? Opravdu nevím, jaká by mi musela přijít nabídka, aby se mi odtud chtělo pryč.

Zvedla Thálie, kterou jste obdržela, Váš kredit v divadelní branži?

Myslím, že ne. Spousta herců neví, že ji mám, a kolegové, kteří vědí, že jsem tuto cenu obdržela, mně ji přejí.

Dobře. A změnila nějakým způsobem Váš život?

Ne! Bezprostředně po zisku jsem samozřejmě poskytla pár rozhovorů, ale jinak se v mém životě nic nezměnilo. Možná jen trošičku kolem divadla. Myslím, že město na něj začalo být víc hrdé. Alespoň takový mám pocit.

Třicetitisícový Cheb vždycky hodně podporoval divadlo, v tom, myslím, má město jasno (i když se někdy na zastupitelstvu sváděly boje o výši částky, kterou mu z rozpočtu poskytovat). Podle mého názoru je město hrdé, že si už přes padesát let drží profesionální divadlo, v němž hráli a hrají vynikající herci. A  jež v určitém období československých dějin poskytovalo azyl slavným hercům z Prahy, kteří se znepřátelili komunistickému režimu (např. Vlasta Chramostová, František Husák, René Přibil, Valerie Zawadská, do roku 1970 působili v chebském divadle také Stanislav Tříska nebo Miroslav Moravec a Jarmila Horská – Rösnerová (matka Borise Rösnera), ale i dramaturgové Zdeněk Hedvábný a Miloslav Klíma, nebo režiséři Miloš Horanský a Jan Grossman)

Ano, Cheb je velmi kulturní město! Kulturou žije, a to nejenom divadlem. Líbí se mi, že není středoproud. Že jsou tu vynikající projekty jako Chebské dvorky, jazzový festival, akce na hradě, na Krajince. Mám pocit, že se tady pořád něco děje.

Když vezmu dvorky, pak o některých umělcích, kteří startovali svou kariéru v Chebu na dvorcích, věděla do pěti let celá republika. Například UMSKUPáci… Vždyť ti se na Chebských dvorcích nastartovali.

Před Vámi se v širších nominacích na Cenu Thálie objevily Vaše kolegyně Radmila Urbanová i Vladimíra Vítová, ale teprve až třetí nominace z Chebu, tedy ta Vaše, byla proměněna v zisk Thálie. Jak jste to tehdy prožívala?

Byl to velmi krásný, výjimečný pocit. Když mi volali, nemohla jsem tomu uvěřit. Od počátku jsem ale cenu udělenou mně brala jako cenu pro celé naše divadlo, což jsem řekla i během slavnostního předávání. Západočeské divadlo je dobré divadlo a zaslouží si, aby se o něm vědělo.

Mimochodem, v chebském divadle hrajeme inscenaci Ženy na pokraji nervového zhroucení, kde je vynikající Vlaďka Vítová. Rozhodně by si za tuto roli Cenu Thálie zasloužila.

Věřím… Mimochodem, kde jste si Thálii vystavila?

Mám ji doma nad knihovnou. Je na ni hezky vidět a člověk si ani nevšimne prachu. (smích)

O zapálené cigaretě a divačce, která zbořila čtvrtou stěnu

Před pár týdny během konverzační veselohry Jméno v režii Petra Mikesky, kde hrajete Annu Caravatiovou, došlo ve studiu D k opravdu nevídané situaci. Hru přerušila divačka, a to se zvláštním požadavkem. Uprostřed představení Vás vyzvala, abyste přestala kouřit, protože cigaretový kouř jí nedělá dobře. A zároveň požádala všechny herce na jevišti, aby napříště používali elektronické cigarety. Nás, diváky v hledišti, tohle přerušení jinak skvělé hry překvapilo a na chvíli vyvedlo z míry. Jak Vás?

Musím přiznat, že v životě se mi nic podobného nestalo! Tedy aby divák vstal, přišel k jevišti a se svým požadavkem zrušil celou iluzi, tedy čtvrtou stěnu. A vlastně tak sobecky narušil představení i ostatním divákům.

