Podle nepsaných zákonů přírody, alespoň jak my, rybáři, je chápeme, je život pod hladinou prostý. Dravé ryby žerou jiné ryby a jiné ryby žerou všechno ostatní. Vysávají larvy hmyzu z bahna, sezobávají mrtvý hmyz z hladiny a tak. Živí se, jak to jen jde.

Protože ale život je prevít, složitý a sotva kdy předvídatelný, na prostotu přírodních zákonů často nebere zřetel. A díky tomuto jeho přístupu pak můžeme stále žasnout…

V pátek před půlnocí na koncertu Divokýho Billa v amfíku pod loketským hradem, v sobotu před úsvitem, tedy jen o pár hodin později, už docela jinde. Zhruba o čtyřicet kilometrů dál – na Jesenici u Chebu. Právě tak to mám rád. Ukusovat z léta velké kusy a žít ho na plno.

Když se však domů vrátíš krátce po půlnoci, sotva se přinutíš vstát za pouhé tři hodiny na ryby. Já jsem se přesto z postele vykopal, a tak jsem už před půl pátou strkal klíč do zámku u lodi. V tu chvíli jsem samozřejmě nemohl mít ani nejmenší tušení, čeho budu kilometr a půl od svého kotviště svědkem.

V půl pátý ráno, hospody zavřený…

Do jedné z mělkých zátok přehrady jsem vesloval nazlátlým tichem sobotního rána. Vrzající vesla krájela kroužící opar nad vodní hladinou a já doufal, že s jejich pomocí stihnu ujet před denním světlem. Slunce už totiž vstávalo, což byla čára přes rozpočet mého původního záměru. V něm jsem počítal s tím, že za ranního šera prohodím břehy, lemované rákosím, nějakým woblerem. Vždyť co kdyby na mělčině ještě stále zdržovali candáti, které tam vyhnala noční tma na lov (tedy pokud je tam vyhnala…).

I když se život ryb pod vodní hladinou řídí svými pravidly, můžeme si u vody vysedět či vystát – tu a tam – velká překvapení.

Půl pátý ráno, hospody zavřený, nikdo z nás nechce spát, dozníval mi v hlavě večerní koncert úvalské kapely, zatímco jsem míjel rybáře v pramicích. Tři lodě kotvily u koryta, čtvrtá blízko zátoce, k níž jsem se blížil.

Šedivý chlap v zelené laminátce si v ústí zátoky do přehrady v červnu instaloval bójku a od té doby u ní krmil. Poslední tři týdny však marně, jak mi ve středu vyprávěl. Krmené místo mu v posledních týdnech totiž vydalo jen dva malé kapříky a pár cejnů, což jsme oba shodně označili za bídu. A to u své bójky sedí každý den, protože v důchodu má času habaděj.

Kdy jsem ho míjel a gestem ruky ho pozdravil, ukázal palcem dolů, abych věděl, jak se situace u jeho bójky vyvíjí.

Dobře jsem věděl, nad čím hořekuje. Také já měl v červenci na Jesenici rozkrmené místo, kam jsem chodil se splávkem, červíky nebo kukuřicí odpočívat od třpytek a woblerů. Statisticky jsem na tom ale byl stejně jako chlap v zelené laminátce a desítky jiných kolegů. Jeden kapr za posledních dvanáct tropických dní fakt nebyl žádný šlágr.

Zhruba tady se to stalo…

Nyní však bylo důležité, tedy z mého pohledu, že jsem se konečně ocitl na dohoz břehu. Kolmým píchnutím vesla do dna jsem zkontroloval aktuální hloubku a podle toho vybral wobler. Velmi mělce plovoucí.

První stažení nástrahy, druhé, třetí… Dravci neměli o wobler zájem, po nočních candátech ani památky. Nicméně přijel jsem na správné místo ve správný čas.

Jak totiž slunce šplhalo nad obzor a řídký opar nad hladinou mizel, hladina ožila. Tu a tam se zaplácáním prozradil malý kapr, kdesi za mými zády se ozvalo první ranní srkání okounů a nedaleko ode mě zalovil… Sumec? Menší sumec? Podle ocasu na hladině to mohl být právě on.

A tak jsem se bez zbytečného okounění zaměřil tímto směrem. Neagresivní wobler v karabině rychle vystřídala agresivní rotačka a než se stačila ve své nové pozici rozkoukat, už dopadla na hladinu v místě zálovu. Poprvé, podruhé… A řach! Záběr, jaký vláčkaře zahřeje. Šňůra proklouzla mezi očky a já velmi rychle zjišťuji, že můj odhad byl přesný.

Přede mnou skutečně zalovil sumec. Jeho rychlý tah, nakrátko přerušovaný kopanci do šňůry, mi udělal dobře. Jako životabudič po velmi krátkém spánku byl jedinečný. Rozhodně lepší než espresso z benzínky. I když jsem vláčel prutem v „nesumcové“ gramáži 10-30, téměř devadesát centimetrů dlouhého sumce jsem u lodi podebral snad už za dvě minuty.

