Jako malý kluk jsem věřil, že sněhobílé labutě jsou andělé. Bytosti, které nosí štěstí. Když jsem pak u jednoho ošklivého a zapáchajícího rybníku za tratí objevil tělo mrtvé labutě, byl jsem zdrcený. Bylo mi pět let a brečel jsem, jako bych právě přišel o milovaného psa. Měl jsem za to, že svět přišel o dobrého anděla.

Od té doby uplynula spousta let. Vyrostl jsem ve velkého kluka. A jako velký kluk tyto nádherné mírumilovné ptáky, z nichž vyzařuje nadpozemský půvab a elegance vznešených elfů, fotografuji s radostí malého kluka.

Letos v červenci jsem měl štěstí fotit vzácně početnou labutí rodinu. Nejpočetnější, jakou jsem kdy viděl. Rodiče a sedm mláďat. Aktuálně zřejmě jedna z nejpočetnějších labutích rodin v Evropě mě nechala nahlédnout pod pokličku jejich vznešeného bytí. Výměnou za tichý slib, že budu udržovat odstup minimálně dvanáct metrů.

PS: Tuto minimální vzdálenost jsem si stanovil sám. Abych rodinu kvůli pár fotografiím zbytečně nestresoval, fotografoval jsem ji většinou ze vzdálenosti patnáct až pětadvacet metrů.

Okrasa zámeckých rybníků

Bývaly časy, kdy vznešené labutě majestátně kroužily téměř výhradně po zámeckých rybnících. Šlechta si je pořizovala pro okrasu jako ladnou vzácnost do blízkosti svých sídel.

Dnes vídáme labutě na řadě míst naší země. Na rybnících, přehradách a pomalu tekoucích řekách. Někde je jich víc, jinde nejsou žádné. Snad podle toho, jací žijí v okolí vodních ploch lidé. A i když jsou labutě pořád vzácné, můžeme je v přírodě potkat mnohem častěji než například před sto lety.

Rodina nade vše

Labutě jsou mírumilovní ptáci. Živí se vodními rostlinami, ve městech se ale naučí i na pečivo, kterým je lidé krmí. Plže, mlže či hmyz sezobnou také, ale spíš výjimečně. Měkkou vodní trávu či hustou řasu mají mnohem radši.

Přestože jsou labutě klidné a nekonfliktní, přece jenom existují situace, kdy není dobré se k nim přibližovat víc, než je zdrávo. Oněmi situacemi je logicky období hnízdění a ochrana mláďat. Tehdy se samec rozhodně postaví každému narušiteli klidu své rodiny, který představuje její možné ohrožení.

Jako varování roztáhne křídla (rozpětí zhruba 2,30 metru) a začne syčet. Nedojde-li k okamžitému ústupu narušitele, samec zaútočí. Svoji rodinu bude tvrdě bránit.

Proto labutě obdivujte a pozorujte vždy z dostatečné vzdálenosti, která plně respektuje jejich potřebu pocitu bezpečnosti. Nenarušujte jejich klid, tak jako ho nenarušují ony nám. Vždyť jsou to andělé.

Mimochodem odborníci uvádějí, že samice v květnu snese do hnízda maximálně osm vajec. Ale to je spíš vzácná výjimka. Obvyklá jsou tři až šest vajec. Spatřit tedy o dva měsíce později sedm mláďat je štěstí, neboť takový počet je nevšední.

Labutě ve znacích i legendách

V pradávných časech Řekové věřili, že labuť, která je celý život němá, zazpívá před svou smrtí nádhernou píseň. Psal o tom Ovidius a také Aischylos.

O stovky let později jim zoolog Alfred Brehm dal částečně za pravdu. Jeden z několika druhů labutí, labuť zpěvná, prý opravdu při umírání vydává zvuk, jenž připomíná zpěv.

Právě odtud pochází rčení o labutí písni, což je označení pro poslední dobrý výkon či výtvor umělce, sportovce a dalších.

Vznešené labutě jsou dlouhověký druh vodního ptáka. A až na výjimky jsou svému partnerovi věrné po celý život, což může být až padesát let. Pokud pak jeden z ptáků uhyne, stává se, že po nějaké době zemře druhý z partnerů žalem.

Jejich námluvy patří k tomu nejkrásnějšímu, co můžeme v přírodě pozorovat. Jsou doslova kýčovitě romantické. On i ona si za zvuku vrnění či pochrochtávání vzájemně probírají zobákem peří, hladí se krky a občas přitom vytvoří obrazec ve tvaru srdce.

I proto lidé labutě milují. Zbožňují je tak, že je přenesli na oblohu a otiskli do znaků měst i na mince. Labuť je národním ptákem Finska a její podoba se nachází i na jejich jednoeurové minci.

A labutě pochopitelně milují rovněž umělci. Básníci a spisovatelé. Tito vznešení ptáci se coby symbol krásy a etalon partnerské lásky vyskytují v pohádkách, příbězích, pověstech i legendách.

Jaký je život labutí?

Moje početná labutí rodina žije na Ohři. Nemá toho moc na práci. Elegantně proplouvá sem a tam, krmí se, aniž by někam pospíchala, a neustále pečuje o své peří. Když se nají a upraví, odebere se ke spánku. A když se probudí, opět si čistí peří, načež se jde znovu najíst.

Mláďata pak rostou jako z vody. Každých pět dnů jsou snad o pět centimetrů větší. A za dva měsíce už se od dospělých rodičů liší jenom zbarvením peří. To jejich je ještě prachové. Hnědé, trochu šedé, jemné.

Před zimou už mláďata budou dospělá. Budou vypadat jako jejich rodiče. A po zimě už každé z nich začne psát svůj vlastní, docela jiný příběh.

Kdo ví, třeba za pár let budu fotit právě některé z těchto mláďat v roli rodiče, který mě bude ostražitě sledovat, zatímco jeho děti se budou pást…

Text a foto Václav Fikar