Jako herec jste na jevišti za postavu. Jenže v tomto případě jsem tam najednou stála jako idiot. Opravdu jsem na chvíli nevěděla, co dělat a jak reagovat. Jestli mám cigaretu dokouřit, nebo jestli ji mám na přání jedné divačky okamžitě típnout. Tak jsem tedy zvolila cestu někde mezi – ještě jsem si potáhla, a pak cigaretu típla.

Seděl jsem ve třetí řadě a mohu říct, že většina diváků byla zmatena…

Nevím, co k tomu říct. Divačka seděla na opačné straně hlediště, než kde se nacházelo mé místo na jevišti. Navíc, jak jsme se poté s kolegy bavili, každý z nás, pokud by mu vadil kouř z cigarety, by odešel ven, než aby narušil samotné představení.

Po jeho skončení jsem na divačku čekala, bohužel jsme se ale minuly. Došlo totiž k zádrhelu. Na představení byli dva mladí muži, kteří se hodně bavili.

Ano, vím. Seděli hned vedle nás…

Jednomu z nich se pak udělalo špatně a já ho dole ošetřovala. A paní kolem mě prošla v momentě, kdy jsem nad ním klečela a podávala mu mokrý hadr.

Chtěla jsem jí říct, že její připomínku dokážu pochopit, avšak že by se, podle mého názoru, měla omluvit všem divákům, že jim pokazila představení.

Rozhodilo Vás a Vaše kolegy na jevišti toto extempore?

Pro nás v tu chvíli bylo velmi těžké vše znovu nahodit. Za sebe mohu říct, že jsem na její poznámku myslela do konce představení. V ten konkrétní moment jsem chviličku přemýšlela, že zareaguji a oné divačce něco řeknu. Ale pak jsem si uvědomila, že pokud bych jí něco pověděla, hru už bychom zřejmě nedohráli.

Když jsme celou událost později rozebírali s kolegy, museli jsme si přiznat, že jsme byli vyvedeni z míry. Dokonce i můj manžel, který v této hře hraje Pierra.

My jsme si totiž mysleli, když divačka opustila své sedadlo a sešla uličkou mezi sedačkami k jevišti, že chce na záchod. Proto jsme zpomalili tempo. Když si pak klekla a požádala mě, jestli bych mohla přestat kouřit, bylo to velmi nečekané. Něco podobného jsem v divadle nikdy neviděla a doufám, že již neuvidím.

Chápu…

A víte, co je na tom všem pikantní a komické zároveň?

Netuším…

Normálně totiž nekouřím, nejsem klasický kuřák. Cigaretu si zapálím opravdu jen zcela výjimečně!

A mohou herci po přijetí protikuřáckého zákona kouřit při představení? Když zapálená cigareta je vlastně rekvizitou, která tím pádem také hraje?

Na jevišti není zakázané kouřit. Tohle téma jsme rozebírali například s režisérem Petrem Mikeskou v době, kdy začal platit tzv. protikuřácký zákon. Nic jsme neporušili, protože momentálně je kouření na jevišti během hry vykládáno podle autorského zákona.

Současný stav ale zřejmě vydrží jen do prvního soudního sporu, než některý divák kdekoliv v zemi bude řešit kouření na jevišti právě soudní cestou.

Pavla Janiššová vyhověla mému nápadu, a tak vznikl její portrét s cigaretou. Foto Václav Fikar

O příchodu do Chebu aneb Z Poděbrad na západ

Do chebského angažmá jste nastoupila po vystudování konzervatoře. Proč právě Západočeské divadlo v Chebu? Z Poděbrad, odkud pocházíte, jste přece měla blíž k Praze, Hradci nebo do Východočeského divadla v Pardubicích? Proč nejzápadněji položené divadlo v zemi?

V Chebu jsem hostovala už ve druhé polovině 5. ročníku. Do stálého angažmá v Chebu jsem nastálo nastoupila na začátku 6. ročníku, takže konzervatoř jsem pak dokončila dálkově. Jako jedna z prvních studentek hudebně-dramatického oddělení.