Jeden ze sumců, které jsem vyvláčel na Jesenici krátce předtím, než jsem se stal svědkem organizovaného kapřího lovení.

Co teď k němu říct… Snad jen, že jakmile se mramorové sumčí tělo roztančilo v síti podběráku, udělalo se mi znovu dobře. Již podruhé. A když se o čtvrt hodinky později zakroutil v té samé síti druhý sumec, jen o pět čísel menší, byl jsem už minimálně třikrát uspokojený. Něco podobného, totiž vyvláčet dva sumce během chvíle na tak rozlehlé stojaté vodě, navíc bez pomoci echolotu a dalších moderních pomůcek, mě potkalo vůbec poprvé v životě.

V roli svědka porušení zákonů přírody

Nyní se leckomu může zdát, že jsem v tu červencovou sobotu prožil u vody docela zajímavé ráno. Leckdo se ale jistě bude ptát, co má popsaná událost společného s názvem tohoto článku?

Zmíněná událost s ním nemá společného vůbec nic. Samozřejmě, že ne. To až minuty, které následovaly bezprostředně po ní a které učinily zmíněné ráno mnohem a mnohem zajímavějším.

Sotva jsem totiž v lodi přeměřil druhého sumce, ozvalo se v u břehu po mé pravici stěží přeslechnutelné mlasknutí. A pak znovu. A znovu… A potom opakované srkání. Ano, uslyšel jsem snídat velké okouny. Dravce, na které jsem si ve skrytu duše myslel už na koncertu Billa v Lokti.

Západ slunce a nahozená rousnice. To je kombinace, která může vyústit v téměř jakoukoliv rybu.

Párkrát jsem se opřel do vesel, vzhledem k jejich vrzání maximálně tiše, a pak už na hladině u břehu přistálo trojkový Emtéčko ve zlaté barvě. A drb! Okoun reagoval bleskově. Třpytku napadl, sotva se její křidélko dvakrát otočilo kolem své osy. Jenže viset na háčku nezůstal. Nevadí, stane se. Hlavně, říkal jsem si, že mám v karabině správnou nástrahu.

V rychlém sledu pak následovalo deset hodů, přičemž mlaskající dravci atakovali třpytku hned v sedmi případech. Žádný z nich však neskončil rybou na háčku. Jen drb! Drb! Drb!

Warum? položil jsem si prostou otázku po bavorsku. A rovnou na ni hledal odpověď. Totiž vyměnil jsem třpytku za wobler. Přece jenom na woblerech bývá o trojháček víc. Jak se ale vzápětí ukázalo, tahle odpověď nebyla správná. Jen jsem si mohl odfajfkovat další drbanec bez kýžené koncovky.

Co to, sakra, je? Okouni po nástrahách jdou, na drbanec nečekám déle než tři hody, ale na žádného z nich si nesáhnu?

Jejich opakované nájezdy do potěru naštěstí neustávaly, a tak mě naděje s vírou v úlovek neopouštěly. Přestože už slunce stálo vysoko nad obzorem, což ryby rády nemají.

Když však i po dalších patnácti nahozeních, tentokrát nejmenším přítomným woblerem, blikala na kontě mých okouních úlovků nula, rezignoval jsem. Nechal jsem prut prutem, sáhl po veslech a přivesloval co nejblíž lovícím predátorům. Přímo do oblasti, kde mlaskali jako vepři. Chtěl jsem ty nádherné okouny alespoň vidět, když už jsem si na ně nemohl sáhnout.

Jenže tam, v sotva čtyřiceticentimetrové hloubce, jsem konečně dostal správnou odpověď na všechny své otázky. Houbeles okouni…

V minulosti už jsem regulérně vyvláčel přes desítku kaprů. Třeba na bílý twister.

Do mračen potěru najížděli půlmetroví kapři! Polarizačními brýlemi jsem jich viděl šest. Pět lysců a jednoho šupináče. Stín mé lodi, která se jim přiblížila prakticky na dosah, je při snídani, během níž se podávaly několikatýdenní rybky v syrovém stavu, nijak nevzrušoval. Žrali dál. A lovili úspěšně. Skoro bych přísahal, že organizovaně jako kosatky nebo někdo jiný inteligentní.

Wow! Toho rána už jsem prut do ruky nezval. V příštích deseti minutách jsem zůstal jen nehybně sedět, abych z tohoto nevšedního divadla, režírovaného Přírodou, viděl co nejvíc. Myslím, že i přírodovědec David Attenborough by se jím nechal unést. Vždyť bylo jasným důkazem, že život je jen stěží předvídatelný a že v přírodě nikdy nic není předem jasné. Bylo důkazem, že i zákony přírody mohou být stejně nedokonalé, jako jsou zákony psané lidmi, a že i bezzubé ryby umí kousat. Že…

Václav Fikar (Kajman, prosinec 2015), foto: Václav Fikar