Proč ale Cheb? Proč ne mnohem bližší Praha nebo Hradec?

Vše vyplynulo ze situace. Jsem velmi pečlivý člověk, takže už ve 4. ročníku jsem oslovovala divadla. A skutečně jsem chtěla do Hradce. Jenomže to nevyšlo.

A najednou se u nás ve škole objevil inzerát, že v Chebu hledají herečku. Řekla jsem si, že bych byla hloupá, kdybych na inzerát nezareagovala, a tak jsem napsala do Západočeského divadla. A tehdy došlo k hezkému řízení osudu.

Vážně?

Tenkrát se ve školním divadle hrálo jenom v pondělí. A zrovna v pondělí, kdy jsem hrála, se k nám přijeli podívat umělecký šéf chebského divadla s tehdejší dramaturgyní. Oni nevěděli nic o mém dopisu, který byl tou dobou už na cestě do Chebu.

V představení jsem se jim líbila, a proto mluvili s mými profesory. Moje profesorka mi poté volala, aby mě informovala, že Chebáci se na mě ptali a že mě jim doporučila.

Hned druhý v Chebu obdrželi můj dopis. Oni si pak řekli: Tak nám se líbí, ona má zájem… Tak ji oslovíme!

Takže vás oslovili… A vy jste místo do Hradce nasedla na vlak do Chebu, který je ale přece jenom méně vidět než velká Praha.

Co se slávy týká, já vlastně nikdy nijak zásadně netoužila být slavná. Pouze jsem chtěla hrát. Herectví mě prostě jenom baví.

Když jsem na škole oznámila, že jdu do Chebu, všichni spolužáci z konzervatoře měli radost. V průběhu večera jsem jim ale řekla: A teď s pravdou ven. Kdo z vás by tam šel? A najednou jsem zjistila, že do Chebu by šla ještě jedna spolužačka, ale že ostatní raději do Prahy. Tedy kdyby to vyšlo.

Mám spolužačky, jako například Kristýnu Leichtovou, které točí. Jeden ze spolužáků, Braňo Holiček, vystudoval režii a dnes víc režíruje. Vlastně všichni se u herectví drží a nějak ho dělají (dětské divadlo, zájezdová divadla aj.).

Chtěla jsem a chci hrát, což se mi tady splnilo. S odstupem času, po jedenácti letech, mohu říct, že pokud jde o činohru, tedy to, pro co jsem školu studovala, patřím z našeho ročníku mezi nejvytíženější.

Takže svého rozhodnutí odejít na západ Čech a nikoliv třeba do Hradce nelitujete?

Ani náhodou! Je tady opravdu výjimečný soubor. Víte, divadelní svět je malý rybníček. A to, co občas slýchám… Vztahy mezi herci chebského divadla jsou prostě skvělé. Všichni tady vrčíme na stejné vlně a nikdo s nikým nemá problém. Asi jako v jiných oblastních divadlech, která jsou menší než divadla velká, a tedy s atmosférou, která více připomíná rodinu.

Když jsem ze začátku hostovala v Národním divadle, byl to pro mě velký zážitek. Ale vnímala jsem, jak velký kolos Národní divadlo je. Že jste tam jako se všemi, ale zároveň vůbec s nikým. A protože mám velmi ráda blízké vztahy, došlo mi, že bych tam byla nešťastná. Vždycky, když jsem se vracela z Prahy do Chebu, strašně moc jsem se těšila, abych už tady byla.

Mohla bych tisíckrát hrát nejlepší role, ale kdyby v Chebu nebyl takový soubor, jaký tady je, tedy tak moc příjemný, byla bych zřejmě nešťastná. Lidé kolem vás dělají strašně moc! Tady jsme doslova rodina.

Myslím, že právě tohle se o chebském divadle traduje už aspoň od 70. tet…

V Národním divadle jsem hrála v Babičce s paní Vlastou Chramostovou. Měla mě ráda. Snad i proto, že jsem přijížděla z Chebu. Paní Chramostová mi říkala, že když v Praze nemohla hrát a byla vlastně vyhoštěna do Západočeského divadla, že v Chebu prožila jedno ze svých vůbec nejkrásnějších hereckých období. Říkala, že v Chebu se vždycky dělalo umění.

Pokud jde o dobu strávenou v chebském divadle, s čím jste v roce 2006 přicházela? Že sem jdete na rok, dva a pak se uvidí?

Ano. Nevěděla jsem, do čeho přesně jdu, a tak jsem si říkala: Za rok se uvidí. Jenomže za půl roku jsem začala chodit se svým mužem (umělecký šéf Západočeského divadla Zdeněk Bartoš – pozn. autora). A protože jsme tady oba měli práci a byli jsme v Západočeském divadle spokojení, nic jsme neřešili. Za dva roky jsme se vzali, potom se nám narodila dcera a dnes už jsme tady zakořenění.

Co jste věděla o Chebu, když jste se ještě na škole rozhodla odejít tak daleko za prací?

Původně jsem ani nevěděla, že v Chebu je divadlo (smích). Opravdu ne! Věděla jsem jenom, že někde za Chebem je ještě Aš, protože ve vyšším ročníku byl spolužák z Aše. Ale jinak nic. Jen rodiče mi říkali, že Cheb bude asi ošklivé město, protože leží u hranic v bývalých Sudetech.

Když jsem pak vystoupila z vlaku a vyšla z nádraží, říkala jsem si: No, nic moc. Jenomže potom se přede mnou otevřelo krásné chebské náměstí, které se navíc jmenuje Krále Jiřího z Poděbrad, a já se okamžitě usmála a řekla si: Vždyť já jsem tady vlastně doma.

Okouzlilo Vás historické centrum?  

Ano. Staré město mi vyhovuje svojí atmosférou, připomíná mi Foglarova Stínadla. Je takové trochu temné, přitom velmi krásné. Je tajemné a současně příjemné.

Stínadla z Rychlých šípů? Ve spojení s historickým Chebem to slyším poprvé, přiznám se. Která místa máte v tomto Historickém městě roku 2014 nejraději?

To je těžká otázka, protože takových míst je v Chebu hodně. Město je moc pěkné. Z malebného historického centra jdete podél řeky a za pár minut jste v lese. Z Poděbrad jsem byla zvyklá na něco jiného, tady je krajina úplně jiná.

Třeba Krajinka pod hradem. Když jsem do Chebu přišla, Krajinka se právě vytvářela. Musím říct, že za deset let město udělalo velký posun vpřed, hodně se v pozitivním slova smyslu proměnilo. Dnes je tady velké vyžití nejen pro děti, ale myslím, že pro lidi všech generací.

Jinak ale Cheb se mi líbí komplexně. Vždy je však nějaké období, kdy mám určité místo raději. Momentálně mám velmi ráda kratičkou alej s altánkem nad Krajinkou – za Hradební ulicí.

Ano, znám… No, v Chebu žijete a pracujete už jedenáct let, to už jste prakticky kovaná Chebanda…

To taky jsem! Mám tady trvalé bydliště, volím zde. Mám tady svého muže, moje dcera zde chodí do školy.

Vaši rodiče so obávali, že Cheb bude asi ošklivé město, jak jste mi řekla… Předpokládám, že tady za Vámi od té doby mnohokrát byli. Co mu říkají, když město poznali?

Líbí se jim. Když v Chebu nejsou, tak brblají, že jsme od nich daleko, protože tady mají vnučku. Když ale za námi přijedou a projdou se s námi po městě nebo po okolí, pak chápou, že je nám tady dobře a že se nám v Chebu líbí.

O znameních a našich předurčeních

Jste narozená ve znamení Panny. Lidé narozeni v tomto zemském znamení jsou prý obdařeni pečlivostí, logickým myšlením a trpělivostí. Jsou pracovití a mají velký smysl pro detail. Jsou to spíš realisté. Ženy narozené pod vládou Panny prý stojí nohami pevně na zemi, ale v srdci mají sny, za kterými si jdou. Obvykle je na ně také spolehnutí. Poznáváte se v této charakteristice?

Ano, vlastně ano. Je to tak! Jsem realista, jsem pečlivá, jsem i pracovitá. V čínském horoskopu jsem navíc Buvol a v ascendentu mám Býka. Všechno to jsou trpělivá znamení, která za něčím jdou, táhnou, a jdou tak dlouho, dokud nedojdou.

Jeden můj dobrý kamarád mi říká, že mou nejlepší vlastností je, že hodně vydržím. A zároveň že mou nejhorší vlastností je, že hodně vydržím. Že bych měla tu a tam nevydržet.

No… I přes to, že jsem realista, pečlivá a pracovitá, dokáži se někdy vypnout a uletět si někam za snem.

Takže také věříte v předurčení povahy a vlastností toho kterého člověka podle data narození?

Asi se to nedá stoprocentně aplikovat, protože jsou různé vlivy, které jedince dlouhodobě ovlivňují, jako rodina nebo prostředí, ve kterém vyrůstá. Ale věřím, že datum narození, tedy narození v určitém znamení, nám dává jakýsi balíček předpokladů, kladných i záporných vlastností, s nímž do života vykročíme.

Ve výsledku však není rozhodující, jakého kdo je znamení. Buďto si s člověkem rozumím, nebo nerozumím. Znamení horoskopu je pak spíš jenom taková zajímavost.

A víte, že ve znamení Panny je narozena řada výborných herců, třeba Valérie Zawadská, Magda Vašáryová, Salma Hayek, Sean Connery, Pavel Nový, ale i třeba Michael Jackson, který vlastně také uměl hrát?

Vím! Nedávno zemřela Květa Fialová. Ve znamení Panny byl také vynikající herec Petr Čepek. Toho jsem měla moc ráda. A také Michaela Jacksona, protože byl hravý.

Václav Fikar

Medailonek Pavla Janiššová:

– 32 let, znamení Panna. Pochází z Poděbrad. Vystudovala herectví na oddělení dramatického umění Pražské konzervatoře pod vedením Petry Špalkové, Ivana Řezáče a Gabriely Vránové.

V Západočeském divadle v Chebu hraje od roku 2006. Mimo jiné zde ztvárnila Jessicu v Kupci benátském, Julii v Romeovi a Julii, Mariu v Krás(c)e na scéně, Terry v Krajních mezích, Molly v Pane, vy jste vdova!, Janu v Příbězích obyčejného šílenství, Magdu Goebbelsovou v Doma u Hitlerů, Helenu ve Snu čarovné noci, Amandu v Mocné Afroditě nebo Marii Antoinettu ve stejnojmenné hře. Za ní v roce 2015 obdržela Cenu Thálie pro činoherce do 33 let.

Hostovala v Národním divadle v Praze v inscenaci J. A. Pitínského Babička – v roli komtesy Hortensie.

V dětství velmi ráda rybařila. Dnes ráda vaří a také ráda obdarovává.

PS: Což mohu potvrdit. Na naše druhé setkání, kde jsme rozhovor autorizovali, mi přinesla kus bábovky, kterou upekla. Skvělé bábovky, musím dodat.




Komentář

nineteen − 12 =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..



NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY A FOTOGRAFIE / LATEST ARTICLES:

Víkendový guláš. Kultura v ulicích, zahájení dravců i cyklistická štreka

Kultura, rybolov a sport budou mým tématickým gulášem o víkendu 15. a 16. června, který je přede dveřmi.

Chebské dvorky 2019

Již posedmnácté se v...

Ptáci 4. Tam na vodě v rákosí

Jaro je život. Láska. Páření a zázrak zrození. Zrození nových životů v běžně nedohlédnutelných koutech našich měst i volné přírody. Za plentou z živých...

Top